Vítěznou realizací České ceny za architekturu 2024 se stal Koncertní sál v Karlových Varech

Vyhlášení výsledků 9. ročníku České ceny za architekturu se uskutečnilo 7. listopadu na galavečeru konaném v pražském Foru Karlín. Za nejzdařilejší dílo letos porotci České ceny za architekturu považují Koncertní sál v Karlových Varech, jehož autory jsou Petr Hájek, Nikoleta Slováková a Martin Stoss z ateliéru Petr Hájek ARCHITEKTI. Společně s hlavním vítězem bylo oceněno i dalších pět děl, která získala titul Finalista, jedno dílo obdrželo čestné uznání. 

Na galavečeru byly rovněž předány Cena předsedy Senátu PČR Miloše Vystrčila, Cena Ministerstva pro místní rozvoj ČR za prosazování kvalitní výstavby prostřednictvím architektonických soutěží, Cena Ministerstva průmyslu a obchodu ČR za příkladnou revitalizaci brownfieldu a Cena Ministerstva kultury ČR za zkvalitnění veřejného prostranství.

V čele letošní poroty stál řecký architekt Alexandros Vaitsos a jejími členy dále byli architektka Doris Wälchli (Švýcarsko), krajinářský architekt Neil Porter (Velká Británie), architekta a urbanistka Silja Tillner (Rakousko), architekt Peter Moravčík (Slovensko), architektka a publicistka Adriana Granato (Itálie) a architekt a lektor Andrius Ropolas (Litva).

Hodnocení z mezinárodního pohledu může nastolit zajímavé podněty a témata k diskusi týkající se současné české architektonické praxe. Ve své závěrečné zprávě porotci uvedli tři hlavní postřehy: „Prvním, nejznepokojivějším zjištěním byl obecně nedostatečný ohled na životní prostředí již při vlastním navrhování. Příliš mnoho staveb rezignovalo byť jen na snahu o snížení uhlíkové stopy vystavěného prostředí, což je v naprostém rozporu se současnou mezinárodní praxí, kdy architekti investují svou kreativitu do navrhování invenčních řešení, která by mohla vyrábět a uchovávat energii či minimalizovat spotřebu materiálů s velkou uhlíkovou stopou, vymýšlejí způsoby pasivního vytápění a chlazení, zkoumají fasády zlepšující přirozené světelné podmínky, kontrolují a znovu využívají dešťovou vodu a jsou si holisticky vědomi celkových environmentálních důsledků své práce. Za druhé jsme byli zaskočeni tím, jak abnormálně dlouhé administrativní procesy musí čeští architekti absolvovat, aby od návrhu přes povolení došli až k dokončení svého díla. Nejčastější odpověď valné většiny zněla 8 až 10 let, což je více než dvojnásobek času, na který jsme zvyklí v zemích, kde máme praxi my. Ohrožuje to integritu architektonických návrhů, platební schopnost ateliérů a také to prodražuje stavby, což je obzvlášť nešťastné v případě bydlení. A konečně za třetí jsme byli mile překvapeni množstvím a vysokou kvalitou prací, které navrhovaly úpravy stávajících budov. Ať už se jednalo o rekonstrukce, revitalizace, dostavby, či přístavby stávajících budov. Z celkového počtu 307 přihlášených tvořily 42 %.“ 

HLAVNÍ CENA A FINALISTÉ

Koncertní sál v Karlových Varech

Za nejzdařilejší realizaci letos porotci České ceny za architekturu považují Koncertní sál v Karlových Varech (2023), jehož autory jsou Petr Hájek, Nikoleta Slováková a Martin Stoss z ateliéru Petr Hájek ARCHITEKTI. Jedná se o promyšlenou kovovou skulpturu, jež byla vložena do dvorany opravených Císařských lázní a jež proměnila pomyslné srdce celého objektu a bez nadsázky se dá říci i regionu. Tato výrazně červená, volně stojící samonosná konstrukce je nově domovskou scénou Karlovarského symfonického orchestru a slouží pro pořádání nejrůznějších akcí – koncertů, divadelních představení, filmových projekcí či přednášek a konferencí. Celá konstrukce spočívá na šesti podporách navržených tak, aby se snížily vibrace a zachoval se odstup od stěn budovy lázní. „Fascinující je také její variabilita – zasouvací hlediště, nastavitelné orchestřiště a panely i zástěny, které upravují akustiku podle aktuálních potřeb, přičemž všechny prvky jsou navrženy tak, aby byly odolné a snadno se udržovaly,“ hodnotili porotci. Úžasná je také možnost zcela změnit atmosféru díky závěsu, který se dá zatáhnout podél celé fasády historické budovy. 

Technologické centrum UMPRUM 

Porotce také velice zaujala proměna budovy v centru Prahy, ve které se nyní nacházejí umělecké dílny Vysoké školy uměleckoprůmyslové a slouží jako Technologické centrum UMPRUM (2023). Rekonstrukce a přístavba, pod nimiž jsou podepsáni Ivan Kroupa, Jana Moravcová a Tomáš Zmek z Projektového ateliéru UMPRUM, respektuje panorama města a zároveň se umně otevírá veřejnosti díky vynechání jednoho segmentu eklektické fasády přes celou výšku budovy. Vnitřní prostorové uspořádání respektuje původní schéma, novinkou je pak zastřešení haly prosklenou střechou, díky kterému vznikl nový celoročně využívaný prostor uprostřed dispozice. Poloprůhledné prostory kolem centrálního atria umožňují vizuální propojení a také přísun denního světla hlouběji dovnitř. „Tento projekt je nejen úspěšným architektonickým zásahem do složitého kontextu, ale i vynikajícím příkladem toho, jak dodržovat zásady cirkulární ekonomiky pomocí reaktivace místa v centru města, použitím trvanlivých a přírodních materiálů a v neposlední řadě i flexibilitě vnitřního uspořádání, které umožňuje případné úpravy i do budoucna,“ zkonstatovala ve svém hodnocení porota. 

Sportovní hala Řevnice

Mezi finalisty se zařadila také Sportovní hala Řevnice (2023), kterou financoval soukromý investor. Realizace vznikla pro potřeby žáků, sportovních kroužků i celé městské komunity. Přestože je schéma areálu poměrně jednoduché, architekti Peter Sticzay-Gromski, Jan Horký a Sebastian Sticzay z ateliéru Grido se postarali o to, aby architektonický výsledek nebyl triviální. Dle slov poroty tomu napomohlo „vertikální strukturování hmoty s vystupující římsou parteru, které potlačilo dojem velkého monolitu, a také bazilikální osvětlení, vtipně využívající geometrii velkorozponových střešních vazníků, tvořící základní výrazový architektonický prvek“. Dřevo na stropě, podlaze a stěnách v interiéru zároveň aktivně přispívá ke kvalitě prostorové akustiky. „Design interiéru je založen na jednoduché racionalitě, přírodní kráse a kombinaci základních materiálů – betonu, dřeva a skla –, jež jsou zabaleny do vnějšího pláště nadčasové bílé omítky odkazující na českou architekturu 30. let 20. století. Uliční frontu tak doplnil elegantní dům, jenž je přínosem pro místní komunitu,“ shrnuli porotci ve svém hodnocení. 

Adaptace obilného sila v revitalizovaném areálu Automatických mlýnů v Pardubicích

Jako promyšlenou a zdařile provedenou porota ocenila Adaptaci obilného sila (2023), jež je součástí revitalizovaného areálu Automatických mlýnů v Pardubicích. Při této adaptaci autoři z ateliéru Prokš Přikryl architekti směřovali své architektonické zásahy k prostorovému prožití památky v její celistvosti a zlepšení přístupnosti s ohledem na novou funkci. Ve svém hodnocení porotci zmiňují, že je zde „udržitelnost respektována i při volbě energetických systémů a technologií díky částečnému vytápění pomocí tepelného čerpadla země-voda a šesti geotermálních vrtů“. Iniciátor záchrany Automatických mlýnů a zároveň investor úpravy obilného sila Lukáš Smetana letos obdržel i ocenění za výjimečný počin, které je součástí České ceny za architekturu.

Rekonstrukce domu v Kutné Hoře

Pozornosti poroty neunikla ani Rekonstrukce domu v Kutné Hoře (2023), při které architekti Jan Holub a Tomáš Hanus z BYRÓ architekti odkrývali vrstvy paměti domu v historické zástavbě a zároveň je snoubili s novými zásahy tak, aby vytvořili funkční a moderní bydlení pro pětičlennou rodinu. Život domu se odehrává kolem jádra s točitým schodištěm zakončeného světlíkem, kde zároveň několik nových otvorů přivádí světlo do hloubky domu a vzájemně propojuje jeho jednotlivé vnitřní prostory. Vnější schodiště pak působí jako kontrapunkt k tomuto prvku, avšak společně umožňují plynulý pohyb mezi interiérem a exteriérem. 

Základna technických služeb v pražských Lysolajích

Příměstská území jsou ideální místa pro realizaci anonymních staveb. Pokud by se zde měla postavit utilitární stavba určená technickým službám, nikdo by tam ani promyšlený architektonický návrh nečekal. To však neplatí v případě Základny technických služeb v pražských Lysolajích (2022), kde se architekti Jan Kalivoda a Vojtěch Kaas z ateliéru PROGRES architekti rozhodli dát do řešení maximum. Odhalené materiály, viditelné rozvody a konstrukční prvky se zde hladce snoubí s průmyslovým charakterem budovy. „Strojní vybavení umístěné uvnitř se organicky začleňuje do architektury, přitom však architekti nezapomněli ani na lidi, kterým je určena ‚měkká vrstva budovy‘ projevující se již ve vstupním prostoru v podobě dřevěných bran zjemňujících první dojem. Architekti přitom použili i běžné prvky podporující udržitelnost budovy, jakými jsou zelená střecha, sběr dešťové vody či solární panely,“ odůvodnila své hodnocení porota a dále přiznala, že „nás budova zároveň vybízí k tomu, abychom se znovu zamysleli nad nesčetnými realizacemi postavenými na okrajích měst po celém světě.“

ČESTNÉ UZNÁNÍ

Zahradní pavilon

Čestného uznání se letos dostalo nové interpretaci tradiční chatky v zahrádkářské kolonii s názvem Zahradní pavilon (2023). Architekti Jan Holub a Tomáš Hanus z BYRÓ architekti vyšli vstříc manželům, kteří si přáli novou stavbu, v níž se však nechtěli zavírat před okolní zahradou. Výsledkem je tak objekt s výklopným panelem, díky němuž se umí jedna strana kompletně otevřít. Splynutí se sousedními chatkami bylo pojednáno pomocí tmavého opalovaného dřeva, jímž je objekt obložen.

CENA PŘEDSEDY SENÁTU PARLAMENTU ČR MILOŠE VYSTRČILA

Nízkoprahový klub v Nové Pace

Předseda Senátu PČR Miloš Vystrčil udělil svou cenu v rámci České ceny za architekturu již potřetí. Letos jej z nominovaných staveb nejvíce zaujal Nízkoprahový klub v Nové Pace (2021), jenž je umístěn v zrekonstruovaném suterénu domu z roku 1721 a jenž slouží dětem a mládeži ohroženým sociálním vyloučením. Součástí první etapy úprav, pod níž jsou podepsáni Jana Janďourková Medlíková a Jiří Janďourek z ateliéru atakarchitekti, byla i kultivace veřejného prostoru mezi samotným objektem a přiléhajícím kostelem sv. Mikuláše. „Nízkoprahový klub je krásnou, a přitom přirozenou a důstojnou součástí okolí. Zároveň slouží a pomáhá těm, kteří neměli v životě tolik štěstí, a nabízí jim bezpečné útočiště. Veřejný prostor ve městě tak tato stavba obohatila jak architektonicky, tak svým funkčním využitím,“ odůvodnil své rozhodnutí Miloš Vystrčil.

CENY MINISTERSTEV

Park na Moravském náměstí v Brně

Cenu Ministerstva pro místní rozvoj ČR za prosazování kvalitní výstavby prostřednictvím architektonických soutěží získal Park na Moravském náměstí v Brně (2023). Tým pod taktovkou CONSEQUENCE FORMA architects revitalizoval v historickém centru Brna intenzivně využívaný veřejný prostor a vytvořil z něj místo s vlastní poetikou nabízející sdílené pohodlí. Středobodem návrhu je centrální plocha s fontánou a velkorysou masivní lavicí, kde je možné setkat se s přáteli nebo jen tak ležet, sedět či si hrát. Součástí konceptu je také odkaz na původní kulturní místo a prázdno po německém domě. Na rozhraní mezi parkem a ruchem města kolem se nachází i kavárna s dětským hřištěm. Ministerstvo pro místní rozvoj ocenilo, že „díky návrhu vzešlému z bohatě obeslané architektonicko-urbanistické a krajinářské soutěže mohlo vzniknout komplexní řešení, založené na uplatnění řady oborů a skutečně naplňující potenciál území.“ 

Mlýn Hrušky na Slovácku

Cena Ministerstva průmyslu a obchodu ČR za příkladnou revitalizaci brownfieldu náleží Mlýnu Hrušky (2022) na Slovácku. Vnukovi původních majitelů se v tomto případě díky studiu Pelčák a partner architekti podařilo zrekonstruovat bývalým JZD zdevastovanou ruinu tak, že neztratila nic na svém původním půvabu. Ministerstvo ocenilo, že se „charakter historické budovy přirozeně skloubil se současnými potřebami. Precizně a s respektem bylo přistupováno k tradičním stavebním materiálům i detailům, cihlová fasáda byla zrestaurována, vlnitý plech nahradila nová střecha, stavba se otevírá veřejnosti pergolami a verandou.“ 

Obnova Tachovského náměstí v Praze

V rámci České ceny za architekturu byla vůbec poprvé udělena i Cena Ministerstva kultury ČR za zkvalitnění veřejného prostranství. Tohoto ocenění se dostalo Obnově Tachovského náměstí v Praze (2023), jejímiž autory jsou Jiří Opočenský a Štěpán Valouch ze studia OVA, kterým se podařilo zharmonizovat mnohovrstevnatost pohledu na zvelebování veřejných prostranství. Jedná se o přestavbu místa, které bylo řadu let zanedbané a nesourodé a jehož vzhled i fungování nabyly v průběhu času mnoho podob. Základním konceptem návrhu byl přitom pohyb z města do zeleně na Vítkově či do tunelu vedoucího do Karlína. Dle hodnocení ministerstva „je v současnosti náměstí komunikačním uzlem, plochou pro zahrádky restaurací, místem plným zeleně. Historii místa připomíná relikt bývalé váhy pro tehdejší trhovce a obchodníky, nově je to však i prostor, kde jsou mimo jiné umístěna také umělecká díla a místa odpočinku. Na to, jak je výčet funkcí pestrý, je výsledek až nečekaně klidný, uspořádaný, místy až hierarchický a celkově je v souladu se svým okolím. Pomocí jemných zásahů dokázal ateliér OVA zachovat všechny funkce a relikty náměstí včetně víceúrovňové křižovatky. Podařilo se vytvořit kultivovaný veřejný prostor, který zde dosud chyběl,“ vysvětluje své hodnocení ministerstvo.