Udržitelnost staveb je pro mě jen jeden malý a samozřejmý střípek složité mozaiky zvané stavění

O udržitelnosti nemluví, a přesto je hmatatelná v každém jeho architektonickém gestu. Stanislav Fiala nedůvěřuje nálepkám, certifikacím ani univerzálním receptům. Namísto toho mluví o dobrém hospodaření, přirozené morálce, materiálech, které mají dobře stárnout, a domech, jež mají co nejdéle plnit svou funkci. Rozhovor se proto od tématu udržitelného stavebnictví rychle posouvá ke vztahu architekta s investorem, k odpovědnosti jednotlivce i otázce, zda je vůbec možné stavět dobře ve společnosti, která příliš často upřednostňuje zisk před vším ostatním. Výsledkem není návod na udržitelnou architekturu, ale osobní úvaha člověka, který více než 40 let navrhuje a spoluvytváří stavby, a přesto se stále ptá, zda tomu, co dělá, může sám věřit.

Co podle vás skutečně dělá dům udržitelným?

Udržitelnost je slovo, kterému se snažím vyhýbat. V současnosti je velice módní. Skloňuje se ve všech pádech a já si kladu otázku: „Co vlastně znamená?“ Dříve jsme takový výraz nepotřebovali, a když se najednou objeví a tepe do nás s neodbytnou ideologicky laděnou intenzitou, vzbuzuje ve mně určitou ostražitost. Jako by se tím narušovalo přirozené vnímání věcí – lidé si přece vždycky přirozeně přáli dělat domy hospodárně a nepotřebovali to pojmenovávat, podepírat certifikáty. Ale teď cítím, že to souvisí s nadiktovanou vlnou, která může být vedena lepšími i horšími motivy.

Protože sám si řadu věcí vytvářím instinktivně, mám k podobným pojmům intuitivní nedůvěru a nemůžu se ubránit pocitu, že v tomto případě nejde o upřímnou snahu, ale spíše o určitou hru ve jménu byznysu. Patrné je to i z množství norem, které nás obklopují a kterých neustále přibývá. Vidím to také na způsobu, jakým se o těchto věcech diskutuje a jak se to povinně vklínilo do procesu. V zasedacích místnostech se na toto téma schází stále více povinně placených specialistů, kteří se snaží obhajovat svou existenci a do procesu tak za každou cenu vnášejí nové komplikace ve jménu jisté ideologie. Na konci dne se to ale na výsledku pozitivně neprojeví. Je pořád stejný, zato procesně dražší a stále pomalejší.

Může být stavba skutečně udržitelná i bez environmentální certifikace? A naopak, může splňovat všechny certifikace, a přesto být ve své podstatě neudržitelná?

Zcela běžně. Certifikace, jako jsou LEED, BREEAM a další, jdou po nějaké paralelní cestě a s mou se neprotínají. Jsou založené na principu draze placené soutěže, a to je princip, který nepřispívá k harmonizaci, spíše naopak. Nechci ztrácet cenné síly zkoumáním, nakolik je tento proud poctivý. Za oněch 40 let praxe se mi už mnohokrát potvrdilo, že mě instinkty vedou tam, kam potřebuju dojít, tak jim věřím. Vždyť ve své vlastní tvorbě nad tím přemýšlím každý den. Neustále jsme s týmem kolegů, mladých architektů, ponořeni v otázkách a hledáme řešení úkolů, které dostáváme. Rádi přizveme řadu specialistů, když cítíme, že je to v daném tématu přínosem. Snažím se uvažovat jako řádný hospodář a ten si přece nepodřízne větev, na níž sedí. Právě v tom je podle mého podstata celé věci. A pokud člověk ví, že něco dělá špatně, ale přesto to udělá, protože za to dostane třeba víc peněz, je to zase jiná otázka morálky. V tu chvíli vlastně připouští, aby se věci ubíraly směrem, který nakonec zničí nejen životní prostředí, ale i jeho samotného. Vím, že to celé nezměním, ale mohu přispět svou trochou do mlýna tím, že za sebou budu nechávat slušné výsledky. Budu věci dělat způsobem, kterému sám vnitřně věřím, a snažit se mít sílu jít proti všem argumentům a proudům, jež člověka táhnou k průměrným řešením. Jedním z takových vírů jsou pro mě normy.
 

„Budu věci dělat způsobem, kterému sám vnitřně věřím, a snažit se mít sílu jít proti všem argumentům a proudům, jež člověka táhnou k průměrným řešením.“

V čem podle vás spočívá problém norem?

Perfektně to vystihl bývalý primátor Prahy Tomáš Hudeček: „Norma je takové zhmotnění jakéhosi překrouceného vidění a přání pouze určité části veřejnosti.“ Určitá, možná poměrně malá skupina lidí tak nastaví pravidla, podle kterých se potom musí řídit všichni ostatní. Mimo normy se samozřejmě pohybovat nemůžete, ale zároveň je podle mě nelze přijímat mechanicky jako absolutní pravdu. Pokud chci totiž dojít ke slušnému výsledku, musím o nich pořád v kolektivu odborníků a investorů uvažovat, zvažovat je a pak se odvážit k nějakému správnému řešení. Už jen proto, že ani jednotlivé normy mezi sebou zdaleka nejsou koordinované a mnohdy si vzájemně odporují.

Dovolíte si tedy někdy vědomě udělat něco jinak, než předepisují normy?

Do značné míry je vlastně ignoruji. Určitě však ne ty bezpečnostní. Samozřejmě to neznamená, že o nich nevím a že je neznám. Okolo sebe máte vždy dost „hlídacích psů“, kteří mě nutí každou normu několikrát projít. Protože když jde opravdu o něco podstatného, co by podle mého výsledek poškodilo, musíme si umět obhájit, proč je správné jít proti proudu. Moje zkušenost je taková, že to ve finále stejně nikoho příliš nezajímá. Právě proto, že je výsledek přirozený.

Je to trochu svoboda, kterou si může možná dovolit starý pes. Jenže i ten může záhy zjistit, že si některé věci troufnout nemůže. Svět se stále více svazuje pravidly a prostor jít mimo ně se neustále zmenšuje. Najednou si ani člověk, který projektuje 40 let, nemůže dovolit spolehnout se na vlastní zkušenost, jež mu silně křičí, že by se věci měly udělat jinak.

Patříte k lidem, kteří jdou svou vlastní cestou – pamatuji si, že když se stavěl Drn, úředníci byli proti realizaci zelených střech v centru Prahy, a vy jste prostě odmítl ustoupit.

Měl jsem tehdy velké štěstí. Na lidi, kteří se snažili nám pomoci, i na investora, který to cítil podobně jako já. Kdyby vedle mě nestál člověk a jeho tým, co také vnímali, že argumenty z druhé strany nedávají smysl, všechno by nejspíš dopadlo jinak. Dodnes si pamatuji jednání, na němž nám řekli, že jsme se snad zbláznili, protože zelené střechy a zelené balkony do centra Prahy s její krajinou červených střech nepatří. Investor se úplně jednoduše zeptal: „Proč je to problém?“ Odpověď byla v zásadě jen: „Protože se to tady nedělá.“ Namítl, že Paříž je zelených střech a teras plná. Na to mu odpověděli: „Ano, ale Paříž není Praha.“ Pro něj to nebyl argument a jen řekl: „Dobře, tak aspoň vím proč a jdeme do toho.“ V tu chvíli jsem věděl, že veškeré naše úsilí je hnané společným zájmem. Nehádali jsme se kvůli nějakému gestu, ale pro přesvědčení, ve které jsme všichni věřili.

Přitom já boj ani konflikt vůbec nemám rád. Možná mě konflikt dokonce sžírá víc než mnoho jiných. Ale preferuju o věcech mluvit otevřeně, i když vím, že si tím mohu vlastní tvorbu zkomplikovat. Jakmile totiž něco řeknete nahlas, vždy se najde nějaký „policajt“, který zasvětil svůj život tomu, že hlídá ostatní a snaží se je za kaž­dou cenu nachytat a udělit ponaučení. Možná je přesvědčený, že tím dělá něco dobrého, ale se zdravým fungováním společnosti to podle mě nemá mnoho společného. Nakonec platí to staré známé: cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.

„Boj ani konflikt vůbec nemám rád. Možná mě konflikt dokonce sžírá víc než mnoho jiných. Ale preferuju o věcech mluvit otevřeně, i když vím, že si tím mohu vlastní tvorbu zkomplikovat.“

Kdyby vám dnes investor řekl, že chce nejudržitelnější dům v Praze, co byste mu navrhl jako první krok?

Takové zadání bych asi neuměl poctivě slíbit. Už samotné „nej“ je podle mě chybnou kategorií. Nejudržitelnější stavba v Praze by totiž vlastně nebyl dům, ale třeba park, navrácení zastavěného kusu země zpět rostlé přírodě. Takový úkol bych mu pak rád splnil, jenže to zase většinou předmětem zadání není. Investor většinou chce od stavby něco jiného. V tom je možná i můj vlastní životní paradox. Architektura je oborem jdoucím proti mému přirozenému vnitřnímu nastavení, protože nejraději mám volnou přírodu. Tam se cítím doma a cítím k ní největší úctu, a přitom tuto zemi zaplňuji betonovými stavbami. Dělám to ale proto, že mi tahle práce jde, že mi v životě nějakým způsobem přišla do cesty a zároveň mi přináší radost, tak se tomu nevzpírám.

Přemýšlíte už při svém návrhu objektu o tom, jak bude dům vypadat za 20 nebo 50 let?

Když dostanu za úkol navrhnout dům, snažím se především pochopit, co má skutečně splnit. Dobrý dům by měl být naplněný životem. Současně ale každý dům nějak zatěžuje své okolí a smyslem je, aby tak činil co nejméně. Právě v tom spočívá udržitelnost – v neustálém zvažování. Jak se dům chová k sousedům, k vodě, ke vzduchu, k teplotě, k místu, do kterého vstupuje.
 

„Proto je důležité se chovat slušně a stavět tak, aby mezi člověkem, domem a přírodou mohla vzniknout rozumná symbióza.“

Snažím se všechny ty nároky poskládat tak, abych na konci měl čisté svědomí, že dům splnil to, pro co vznikl a zároveň přitom škodil co nejméně matce přírodě. Aby za 50 let vypadal pořád dobře, i bez rekonstrukce fasád, s patřičnou adekvátní patinou. Ano, úplně nejméně škodí dům, který nevznikne, ale proti tomu stojí potřeby lidí, vlastnictví, právo stavět a celá řada dalších okolností. Proto je důležité se chovat slušně a stavět tak, aby mezi člověkem, domem a přírodou mohla vzniknout rozumná symbióza.

Musím především přijmout, že domy vznikají z lidské potřeby. I my jsme součástí přírody, nejsme na této planetě ničím cizorodým. Proto je mi vzdálená představa člověka jako jakéhosi parazita a myšlenka, že by se mnoho problémů vyřešilo tím, že nás bude méně. Pokud uznáme, že tu lidstvo má své místo, musíme stejně tak uznat i nároky, které s tím souvisejí. Otázka tedy nestojí tak, zda nějaké máme, ale kde končí to, co skutečně potřebujeme, a kde začíná zpovykanost, nadbytečný luxus nebo neustálá touha po růstu, po větším množství všeho. Právě tuto hranici bychom si měli velice intenzivně hlídat.

Jak se snaha o symbiózu promítá do materiálů, které volíte? Na vašich stavbách často zůstávají přiznané – beton je betonem, dřevo dřevem, konstrukce se neskrývá pod další vrstvy.

Právě ve volbě materiálů je jeden z receptů. Ty založené na přírodní bázi podle mě stárnou přirozeně a pěkně. S časem získávají krásnou patinu. Naopak většina, co vzniká z různých moderních chemických hmot, často stárne směrem k degradaci a je tak trochu proti přírodě.

Je za touhle volbou materiálů pro vás i určitá poctivost?

Můžu snad doufat, že ano. Za pojmem „poctivost“ je poměrně silný morální obsah a člověk musí být velmi opatrný, aby si příliš nefandil. Spíše to beru tak, že chci využít svoje schopnosti co nejlépe a na konci mít vnitřně dobrý pocit, že jsem udělal maximum pro co nejlepší výsledek. Chci, abych se za to, co po mně zůstane, nemusel stydět, protože vědomí, že jste něco udělali špatně, je dost špatný průvodce životem.
 

„Chci, abych se za to, co po mně zůstane, nemusel stydět, protože vědomí, že jste něco udělali špatně, je dost špatný průvodce životem.“

Když mluvíte o tom, co po vás zůstane – existují některé vaše starší stavby, které byste dnes s odstupem navrhl jinak? Třeba tak, aby se daly z pohledu udržitelnosti snáze proměňovat, přestavovat nebo konstrukčně upravovat?

Nemám úplně tendenci dívat se na své starší stavby s tím, že bych je dnes odsuzoval nebo si říkal, že jsem je měl udělat jinak. Každá z nich mi něco přinesla a umožnila mi nějaké poznání. Nevybavuji si žádný dům, u něhož bych si s odstupem řekl: „Tohle byla zásadní chyba.“

Jsou ale věci, které dnes vnímám kritičtěji. Jednou z nich je třeba přílišné užívání plastů, jež působí jako velmi trvanlivý materiál, ale ve skutečnosti degraduje překvapivě rychle. Proto všechno, co je postavené na plastu, je pro mě z pohledu udržitelnosti velmi problematické.

Jak vnímáte beton? Ten často bývá kvůli emisím v debatě o udržitelnosti téměř v roli obžalovaného, vy s ním ale pracujete rád.

Kdo nevymyslí nic lepšího, má smůlu. Může kritizovat, co chce, ale ve chvíli, kdy něco pranýřuje, musí také říct, jak by se to mělo dělat. Jestli mají být odpovědí dřevostavby, pak ne takové, které nakonec stejně obalíte plastovými materiály jen proto, aby do nich neteklo a splnily všemožné jiné požadavky.

Vím o tom své, sám v dřevostavbě žiju. Stavěli jsme ji jako přístavbu k domu, abychom měli více místa. Plastových fólií jsme použili minimum a teď nám to dává příroda docela sežrat – lezou nám tam myši, vosy i další tvorové, protože dřevo je pro ně příliš slabou bariérou. Není to jednoduché a člověk má někdy pocit, že bydlí spíš v chatě než v běžném domě. Samozřejmě že můžete říct, že jsme to udělali špatně, ale i to je součástí vývoje a ani dnes moc nevím, jak bych to měl udělat jinak.

Vraťme se ještě k betonu – může podle vás vzniknout skutečně udržitelný betonový dům?

Myslím, že v současné fázi vývoje lidstva beton stále představuje jednu z podstatných možností. Samozřejmě je energeticky velmi náročný, ale zároveň z něj stavíme domy, které mohou lidem poskytovat bydlení, pracovní prostředí nebo výrobní prostory velmi dlouhodobě. To všechno dnes považujeme za samozřejmou součást života. Jsme do značné míry nároková společnost a máme pocit, že máme nárok na dobrý a pohodlný život, přičemž velkou část podmínek pro něj vytvářejí právě tyto stavby.

Kdybychom je všechny chtěli stavět z něčeho jiného, možná bychom to v rozsahu, který v současnosti požadujeme, ani nestihli. Beton je rychlý. Já ho vlastně vnímám jako umělý kámen – materiál, jenž můžete poměrně chytře vytvarovat. Nalijete ho do formy a on v ní ztvrdne přesně tak, jak potřebujete. Dříve něco podobného vytvářeli kameníci pomalým tesáním kamene. Měli na to víc času, stavělo se méně a pracovalo se jinak – kámen se kombinoval s hlínou, se dřevem.

Architektura se ale z hlediska udržitelnosti k hlíně znovu vrací a nejde přitom o malé nebo experimentální stavby.

Je to bohulibé, krásné a já tomu opravdu fandím. Tuzemská realita je ale taková, že když jsem se pokusil hlínu někde použít, narážel jsem na stejný problém – samo se to postupně, i po dlouhém boji, cenově i procesně vyřadilo ze hry. Nemají na to často ani celkem bohatí investoři, kteří uznají, že je to hezké, ale ne za každou cenu. Mně osobně je to líto, protože já jsem se snažil hlínu dostávat do svých staveb alespoň po částech – třeba v omítkách nebo podlahách. Líbí se mi na ní všechno, filozoficky, fyzicky, i ten výsledný pocit z materiálu.

Zároveň ale znám i její limity. U jednoho starého domu jsme zjistili, že je postavený z vepřovic, tedy ze sušené hlíny. Jenže ty už byly natolik degradované, že konstrukčně nevyhovovaly, a my jsme ho museli zbourat, přestože jsem opravdu nechtěl. Právě v tom je hlína vlastně nádherná i problematická zároveň. Když takový dům opustíte, příroda si ho postupně vezme zpátky. Za několik desítek let se začne rozpadat, později z něj zůstane skoro jen kopeček, a to se mi svým způsobem líbí. Jenže současně to neplní nároky, které na stavby klade dnešní společnost.

Nároky často určují normy, o kterých jste mluvil. Ale i ty si mezi sebou někdy odporují.

Přesně tak. Dostanete se pak do situace, kdy jedna norma vyžaduje něco, co je v rozporu s jinou, a vy nevíte, čemu dát přednost. Úřední moc vám to taky neusnadní. Zatím jsem taky nezaznamenal přehršel dobré vůle shora takové případy zkoordinovat. Rozpory zůstávají na nás a my je musíme na konkrétních projektech a stavbách řešit sami.

Když mluvíme o pravidlech, která někdy jdou proti sobě, není podobný rozpor i v památkové ochraně? Na jedné straně se chce staré domy zachovávat a dál využívat, na druhé se někdy ale omezuje jejich adaptace.

U památkové péče je to podle mě stejné jako všude jinde. Když se podíváte na architekty, doktory, právníky nebo památkáře, vždycky narazíte na lidi, se kterými se dá normálně mluvit, a potom na ty, s nimiž se domluvit téměř nedá. Možná že takoví lidé ani nevědí, jak moc mohou svým přístupem škodit – třeba i samotné záchraně památečné materie. Pak tu jsou ale i tací, kteří se snaží skutečně pomoci a vnímají i druhou stranu mince. Je to zkrátka celá škála lidských povah, které se navzájem buď podporují, nebo si překážejí. A nakonec záleží na tom, jaká tendence převládne – jestli vznikne konkrétní prostor, v němž se dá tvořit a hledat řešení, nebo se všechno spíš blokuje a točí v bludném kruhu. Přitom bychom měli být mnohem pokornější v tom, co považujeme za definitivně správné. Máme pocit, že se dá vše vědecky podložit, ale podle mého toho pořád víme hodně málo. Žalostně málo.
 

„Máme pocit, že se dá vše vědecky podložit, ale podle mého toho pořád víme hodně málo. Žalostně málo.“

Není problém právě v tom, že i když toho ve skutečnosti víme poměrně málo, jednotlivé obory často prosazují svou představu o správném řešení s příliš velkou jistotou?

Ten pocit mám. Ano, je tu mnoho majitelů různých pravd. Každý, kdo zasvětí život svému oboru, samozřejmě včetně mě, se může zásadně mýlit. Nakonec to stejně prověří až čas. Co se ale podle mě zpětně vysledovat dá, je určitý charakter doby. Jsou období, která přejí spolupráci, tvorbě, budování a pak taková, která mají spíše destruktivní tendenci. Bohužel se mi zdá, že se nám během našeho života plíživě prostředí překlopilo do té nepříznivé varianty. My starší to už pozorovat můžeme.

To nezní příliš optimisticky. Už v roce 2013 jste říkal, že nadřazujeme rychlost nad kvalitu. Přesto, změnilo se podle vás za těch 13 let něco?

Myslím, že zásadně ne. Protože 13 let je v rámci jednoho lidského života příliš krátká doba na to, aby se společnost přehoupla do úplně jiné periody. Rychlost, která je nadřazená kvalitě, podle mě pořád souvisí především s honbou za ziskem. Žijeme ve společnosti, v níž mají finance neúměrně obrovskou váhu, a růst se stal téměř samozřejmým požadavkem. Proto se při každém projektu velmi rychle dostanete k první zásadní otázce: „Kolik to bude stát?“

Na začátku přitom návrh často dostane křídla. Všichni mají radost z konceptu, z vizualizací, z toho, jak by dům mohl fungovat a vypadat. Pak ale přijde dlouhá fáze okrajování. Najednou se zjistí, že skoro každá věc, která domu dává kvalitu, ať už pohledovou, nebo funkční, „je příliš drahá“. Třeba zelené střechy, o nichž jsme mluvili. To není jen estetika. Zadržují vodu a vrací ji zpátky do ovzduší, jsou krásné, zároveň ale nejsou levné. Pokud se tedy ekonomika postaví na první místo, přesně tyto vrstvy kvality padají první za oběť. Na konci pak může stát dům, jenž se svému původnímu návrhu skoro nepodobá. Nemusí to tak ale být vždycky. Pokud je v týmu investor a dost lidí, kterým skutečně záleží na výsledku, a nechybí žádný podstatný článek, může stavba přežít i všechny tyto „ekonomizace“. Dnes se tomu rádo říká „optimalizace“ a nalijme si čistého vína – podle mě je to podobně módní a schematické slovo jako udržitelnost.

Jak v realitě na projektech probíhá optimalizace?

Přijde skupina specialistů a navrhne vám, jestli by se místo jednoho materiálu nedal použít jiný. Jenže my samozřejmě víme, že existuje třeba pět dalších jiných, levnějších materiálů, které jsme už zvažovali. Nevybrali jsme ten konkrétní náhodou. Zvolili jsme ho proto, že věříme jeho dlouhodobému fungování. Rozhodně to není tím, že bychom šli po luxusu. My tuhle potřebu v sobě vůbec nemáme. Opravdu v našem týmu nevidím touhu dělat věci okázale nebo zbytečně draze, spíše se snažíme vybírat materiály tak, aby výsledek byl normální, rozumný a aby vydržel. Zároveň však chceme dostat do hry i jistou nepovinnou nadstavbu – krásu a radost. Právě to se při takzvané optimalizaci někdy z celé úvahy vytrácí.

Stalo se vám někdy, že se návrh během příprav změnil natolik, že už jste se s výsledkem nedokázal ztotožnit a řekl jste, že se pod to nepodepíšete?

Tomu se právě snažím předejít už od začátku. Dříve, když za mnou investor přišel se svým záměrem, potřeboval jsem si nejdřív ověřit, jestli náš vztah může vůbec fungovat a projekt má naději dojít k výsledku, pod který se budu chtít podepsat. Tohle se většinou dá poznat poměrně brzy. Instinktem a takovým tím pocitem v břiše.

Mám ale to štěstí, že už dlouhou dobu v podstatě exkluzivně pracuji pro Petra Němce a Jana Fidlera, majitele skupiny SEBRE. Jde o vzácnou konstelaci, kdy už nemusím na začátku každého projektu znovu zjišťovat, jestli si s investorem budeme rozumět a zdali má naše spolupráce šanci fungovat. Základní vztah a důvěra už tam dávno jsou. Jen velmi občas, vlivem neodbytných okolností, splním nějaký jiný dílčí úkol, když to splňuje parametry synergie s naší hlavní prací a výjimečnými vztahy s klienty a nenarušuje to chod projektů.

Kde podle vás leží největší rezerva udržitelného stavebnictví? Není právě v tom, že bychom měli mnohem víc pracovat s tím, co už stojí, namísto automatického bourání a nové výstavby?

Určitě je to jedna z podstatných částí takového uvažování. To, co už stojí, bychom měli několikrát obrátit v ruce, než se rozhodneme, že to odstraníme. Zároveň ale existuje hranice, za kterou už zachování staré konstrukce přestává dávat smysl. Pokud její udržování nebo přizpůsobení novým potřebám začne být neekonomické, vyjde nám jiné řešení. Nikdy se totiž nemůžete držet jen jednoho kritéria. Přemýšlíte o ekonomii, dlouhodobosti, o tom, jak bude stavba stárnout, ale také o její kulturní hodnotě. Existují domy, jež mají tak silné charisma, že je chcete zachovat právě proto, že jejich odstraněním by se z určitého kontextu vytrhlo něco podstatného. Všechna tahle hlediska se potkávají a často jdou proti sobě a nakonec se dostanete i k určitému přirozenému morálnímu měřítku, které není diktované zákony. Udržitelnost staveb je pro mě jen jeden malý a samozřejmý střípek složité mozaiky zvané stavění.
 

„Určitě je to jedna z podstatných částí takového uvažování. To, co už stojí, bychom měli několikrát obrátit v ruce, než se rozhodneme, že to odstraníme.“

Kam by se podle vás muselo české stavebnictví posunout, aby jednou nebylo potřeba o udržitelnosti vůbec mluvit, protože by byla samozřejmostí?

Kdo jsem já, abych někomu dával nějaký recept? Základ je v tom, aby celá společnost žila poctivěji. Co se nedá vyjádřit krátce a srozumitelně, začíná být podezřelé. Takže bych řekl: dům by měl dobře plnit svou funkci ve všech parametrech a měl by ji plnit co nejdéle, s co nejjednodušší údržbou, bez potřeby zásadních rekonstrukcí a oprav. Měl by dobře stárnout, aby za pár let nikdo neměl potřebu měnit fasádu, protože je „oloupaná jak perníček“, nebo vybourat podlahy jen proto, že se objevily jiné lákavé, modernější materiály a podobně. Právě v tom podle mě pořád leží ten základní rozdíl – jestli přemýšlíte jen o tom, co vás věc stojí dnes, nebo také o tom, co po vás zůstane a jak dlouho to bude fungovat. Možná, kdyby se tak uvažovalo běžně, slovo udržitelnost bychom snad nemuseli tolik používat a nadužívat.