Světlo je esenciální, efemerní součástí architektury

Ikonická budova bývalého hotelu InterContinental se po rekonstrukci jako Fairmont Golden Prague Hotel opět otevírá hostům. Pět let trvající práce měly jasný cíl: vrátit slávu a lesk hotelu, který ve své době patřil mezi to nejlepší, co se tehdy v Československu postavilo. Fascinoval brutalistní fasádou i interiéry, které zdobila umělecká díla i na míru vytvořená svítidla. Na tento odkaz navazoval tým architekta Marka Tichého. Výsledek jeho práce je dechberoucí a impozantní ve všech ohledech. Osvětlení a umělecké světelné instalace nevyjímaje.

Tato rekonstrukce rozhodně nepatří mezi všední. Co bylo vaší hlavní myšlenkou?

Výzvou k účasti pro nás byla především lákavá příležitost zamyslet se nad konverzí rozsáhlého prostoru na konci ulice Pařížská. Byl dlouhodobě nevyřešený a ve všech ohledech kolizní. Z velké části je součástí daného hotelového komplexu, takže… K této úvaze samozřejmě patřilo propojení hotelu – tedy jeho rozsáhlé společenské části – s městem. K vlastní přestavbě jsme se poté doslova prokousávali přes rozsáhlý archivní a terénní průzkum. Již od počátku nám ale bylo jasné, že nezůstaneme u pouhé rekonstrukce. Chtěli jsme jít mnohem dál.

Budova si ponechala brutalistní charakter. Proč pro vás bylo důležité věrně zachovat původní vzhled?

Jsem rád, že výsledek takhle hodnotíte, protože ve skutečnosti je budova ve svém objemu a částečně i provozně výrazně pozměněná. Prostorová kompozice ale natolik vychází z původního záměru – výrazných horizontálních objemů společenských částí a vertikalizované hmoty části ubytovací –, že jsou na první pohled stále dominantním prvkem fasády z betonu a autorské keramiky ze sedmdesátých let minulého století. A samozřejmě výrazné kanelované obruče nad přízemím a posledním podlažím.

Ze všech stran je ale hotel rozšířen. Přesahují jej ryze skleněné hranoly do Pařížské na rohu Dvořákova nábřeží, nové restaurace na nábřeží se skládanou dřevěnou fasádou, nástavba pro konferenční zónu a zcela nový objekt ve vnitrobloku, … A tak bychom mohli pokračovat.

Ale zpátky k vaší otázce: Objekt je dokladem mimořádné kvality a síly československého umění a architektury daného období i vyjádřením ambice prorazit do západního světa, do svobodné společnosti za železnou oponou. Navzdory tomu, že zamýšlené vize nebyly tak úplně dotaženy, vznikla stavba, ke které má opravdu mnoho lidí osobní vazby. Je to nejen architektura, ale skutečný kus naší novodobé historie. Tu je třeba připomínat.

Naráželi jste během rekonstrukce na problémy, kvůli nimž nebylo možné zanechat něco ze staré budovy? Co pro vás bylo nejobtížnější a donutilo vás například nějak měnit původní záměry?

Ač se v době stavby hotelu jednalo o sledovanou státní zakázku s velkým rozpočtem, byl stav objektu před rekonstrukcí skutečně havarijní, a to ve všech ohledech. Kdo projížděl v posledních letech po nábřeží, viděl, že z budovy zůstalo na místě skutečně málo. Muselo být odstraněno a nahrazeno více než třicet procent mocných železobetonových konstrukcí. S přístavbami je podíl zásahů ještě větší. Záměry přestavby se tak vyvíjely souběžně s odkrýváním všech defektů a hledáním cest k jejich nápravě. Ono se vlastně ani nejednalo o klasický projekt, který je pěkně připraven v deskách jako výsledek mnoha let průzkumů a projednávání.

Vzhledem ke covidovým okolnostem v roce 2020 jsme s pracemi začali narychlo. V té době jsme měli opravdu jen koncepci, studii a jednoduchý úvodní projekt konverze okolí. Od té chvíle se zahájily průzkumy, demolice, projekty, povolovací procesy, … Na ty poté navázala vlastní stavba. Projekty vznikaly za pochodu, vyvíjely se a přepracovávaly. Projekční a realizační tým takřka splynuly. I když je dnes hotel v podstatě dokončen, stále ještě na řadě detailů pracujeme.

Jedním z důležitých aspektů pro vás byla otázka udržitelnosti, snížení energetické náročnosti, ohleduplnost vůči okolí… Jak se s tímto zadáním pracuje, když rekonstruujete starou budovu?

Tyto otázky jsou pro mne důležité při jakémkoli projektu. Každá rekonstrukce nebo konverze historické stavby je navíc nutně spojená se snahami o prodloužení životnosti objektu. K té pochopitelně patří také zvážení budoucí výše provozních nákladů, respektive snaha o jejich snížení. V úvahu je ovšem nutné brát rovněž vstupní náklady na takové úpravy a jejich technickou realizovatelnost.

I proto se snažíme, aby takhle velké – chcete-li pilotní – projekty obnovy stavebního fondu z určitého období byly spojeny s viditelnou strategií snižování energetické náročnosti. Aby se obdobné strategie staly určitou normou. To, v jaké míře se nám to podařilo v projektu Staroměstská brána, je mimořádné. Naše cíle byly od počátku ve všech směrech vysoké a těší nás, že se jich podařilo dosáhnout.

Budova hotelu InterContinental byla pro Prahu výjimečnou stavbou, v níž zanechali stopu čeští umělci, architekti, designéři. Většina z jejich děl byla zachována. Proč jste se rozhodl navázat na jejich odkaz?

Tuto skutečnost jsme objevovali za pochodu. Velký projekt, který měl oslavit československou architekturu a umění, zůstal v řadě ohledů nedokončený, a především historicky nedoceněný. Převálcovala ho normalizace. Také kvůli tomu se řada jmen autorů, kteří se na něm podíleli, nezmiňovala. Nepatřili totiž k těm správným… Mnozí byli slavní v zahraničí, ovšem doma se o nich prakticky nevědělo.

Nám se tak teprve se zahájením badatelské přípravy a průzkumů začala pod rukama objevovat skutečná plánovaná velkorysá působivost InterContinentalu. Nacházeli jsme nejen příběhy spolupráce, ale především osobní vazby, které architekty a výtvarníky pojily. Svědectví o generační výpovědi, kterou společně tvořili.

Myslím, že průlomový byl přínos Zdeňka Sekala, který pro Karla Filsaka, hlavního architekta hotelu, pracoval jako sochař i dělník. Vytvořil fenomenální keramiku na fasádě, kterou po něm v různých variacích převzala architektonická scéna následujících desetiletí. Do uměleckého genia loci hotelu se ovšem propsalo mnoho dalších velkých, avšak většinou režimem nepropagovaných jmen tehdejší tvůrčí scény – Hejný, Kafka, Jíra, Demartini, Roubíček nebo Libenský, … Právě poslední jmenovaný mě přivedl na myšlenku oslovit s nabídkou spolupráce jeho žáka – výtvarníka a skláře Zdeňka Lhotského. Od toho byl jen malý krok k úvaze přizvat i další renomované výtvarníky a designéry a společně vytvořit cosi jako prezentaci, pomyslnou společnou nadstavbovou rovinu architektury a umění, která by na naše předchůdce navázala a byla pro změnu výpovědí současné zralé generace.

V interiéru se nacházejí původní díla Jaroslavy Brychtové a Stanislava Libenského, svítidla Huga Demartiniho a lustry René Roubíčka. Které z děl vás nejvíce oslovilo či oslovuje a proč?

Všechna díla mě oslovují tím, že byla komponovaná pro architekturu. Nedokážu vybrat jediné, které bych z té kolekce preferoval víc.

Bylo nutné jejich artefakty rovněž restaurovat či upravovat?

Ano, všechna díla prošla restaurátorskými dílnami. Jednalo se o časově i technologicky náročný proces. Ani výběr restaurátorů nebyl náhodný a jejich hledání trvalo řadu měsíců.

V jednom z rozhovorů jste popisoval, že ve Fairmontu vám šlo o stírání hranice mezi architekturou a uměním. Proto lobby hotelu působí jako dechberoucí „umělecká galerie“?

Ano, je to jedno z témat, která jsou pro mě důležitá nejen vzhledem k historii objektu, ale i k mému vlastnímu profesnímu zaměření. Řada míst v hotelu – a při prohlídkách zjistíte, že se to netýká zdaleka jen vstupní lobby – je tak skutečnou přehlídkou umění. Ale není to galerie v pravém slova smyslu, protože tam jsou většinou díla instalovaná v neutrálním prostředí, aby vynikla. V hotelu i celém projektu Staroměstská brána se umění v architektuře odráží. Ta se analogicky mění podle povahy děl a tvoří s nimi nedílný celek.

Podle vás je umění v hotelu v každém průhledu interiérem… Ke spolupráci jste vyzval řadu současných významných umělců. Když jste je vybíral a oslovoval, měl jste jasnou představu o zadání?

Je to vlastně ještě zajímavější. Tak jako se snažíme o setření hranice mezi uměním a architekturou, usilujeme o propojení interiéru a exteriéru. Okolí hotelu je upravované tak, aby nabízelo průhledy do interiérů stavby, zevnitř je pak řada pohledů komponovaná na Prahu. Když přicházíte do konkrétního prostoru, jdete vždy za konkrétním dílem, obrazem, kterým je ale právě i průhled na Prahu. Umělce jsem oslovoval vždy s určitou vizí o povaze jejich díla a jeho účinku v architektuře nebo konkrétním prostoru. Nikdy se nejednalo o volné zadání. Společným jmenovatelem tvorby je pak otisk přírody. V mnoha variacích se odráží ve všech interiérech.

Jak probíhala spolupráce se skláři, výtvarníky a designéry?

Už jsme se toho dotkli… Až na výjimky se jednalo o prvky, které jsme měli v týmu vymyšlené a nakreslené. Poté jsme hledali dostatečně kreativního zpracovatele. Nebo to byla díla, která vznikala společným hledáním a ověřováním. Ani bych nespočítal, kolik hodin jsem proseděl třeba se Zdeňkem Lhotským nebo Honzou Kuklou, kolik jsme si nakreslili variant a vyrobili vzorků.

Mnoho z uměleckých instalací je světelných. Jakou roli hrají světla a osvětlení v interiérech hotelu?

Světlo je esenciální, efemerní součástí architektury. Důležité je ve své denní i umělé formě. Tedy jako světlo, jež do architektury proniká, i jako světlo, kterým svítí ona sama. Proto je také většina uměleckých prvků a děl současně svítidlem. Nebo alespoň zdrojem světla… Řada z artefaktů pulsuje, objevuje se a mizí, pracuje s přechody intenzity, zapojuje se do komponovaných scén.

Jaká byla vaše základní idea, když vznikal projekt osvětlení?

Projekt osvětlení vznikal souběžně s projektem stavby. Pozice světelného konzultanta byla v týmu od počátku podstatná. Světlo bylo navrhováno svébytně pro každý interiér, každý prostor. Začali jsme s pokoji a postupně přecházeli do společných prostor a exteriérů. Vždy jsme si na vizualizacích definovali světelné scény, ty jsme pak ověřovali na 3D modelech a nakonec i v reálu světlenými zkouškami.

Programování světelných scén probíhá dodnes, i když už je objekt předaný. Technologie nám umožňují citlivé nastavení, které lze bohatě variovat. Každý prostor bude fungovat podle několika světelných scénářů. Záleží na situaci a jejím charakteru, který z nich bude zrovna zvolen.

Jaké světelné systémy jste použili a kdo byli vaši hlavní subdodavatelé osvětlení?

V objektu je přes deset tisíc svítidel, což je obrovský objem dodávek. Tím pádem bylo složité i tendrování. Těžko tudíž vyjmenovat i jen některé dodavatele či jejich produkty. Navíc je opravdu velké množství svítidel navržené a vyrobené na zakázku. Garantem kvality konečného výběru byl opět náš tým světelných konzultantů.

V čem obecně je pro vás jako pro architekta specifické osvětlování hotelů?

Do hotelu typu Fairmont nikdo nepřijíždí přespat. Jede tam za zážitkem. A ten musí být komplexní. Světlo je jistě jedním z klíčových vjemů, který se na celkovém dojmu podílí. V průběhu projektování a stavby jsme byli často kritizováni, že je v hotelu příliš mnoho svítidel, skupin a scénářů. Při nastavování jednotlivých pozic to totiž znamená tisíce datových bodů a hodin programátorů. Jsem rád, že jsme světelný koncept uhájili s minimálními ztrátami a kompromisy.

Co pro vás jako pro architekta znamená práce se světlem?

Myslím, že je to z výše uvedených odpovědí zřejmé. Architektura bez světla nemůže existovat. Platí to i pro architekturu, kterou dělám já.

V jakých partiích interiérů jste si se světlem obzvláště „hrál“?

Stejně jako nedokážu z kolekce uměleckých děl vybrat to, které je mi nejbližší, nedokážu ani vydělit prostor, kterému bychom se při navrhování věnovali více či méně než jinému. Žádného favorita hotelu ani ve společných prostorách, ani jinde nemáme, od samého počátku jsme si skutečně „hráli“ s každým světlem i světélkem. A vlastně si s nimi při nočních zkouškách světelných scén hrajeme dodnes. Než je všechny projdeme a nastavíme, strávíme v hotelu ještě dlouhé týdny.

Když se nyní procházíte hotelem či se jím kocháte zvenčí, jistě vnímáte výsledky své práce. Jaké emoce převládají?

Mám obrovskou radost za celý tým, svoje kolegy a všechny, kdo se na projektu podíleli. Je to radost i z toho, že se celé místo i hotel znovu stávají součástí města a jsou otevřeny veřejnosti.

Více fotografií naleznete ve fotogalerii.

Autor: Klára Antošová, přezvato z www.portalsvetlo.cz