Jaroslav Brož ze společnosti Dlubal Software nastínil, jak nástroje jako Python s RFEM 6 API, AI asistent nebo propojení MCP s Claude mění roli statika od rutinního počítání k dohledu nad výsledky.
Ocelové konstrukce nejsou jen technickou disciplínou plnou výpočtů a norem. Je to obor, v němž se normové změny rychle promítají do projektování, projektování do výroby a výroba do dlouhodobé spolehlivosti a životnosti. Akademická sféra a praxe přitom nemluví zcela stejným jazykem. Zatímco výzkum pracuje s principy a teorií, komerční sektor čelí podmínkám a problémům, které se na ukázkových případech neobjeví. Právě proto mají smysl akce, jako je konference Ocelové konstrukce 2026, která se konala 12. května v brněnském hotelu Maximus Resort. Příspěvky zástupců univerzit a výzkumných pracovišť, státního investora, softwarových firem i projekčních kanceláří a výrobních společností ukázaly, že oba světy si dokážou porozumět, a když se potkají, obor z toho těží.
PROJEKTOVÁNÍ, NORMY, SOFTWARE
Jedním z nejsilnějších témat konference byla nová generace Eurokódů. Michal Jandera z Katedry ocelových a dřevěných konstrukcí Fakulty stavební ČVUT v Praze na studeně tvarovaných ocelových prvcích ukázal, že připravovaná revize normy EN 1993-1-3 není pouhou redakční úpravou, ale změnou samotné logiky návrhu. Přiblížil konkrétní změny, a to úpravu pravidel pro globální analýzu, interakci tlaku s ohybem i spoje, zavedení nové zkoušky pochůznosti a nové odkazování na samostatnou normu v případě regálů. Revize se dotkne jak obecných návrhových principů, tak každodenní práce projektantů halových i lehkých konstrukcí.
Na tuto problematiku navázal Miroslav Sýkora z Kloknerova ústavu při ČVUT v Praze, který posunul debatu od konkrétního materiálu k širším zásadám navrhování a zatížení. Uvedl, že Eurokódy EN 1990 a EN 1991 jsou připraveny k národnímu zavedení a přinášejí několik zásadních změn. Výrazněji se prosazuje samostatné hodnocení existujících konstrukcí, které nově dostává vlastní prostor v EN 1990-2. Mění se také modely klimatických zatížení – jinak se počítá sníh na sedlových i plochých střechách, rozšiřují se pokyny pro zatížení větrem a u teploty přibývá možnost zohlednit klimatickou změnu. Norma se tak posouvá od tabulkového pojetí k přístupu, jenž lépe odráží skutečné chování konstrukcí i proměnlivost prostředí.
Digitalizaci v praxi přiblížil Jiří Hlavatý z Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD), jehož příspěvek ukázal, jak velký veřejný investor postupně zavádí BIM do každodenního fungování. Od roku 2019 zadalo ŘSD více než 30 projektů různých stupňů přípravy s výstupem v podobě digitálního modelu stavby. V roce 2024 dokončilo čtyři pilotní projekty se zkušebním DiMS pro asset management. Dnes platí, že všechny nadlimitní stavby jsou soutěženy v režimu BIM. Zaznělo také, že společné datové prostředí není pouhou softwarovou platformou, ale především procesní změnou, jak se projektové informace řídí a sdílejí.
Pohled na digitalizaci z perspektivy výpočetního softwaru přinesl Jaroslav Brož ze společnosti Dlubal Software. Na příkladu programu RFEM 6 předvedl, jak se návrhový nástroj proměňuje v otevřený ekosystém propojený s BIM, databázemi projektů i běžnými kancelářskými nástroji. Jako klíčovou označil automatizaci – zatímco ruční zpracování typické halové konstrukce zabere čtyři až osm hodin, stejná úloha řešená prostřednictvím API a Pythonu trvá méně než pět minut. Umělá inteligence je v tomto kontextu zajisté nástrojem pro rychlejší iterace a optimalizaci, nicméně nikdy nenahradí inženýrský úsudek, který nese odpovědnost za bezpečnost návrhu a mění jen to, jak statik svůj čas a odbornost využívá.
Digitální propojení mezi návrhem a výrobou ocelových konstrukcí přiblížil Šimon Racek ze společnosti Allplan Slovensko, který na příkladu workflow postaveného na nástrojích SDS2, SCIA Engineer a cloudové platformě BIMPLUS ukázal, jak může model ocelové konstrukce plynule procházet od statické analýzy přes návrh spojů až po generování podkladů přímo pro výrobní stroje. Klíčem je otevřený formát SAF, jenž zajišťuje obousměrnou výměnu dat mezi konstrukčním a výpočtovým modelem a eliminuje ruční přepisy.
David Šedlbauer ze společnosti ALLCONS Industry se ve svém příspěvku pohyboval na hranici mezi digitálním modelem a reálnou výrobou. Na dvou konkrétních mostech – jednom v Německu, jednom v České republice – ukázal, jak architektonicky náročná geometrie přímo ovlivňuje výrobní logiku celé konstrukce. Mosty s proměnnou výškou nosníků, šikmými příčníky a složitými svarovými detaily totiž kladou na výrobce požadavky, které sebelepší 3D model sám nevyřeší. Mezi dokončeným modelem a hotovým mostem stojí ještě objednávka materiálu, pořadí skládání dílců, přístupnost svarových spojů a dodržení výrobních tolerancí. David Šedlbauer tak připomněl, co se v debatách o digitalizaci snadno přehlíží: fyzická realizace má svá vlastní pravidla, která musí být zohledněna dřív, než se výroba vůbec rozběhne.
Na konferenci dostali prostor také mladí inženýři vstupující do oboru ocelových konstrukcí, kteří zde představili své diplomové práce. Vojtěch Klímek se věnoval statickému posouzení zásobníku kameniva. Ač se konstrukce může jevit na první pohled jako rutinní, ve skutečnosti představil komplexní úlohu kombinující normové zatížení sypných hmot, nelineární analýzu i detailní návrh kotvení a montážního stavu. Anna Břenková zvolila téma ještě vzdálenější klasickému stavebnímu rámci, a to ocelovou stěnu odolnou proti výbuchu. Pomocí numerické simulace v prostředí Ansys Explicit Dynamics zkoumala chování ocelového plechu při tlakové vlně od nálože TNT a sledovala, jak tloušťka materiálu ovlivňuje zachování celistvosti stěny.
28. ročník konference Ocelové konstrukce 2026 pořádala vzdělávací společnost Sekurkon za odborné garance České asociace ocelových konstrukcí.
Partnerem konference byly společnosti Allplan, Dlubal Software a Metrostav DIZ.
POVRCHOVÁ A POŽÁRNÍ OCHRANA
Druhý blok otevřel téma skutečného chování konstrukcí v provozu. Kamila Cábová a Břetislav Židlický z Katedry ocelových a dřevěných konstrukcí Fakulty stavební ČVUT v Praze představili výsledky velkorozměrové zkoušky zaměřené na to, jak plášťový systém přispívá ke stabilitě ocelové haly, a závěr byl jednoznačný – plášť není jen obal, ale aktivní součást konstrukce. Autoři zjistili, že při horizontálním zatížení klesly deformace haly s pláštěm oproti variantě bez něj přibližně na třetinu. Na základě zkoušky vznikl validovaný numerický model, který poslouží jako podklad pro návrhovou metodiku i připravovaný software. Pro projektanty halových konstrukcí jde o výsledek, který stojí za pozornost.
Dvojice také představila výsledky požární zkoušky stejné haly, tentokrát v plném měřítku a za podmínek lokálního požáru: teplota plynu přesáhla 900 °C, teplota konstrukce dosáhla 700 °C a zkouška trvala 45 minut. Autoři sledovali lokální deformace tenkostěnných prvků, náklon rámu i porušení trapézového plechu. Jejich přístup vynikal tím, že požární návrh nestojí na tabulkové požární odolnosti, ale na skutečném měření a následné validaci analytických a numerických modelů.
Analytický přístup k požární odolnosti zvolil také Jakub Šejna z Katedry ocelových a dřevěných konstrukcí Fakulty stavební ČVUT v Praze, jehož příspěvek se věnoval historickým litinovým sloupům. Ukázal, jak postupovat při hodnocení požární odolnosti starších objektů, u nichž chybí původní požárně bezpečnostní řešení. Představil rozhodovací schéma opírající se o české technické normy pro hodnocení existujících konstrukcí a nastínil, kdy lze spoléhat na aktivní ochranu a kdy přichází na řadu ochrana pasivní. Závěr pro praxi byl jasný a to, že nestandardní řešení je možné, pokud je podloženo výpočtem. V prezentovaném případě většina sloupů kritické teploty nedosáhla a historickou konstrukci bylo možné bezpečně zachovat.
René Siostrzonek se společnosti ViaKont připomněl, že životnost ochranného systému nestojí jen na volbě nátěru, ale stejnou měrou na kvalitě přípravy podkladu a provedení konstrukčních detailů. Zvláštní pozornost věnoval úpravě hran, svarů a povrchových vad, kde bývá redukce tloušťky nátěru nejvýraznější a kde koroze nejčastěji začíná. Na to navázal Jakub Ludvík z firmy COREZINC s tématem oprav pozinkovaných konstrukcí. Porovnal žárový nástřik recyklovaným zinkovým práškem s organickým povlakem a výsledky rozsáhlé sady zkoušek ukázaly, že obě metody mohou při správném provedení zajistit srovnatelnou korozní odolnost. Společným poselstvím obou příspěvků bylo, že detail, který v projektu nebývá vidět jako první, často rozhoduje o tom, jak konstrukce dlouho vydrží.
OCELOVÉ KONSTRUKCE VE VODOHOSPODÁŘSKÝCH STAVBÁCH
Třetí blok otevřel téma, které se v debatách o ocelových konstrukcích objevuje méně často, a to vodohospodářské stavby. Petr Klimeš ze Sterplanu a Jan Seifert ze společnosti KONSTAT na řadě praktických příkladů ukázali, že plavební vrata a zdvihadla působí na první pohled jednodušeji, než jaká je jejich skutečná statická a konstrukční náročnost. Všechny typy vrat – vzpěrná, desková, výsuvná i poklopová – sdílejí společné zatěžovací stavy: rozdílné hladiny vody, brodění, páčení přes uvízlé předměty, vztlak při vypouštění nebo proudění pod pootevřenými vraty. Variabilita konstrukčních řešení je přitom vysoká a tyto stavby často spadají do třídy následků CC3, přičemž jejich návrh nelze mechanicky převzít ze standardních postupů používaných u běžných ocelových konstrukcí.
Zvláštní pozornost věnovali autoři únavě, kterou označili za nečekaně podstatný faktor návrhu. Rozkmit napětí bývá značný a počet zatěžovacích cyklů dosahuje desítek tisíc, což se na reálných konstrukcích projevuje vznikem trhlin. Petr Klimeš a Jan Seifert proto zdůraznili, že vodohospodářské ocelové konstrukce nelze považovat za robustní automaticky a jejich bezpečnost vyžaduje důkladné posouzení.
KONFERENCE JAKO ZRCADLO OBORU
Letošní příspěvky skládají poměrně jednoznačný obraz. Ocelové konstrukce nejsou jen výsledkem statického návrhu, ale současně normovým problémem, digitálním objektem, výrobkem, provozovaným zařízením i dlouhodobě udržovaným majetkem. „Obor ocelových konstrukcí se neustále více profesionalizuje a specializuje, mnohdy závratným tempem,“ potvrzuje Jan Mařík ze společnosti KONSTAT, který je členem přípravného výboru konference Ocelové konstrukce.
Co toto tempo pohání? V příštích letech to bude podle Jana Maříka především širší implementace BIM, rostoucí důraz na ekologické aspekty a uplatnění ocelových konstrukcí v technologickém sektoru a při speciálních aplikacích. Zároveň ale upozorňuje, že obor před sebou má náročné výzvy: zvládnout přechod k novým normám, obstát před zpřísňujícími se požárními požadavky a zajistit dostatečné odborné kapacity.
„Obor se sice překotně vyvíjí a udržet krok se změnami není jednoduché, ale to podstatné zůstává – zajímavých konstrukcí vzniká stále dost a ocel je jako materiál prostě nenahraditelná,“ uzavírá Jan Mařík.
