BIM není jen teorie. Může být cestou k efektivnější státní správě

Vztah znalostí, informací a dat Vztah znalostí, informací a dat

Na první pohled může BIM vypadat jen jako nějaká nová hračka pro stavaře. Ve skutečnosti je ale součástí digitalizace státní správy a přináší zefektivnění a zrychlení některých jejích činností. V budoucnu se tak pro každého z nás může například zrychlit stavební řízení, zefektivnit plánování občanské infrastruktury a vůbec nakládání s pozemky měst a obcí. A nakonec, společně s digitalizací dalších částí státních agend, se můžeme časem úplně zbavit i výdajů na sčítání lidu, bytů a domů související se stavbami, které je tak trochu reliktem minulosti.

V lednu tohoto roku upravila vláda ČR svým usnesením číslo 41/2021 harmonogram Koncepce zavádění metody BIM. Sladila tak plánované uložení povinnosti veřejným zadavatelům řídit své veřejné stavební zakázky nad 150 milionů korun s termínem startu digitálního stavebního řízení. Veřejní zadavatelé tak budou muset začít metodu BIM postupně používat od poloviny roku 2023. Tento posun se může na první pohled zdát jako špatná správa, digitalizace stavebnictví jakoby brzdila. Ve skutečnosti to ale otevírá prostor sladit zavádění metody BIM s postupem digitalizace dalších státních agend.

Užší integraci Koncepce zavádění metody BIM se programu Digitální Česko ostatně nahrává i transformace pracovních skupin BIM pod Radu vlády pro informační společnost (RVIS). V konečném efektu tak může využívání metody BIM velmi pozitivně ovlivnit nejen efektivitu stavebnictví jako oboru, ale i každodenní život každého z nás.

NEJEN HRAČKA PRO PROJEKTANTY

Když se mluví o metodě BIM, nejčastěji je to buď ve spojení s takzvanými nadlimitními stavebními zakázkami, nebo v souvislosti s vytvářením digitálního modelu stavby (DIMS). Pod tím si navíc naprostá většina veřejnosti, a to i té odborné, představí jen „trochu lepší“ 3D model budoucí stavby. Ve skutečnosti je změna související s využíváním metody BIM mnohem hlubší. Propojení s digitálním stavebním řízením a dalšími přidruženými agendami státní a veřejné správy je vlastně velmi dobrým příkladem, jak digitalizace může proměnit náš běžný život k lepšímu. Jen nesmíme tuhle jedinečnou šanci propást. Zdaleka nejde jen o to, zprůhlednit zadávání veřejných stavebních zakázek nebo usnadnit život všem stavebním profesím. Pokud se nám podaří metodu BIM do praxe veřejné správy zavést nejen naoko a formálně, můžeme využívat výhod plynoucích z propojení s řadou dalších informačních systémů veřejné správy (ISVS).

Digitalizace totiž neznamená elektronizaci a metoda BIM nepřináší jen efektní pohled na budoucí stavbu ve 3D. Základní charakteristikou digitálních dat je, že jsou opakovatelná, strukturovaná a alespoň částečně, strojově či automaticky zpracovatelná. I tohle zní možná jen jako teorie, která se běžného života občana nemůže nijak dotknout. Jenže můžeme se na to vše podívat také jinak. Při využití metody BIM se na jednom místě, v tak zvaném informačním modelu stavby (IMS), scházejí všechny digitální informace, které vzniknou během celého jejího životního cyklu. A co víc, tyto informace je možné sdílet, a protože jsou (z velké části) digitální, lze je velmi snadno propojit i s dalšími informačními systémy, třeba s těmi, které využívají další orgány státní i veřejné správy. Nemusí se to ani zdaleka týkat jen stavebnictví. Propojení digitálních agend může být přitom automatizované, samozřejmě se zachováním všech zásad ochrany soukromí a oprávněných zájmů lidí i dalších subjektů.

MLUVIT STEJNÝM JAZYKEM

Digitalizace s sebou totiž přirozeně nese i určitou míru standardizace – jednoduše pokud mají různé informační systémy data zpracovávat a sdílet, musí vědět, kde je najít. A kromě toho, musí jim také stejně rozumět, čili měli by mluvit stejným jazykem. I proto je za jeden ze základních stavebních kamenů zavádění metody BIM považován klasifikační systém. Ten zajišťuje, že stejné věci jsou rozpoznávány a chápány stejně. To má samozřejmě význam zejména pro sdílení informací napříč různými stavařskými profesemi. Zjednodušeně řečeno, aby informace, které do digitálního modelu stavby jednou zadal například projektant, mohl využít pracovník připravující rozpočet, stavební firma nebo třeba stavební úřad. Dnes se totiž, během životního cyklu stavby řada informací musí zadávat opakovaně. Prostě proto, že ač jednotlivé stavební profese již dávno používají digitální nástroje, ty nejsou vzájemně kompatibilní.

A tak se část digitálních informací může v průběhu životního cyklu stavby ztratit a je potřeba je zadat znovu. Díky využívání stejného klasifikačního systému a také datového standardu můžeme tuhle neefektivitu snadno odstranit. A tak, když například projektant zadá do digitálního modelu stavby protipožární dveře a určí jim nějakou sadu vlastností, všechny tyto informace pak správně zobrazí software využívaný rozpočtářem, který tak snadno doplní cenu. Stejně tak dokáže jeho software automaticky získat například celkovou plochu všech vnitřních stěn budovy, což mu umožní spočítat potřebné množství omítek a tím i přesněji určit jejich celkovou cenu. Takto bychom mohli pokračovat i dál.

Ovšem klasifikační systém se neomezuje jen na jednotlivé stavební prvky či funkční celky. Česko se v loňském roce stalo spoluzakladatelem mezinárodní organizace s trochu komplikovaným názvem Construction Classification International Collaboration (CCIC). V ní se sdružily země, které se podíleli na vytvoření mezinárodního klasifikačního systému CCI. Ten je v současné době ověřován pro využití ve státní a veřejné správě. Nikoli ale jen pro veřejné stavební zakázky, ale právě jako prostředek pro propojení s dalšími veřejnými databázemi – ať už jde o Český statistický úřad (ČSÚ), Český úřad zeměměřický a katastrální (ČÚZK) a jeho Registr územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN) nebo třeba propojení se základní bází geografických dat České republiky (ZABAGED) či digitální technickou mapou ČR (DTM).

Klasifikační systém CCI totiž umožňuje klasifikovat také stavební entity neboli jednotlivé druhy staveb, ale i území. Toho lze využít například pro zpřehlednění a zefektivnění územního plánování jednotlivých měst a obcí u nás. V současné době má každá obec v Česku svůj územní plán. Problém je, že prozatím neexistuje jednotné označení typů pozemků. To znamená, že třeba části obce určené pro výstavbu rodinných domů se obec od obce jmenují trochu jinak. Samo o sobě by nemuselo jít o žádný velký problém. Jenže žádná obec neexistuje ve vakuu, svět je stále propojenější. I proto Ministerstvo pro místní rozvoj připravuje vytvoření standardu pro oblast územního plánování pro agendu označenou jako národní geoportál. Ten by měl – mimo jiné – propojit územní plány jednotlivých českých obcí.

Tím se dostáváme k problému, který jsme již zmínili na začátku – digitalizace a propojení dat vyžaduje určitou míru standardizace. V tomto případě potřebujeme, aby stejné druhy území rozlišovali a chápali všechny územní plány napříč Českem stejně. Jak je asi již zřejmé, přesně tohle umožní využívání jednotného klasifikačního systému CCI. Jakmile využijeme jeden klasifikační systém, lidsky řečeno, budeme jim říkat všichni stejně, můžeme všechny územní plány propojit do jednoho systému. Tím samozřejmě získáme celou řadu výhod při plánování celonárodní infrastruktury, ale i menších projektů vyžadujících zapojení několika obcí. Ovšem i samotným obcím to může přinést třeba zjednodušení stavebního řízení – ověřit, jestli je plánovaná stavba v souladu s územním plánem tak půjde velmi snadno, a z digitálních modelů v podstatě automaticky.

RODNÝ LIST PRO STAVBU

Má to ale ještě jeden, poměrně základní předpoklad. V Česku má každý občan přiděleno své rodné číslo, to je jednoznačným identifikátorem a umožňuje propojit informace o nás napříč řadou státních agend. S jejich postupující digitalizací tak má každý z nás šanci, že se zbaví otravného opakovaného vyplňování údajů o sobě pro jednotlivé úřady, i když už je veřejná správa dávno má. Je ale možná trochu zarážející, že žádný podobný jednoznačný identifikátor prozatím nemáme pro jednotlivé stavby na našem území. Pro start digitálního stavebního řízení se ale bez něj neobejdeme. Řešením je takzvané identifikační číslo stavby (IČS). Právě IČS je takovým rodným číslem pro stavbu, které umožní propojit informace o jednotlivých stavbách do větších celků, ale i napříč jednotlivými informačními systémy s jejich databázemi.

A protože – jak již bylo řečeno – klasifikační systém CCI dovoluje kategorizovat také jednotlivé stavební entity, můžeme s jeho využitím propojit identifikační číslo stavby s celou řadou digitálních informací o stavbě, které obsahuje digitální model stavby. S pomocí klasifikace tak můžeme například jednoznačně určit, že stavba je rodinným domem s určitým počtem pater a obytnou plochou (plus celou řadu dalších informací). Přitom se ale tyto informace automaticky aktualizují během celého životního cyklu stavby – nejprve je například onen budoucí rodinný dům klasifikován jako stavební záměr, poté jako objekt ve výstavbě, a po dokončení stavby jako onen hotový rodinný dům. Po mnoha letech pak možná ještě jako odstraněná stavba. Co je ale naprosto klíčové, všechny změny v rámci životního cyklu onoho domu se mohou díky klasifikačnímu systému a IČS propojit a přenášet automaticky.

V budoucnu tak například jakmile vydá stavební úřad povolení ke stavbě, může se tato informace automaticky přenést do digitální technické mapy jako záměr a pak po kolaudaci automaticky zaktualizovat podle skutečného stavu. A to samé automaticky při jakýchkoliv dalších renovacích či změnách stavby, které projdou během jejího životního cyklu stavebním řízením. A samozřejmě se bude moci vždy při aktualizaci promítnout i do dat ČSÚ. Statistici tak již nebudou odkázání jen na aktualizaci informací jednou za deset let prostřednictvím sčítání lidu, domů a bytů, tak jako dnes. Všechny aktuální informace o stavbách na území Česka by, i díky metodě BIM a jejím součástem, mohly být dostupné v reálném čase. Navíc velmi jednoduše zpracovatelné pro další související veřejné agendy.

STAVEBNÍ ŘÍZENÍ MŮŽE ZRYCHLIT

Může se zdát, že tohle propojování veřejných agend žádný zásadní dopad pro náš každodenní život mít nemůže. Zdánlivě nám to jen – a to ještě v lepším případě – ušetří jen nějaké běhání po úřadech. Jenže tak to skončit nemusí. Asi jen těžko najdeme v Česku stavebníka, který by byl spokojený s tím, jak u nás funguje stavební řízení. Celý proces je velmi zdlouhavý, těžkopádný, administrativně náročný, a ještě navíc dost neprůhledný. Vždyť v naší zemi trvá získání stavebního povolení déle než ve většině zemí světa, a to dokonce i v těch méně rozvinutých.

Cestou z téhle pasti může být digitální stavební řízení. To sice z počátku nebude znamenat nijak dramatickou proměnu. I po červnu 2023 bude možné i nadále podávat stavební dokumentaci v papírové formě, případně využít její elektronickou verzi ve formátu PDF. Zároveň ale bude možnost prostřednictvím Portálu stavebníka odeslat výkresovou dokumentaci k žádosti i v podobě digitálního modelu v otevřeném formátu IFC. Při využívání jednotného datového standardu a klasifikačního systému bude moci stát postupně sestavit takzvané datové šablony – ty jednoznačně definují požadavky na sadu informací potřebnou pro stavební povolení, ale třeba i na propojení s digitální technickou mapou a dalšími agendami. Tato sada informací se bude samozřejmě lišit podle typu stavby – jiné informace potřebuje stavební úřad o malém rodinném domku a jiné o dálničním mostu přes údolí. Nicméně stavebníkovi na základě klasifikace a datové šablony budoucí stavby bude dopředu jednoznačně zřejmé, jaké informace musí úřadu k vydání povolení dodat.

Navíc značná část procesu může v budoucnu běžet úplně nebo částečně automaticky, bez zásahu úředníka. Informační systém sám snadno ověří, že jsou všechny informace požadované datovou šablonou uvedeny. Pokud ne, upozorní bez prodlení stavebníka. Stejně tak může automaticky dostat úředník informaci o souladu plánované stavby s územním plánem (opět díky klasifikačnímu systému) či v dalším kroku, i zda je v souladu s digitalizovanými regulačními plány. To může zabránit případným chybám a stejně tak to celý proces urychlí. Stavebník si vše může zkontrolovat sám dříve, než digitální model poskytne stavebnímu úřadu a nemusí čekat, až ho úředník vyzve k doplnění.

Informace z DIMS mohou navíc sdílet i další instituce, které jsou do celého procesu zapojené. Například díky propojení s digitální technickou mapou půjde (klidně i automaticky) ověřit, jestli se stavba nějak nedotýká existujících liniových vedení. Výrazně zrychlit půjdou i tak zvané „vyjadřovačky“. Dnes musí stavebník vše obcházet sám, u složitějších projektů může jít i o desítky subjektů. Všem je třeba dodat stavební dokumentaci. To samé platí i pro všechny dotčené orgány, které se musí v rámci stavebního řízení ke stavbě vyjádřit. Při práci s digitálním modelem již mohou všichni využít informace v něm obsažené a jednoduše si zobrazit ten pohled na DIMS, který potřebují. Opět i s využitím alespoň částečné automatizace – například požární technik může v budoucnu nechat svůj software automaticky posoudit soulad plánované stavby se všemi „svými“ předpisy.

Tím se nám vlastně kruh uzavírá – propojení digitálního stavebního řízení se zaváděním metody BIM tak může přinést mimo jiné výrazné zrychlení stavebního řízení. A co víc, stavebníkům i větší právní jistotu – pokud totiž splní všechny požadavky, povolení získají. Jejich splnění přitom může být ověřeno téměř automaticky, bez lidského zásahu.

Jan Lodl
Růžena Kentošová
odbor Koncepce BIM ČAS
Česká agentura pro standardizaci

× Full - selfpromo