Zeptali jsme se zástupců zúčastněných firem konference Ocelové konstrukce 2026, co je během programu nejvíce zaujalo.
Konference Ocelové konstrukce 2026 nebyla jen přehlídkou odborných příspěvků, ale zejména příležitostí k zamyšlení o stavu a směřování oboru. Zeptali jsme se proto zástupců zúčastněných firem, co je během programu nejvíce zaujalo, zda jsou projektanti připraveni na chystané normové změny a která oblast dnes nejvíce proměňuje svět ocelových konstrukcí.
Více o tom, jak probíhal letošní ročník konference si můžete přečíst zde: Konference Ocelové konstrukce 2026 ukázala, že akademická sféra a praxe si mají co říct
Tomáš Hrbáček
jednatel
ALLCONS Industry
Co vás osobně během programu nejvíce překvapilo nebo zaujalo?
Mladí kolegové – tedy budoucnost stavebnictví v jeho dosud čerstvém, nezkostnatělém a optimismem nasáklém stavu. Překvapila mě nejen jejich odvaha pustit se do složitých a komplexních úloh, které si v mnohém nezadaly s reálnými projekty, ale především hloubka detailu, s jakou k zadání přistupovali. V průběhu jejich příspěvků, s lehkou nostalgií, jsem zjišťoval, že zatímco zkušený projektant často hledá důvod, proč něco nepůjde, mladí stále ještě hledají způsob, jak by to jít mohlo.
Tito mladí lidé nejsou pouze budoucností našeho oboru, jsou zároveň naším zrcadlem. Odráží se v nich naše únava, určitá profesní zkostnatělost i občasná rezignace, která nevychází z projektování samotného, ale spíše z nekonečných soubojů s administrativními a legislativními mlýny. Stavebnictví by vlastně mohlo být krásným oborem, kdyby mu v tom občas nepřekáželo stavebnictví samo. Právě proto bylo osvěžující sledovat generaci, která ještě nepovažuje slovo „nejde“ za technický termín.
Jsou firmy a projektanti v ČR podle vás dostatečně připraveni na normové změny?
Nejsou, ale budou. Firmy se novým normám přizpůsobí poměrně rychle – ostatně stavebnictví umí přežít ledacos. Nejdřív přijde odpor, potom školení, následně prezentace, pak interní metodika a nakonec si bez nové normy už nebude umět nikdo představit svůj profesní život.
Nicméně velkým problémem celé implementace je skutečnost, že zoufale chybí široká platforma zkušených projektantů a inženýrů, kteří by měli čas, energii a často i rodinnou toleranci k tomu, aby stovky stran dlouhých textů připomínkovali, komentovali a revidovali. Je to práce téměř sisyfovská, i když záslužná, avšak veřejností nepozorovaná. Na konci toho všeho pak přijde pointa, že normu, kterou člověk zadarmo rok připomínkoval, komentoval a spoluutvářel, si nakonec musí koupit.
Která oblast dnes nejvíce mění obor ocelových konstrukcí?
Jednoznačně digitalizace. Z mého pohledu je to dnes nejvýznamnější, ale zároveň nejméně doceněná část stavebnictví. Digitalizace je trochu jako paní Colombová – všichni o ní zaujatě hovoří, každý tvrdí, že s ní pracuje, ale málokdo ji skutečně viděl v praxi v její čisté podobě.
Doufám, že přechod z pionýrské etapy plné slepých uliček do skutečně funkčního digitálního zadávání, projektování, povolování, realizace a správy staveb bude co nejrychlejší a pokud možno bezbolestný. I když, ve stavebnictví bývá každá revoluce nejprve důkladně projednána, následně zpomalena a nakonec realizována v provizorním stavu.
V lavině digitálních dat ale nesmíme zapomenout na podstatu našeho oboru – technologie z nás samy o sobě neudělají lepší stavaře, statiky, projektanty, výrobce ani montéry. Jsou pouze nástrojem. O kvalitě staveb bude i nadále rozhodovat především zkušenost, technické myšlení a schopnost nést odpovědnost.
Co by podle vás nemělo chybět v programu příštího ročníku konference Ocelové konstrukce?
Výzkum. Inovace. Zkušenosti. Mladá krev.
Akademici přinášejí výzkum a nové myšlenky. Firmy musí mít odvahu tyto myšlenky pustit do reality, což je disciplína připomínající někdy spíše vysokohorskou turistiku bez mapy. Projektanti potom vše překládají do staveb, které mají skutečně stát, fungovat a ideálně nespadnout. A studenti? Ti přinášejí energii, otázky a občas i nepříjemně přesné připomenutí, že některé naše „osvědčené postupy“ vznikly ještě v době, kdy měl fax budoucnost. Ani jednu část nelze oddělit od druhé. Výzkum bez praxe zůstane hezky svázaným sborníkem v polici. Praxe bez inovací začne pomalu rezivět. A obor bez mladých lidí? Ten se začne podobat expedici, která statečně postupuje vpřed, jen bohužel opačným směrem. Pokrok ve stavebnictví nevzniká unisono souhlasem. Vzniká diskusí a konfrontací. Proto by konference neměla být pouze přehlídkou hotových staveb a tabulek, ale místem střetu zkušenosti s odvahou, teorie s realitou a mládí s profesní únavou. Teprve tehdy vznikají ty nejlepší nápady.
A ano, příště bych uvítal větší výběr suchých vín.
Jan Solich
Business Development Manager
TMETAL
Co vás osobně během programu nejvíce překvapilo nebo zaujalo?
Jedna z nejzajímavějších částí přišla až na úplném konci programu a ani nevadilo, že se časově přetáhlo. Téma ocelových konstrukcí a těžkých svařenců pro vodohospodářský průmysl je výrobně náročné a klade vysoké nároky na preciznost. Zároveň jde o oblast s velkým potenciálem například pro výrobu elektřiny z vodní energie, jak to ostatně ukazuje praxe ve Skandinávii.
Jsou firmy a projektanti v ČR podle vás dostatečně připraveni na normové změny?
Kdo je připraven, není ohrožen. Za nás v TMETAL mohu říct, že aktivně přistupujeme k těmto věcem tak, aby bylo vše v souladu a nebyli jsme následně překvapeni. Nicméně si nemyslím, že to bude všude stejné. Ne všude to tak ale bude. Společnosti, které si tento přístup nezvolí, si zbytečně připraví řadu nepříjemností.
Která oblast dnes nejvíce mění obor ocelových konstrukcí?
Nelze vyzdvihnout jednu oblast, protože všechny jsou vzájemně propojené a každá změna v jedné z nich se zákonitě promítá do ostatních. Za zásadní ale považuji automatizaci výroby. Svařovací roboty dokážou převzít opakující se úlohy a uvolnit zkušené svářeče pro projekty, kde má ruční práce skutečně vysokou přidanou hodnotu. Samozřejmě to s sebou nese investice a změny ve firemních procesech, ale právě v tom spočívá budoucnost konkurenceschopné výroby.
Co by podle vás nemělo chybět v programu příštího ročníku konference Ocelové konstrukce?
Energetická transformace přináší oboru ocelových konstrukcí nová témata, která si zaslouží prostor na programu příštího ročníku. Rušení uhelných elektráren, výstavba paroplynových zdrojů nebo rozšiřování jaderné energetiky – to vše jsou projekty, v nichž ocelové konstrukce tvoří součást kritické infrastruktury a byla by škoda tuto oblast přehlížet.
Igor Chorovský
vedoucí provozu ocelových konstrukcí
Metrostav DIZ
Co vás osobně během programu nejvíce překvapilo nebo zaujalo?
Nejvíce mě zaujala přednáška Dlubal Software na téma využití AI v projektování a statice ocelových konstrukcí. Tou rychlostí implementace a rozsahem využití jsem byl velmi překvapen.
Jsou firmy a projektanti v ČR podle vás dostatečně připraveni na normové změny?
Větší firmy jsou na normové změny v rámci ČSN EN norem většinou dobře připraveny. Menším projekčním i výrobním společnostem by ale výrazně pomohl pravidelný informační materiál – konkrétní, srozumitelný a zaměřený na to, co změna v praxi znamená. Nestačí vědět, že v určité normě došlo ke změně. Důležité je vědět, co to konkrétně obnáší.
Která oblast dnes nejvíce mění obor ocelových konstrukcí?
V oboru mostních konstrukcí, kde působím, je to především změna přístupu k hodnocení celkové životnosti mostů a ta hraje stále více ve prospěch ocelových řešení. Ve výrobě pak jednoznačně sílí tlak na automatizaci a v přípravě i vedení projektů roste role digitalizace a zapojení AI.
Co by podle vás nemělo chybět v programu příštího ročníku konference Ocelové konstrukce?
Myslím, že by mohl být zajímavý a přínosný blok, který by byl věnovaný zahraničním předpisům a národním přílohám norem na hlavních trzích, kam se snaží české firmy dodávat. Pro Německo jde například o DIN EN 1090-2, RIL 804 nebo ZTV-Ing, pro Skandinávii třeba o tamní Handbook. Konkrétní znalost těchto předpisů by českým firmám při působení na zahraničních trzích výrazně pomohla.
