Foto: Pavel Hejný, Petr Toman, Andrea Thiel Lhotáková, Aleš Jungmann
Autor obchodního domu Máj či OC Smíchov, architekt Martin Rajniš, je už dvě desítky let jedním z největších propagátorů udržitelného stavebnictví. Aniž by o tom věděl. Tenkrát se tomu tak neříkalo. Dobrá architektura je podle něj jen ta s božskou jiskrou.
„Po pětileté cestě po celém světě jsem se vrhnul na přirozenou architekturu,“ vzpomíná Martin Rajniš (78) na dobu, kdy zkraje tisíciletí dozrál k tomu, že je nejlepší zapomenout na vše, co se naučil ve školách, a vrátit se k základním principům architektury. Ten, kdo hledá jistotu, nemůže být architekt, tvrdí. Založil Huť architektury Martin Rajniš, která má dnes na kontě asi 100 realizací.
„Musím skoro každý týden vyšlehnout jeden barák. Loni jich bylo 40. K tomu jednu knihu, jeden film, 20 přednášek.“
Martin Rajniš (78)
Je český architekt a urbanista, spoluzakladatel České komory architektů. Vystudoval ČVUT a AVU a v sedmdesátých letech pracoval v SIALu, vedeném Karlem Hubáčkem. Spolu s J. Eislerem a M. Masákem jsou autory projektu pražského obchodního domu Máj na pražské Národní třídě. Je spoluautorem pavilonu dějin dopravy na Expo 1986 ve Vancouveru.
Po sametové revoluci od roku 1990 vedl ateliér na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (VŠUP) s Jakubem Ciglerem a byl jmenován profesorem v roce 1993. Vedl D. A. Studio, jehož nejrozsáhlejším projektem byla výstavba nového centra na Smíchově.
Mezi lety 1996 a 2000 Rajniš přerušil svou pracovní kariéru a strávil tohle období cestováním po čtyřech kontinentech.
V posledních dvou desetiletích se tvorba Martina Rajniše výrazně proměnila. Věnuje se menším stavbám postaveným z přírodních materiálů (dřevo, kámen, sklo) a východiskem jeho tvorby je filozofie tzv. přirozené architektury a zelené obytné krajiny inspirované biologickými a geologickými přírodními strukturami a geometrií, které pozoroval při svém cestování. Prominentní stavby z tohoto období jsou nová Poštovna na Sněžce, řada rozhleden jako Doubravka XIV., Bára, Ester, Maják a muzeum Járy Cimrmana, auditorium Vzducholoď Gulliver v Centru současného umění DOX.
Je zakladatelem a vedoucím ateliéru Huť architektury Martin Rajniš, který vede s Davidem Kubíkem a Tomášem Kosnarem. „Je nás sedm a za necelých 20 let jsme postavili skoro 100 baráků,“ tvrdí Rajniš.
V roce 2014 byl oceněn prestižní cenou Global Prize for Sustainable Architecture za výjimečný přínos světové architektuře.
V minulých letech si odnesl celkem 12 ocenění za dřevěnou architekturu.
Poslední realizovaný projekt je rozhledna Závist mezi Zbraslaví a Dolními Břežany.
Vaše velké životní téma je svoboda. Máte jí dost pro svou práci?
Ne. Naprosto ne. V Čechách? Jste se zbláznil?
Proč myslíte?
V téhle upatlané zemi, kde má člověk pocit, že jde po pás v bahně, rozhodně nemůže mít dost svobody na architekturu.
Čím to je?
U nás se v naprosté většině o architektuře píše a rozhoduje málo kvalifikovaně. Málo se o ní mluví. Máme hodně architektů na školách, ale strašně málo dobré architektury.
Řekl bych ale, že víc než třeba před 20 lety. Nemáte pocit, že se to zlepšuje?
Zlepšuje se to. Ale pomalu. Kdyby se Česko mělo zlepšovat touhle rychlostí, tak bychom rozumných výsledků dosáhli za několik století.
Kde hledat příčiny?
Ten mechanismus, na který stále doplácíme, byl způsoben gigantickou katastrofou. Srostlou první a druhou světovou válkou. To vyvolalo neuvěřitelně negativní věci v celé Evropě. Místo svobody dril. Místo vlády teror. Místo filozofie vojenský diktát. Architektura na to obrovsky doplatila. Místo aby vznikala na přání uživatelů, což předtím trvalo několik tisíc let, byla diktována velmi agresivními levičáckými prohlášeními. Nikdo se neptal lidí, co chtějí, ale komisaři v kožených kabátech začali po celé Evropě diktovat, co si mají lidi přát.
Týkalo se to celé Evropy?
Představa hospodářství bez trhu vedla v neuvěřitelný čurapajs, který spoustu zemí položil na lopatky. Ruskem počínaje, Maďarskem, Německem, Francií, Španělskem konče. Jen anglosaské národy na revoluce už v téhle době nebyly a daly od toho zaplaťpánbu ruce pryč. Velmi levičácky zabarvené Československo na to bohužel také doplatilo. Lidé se chovali podobně jako teď Rusové směrem k Putinovi. Na lži, řeči, nátlak reagují velkolepým přikyvováním. Jeden z důsledků toho je ten, že v Česku žije v proklatých panelácích asi 3,5 milionu lidí. Ti, co to nenáviděli, to po revoluci rychle prodali, ale ti, co to mají dnes, to milují. Tuhle zoufalost. Tenhle pád civilizace. Je to úplný úlet.
Nikdy jste nemusel navrhnout panelový dům?
Když za mnou v 70. letech přišel Karel Hubáček (zakladatel ateliéru SIAL, jehož byl Martin Rajniš také členem, pozn. red.), říkal: Martine, je to v háji, budeme muset nakreslit pár paneláků. Napřed jsem chtěl diskutovat, bylo to marné. Za měsíc jsem praštil s prací v SIALu. Řekl jsem mu, že jdu dělat světové výstavy. Hubáček na to, že je to cesta od opery k operetě.
Když jsme u SIALu, co si myslíte o aktuální rekonstrukci obchodního domu Máj v Praze na Národní třídě? Pod jeho původní variantou jste v rámci tohoto ateliéru podepsaný.
No comment. Dělal jsem to s kamarády před 50 lety. Jsem šťastný, že Máj je v rukách lidí, kteří betonové stavby umějí, tedy Johnyho Eislera a Davida Kubíka z naší hutě. Památkáři zároveň hodně tlačí na to, aby se tam skoro nic neměnilo. Já to beru, ale dělám teď jiné baráky, od dob Máje jsem urazil dlouhou cestu.
MILIARDY DESIGNŮ V KAŽDÉ PIKOSEKUNDĚ
Když pozoruji vaše stavby, vidím za nimi ohromně svobodného ducha... Ať jde o Poštovnu na Sněžce, nebo vaši poslední rozhlednu Závist nad Zbraslaví. Nejde to tedy, když se chce?
To je od vás moc laskavé a nemohu říct, že by mě netěšilo, že to tak vidíte. Ale architekturu, jakou děláme my v naší huti, dělá v téhle zemi hodně málo architektů. Úřady o tom, co je to pořádná architektura, nemají šajn. Úředníci jsou schopni diskutovat o tom, jaký sklon má mít střecha, a že to není pultovka, ale sedlovka a kde má nebo nemá být komín. To je, jako byste si vybíral ženu a rozhodoval se podle toho, jaké nosí ponožky. Nic vám to neřekne. Proto je úmrtnost projektů tak velká.
Jak velká?
Úmrtnost projektů je vyšší než vojáků na Ukrajině. Je gigantická. Uspěje jeden z osmi. Ostatní umřou na úbytě. Nakažlivost zloby, nenávisti, nepochopení, neporozumění, nízké míry vzdělání je velmi vysoká a táhne se to s námi od roku 1914 do posledního desetiletí 20. století.
To všechno se promítá do architektury?
Architektura je naše představa lidského světa. My ji formujeme jako těsto na chleba, hlínu na cihly, písek na sklo. Ale to, s čím lidi architekturu přirozeně srovnávají, je nádhera přírody, která vzniká už 3,5 miliardy let. V každém okamžiku, v každé pikosekundě vznikají miliardy a miliardy nových designů, které se nahodile deformují a kříží. A z toho se vyvíjí nejúžasnější věci. Vždyť co je podstata architektury? Co nás nejvíc přitahuje? To je jako se ženami. Magie. Krása. Je to božská jiskra, která věcem dává smysl existence. Proto jsou tak důležité přírodní inspirace. Jádro krásy je v přírodě, je široce rozložené v nás. A my jsme schopni ho bezprostředně vnímat. A architektura je jedna z mála věcí, která bezprostředně člověku pomáhá najít smysl jeho existence. Divoký svět kolem dělá víc hebký a příjemný, když se to povede.
Vám se to daří?
Kéž by dařilo. Před několika stoletími to ale architekti měli snazší. Pracovali se všeobecným stylem. S barokem, naposled se secesí. Nemuseli si to vymýšlet celé od začátku. Občas dali na vrch šťavnatou višničku, to ostatní bylo ale dané krásným porozuměním mezi lidskou společností a architektonickým stylem. Dnes musíte začínat pokaždé od nuly.
Není to naopak osvobozující?
Osvobozující je opustit vše, co do vás namlátili ve školách. Mně to trvalo zhruba tak dlouho jako vysokoškolské vzdělání. 20 let jsem zapomínal. Pak jsem se vydal na cesty a teprve, když jsem se už v novém tisíciletí vrátil, jsem získal pocit, že teď jsem připravený dělat architekturu, kterou mám rád.
GATES A FINSKÉ CHATKY
Co je architektura, kterou máte rád, dřevěné stavby, věže?
Jak jsem cestoval po světě, tak mě velmi oslovovalo, jak dokážou jednotliví stavitelé například v Africe, v Pacifiku, v Jižní Americe nebo na Nové Guineji stavět za skoro nulové peníze. Z věcí, které mají kolem sebe. Hlínou a šutry počínaje, krásnými kusy dřeva konče. Říkal jsem si – proč my tohle neděláme? Tak jsme se rozhodli s klukama a holkama, které jsem měl kolem sebe, že začneme dělat příklady. Jednoduché, obyčejné, za malé peníze. Desítky staveb jsme udělali jako experimenty, se studenty, s kamarády, na vlastní náklady.
Stojí nějaké z nich dodnes?
Ano. Jednou z těchto staveb byla oslava toho, že se nám asi před dvaceti lety podařilo získat sedm hektarů pozemku a udělat věž. Přesněji experimentální dutou hráň na výšku, kterou jsme pojmenovali Scholzberg. Stála něco málo přes 50 tisíc korun. Byl to ryzí experiment se studenty. A lidi ji začali mít rádi. I tahle tlustá kniha o světové architektuře, kterou mám na stole, tenhle experiment zveřejnila.
Nevrací se ten trend většího využívání věcí, které máme kolem sebe, lepšího hospodaření s energiemi, vyšší ohleduplnosti k našemu okolí do architektury v celém světě? Když člověk pohlédne třeba do Skandinávie, kde se staví ze dřeva z okolních lesů, využívá se mnohem víc energie z obnovitelných zdrojů...
Ano, to je všechno v pořádku, ale jsou to technické věci. Jsou za tím často zarytí inženýři, které technologie zajímají víc než podstata. Ale máte pravdu, že se přece jen něco děje. A já jsem z takových zpráv šťastný jako blecha. Ne že bych to způsobil, ale že jsem dokázal vyčuchat směr, kudy se lidstvo vydá. Když si Bill Gates za 300 milionů dolarů postavil celou dřevěnou vesnici, kde žije se spoustou svých kamarádů, dětí, spolupracovníků, žen, tak najednou už dřevěná stavba přestala být to, čemu se po válce říkalo finská chatka. Na to, abych byl ale spokojený, kam jsme došli, bych musel žít aspoň 300 let. A to bych zase nechtěl.
Nicméně ty technické věci jsou součástí architektury...
Já nemám problém s technickým nadáním. Uplatnil jsem několik patentů na stavební postupy. Jsem absolventem ČVUT. Měl jsem sice jisté pochybnosti, jestli mohu někdy být dobrým architektem, když jsem se na školu architektury hlásil, bylo to pro mě neuvěřitelně těžké. Ale byl jsem si stoprocentně jistý tím, že nebudu jako ti, co tam učí. Naprostá většina z nich učila debilní a zbytečné věci a byli to bolševičtí pitomci, co se akorát přetlačovali o posty. Neplatí to samozřejmě na všechny, pánbůh mě chraň.
Co jste říkal vy svým studentům? Co by si podle vás měli odnést, aby to dalších 20 let nemuseli vytěsňovat?
Nemůžete do studentů násilně cpát něco, aniž by se přesvědčili, že to něco má úžasný smysl. Takže když student vidí, že děláte jak šroub a že občas se něco povede, zůstane to v něm. Když studenty vezmete na cesty, i do divokých končin, ohromně je to formuje. Nebudete jim říkat, co mají dělat, ukážete jim cestu. Odcházel jsem z UMPRUM před 25 lety a pořád jsme s bývalými studenty velká parta a žijeme spolu.
V druhé části rozhovoru, kterou zveřejníme v pátek 28. října, se dočtete, co má společného Martin Rajniš s Gustavem Eiffelem a co má společného plachetnice a rozhledna Závist.
