Mám pocit, že statici do určité míry ztratili svou profesní hrdost a někdy se bojí říct jasné ne

Když stavba stojí, obdiv zpravidla sklízí architekt. Když se však po letech objeví problém, ke slovu přichází znovu statik, který za správnost svého návrhu nese odpovědnost po celý život. Petr Bek otevřeně mluví o profesi, jejíž prestiž podle něj slábne, přestože na rozhodnutích statiků závisí bezpečí tisíců lidí. Vysvětluje, proč odmítá hodnotu projekční práce měřit hodinovou sazbou, proč je někdy správné odejít ze zakázky a proč ani nejmodernější software nenahradí technický úsudek a konstruktérský cit. Budoucnost oboru nevidí v líbivých prezentacích, ale v odbornosti, profesní hrdosti i odvaze přiznat vlastní chybu.

Projektant svými rozhodnutími ovlivňuje bezpečnost stavby a tím pádem i lidí, kteří ji budou používat. Co pro vás osobně znamená profesní odpovědnost statika?

Je rozdíl mezi zodpovědností a odpovědností. Jediné písmeno dokáže význam slova změnit a posunout. Při své práci se musíme chovat zodpovědně, protože každé naše rozhodnutí s sebou nese odpovědnost za výsledné dílo a ta nás provází po celý život.

Přemýšlel jsem, jaké jiné profese to mají podobně a marně nacházím podobnou profesi co do výsledné odpovědnosti. Napadl mě třeba chirurg, který musí zodpovědně provést operační zákrok a je odpovědný za lidský život v době operace a relativní dobu po ní. Navíc operovaný pacient podepíše zprávu s částečným přenesením odpovědnosti na sebe. Napadl mě taky řidič autobusu, který se musí chovat zodpovědně v době, kdy přepravní prostředek řídí a má odpovědnost za cestující. Jakmile však cestující vystoupí z autobusu, jeho odpovědnost za ně končí. Jenže my, statici, řídíme ten abstraktní autobus pořád nebo na pomyslném operačním stole máme nepřetržitě stovky, tisíce lidí. Navrhujeme velké stavby, odevzdáme je – jiní lidé je realizují a užívají, ale naše odpovědnost za správnost návrhů končí až s naší smrtí.

Za co by měl podle vás statik nést odpovědnost?

Statik je odpovědný za svůj návrh. To nechci zlehčovat nebo nějak překrucovat, ale zdůrazňuji – za návrh. Za férové bych považoval stanovení určité promlčecí doby, která by běžela od doby, kdy by byl ukončen návrh ve smyslu předání dokumentace, a ne až od vzniku konkrétního následku. Nespecifikuji délku promlčecí doby a taky neříkám, že by měla být krátká, ale je třeba definovat hranici po ukončení návrhu.

Dále je statik odpovědný i za ostatní činnosti, které v rámci náplně své profese vykonává. Může se jednat například o prohlídky konstrukcí a zde si bohužel řada kolegů neuvědomuje míru své odpovědnosti.

V čem dalším spatřujete úskalí této profese?

Úskalím je bezpochyby i finanční ohodnocení, které často neodpovídá náročnosti práce a především míře odpovědnosti, již na sebe statik přebírá. Velkým problémem je také tlak objednatelů a investorů na co nejrychlejší odevzdání práce. Jenže čím větší je tlak na rychlost, tím vyšší je riziko chyby. Otázkou pak není jen to, zda k ní dojde, ale především jak bude závažná a jaké může mít následky.

Statik se navíc musí průběžně vzdělávat – v tomto oboru si člověk od učení nemůže vzít prázdniny. A nakonec je tu stres, který rozhodně není zanedbatelný. Říká se, že statik, který dobře spí, je špatný statik, protože svůj návrh má nehospodárný.

V zahraničí je statika a dynamika staveb vnímána jako velice prestižní obor. U nás to tak podle mého názoru není. Za každou stavbou stojí celý řetězec odborníků a zhruba čtyři klíčoví lidé, bez nichž by stavba nemohla vzniknout. Ve výsledku se však mluví téměř výhradně o jediném člověku – o architektovi. Ten si v současnosti také stále více diktuje provedení stavby a názor statika často ustupuje do pozadí. To vše mě velmi mrzí.

Jak se rozdílné postavení architekta a statika promítá do jejich spolupráce v praxi?

Nejprve je důležité říct, že mezi architekty jsou velké rozdíly a velmi si vážím těch, kteří statikovi naslouchají. Když jim například vysvětlíte, že v určitém místě vzniká koncentrace napětí a geometrii je nutné změnit, přijmou odborné argumenty a hledají s vámi jinou cestu. Například jsem spolupracoval s jedním velmi uznávaným architektem a vysvětlil jsem mu, že jeho návrh by znamenal vyšší finanční náklady, složitější provádění, větší zatížení i složitější údržbu. Mé argumenty si vyslechl a pak pravil: „Rozumím, pojďme to udělat jinak.“ Přesně tak by podle mého měla vypadat spolupráce architekta a statika.

Pak jsou ale architekti, kteří jednoduše řečeno neposlouchají, začnou dokonce závěry statika zpochybňovat, a přestože jim problém podrobně vysvětlujete, trvají na svém. V podstatě vám sdělí: „Nějak to udělejte, jak, to mě nezajímá.“ V takových případech jsem připraven zakázku opustit.

Vystoupil jste už kvůli podobnému sporu z nějakého projektu?

Shodou okolností jsme nedávno řešili projekt, u něhož jsem s návrhem architekta nesouhlasil. Z jeho pohledu šlo o velmi elegantní a pohledově čisté řešení konstrukce, my jsme v něm ale viděli zásadní problém kvůli excentricitě a vyššímu zatížení rozhodujících detailů. Když architekt naše výhrady odmítl přijmout, řekl jsem mu zcela otevřeně, že na projektu pokračovat nebudeme a bude si muset najít jinou projekční firmu, protože nemohu převzít odpovědnost za řešení, o jehož správnosti nejsem přesvědčen. Nejde totiž jen o samotný statický návrh.

Co všechno je tedy ve hře?

Nevhodné řešení negativně ovlivní celý řetězec a stavba je potom celkově dražší. Projekční činnost je významně složitější, hůře se vyrábí, montuje, budoucí údržba nebo opravy budou složitější. Čili pokud navrhované řešení přináší závažné komplikace ve všech fázích a druhá strana odmítá poslouchat naše argumenty, považuji za správné ze zakázky odejít.

Mám pocit, že statici do určité míry ztratili svou profesní hrdost a někdy se bojí říct jasné ne. Přitom vždy představovali velkou intelektuální a odbornou sílu. Jenže ta se postupně vytrácí. Na stavbě si ještě dokážeme dupnout, ale mnohem méně to umíme na začátku projektu, kdy se rozhoduje o jeho základní koncepci.

Kde dnes nejčastěji vzniká tlak na snižování ceny projekčních prací – u investorů, ve výběrových řízeních, mezi samotnými projektanty nebo už v nastavení celého stavebního trhu?

Za největší problém považuji způsob, jakým projekční kanceláře a samotní statici svou práci naceňují. Vzájemně si podrážíme nohy nízkými cenami a nedokážeme jasně říct, že jsme vysoce kvalifikovaní odborníci, svým způsobem chirurgové stavebnictví, a proto hodnota naší práce tomu musí odpovídat. Kdybychom k cenotvorbě přistupovali sebevědoměji a více o ní přemýšleli ekonomicky, byly by ceny projekčních prací výrazně vyšší.

Jenže statici nejsou ekonomové.

V technických otázkách uvažujeme velice přesně, ale v těch finančních býváme konzervativní a jen obtížně měníme zavedený způsob myšlení. I proto zůstáváme při jednání o ceně spíše v pozadí. To je podle mě nutné změnit – mluvit o tom, vzdělávat se a vysvětlovat skutečnou hodnotu naší práce.

Stále opakuji, že cenu projekční práce nelze měřit hodinovou sazbou, a přesto tak v současnosti postupuje většina projekčních kanceláří. Sleduji odborné diskuse, v nichž projektanti podrobně vysvětlují, jak svou odměnu vypočítávají podle počtu odpracovaných hodin a co všechno do hodin započítávají. Považuji to za zásadní chybu. Cena by měla odrážet především odpovědnost, počet odhadovaných hodin na projektu je pouze pomocná informace. Odpovědnost je tedy hlavním pilířem ceny. Vzorec ceny na základě odpovědnosti má samozřejmě své proměnné, jako například třídy následků, životnost stavby, zdali na konstrukci působí dynamické zatížení, technickou náročnost konstrukce, ale třeba i odbornost zhotovitele.

Můžete to demonstrovat na konkrétním příkladu?

Dobře je to patrné při porovnání různých typů staveb. Statický návrh, například zastřešení výstavního pavilonu nebo části obchodního centra, může zabrat stejnou dobu jako návrh rozsáhlého výrobního halového komplexu. Přesto by jejich cena neměla být stejná. Všimněte si, že neuvádím, za který návrh má být cena vyšší. To záleží na všech proměnných ve vzorci. Cena by například měla zohledňovat následky selhání mechanické odolnosti konstrukce. V tomto bodě je třeba upozornit, že se nemusí jednat vždy o ztráty na lidských životech nebo ekonomické škody. Následek může být třeba i kulturní, kdy například navrhuji rekonstrukci historického objektu. Ztráta takové stavby má kulturní a společenský dosah. Celkově je nutné vždy nad tím přemýšlet do všech detailů, a ne uvažovat pouze hodinovou sazbou.

Jak to přijímají klienti, kteří cenu projekční práce posuzují především podle času stráveného jejím zpracováním?

Každému klientovi říkám: „Neplatíte nám pouze za čas strávený nad projektem.“ Nedávno jsme znovu například řešili velmi složité detaily nosné konstrukce obchodního centra. Díky zkušenostem jsme správné řešení našli poměrně rychle, a klient se proto divil, proč naše práce stojí tolik peněz. Vysvětlil jsem mu, že neplatí za deset dní práce, jež jsme na projektu strávili, ale za odpovědnost, kterou za toto řešení přebíráme.

Stejný princip platí například i u prohlídek nosných konstrukcí. Několik dní strávíte přímo na místě a následně zpracujete odbornou zprávu. Klient ale neplatí pouze za čas věnovaný samotné prohlídce a sepsání závěrů. Platí především za odpovědnost, kterou na sebe přebíráte ve chvíli, kdy konstatujete, že konstrukci lze bezpečně užívat až do další prohlídky.

Co by podle vás autoritu statika posílilo nejvíce – změna legislativy, lepší smluvní postavení, větší profesní sebevědomí nebo respekt ostatních účastníků výstavby?

To je těžká otázka. Myslím si ale, že změna musí začít především u samotných projektantů, respektive projekčních kanceláří. Musíme se průběžně vzdělávat nejen v technických, ale také v ekonomických otázkách. Vlastní práce si musíme vážit a podle toho ji také prezentovat, prosazovat a oceňovat. Zároveň bychom měli trvat na tom, že výsledkem naší práce nemůže být polotovar. Projektová dokumentace musí být plnohodnotným dílem s vysokým odborným standardem a precizním zpracováním.

Kde podle vás nejčastěji selhává systém prevence – v kvalitě dokumentace, pravidelnosti prohlídek, předávání zjištěných informací, nebo v tom, že se na závady včas nereaguje?

Za jeden z hlavních problémů považuji stále nedostatečnou kvalitu projektové dokumentace. Jak už jsem říkal, naše profese dříve představovala vysokou úroveň technických znalostí a značnou intelektuální sílu. Záměrně ale mluvím v minulém čase, protože mám pocit, že dnes její úroveň klesá a spolu s ní bohužel i kvalita odváděné práce. Je to do určité míry začarovaný kruh. Pokud finanční odměna neodpovídá náročnosti zakázky, projekční kancelář jí věnuje méně času, než by bylo skutečně potřeba, a to se nevyhnutelně projeví na výsledku. Pak je ale namístě otázka: kdo nese odpovědnost za to, že byla zakázka špatně oceněna? Objednatel, nebo ten, kdo nabídku zpracoval a podal? Podle mě je to jednoznačně odpovědnost zpracovatele nabídky. Další problém vidím v tom, že si projekční kancelář na nižší standard práce může postupně zvyknout. A když se později dostane k zakázce, která je oceněna odpovídajícím způsobem, nemusí už automaticky zvýšit kvalitu své práce na úroveň, jež by této ceně měla odpovídat. Zkušenost ji totiž naučila, že i dříve zjednodušený nebo méně důsledný výstup byl – byť s určitými komplikacemi – nakonec přijatelný.

Slabinou je také údržba dokončených staveb. Stále máme obrovské množství vlastníků, kteří si vůbec neuvědomují, že by měli stavbu pravidelně kontrolovat. Prohlídky přitom nejsou jen formální povinností, ale především prevencí a způsobem, jak možné závady odhalit dříve, než se rozvinou v závažnou poruchu. Pokud závadu zjistím včas, lze ji zpravidla odstranit poměrně jednoduše a s relativně nízkými náklady. Když se na ni ale přijde pozdě, následky mohou být podstatně závažnější – stavba může být provozuschopná jen omezeně, nebo ji v krajním případě nebude možné dále bezpečně užívat.

Co se při pravidelných prohlídkách ocelových konstrukcí nejčastěji přehlédne nebo podcení a jaké to může mít následky?

Většinou nejde o jedinou příčinu, ale o souběh několika okolností. Při prohlídce lze přehlédnout například deformaci části konstrukce, skutečné stálé zatížení nemusí odpovídat původnímu návrhu a problém mohou signalizovat i trhliny v navazujících konstrukcích. Řada vad navíc zůstává skryta, protože samotná ocelová konstrukce může být zakryta opláštěním nebo betonem. Posoudit skutečný stav těchto částí je pak velmi obtížné.

Já ale často říkám: „Konstrukce k vám promlouvá.“ Prostřednictvím deformací, boulení, praskání výplní otvorů, trhlin a dalších příznaků upozorňuje, že se s ní něco děje. Nejobtížnější je tyto signály správně rozpoznat a určit, kdy jde ještě o běžný projev konstrukce a kdy už o varování před vážným problémem.

Pokud je při návrhu a posuzování konstrukce zásadní schopnost správně číst její projevy, neztrácejí dnes projektanti kvůli přílišnému spoléhání na výpočetní software vlastní technický úsudek a konstruktérský cit?

V současnosti máme velmi vyspělé výpočetní programy, které zvládají složité úlohy rychle, efektivně a s vysokou přesností. Ostatně právě proto si je pořizujeme, aby nám práci usnadnily. Ale každý výpočetní program dělá pouze to, co mu zadáte. Software je právě proto nutné správně vést, zadat mu odpovídající vstupní podmínky a následně posoudit, zda jeho výstupy dávají smysl. Projektant proto musí výsledkům nejen rozumět, ale také je průběžně kontrolovat a umět při konstrukčních pracích zohlednit rozdíl mezi modelem a skutečností. Problém nastává ve chvíli, kdy nemá dostatek zkušeností, spěchá nebo programu jednoduše slepě důvěřuje. Právě tuto přílišnou důvěru dnes pozoruji také u studentů a našich budoucích kolegů. Proto bych doporučil všem – vracejme se častěji zpátky. Používejme moderní softwary, ale nezapomínejme vzít do ruky papír, tužku a kalkulačku. Zkusme si provést základní kontrolu, zkusme si odvodit vzorec a spočítat přípoj bez použití softwaru. Je to velice důležité. Ženeme se hodně rychle kupředu a zapomínáme na staré poučky a jednoduché kontrolní mechanismy.

Připravují vysoké školy absolventy na skutečnou odpovědnost a rozhodování, které je v praxi čeká? Co vlastně mladým statikům po nástupu do projektové kanceláře nejčastěji chybí – technické znalosti, konstrukční cit, zkušenost ze stavby nebo schopnost být odpovědný?

Neřekl bych, že absolventům chybějí zásadní technické znalosti, i když mám pocit, že jejich úroveň postupně mírně klesá. Po nástupu do praxe je ale nezbytné tyto znalosti dál rozvíjet, zasadit je do širších souvislostí a propojit se zkušenostmi ze skutečných projektů a staveb, které mladí lidé zatím přirozeně nemají. Projekční kancelář se jim proto musí intenzivně věnovat. To samozřejmě znamená nejen čas, ale také nezanedbatelnou finanční investici. Paradoxem je, že právě důsledné mentorování dnes v řadě projekčních kanceláří chybí. Zkušenější kolegové jsou pracovně vytíženi a na systematické vedení těch méně zkušených často nezbývá dostatek prostoru. Důsledky tohoto zanedbaného mentorování jsou pak dobře patrné například při zkouškách uchazečů o autorizaci v oboru statika a dynamika staveb.

Za nedostatek považuji, že se na vysokých školách téměř vůbec nemluví o rozsahu odpovědnosti, kterou na sebe statik v praxi přebírá. O to více mladé kolegy obdivuji, že se pro tento obor rozhodnou a s odvahou – nebo možná ještě s určitou naivitou – se do něj pustí. Právě proto se jim v rámci České asociace ocelových konstrukcí snažíme prostřednictvím přednášek vysvětlovat, jak významnou odpovědnost budou ve své profesi nést a proč je důležité uvědomovat si ji od samého začátku profesní dráhy. Někdy se až divím, že náš obor stále žije, funguje a že do něj navzdory všem nárokům přicházejí další mladí lidé.
 

„Za jeden z hlavních problémů stále považuji nedostatečnou kvalitu projektové dokumentace. Dříve naše profese představovala vysokou úroveň technických znalostí a značnou intelektuální sílu. Záměrně ale mluvím v minulém čase.“

Takže je hned zkraje vyděsíte.

Tak to nevnímám. Pouze jim chceme otevřeně říct, jaká je realita tohoto povolání. Nejde o žádné přehánění a mladí lidé by měli slyšet pravdu ještě předtím, než na sebe začnou přebírat skutečnou odpovědnost.

Na hlavních stavebních fakultách jsme pořádali přednášku nazvanou „Proč být statikem“. Vždy jsem měl vedle sebe kolegu, který zastával opačný názor – on vysvětloval, proč se statikem stát, zatímco já mluvil o důvodech, proč jím nebýt. Musím přiznat, že těch argumentů „proč být“ nebylo tolik.

Časopis KONSTRUKCE je distribuován také na střední stavební průmyslové školy. Kdybyste měl studenty přesvědčit, aby se následně stali statiky, čím byste je pro tuto profesi nadchl?

Často se říká, že největší odměnou je vidět výsledek své práce. V našem případě před vámi vyroste kancelářská budova, stadion nebo jiná významná stavba. Jenže mně tento argument připadá málo přesvědčivý. Truhlář také za sebou vidí nádhernou kuchyň nebo terasu, a navíc mnohem dříve. U nás je cesta k výsledku podstatně delší, i když na jejím konci může stát velká stavba, někdy dokonce monument. Důvodů, proč se nestát statikem, je mnohem více.

Tak mi je prosím vyjmenujte.

Statik přebírá obrovskou odpovědnost, přitom v jiných profesích lze získat vyšší finanční ohodnocení s řádově menší odpovědností. Dále každému novému kolegovi mohu zaručit, že přijde řada delších období, kdy bude pracovat od rána do večera i o víkendech, protože se budou dohánět termíny. A čím déle člověk pracuje pod tlakem, tím větší je pravděpodobnost, že udělá chybu.

Také pokud se chcete stát opravdu dobrým statikem, musíte se celý život vzdělávat a ke každému rozhodnutí přistupovat mimořádně zodpovědně. Jakmile odevzdáte práci, při níž něco podceníte, musíte počítat s tím, že ponesete následky, a ve výsledku budete rádi, pokud zůstanou pouze finanční.

V neposlední řadě ve stavebnictví převládá určitá morální bída. Vím, že podobné chování samozřejmě najdeme ve všech profesích, jenže v našem oboru je o něco výraznější. Nevím, jaké zkušenosti mají kolegové, ale já se s ní setkávám velmi často. Projevuje se hádkami na kontrolních dnech, spory o termíny i peníze, ale také neochotou vidět problém a přiznat chybu. Uznat chybu je projevem velké intelektuální i morální síly. Obecně ve stavebnictví často narážím na pravý opak, nikdo ji nechce přiznat. Každý si stojí za svým, základní výměna názorů se rychle mění v osobní přestřelky a nikdo není ochoten připustit, že se mohl zmýlit. Místo společného hledání řešení bojujeme především mezi sebou.

Řeknete mi konkrétnější příklad?

Nedávno jsme řešili velmi specifický případ, v němž jsme vystupovali spíše jako techničtí moderátoři. Celý spor jsme sledovali s určitým odstupem a vstupovali do něj pouze ve chvílích, kdy bylo potřeba doplnit odborný komentář. Bylo přitom velmi dobře vidět, jak jedna strana zarputile hájí své řešení a odmítá připustit, že mohla ve vlastním úsudku udělat chybu. Druhá strana byla naopak ochotnější alespoň částečně ustoupit a hledat kompromis.

Ale k tomu, aby se spor nikam neposunul, stačí, když jedna strana není ochotná vést skutečný dialog a naslouchat argumentům druhých. Pak se stále opakuje totéž – hádky, nátlak, někdy i vyhrožování nezaplacením již odvedené práce a přístup ve smyslu „my jsme ti silnější, co nám budete povídat“. A to je podle mě zásadně špatně.
 

„Používejme moderní softwary, ale nezapomínejme vzít do ruky papír, tužku a kalkulačku. Ženeme se hodně rychle kupředu a zapomínáme na staré poučky a jednoduché kontrolní mechanismy.“

Přemýšlím, zda vše, co mi zde popisujete, bylo důvodem, proč jste se rozhodl přijmout funkci ředitele České asociace ocelových konstrukcí?

Snad částečně ano. Už dávno předtím, než jsem se stal ředitelem ČAOK, jsem se snažil pro obor něco dělat a posouvat ho kupředu. Podílel jsem se na různých publikacích, technických standardech a intenzivně jsem pracoval také pro ČKAIT. Doufám, že se mi za tu dobu podařilo některé věci skutečně změnit a stále nepřestávám přemýšlet o tom, co bych mohl udělat pro to, aby se situace v oboru zlepšila.

S tím by ale mohl pomoct ČAOK, protože může prosazovat zájmy oboru, poskytovat investorům odborné argumenty a praktickou podporu členským firmám. Která z těchto rolí je dnes nejdůležitější a kde má asociace největší rezervy?

Myslím, že tato odpovědnost leží především na ČKAIT, který sdružuje zhruba 32 000 členů a má nesrovnatelně větší sílu než ČAOK. Měli by ji využívat důrazněji, vytrvale klepat na dveře ministerstev, a když nás odmítnou, znovu se tam vracet. Vyvíjet tlak a prosazovat změny na systémové úrovni. U ČKAIT mi chybí větší razance. Je potřeba požadavky projektantů prosazovat mnohem důrazněji. Často slýchám, že je nutné postupovat pomalu, opatrně našlapovat a na nic příliš netlačit. Jenže takto se našlapuje už deset let, možná i déle. Někdy je zkrátka potřeba prásknout dveřmi, aby se někdo konečně otočil a začal poslouchat. Pravděpodobně to ode mě vyznívá populisticky, ale dokážu konkrétní problematiku více rozvést a lépe definovat postup.

Co by tedy mělo být úlohou ČAOK?

Mohu popsat jen svou osobní představu. Tou první je vzdělávání členské základny a odborné veřejnosti. ČAOK by měla vytvářet moderní odborný obsah, pořádat prezenční i online workshopy, konference a postupně budovat znalostní databázi, kterou budou moct její členové využívat.

Druhou oblastí jsou konkrétní členské výhody. Například zvýhodněné vstupy na naše akce, slevy na certifikace nebo nabídky od komerčních partnerů. Právě tuto část se nám zatím nedaří rozvíjet tak, jak bych si představoval, a zde vidím rezervy.

Čím byste mě přesvědčil, abych do asociace vstoupila?

Říkám otevřeně, členství nemůže být výměnným obchodem. Je samozřejmě správné očekávat za členský příspěvek konkrétní hodnotu, některé přínosy však nelze přesně finančně vyčíslit. Součástí členství by mělo být přesvědčení, že chci podporovat ocel jako konstrukční materiál a prosazovat řešení, která s ní pracují. Výsledkem nemusí být okamžitá protihodnota pro konkrétního člena, ale dlouhodobý rozvoj celého oboru.

S tím souvisí i další úkol ČAOK – podílet se na tvorbě technických standardů, vstupovat do odborných konzultačních týmů a hájit v nich zájmy ocelových konstrukcí. V neposlední řadě by měla asociace vést také etický lobbing a prosazovat témata, jež jsou důležitá pro její členy i pro obor jako celek.

Kam se podle vás bude obor statiky a dynamiky staveb v příštích deseti letech posouvat? Bude směřovat k větší specializaci a automatizaci, nebo naopak k širší roli statika při návrhu, realizaci a provozu stavby?

Doufám především v určitou stabilizaci, tedy že se podaří obor udržet alespoň v současném stavu. Statiků i projekčních kanceláří bude ubývat, tím však poroste poptávka po jejich práci a snad také její finanční ohodnocení. To zase může vytvořit prostor pro vznik nových kanceláří nebo pro další růst těch stávajících. Díky tomu si trh určitou rovnováhu zachová.

Jakou osobní stopu byste chtěl v ČAOK zanechat? Co by si lidé měli po vašem působení spojovat s asociací nově nebo výrazněji než dnes?

Kdyby mé působení skončilo třeba už v blízké době, přál bych si, aby po mně zůstal především důraz na edukaci, a řekl bych až skoro frontální útok na vzdělávání. Pokud budeme jako společnost vzdělanější, budeme schopni se také zlepšovat a na tuto myšlenku bychom nikdy neměli rezignovat.