Nick Tyler akcentoval posun od navrhování samotných prostor k navrhování „pro čas“ – tedy s ohledem na to, jak lidé budovy reálně používají v průběhu dne.
Přes 300 odborníků z řad investorů, architektů a technologických lídrů se 18. března 2026 sešlo v pražském hotelu Stages na konferenci Šetrné budovy 2026, aby společně hledali odpovědi na jednu z největších výzev současného stavebnictví: jak navrhovat a stavět budovy, které obstojí v éře narůstajících klimatických výkyvů. Akce, kterou uspořádala Česká rada pro šetrné budovy pod záštitou Ministerstva životního prostředí a Ministerstva průmyslu a obchodu, ukázala, že klimatická odolnost staveb už dávno není jen technickým požadavkem, ale otázkou synergií, vzájemné spolupráce a inspirování se napříč komunitou.
Program konference propojil tři mezinárodní keynote s pěti tematickými bloky a moderovanými panelovými diskusemi. Odborníci postupně probírali navrhování a provoz budov odolných vůči dlouhodobým klimatickým změnám, roli udržitelných materiálů a cirkulární ekonomiky, zajištění energetické bezpečnosti a nezávislosti měst i budov, přírodě blízká řešení v podobě modrozelené infrastruktury a v neposlední řadě také právní rámec, reportovací povinnosti a finanční nástroje podporující udržitelné stavebnictví.
KLIMATICKÁ DATA JAKO ZÁKLAD ROZHODOVÁNÍ
Skladba příspěvků na sebe dobře tematicky navazovala a vytvářela působivý obraz toho, čemu současné stavebnictví čelí. Miroslav Trnka, vědecký pracovník z Ústavu výzkumu globální změny AV ČR, představil nástroj ClimRisk.eu. Jedná se o platformu čerpající z více než 30 globálních klimatických modelů, která zdarma zpřístupňuje klimatická data pro střední Evropu s rozlišením až 0,5 km. Projekce pro Českou republiku jsou jednoznačné: do konce století vzroste průměrná teplota o více než 3 °C, počet tropických dní se téměř zdvojnásobí a výrazně přibydou vlny veder a epizody extrémního sucha. „Stojíme proti klimatické krizi, kdy se objekty budou stále více zahřívat a musíme je na to adaptovat,“ shrnul Miroslav Trnka s tím, že sektor musí okamžitě přejít k plánování podle modelů pro rok 2050 a připravovat budovy na extrémní tepelný stres v interiérech.
Na data budoucích klimatických scénářů navázal Pascal Eveillard, ředitel pro udržitelnou výstavbu skupiny Saint-Gobain, s konkrétním příkladem z praxe. „Ve Francii jsme si zvolili, že teplota v roce 2050 vzroste o 4 stupně Celsia,“ uvedl a zdůraznil, že klíčové je samotné rozhodnutí, který scénář si jako společnost zvolíme – data existují, vůle jednat podle nich je další věc. Pascal Eveillard nepochybuje o tom, že budovy musí být navrhovány jako klimaticky odolné systémy už od první fáze projektu, protože revize stavebních předpisů jednoduše nestíhá tempo klimatických změn. Řešení přitom podle něj nespočívá ve volbě mezi udržitelností a odolností, ale v jejich integraci skrze přístup zahrnující celý životní cyklus stavby. „Volby, které dnes činíme v oblasti produktů a technologií, určí odolnost našeho stavebního prostředí zítřka,“ uzavřel s tím, že budovy budoucnosti musí být robustní, přizpůsobivé svému místu a dostatečně flexibilní, aby zvládly i to, co dnes ještě neumíme předvídat.
OD BUDOVY K MĚSTU A ENERGETICKÉMU SYSTÉMU
Proměnu, kterou stavebnictví právě prochází, popsal Leoš Anderle, výkonný ředitel a místopředseda představenstva Sekyra Group. Odvětví se podle něj posouvá od jednoduchých technických řešení na úrovni jednotlivých budov k mnohem komplexnějším urbanistickým přístupům, které musí zároveň reagovat na požadavky klimatické odolnosti, cirkulární ekonomiky i evropské regulace. Za zásadní milníky označil implementaci směrnic EPBD a blížící se povinnosti z EPBD IV, jejíž transpozice do české legislativy se očekává v roce 2026, a standard ZEB platný od roku 2028 až 2030. Jako přetrvávající výzvu pak pojmenoval časový nesoulad mezi rychle se měnícím regulatorním prostředím a dlouhým životním cyklem realitních projektů. „Mít budovu připravenou na budoucnost znamená dívat se na ni z pohledu energií – a to není jen otázka developmentu, ale také zapojení municipalit,“ dodal Leoš Anderle.
Na širší energetické souvislosti navázal také Tomáš Hüner, člen Rady Energetického regulačního úřadu, který téma šetrných budov zasadil do kontextu rostoucích nároků na energetiku i proměňující se geopolitické reality. Připomněl, že klimatická krize se přímo promítá do provozu budov – ať už jde o potřebu intenzivnějšího chlazení v létě, nebo stabilního vytápění v zimě. „Spotřeba energií bude růst nejen kvůli budovám samotným, ale i vlivem elektromobility, rozvoje datových center a zvyšující se spotřeby domácností,“ uvedl. Zároveň upozornil, že budovy jsou v České republice odpovědné za 36 % celkových emisí, přičemž významnou část tvoří nepřímé emise spojené s výrobou energií a stavebních materiálů. Do diskuse vnesl i aktuální data organizace ENTSO-E, která naznačují rostoucí riziko nedostatku elektřiny v Evropě v horizontu příští dekády. Jako klíčové proto označil hledání rovnováhy mezi technologiemi a systémovými opatřeními – od rozvoje sdílení elektřiny a flexibility sítě až po úpravy tarifní struktury. „Budoucnost není v jediné technologii, ale v jejich chytré kombinaci fotovoltaiky, tepelných čerpadel, kvalitního zateplení a řízení spotřeby,“ shrnul s tím, že právě budovy mohou sehrát zásadní roli v celé energetické transformaci.
CHYTRÉ BUDOVY JAKO SOUČÁST CELKU
Na téma energetiky přirozeně navázala otázka chytrých budov, které už dnes nelze vnímat izolovaně, ale jako součást širšího systému měst a energetické infrastruktury. Dirk Dronia ze společnosti WAGO upozornil, že v chytré budově nejde jen o úspory, ale o celkové fungování. „Chytrá budova chytře pracuje s energiemi, je bezpečná a neohrožují ji kyberútoky,“ uvedl s tím, že klíčem je práce s daty a správné nastavení už od návrhu. „Automatizace není náklad, ale investice. Pokud ji neřešíme včas a v týmu, později se vše nastavuje mnohem hůř,“ upozornil Dirk Dronia s tím, že dnešní rozhodnutí o technologiích a parametrech budov zásadně ovlivní jejich fungování v budoucnu. Budoucnost podle něj patří budovám, které dokážou integrovat chytré řízení, efektivitu, kvalitu vnitřního prostředí a bezpečnost do jediného funkčního celku.
ČLOVĚK V CENTRU NAVRHOVÁNÍ
Do technických a energetických úvah nicméně vstupuje ještě jeden důležitý rozměr, a to samotný člověk v budově. Nick Tyler z University College London upozornil, že vnitřní prostředí nelze redukovat jen na základní technické parametry, jako jsou teplota nebo koncentrace CO₂. Podle něj je problém mnohem hlubší: řada dnešních prostor vzniká primárně podle výkonových a administrativních požadavků, nikoli podle toho, jak lidé prostředí skutečně vnímají a jak se v něm chovají. „Nenavrhujme, abychom byli slavní, ale abychom zlepšili život lidí,“ připomněl. Na základě poznatků z neurovědy přiblížil, že lidský mozek vyhodnocuje okolní podněty v krátkých časových úsecích čili v řádu několika sekund. Pokud prostředí v tomto měřítku nedává smysl nebo působí nesourodě, může vyvolávat stres a pocit diskomfortu, aniž by si to uživatelé vědomě uvědomovali. Kvalita vnitřního prostředí se tak podle něj promítá nejen do fyzické pohody, ale i do schopnosti soustředění, sociálních interakcí a celkového vnímání prostoru. Nick Tyler proto zdůraznil posun od navrhování samotných prostor k navrhování „pro čas“ – tedy s ohledem na to, jak lidé budovy reálně používají v průběhu dne. „Když pochopíme klimatickou změnu i chování lidí, můžeme vytvářet prostředí, ve kterém budou rádi,“ uzavřel s tím, že právě tento lidský rozměr bude pro budoucnost stavebnictví stejně zásadní jako technologie a energie.
PŘÍRODA JAKO SOUČÁST ŘEŠENÍ
Vedle člověka a jeho vnímání prostoru se do popředí dostal i další klíčový rozměr – samotná příroda. Moein Nodehi, zakladatel společnosti Biotonomy, otevřel téma rychlé urbanizace a jejích dopadů na přirozené cykly. Připomněl, že lidstvo každý den zastaví území odpovídající velikosti Paříže a často bez ohledu na to, jak takové zásahy narušují vodní režim, biodiverzitu i stabilitu celých systémů. „Rozšiřujeme města, ale konstrukčně jsou špatně řešená. Voda neprosakuje a tvoří se záplavy. Vlastně stále znovu opakujeme stejné chyby, které porušují přírodní cyklus,“ upozornil.
Jako alternativu představil přístup, který vnímá budovy a města jako živé ekosystémy. Nejde podle něj jen o „zelené prvky“, ale o komplexní návrh, který dokáže zadržovat vodu, přirozeně ochlazovat prostředí a podporovat biodiverzitu. V praxi to znamená kombinaci řešení, jako jsou zelené střechy a fasády, přírodní čištění vody, biologické systémy hospodaření s odpady nebo chytré řízení budov pomocí AI. Právě propojení modré a zelené infrastruktury podle něj umožňuje vytvářet soběstačnější a odolnější celky – ať už jde o jednotlivé budovy, nebo celé části měst. Na konkrétních realizacích ukázal, že takový přístup přináší měřitelné výsledky, od úspor vody v řádu milionů litrů ročně až po snížení teploty povrchů a návrat života do urbanizovaného prostředí. Moein Nodehi zároveň zdůraznil, že s rostoucí nejistotou klimatu poroste i tlak na soběstačnost, a to nejen na úrovni států, ale i měst a jednotlivých budov. „Budoucnost našich měst patří těm, kteří mají odvahu být ambicióznější,“ uvedl a dodal, že změna začíná už u samotného způsobu uvažování. Neptat se, co je ještě povoleno, ale co je možné. „Neexistují problémy, jen příležitosti,“ uzavřel s tím, že právě odvaha navrhovat jinak bude určovat podobu měst budoucnosti.
Na přírodě blízká řešení navázal i Libor Musil, předseda představenstva LIKO-S, který modrozelenou infrastrukturu představil jako klíčový a zároveň ekonomicky smysluplný nástroj adaptace měst. Vysvětlil, že vegetace funguje jako přirozená „klimatizace“, která ochlazuje prostředí, zadržuje vodu a zlepšuje kvalitu života ve městech. „Efekt přichází okamžitě – snižuje se teplota, prašnost i hluk,“ popsal. Zároveň zdůraznil potřebu vracet vodu zpět do měst a obnovovat přirozený vodní cyklus, například prostřednictvím principu „sponge city“. Podle něj je přitom klíčové přemýšlet o investicích v širších souvislostech a upřednostňovat adaptační opatření tam, kde dávají větší smysl než nákladná dekarbonizace.
FINANCE JAKO HYBATEL ZMĚNY
Na technologické a přírodě blízké přístupy navázala otázka financí, která ve výsledku rozhoduje o tom, co skutečně vznikne. Štěpán Černohorský, výkonný ředitel ČSOB Advisory, ukázal, že banky dnes nejsou jen pasivním zdrojem kapitálu, ale aktivně určují směr transformace celého sektoru. „Do rozhodování vstupují konkrétní data – emise, energetická náročnost nebo certifikace budov,“ popsal s tím, že právě tyto faktory dnes ovlivňují rizikovost úvěru i hodnotu nemovitosti. Upozornil také, že českému trhu zatím chybí dostatek projektů, jež by na tyto nové požadavky dokázaly reagovat.
Globální kontext doplnil Sean Kidney, spoluzakladatel globální organizace Climate Bonds Initiative, který posunul debatu ještě dál, a to k samotné podstatě investičního rozhodování. Trh zelených dluhopisů podle něj překročil šest bilionů dolarů a stále roste, přičemž klíčovým kritériem se stává odolnost vůči klimatickým dopadům. „Budovy, které nebudou adaptované, se stanou uvízlými aktivy,“ varoval. Jinými slovy – ztratí hodnotu, pojistitelnost i schopnost generovat výnos. Klimatická odolnost se tak podle něj definitivně přesouvá z roviny „udržitelnosti“ do roviny ekonomické nutnosti.
BUDOUCNOST SE ROZHODUJE DNES
V průběhu celé konference se postupně ukázalo, že skutečná změna nevzniká v jednotlivých oborech, ale na jejich průsečíku. Spolupráce, sdílení zkušeností a schopnost inspirovat se napříč profesemi jsou klíčové proto, aby se stavebnictví dokázalo posunout dál. Právě teď se totiž rozhoduje, jakou roli budou budovy v budoucnu hrát, zda zůstanou pasivními spotřebiteli zdrojů, nebo se stanou aktivní součástí prostředí, které ochlazuje města, pracuje s vodou, podporuje biodiverzitu a vyrábí energii.
Technologie i materiály už přitom existují. To, co často chybí, je odvaha změnit zažité přístupy a hledat nové cesty i partnerství. Stavebnictví jako jeden z nejkonzervativnějších oborů stojí před výzvou, která přesahuje jednotlivé projekty a znamená změnu uvažování. Budovy, které vznikají dnes, budou formovat kvalitu života ještě na konci tohoto století. „Dnešní rozhodnutí formují zítřejší odolnost,“ zaznívalo v různých obměnách napříč konferencí. O to důležitější tedy bude role lídrů, kteří budou ochotni nést odpovědnost i za dopady, které se projeví až v budoucnu. Právě schopnost vidět za horizont jednoho projektu nebo investičního cyklu může rozhodnout o tom, zda budou města v budoucnu obyvatelná a zda v nich lidé budou chtít žít.
