Nedostatek vody se stává jednou z nejzávažnějších globálních výzev, budovy musí přestat vodu pouze spotřebovávat, musí ji začít skutečně řídit

Jsou architekti, kteří navrhují budovy. A pak jsou tací, kteří se ptají, zda to vůbec má smysl takhle dělat. Moein Nodehi patří jednoznačně do druhé skupiny. Má íránské kořeny. Vyrůstal ve Švédsku, kde vystudoval International Architectural Engineering na KTH Royal Institute of Technology ve Stockholmu a Chalmers University of Technology v Göteborgu. Následně nastoupil na dráhu, která ho zavedla k největším stavebním projektům světa. Jenže čím více jich dokončoval, tím více ho znepokojovalo, jak stavby oslavované jako triumf moderního inženýrství devastovaly ekosystémy kolem nich. Tohle zjištění změnilo vše. Až dospěl ke konceptu, který nazývá Nature Based Architecture. Ve španělské Malaze založil společnost Biotonomy a jeho realizace sahají od zelených stěn pro evropské hotely a supermarkety přes autonomní domy v Rakousku, Skandinávii až po vzdělávací centra v Africe budovaná ve spolupráci s OSN a Světovou bankou. Co ho tedy vedlo k myšlence zapojit přírodu přímo do infrastruktury a proč došel k názoru, že nestačí pouze stavět udržitelně?

Kdy jste poprvé začal zpochybňovat destruktivní dopady konvenční výstavby na přírodu a kvalitu života? Stál na počátku konkrétní projekt nebo zkušenost, která tento posun spustila?

Okamžik, kdy jsem začal zpochybňovat konvenční výstavbu, přišel velmi brzy. Pracoval jsem na velkých developerských projektech, které slavily významné inženýrské úspěchy, neboť byly technicky působivé a ekonomicky úspěšné. Na druhou stranu ale způsobovaly environmentální škody. Nemohu zapomenout na moment, kdy jsem sledoval, jak znečištěná odpadní voda z budovy odtéká přímo do moře. Ten rozpor byl naprosto zřetelný – opěvovali jsme výstavbu budov, jež ničily okolní ekosystémy. Právě tehdy jsem si začal klást hlubší otázky. Například proč jsou budovy navrhované výhradně jako prostor pro lidi, ale ne jako systémy, které zodpovědně hospodaří s vodou, energií nebo odpady? A proč tolik čerpají ze zdrojů, místo aby pracovaly s přírodními procesy? Má zvědavost mě postupně přivedla k hledání jiného přístupu k architektuře. Takového, který integruje přírodu přímo do infrastruktury budovy.

Jak jste dospěl k myšlence, že biologické principy mohou sloužit jako inspirace, nebo dokonce jako základ pro architektonické navrhování?

Můj zájem o biologické principy začal ve chvíli, kdy jsem zjistil, že rostliny a přírodní ekosystémy dokážou čistit odpadní vodu. To je něco, co se v architektonickém ani inženýrském vzdělávání příliš nevyučuje. V přírodě čistí vodu mokřady, půdní mikroorganismy a rostliny už miliony let, a přesto se v moderní výstavbě téměř výhradně spoléháme na energeticky náročné mechanické systémy. Když jsem tohle pochopil, změnilo to způsob, jakým jsem se na architekturu díval. Začal jsem studovat další přírodní systémy a hledat odpovědi na to, jak je integrovat do budov. Zjistil jsem, že příroda nabízí řešení pro chlazení, hospodaření s vodou, kvalitu vzduchu i podporu biodiverzity. Z mého zkoumání jsem postupně vyvinul přístup, který nazývám Nature Based Architecture, kde biologické procesy jsou integrovány do fungování budovy, nikoli přidávány jako pouhý dekorativní prvek.

Když hovoříte o Nature Based Architecture, jak ji odlišujete od biophilic designu a od Nature-Based Solutions a co tyto přístupy vlastně znamenají?

Biophilic design se zaměřuje především na zlepšení lidského prožívání prostoru. Klade důraz na přírodní materiály, denní světlo, zeleň a vizuální propojení s přírodou. Nature-Based Solutions obvykle řeší konkrétní environmentální výzvy, jako je ochrana proti povodním, hospodaření se srážkovou vodou nebo snižování efektu městského tepelného ostrova. Nature Based Architecture jde dál – namísto toho, aby byla příroda přidávána jako estetická vrstva, stávají se přírodní systémy součástí samotné infrastruktury budovy. Rostliny, vodní cykly, půdní systémy a biologické procesy jsou integrovány do toho, jak budova reguluje teplotu, hospodaří s vodou a ovlivňuje kvalitu vzduchu. Tímto způsobem se budova stává součástí živého ekosystému, nikoli zcela umělou strukturou oddělenou od přírody.

Kde podle vás leží hranice mezi pouhou minimalizací negativních dopadů a skutečným přispěním k pozitivní regeneraci přírody?

Stavební průmysl se po mnoho let soustřeďuje spíše na minimalizaci škod než na obnovu přírody. Koncepty jako „net zero“ jsou v podstatě postaveny na myšlence, jak méně škodit. Bezpochyby jde o důležitý krok, ale plně neodpovídá rozsahu environmentálních výzev, kterým dnes čelíme. Města narušila mnoho přírodních cyklů. Rozsáhlé plochy půdy jsou uzavřeny asfaltem a betonem, dešťová voda je rychle odváděna do kanalizací a přirozená stanoviště živočichů vymizela.

Hranice mezi minimalizací dopadů a regenerací přírody spočívá v tom, zda budova pouze spotřebovává méně zdrojů, nebo aktivně přispívá k obnově ekologických systémů. Budovy mohou vodu recyklovat namísto jejího vypouštění, podporovat biodiverzitu prostřednictvím vegetačních systémů, přirozeně regulovat teplotu a obnovovat části přirozeného vodního koloběhu ve městech. Ve chvíli, kdy začnou k těmto systémům přispívat pozitivně, posouvají se od udržitelnosti k regeneraci.

Jak se v průběhu posledního desetiletí vyvíjela vaše definice udržitelnosti?

Velmi výrazně. Když jsem do oblasti udržitelnosti vstupoval, očekával jsem, že existuje řada praktických řešení již realizovaných ve větším měřítku. Namísto toho jsem zjistil, že velká část diskuse je spíše teoretická. Mnohé rámce udržitelnosti se opírají o předpokládanou výkonnost, nikoli o reálně naměřené výsledky. Právě proto jsem se postupně začal soustřeďovat především na měřitelné výstupy. Myslím, že udržitelnost by se měla hodnotit podle skutečných dat – kolik vody se ušetří, o kolik klesne spotřeba energie, jaký dopad má budova na okolní ekosystémy.

Když zmiňujete koncepty „net zero“, jak vnímáte vztah mezi dekarbonizací a biodiverzitou?

Dekarbonizace a biodiverzita jsou úzce propojené. Když objekty snižují energetickou náročnost prostřednictvím pasivních návrhových strategií, automaticky tím snižují i emise uhlíku. Zároveň ve chvíli, kdy jsou do budov začleňovány vegetační systémy, jako jsou zelené střechy nebo vertikální zahrady, vznikají stanoviště pro hmyz, ptáky a další druhy, které v hustém městském prostředí obtížně přežívají.

Které tři principy inspirované přírodou podle vás mají největší potenciál pro smysluplné uplatnění v měřítku městského rozvoje?

Prvním je cirkulární hospodaření s vodou. Města dnes narušují přirozený koloběh vody tím, že dešťovou vodu rychle odvádějí do kanalizačních systémů. Přitom budovy by ji měly naopak zachytávat, opakovaně využívat a bezpečně vracet zpět do prostředí. Druhým principem je snižování městského přehřívání prostřednictvím vegetace. Zelené střechy, vertikální zahrady a městské stromy mohou výrazně snížit teploty ve městech a zároveň podpořit biodiverzitu. Třetím je pasivní návrh klimatu, kdy díky orientaci budovy, akumulaci tepla, stínění a přirozenému větrání lze udržovat příjemnou teplotu s výrazně nižší spotřebou energie.

Často odkazujete na starověkou moudrost, například na principy perské architektury, kterou vnímáte jako zdroj technického poznání pro současné navrhování. Jak se vyhnout romantizování minulosti a místo toho z ní vytěžit principy, jež jsou skutečně funkční a relevantní i dnes?

Starověká architektura nacházela klimatická řešení z nutnosti. Bez mechanického chlazení či vytápění se budovy musely spoléhat na přírodní principy, aby vytvořily příjemné prostředí. V perské architektuře sloužily například větrné věže a podzemní tepelná hmota k přirozenému ochlazování budov i v extrémně horkém klimatu. Nicméně klíčem není kopírovat historické formy, ale porozumět principům, které za nimi stojí, a ty pak kombinovat s moderními technologiemi.

Pokud byste mohl stanovit jeden povinný princip pro všechny nové budovy, jaký by to byl?

Kdybych měl zvolit jen jeden, bylo by to cirkulární hospodaření s vodou. Nedostatek vody se stává jednou z nejzávažnějších globálních výzev a budovy se musí posunout od pouhé spotřeby vody k jejímu aktivnímu řízení prostřednictvím zachytávání dešťové vody a opětovného využívání odpadní vody.

S tím úzce souvisí váš projekt Vertical Ecosystem ve španělské Malaze. Můžete ho blíže představit a popsat výzvy, které jeho realizace přinesla?

Jde o hydroponickou vertikální zahradu napojenou na systém recyklace šedé vody hotelu. Projekt ukázal, že odpadní voda nemusí být problémem, ale cenným zdrojem a zároveň může podporovat biodiverzitu i zlepšovat mikroklima budovy.

Realizace ale jednoduchá nebyla. Největší výzvou se ukázalo získání povolení pro kombinaci opětovného využití odpadní vody s vertikální vegetací. Pro něco, co regulace jednoduše nepředpokládaly.

Hraje v návrhu a řízení zelené infrastruktury nějakou roli umělá inteligence?

Přírodní systémy integrované do budov jsou ze své podstaty komplexní, proměnlivé a právě tady může zásadní roli sehrát umělá inteligence. Senzory průběžně sledují vlhkost, tlak vody, teplotu i stav rostlin. AI tato data analyzuje a optimalizuje fungování celého systému v reálném čase.

Co naopak stále závisí na lidské odbornosti a úsudku?

Umělá inteligence dnes automatizuje především monitoring zavlažovacích systémů, úrovně vlhkosti i zdravotního stavu rostlin. Nicméně činnosti, jako jsou zastřihování rostlin nebo údržba systémů, stále vyžadují lidskou odbornost.

Vedle automatizace se zajímáte také o robotizaci a 3D tisk. Kde dnes tyto technologie narážejí na své limity, ať už jde o materiály, vyztužení, nebo třeba požární bezpečnost?

Většina současných systémů 3D tisku využívá speciální betonové směsi s nižší uhlíkovou stopou a to je bezpochyby krok správným směrem. Zajímavá je ale otázka výztuže – vodorovnou lze integrovat přímo během tisku, zatímco svislá se obvykle doplňuje dodatečně ručně, aby byly splněny požadavky stavebních předpisů. Právě tady se ukazuje, že technologie je připravena rychleji než normy, které ji mají regulovat. Největší překážkou je regulace, nikoli technologie. Stavební normy byly vytvořeny pro tradiční způsoby výstavby a jejich přizpůsobení novým technologiím vyžaduje čas.

Kdybyste měl vyzdvihnout jednu technologii nebo princip, který podle vás zásadně promění architekturu nebo stavebnictví, co by to bylo?

Transformace nejspíše nepřijde z jediné technologie, ale z kombinace robotiky, 3D tisku, datových systémů a cirkulárního hospodaření se zdroji. Přičemž největší dopad může mít robotika, protože stavebnictví bylo historicky silně závislé na manuální práci a automatizace pomůže výrazně snížit náklady. Skutečný přelom ale nastane tehdy, až tyto technologie začneme používat ne proto, abychom stavěli rychleji a levněji, ale proto, abychom stavěli lépe pro lidi i pro přírodu.