Nové náměstí je nedílnou součástí urbanistické koncepce Vltavské filharmonie. Namísto pouhého předprostoru kulturní budovy má vzniknout zelené, pobytové a celodenně využívané veřejné prostranství.
Praha nepostavila velký koncertní sál od otevření Smetanovy síně Obecního domu v roce 1912. Přestože se od té doby objevila řada záměrů a proběhly i architektonické soutěže, žádný návrh se ve stavbu neproměnil. Vltavská filharmonie je tak vyústěním více než půlstoletí plánů a zároveň projektem, který se dosud dostal nejdál. Má podrobnou architektonickou studii, souhlasné stanovisko EIA, podanou žádost o povolení záměru a akustika hlavního sálu se již ověřuje na fyzickém modelu. Ani architektonická kvalita a pokročilá příprava však samy o sobě realizaci nezaručí – rozhodující bude životaschopná strategie vícezdrojového financování. Nicméně v tom se aktuálně skrývá ta největší slabina, protože projektovou přípravu zatím financuje pouze Praha a o zapojení státu se stále jedná. Vzniká tak institucionální paradox: stavba, která se má stát nejvýznamnější novou českou veřejnou kulturní budovou po roce 1989 a symbolem národní identity, je dosud připravována bez finanční účasti státu.
VÍC NEŽ KONCERTNÍ DŮM
První architektonická soutěž na nový pražský koncertní sál se uskutečnila v roce 1968 a počítala s jeho výstavbou na náměstí Republiky v prostoru tehdejších kasáren. Záměr však zůstal pouze na papíře, stejně jako pozdější úvahy o umístění koncertní síně na Špejcharu při okraji Letenských sadů nebo na Štvanici, kde se uvažovalo o transformaci zimního stadionu. Vltavská filharmonie je tak vyústěním více než šesti desetiletí snah vybudovat v Praze moderní koncertní sál. Snah, které dosud nikdo nedokázal dovést k realizaci.
Bylo by však chybou vnímat Vltavskou filharmonii pouze jako nový koncertní dům pro Prahu. Její ambicí je nabídnout prostory pro špičkové koncerty, kvalitní zázemí předním orchestrům, hudební vzdělávání i každodenní setkávání veřejnosti. Současně má být impulsem k urbanistické proměně brownfieldu Bubny-Zátory a stát se novým symbolem Prahy i celé České republiky.
Rozsah tohoto projektu z něj činí megastavbu a historie naší architektury určité paralely nabízí. Rozsahem veřejné investice je mu nejblíže Palác kultury, dnešní Kongresové centrum Praha, vybudované v letech 1976 až 1981. V oblasti kulturních staveb se nabízí srovnání s Janáčkovým divadlem v Brně, otevřeným v roce 1965. Z polistopadové éry pak lze mezi významnými veřejně financovanými projekty připomenout Národní technickou knihovnu, zpřístupněnou v roce 2009. Každá z těchto staveb je však s Vltavskou filharmonií srovnatelná pouze v určitém dílčím ohledu. Projekt, který v takovém měřítku spojuje významnou kulturní instituci, technicky náročný hudební provoz, proměnu rozsáhlého území a mimořádně vysokou veřejnou investici nemá v poválečné české výstavbě přímou obdobu. A to ani tehdy, podíváme-li se na připravované projekty koncertních sálů v Brně nebo Ostravě. Ty sice mají mimořádné architektonické a kulturní ambice, svým rozsahem se však pohybují v jiné investiční kategorii. Zatímco v Brně a Ostravě jde o jednotky miliard korun, samotné náklady na budovu Vltavské filharmonie přesahují 12 miliard korun.
ARCHITEKTURA OTEVŘENÁ MĚSTU
Konkrétně Vltavská filharmonie nabídne pět hudebních sálů – hlavní koncertní, komorní, multifunkční a školní sál a také zkušební sál rezidenčního orchestru. Její součástí bude kreativní hub se zkušebnami, studovnami, nahrávacím studiem a edukačními prostory pro veřejnost, stejně jako hudební oddělení Městské knihovny v Praze. Budova zároveň poskytne zázemí České filharmonii, Symfonickému orchestru hl. m. Prahy FOK i hostujícím orchestrům a umělcům. Rozsáhlý kulturní program doplní gastronomické provozy a další veřejně přístupné prostory.
Architektonické pojetí dánského studia BIG (Bjarke Ingels Group) vychází z představy budovy jako přirozeného pokračování veřejného prostoru a krajiny vltavského nábřeží. Horizontálně vrstvenou hmotu otevírají do všech světových stran stupňovité pochozí fasády, ochozy a terasy, které vytvářejí souvislou cestu od řeky až po pochozí střechu. Tento motiv zároveň navazuje na pražskou tradici vyhlídkových míst. Filharmonie tak nemá být uzavřeným kulturním solitérem ožívajícím pouze během koncertů, ale každodenně přístupnou součástí města, jež propojí nábřeží, nové náměstí, park, dopravní uzel a budoucí čtvrť Bubny-Zátory. Její monumentální měřítko vyvažuje otevřenost, prostupnost a možnost pohybovat se po budově i bez vstupenky. A právě zde leží první důležitá pointa projektu – společenský význam nebude možné měřit jen kvalitou koncertů, ale tím, zda se z budovy skutečně stane živé veřejné místo, nebo mimořádně nákladná kulturní instituce obklopená městským provozem. Architektonický návrh pro první možnost vytváří předpoklady, ale zda se naplní, ukáže až budoucí provoz a dramaturgie.
HLUBŠÍ ČESKÝ PROBLÉM
Nicméně tato úvaha je dost předčasná. Stále totiž nepovažujme realizaci Vltavské filharmonie za samozřejmou. Vítězný architektonický návrh dělí od dokončené stavby dlouhá řada technických, právních, finančních i politických rozhodnutí a česká zkušenost ukazuje, že ani výjimečná architektura nezaručuje, že se projekt podaří úspěšně dokončit. Nejvýraznějším varovným precedentem zůstává nerealizovaná budova Národní knihovny na Letné navržená londýnským studiem Future Systems týmem v čele s Janem Kaplickým.
Tehdy bylo do soutěže konané v letech 2006 až 2007 odevzdáno 410 návrhů, z nichž 355 splnilo podmínky pro hodnocení. Vítězný projekt organicky tvarované budovy, kterou sám Jan Kaplický nazýval „Oko nad Prahou“, následně ztratil politickou podporu, narazil na nedořešené pozemkové vztahy, financování a stal se také předmětem sporů o dodržení soutěžních podmínek. Bylo by nespravedlivé redukovat celý případ na tvrzení, že politici neměli rádi „chobotnici“ nebo že se v Praze nedá postavit odvážná architektura. Kaplického blob ukázal na hlubší český problém – vyhraná architektonická soutěž sama o sobě nevytváří politický, finanční ani právní mandát k realizaci. Jinými slovy mezi kvalitním návrhem a skutečnou stavbou leží politická kontinuita napříč volebními obdobími, vlastnictví pozemku, jasná investiční odpovědnost, veřejná zakázka, povolení a zejména dlouhodobé financování.
Na druhou stranu Vltavská filharmonie je v současnosti podstatně dál, než se Kaplického knihovna kdy dostala. Od ukončení mezinárodní architektonické soutěže v květnu 2022 se vítězný návrh postupně proměňoval v konkrétní projekt. Záměr získal souhlasné stanovisko EIA a na konci srpna 2026 vstoupil do povolovacího řízení. O mimořádném rozsahu přípravy svědčí i skutečnost, že elektronické nahrávání projektové dokumentace, zahájené 27. srpna, trvalo celé tři dny. Dokumentace přitom nezahrnuje pouze budovu filharmonie, ale také navazující veřejná prostranství, napojení na metro, tramvajovou a silniční síť, pěší a cyklistickou infrastrukturu, technické sítě i další související stavby. „Vltavská filharmonie patří rozsahem a komplexností k nejnáročnějším projektům, které dnes Praha připravuje. Nejde pouze o novou kulturní budovu, ale o projekt úzce propojený s veřejným prostorem, dopravní a technickou infrastrukturou i budoucím rozvojem celé lokality. Podání žádosti o povolení záměru je důležitým krokem nejen pro samotnou Vltavskou filharmonii, ale také pro proměnu zanedbaného území Bubny-Zátory. Zároveň potvrzuje, že se nám daří projekt systematicky posouvat směrem k realizaci,“ uvedl Petr Urbánek, ředitel Pražské developerské společnosti, která přípravu projektu řídí.
Podle harmonogramu by Vltavská filharmonie měla získat povolení záměru v prvním čtvrtletí roku 2027. Následovat bude výběr generálního zhotovitele a zahájení výstavby je plánováno na první čtvrtletí roku 2028. Zkušební provoz by měl začít roku 2033. Jde však o plán, nikoli jistotu.
SÁL JAKO HUDEBNÍ NÁSTROJ
Jednou z nejaktuálnějších fází přípravy Vltavské filharmonie je ověřování akustického řešení hlavního koncertního sálu na fyzickém modelu. Akustické řešení hlavního sálu vzniká v úzké spolupráci architektů studia BIG se společností Nagata Acoustics. Jeho cílem je vytvořit prostor pro symfonickou hudbu provozovanou v přirozené akustice bez ozvučení – s bohatým, ale zároveň zřetelným zvukem, v němž budou čitelné jednotlivé nástroje i nejjemnější hudební nuance. První fázi vývoje proto tvořily počítačové studie, které analyzovaly rozložení a načasování zvukových odrazů. Jejich výsledky se průběžně promítaly do geometrie sálu a nyní je doplňuje ověřování ve fyzickém prostředí.
Pro tento účel navrhla a podle požadavků Nagata Acoustics vyrobila česká společnost AVETON model hlavního sálu v měřítku 1 : 10. Zmenšenina o rozměrech 4,9 × 5,8 × 2,5 metru reprodukuje geometrii budoucího prostoru s přesností v řádu milimetrů. Její příprava a výroba trvaly osm měsíců a podílel se na nich patnáctičlenný tým. Většina konstrukce vznikla z lisovaného dřevěného materiálu a dalších materiálů na bázi dřeva, zatímco pro tvarově nejsložitější prvky byl využit 3D tisk. Mimořádné nároky byly kladeny také na povrchy jednotlivých částí, které musí zůstat dokonale hladké a odrazivé až do frekvence 40 kHz.
Model pamatuje i na budoucí publikum. Proto do makety hlavního sálu s kapacitou 1 800 posluchačů usadili zmenšeniny 1 750 figurek z extrudovaného polystyrenu. Některá místa zůstala volná pro měřicí mikrofony. Zajímavostí je, že vlasy i oblečení figurek napodobuje akustickou pohltivost lidského těla, aby výsledné měření co nejvěrněji simulovalo podmínky zaplněného sálu.
Na hotovém modelu v současnosti provádí akustické zkoušky společnost Nagata Acoustics tak, že specializované reproduktory vysílají zvukové signály, které mikrofony umístěné v různých částech sálu zachycují a sledují, jak se zvuk prostorem šíří, kdy jednotlivé odrazy přicházejí a jakou mají intenzitu. Měření probíhá na frekvencích desetkrát vyšších než ve skutečném sále. Model proto musí být hermeticky uzavřen a naplněn dusíkem, jenž omezuje pohlcování vysokých frekvencí vzduchem a umožňuje co nejpřesněji napodobit budoucí akustické podmínky v měřítku 1 : 1.
Výsledky testů dále umožní zpřesňovat geometrii sálu i požadavky na použité materiály. Akustiku totiž neurčuje jediná technologie ukrytá v konstrukci, ale tvar prostoru, rozmístění publika, vlastnosti sedadel a prakticky každý povrch. Proto materiálové řešení BIG průběžně koordinuje s Nagata Acoustics. Například použité dřevo má v hlavním sále svou přirozenou nepravidelností rozptylovat zvuk. V komorním sále má obdobnou roli převzít struktura a žilkování štípaného kamene. Právě na tom je nejlépe vidět, jak se u Vltavské filharmonie propojuje architektura a technika v jeden celek. Materiál není dekorací dodatečně nanesenou na hotové prostory – povrch i způsob zpracování současně určují architektonický výraz a výsledný zvuk. Hlavní sál se tak nenavrhuje pouze jako prostor pro hudbu, ale téměř jako hudební nástroj sám o sobě.
NEJVĚTŠÍ RIZIKO NELEŽÍ V AKUSTICE
Čím konkrétnější podobu projekt získává, tím naléhavěji vystupuje do popředí jeho největší nevyřešená otázka: kdo jej zaplatí a v jakém poměru se o náklady podělí? Výstavba samotné budovy včetně vybavení má podle současných odhadů stát přibližně 12,3 miliardy korun bez DPH, dalších zhruba pět miliard bez DPH si vyžádají úpravy veřejného prostoru a dopravní a technické infrastruktury. Celkový investiční rámec se tak pohybuje kolem 17,3 miliardy korun bez DPH.
Praha dosud sama hradí veškeré náklady na projektovou přípravu a se státem o jeho finanční spoluúčasti stále jedná. Právě v tom spočívá institucionální paradox Vltavské filharmonie – přestože je projekt prezentován jako národní hudební centrum a budoucí symbol celé České republiky, je zatím hrazen Prahou bez účasti státu.
Součástí připravovaného vícezdrojového financování má být také Nadační fond Vltavské filharmonie, který Praha založila v dubnu 2025 na podporu výstavby a budoucího provozu prostřednictvím velkých donátorů i drobných dárců. Inspirací má být mimo jiné Národní divadlo, na jehož vybudování přispívali drobní dárci, města, spolky nebo šlechta. Tento historický příběh dokládá, že se společnost dokáže spojit kolem kulturní stavby národního významu, jenže nelze z něj automaticky odvozovat, že stejný model dokáže ve 21. století financovat projekt v hodnotě desítek miliard korun.
SCHOPNOST DOKONČOVAT
Příběh Vltavské filharmonie proto není jen příběhem budoucí stavby. Je zkouškou převzetí odpovědnosti za ambiciózní projekt a schopností udržet jej od architektonické soutěže přes povolovací procesy a financování až po výstavbu a dlouhodobý provoz. Tentokrát se Praha dostala dál než u kteréhokoli z předchozích záměrů, ale rozhodující hranice mezi připraveným projektem a skutečnou stavbou stále leží před ní.
Pokud se to podaří, může se Vltavská filharmonie stát nejvýznamnější novou českou veřejnou kulturní stavbou po roce 1989 – první po mnoha desetiletích, která naši kulturní identitu nebude reprezentovat prostřednictvím obnovy minulosti, ale sebevědomou architekturou 21. století. Pokud však projekt selže, nepůjde jen o další promarněnou architektonickou příležitost. Bude to potvrzení, že ani mimořádně kvalitní a technicky pokročilý projekt nestačí tam, kde chybí schopnost přijmout společnou a dlouhodobou odpovědnost.
