Nebe je mým limitem

Její životní cestu provází odvaha, vytrvalost a odhodlání nikdy se nevzdávat. Procestovala více než 40 zemí světa a žila na čtyřech kontinentech – v Evropě, Americe, Asii i jižním Tichomoří. Její portfolio zahrnuje přes 140 projektů – od mrakodrapů a kancelářských budov až po kulturní centra a rozsáhlé urbanistické celky. Co bylo na počátku? Sen stavět mrakodrapy. Proto při studiích architektury v Liberci odešla do San Francisca a následně se sama přestěhovala do Šanghaje. Neuměla jazyk, neměla kontakty, a přesto se rychle propracovala k velkým projektům. Ve 26 letech vyhrála svou první architektonickou soutěž na mrakodrap. Tak to celé začalo. O tom, co je v životě důležité, vám přinášíme rozhovor s Evou Le Peutrec.

Co pro vás znamená „domov“ a jak se tento pojem změnil, když jste žila na různých místech po celém světě?

Také jsem si tuto otázku kladla, abych na ni znala odpověď pro sebe sama. Dokonce jsem na toto téma začala psát knihu a došla k závěru, že domov je tam, kde na mě někdo čeká.

Jeho hledání jistě nebylo jednoduché, když uvážím, že jste se z Nové Paky dostala až do Nové Kaledonie. Vraťme se však na začátek příběhu. Proč jste odešla z místa, jako je Silicon Valley, do čínské Šanghaje?

Kalifornie byla neskutečně inspirativní a setkala jsem se zde s mnoha zajímavými lidmi. Nicméně s rokem 2001 přišla „dot-com krize“, kdy zkolabovaly internetové firmy, země se dostala do recese, rostla nezaměstnanost a sehnat si stáž nebo práci bylo komplikované. Navíc mi končilo studentské vízum. Takže jsem se rozhodla situaci si po dokončení inženýrského studia usnadnit a přestěhovat se tam, kde se staví a kde je o architekty zájem.

Jak vás napadla zrovna Šanghaj?

Na fakultě jsem měla profesora, který se právě vrátil z této země. Vyzýval nás, abychom se zvedli ze židlí, odjeli tam a na vlastní oči viděli ten stavební rozmach.

Takže jste, předpokládám, odpověděla na nějaký inzerát nabídky práce.

Našla jsem ho přes vyhledávání na Googlu na 25. stránce. Hledali architekta se zkušenostmi. Poslala jsem jim své portfolio, oni okamžitě odpověděli a nabídli mi smlouvu. Vše se seběhlo dost rychle a já podepsala. Až později mi docházelo, co se stalo. Říkala jsem si: „Do čeho ses to zase namočila?“ Každopádně jsem se rozhodla vydržet slíbený rok s tím, že se pak uvidí.

Žádná škola vás nenaučí stavět mrakodrapy, jak jste se to naučila vy?

V mrakodrapech jsem pracovala i bydlela. Vnímala jsem rozvržený prostor a používala veškeré technologie. Ne vše bylo ideální pro život, a tak jsem začala přemýšlet o vylepšeních.

Pustili vás k navrhování mrakodrapů hned nebo jste musela sbírat zkušenosti a pomáhat jiným týmům?

Velké projekty se interně soutěžily, což bylo nesmírně psychicky náročné, protože jste stáli proti svému kolegovi nebo šéfovi. Rozhodně to nepodporovalo týmovost. Neboť vítěz může být vždy jen jeden a ostatní prohrají. Zdálo se mi to zákeřné. Až mnohem později, mimo Čínu, jsem pracovala na projektech v týmech, které jsem sama složila. Myslím, že to je obohacující pro každý projekt. I když jen málo architektů umí být skutečně týmovým hráčem. Architektonické fakulty hledají silné osobnosti, které jsou často individualisté.

Co považujete za klíčový zlom, který odstartoval vaši kariéru?

Ve svých 26 letech, po roce působení v Číně, jsem vyhrála architektonickou soutěž na projekt v Šanghaji kousek od People Square. Návrh počítal se třemi věžemi, kdy jedna z nich měla výšku mrakodrapu. Nepostavil se, ale tím to všechno začalo.

Který byl váš první realizovaný?

Do firmy jsem byla přijata jako hlavní architekt pro návrhy prestižních projektů, jenže žádné takové nebyly. Velkou příležitost jsem dostala až v roce 2010, kdy se naskytla ohromná zakázka na mrakodrap. Tehdy přiletěl velmi známý architekt z Kanady, aby ho navrhl. Pracoval na něm pět týdnů a pak odletěl. Když jsme návrh viděli, bylo nám jasné, že soutěž nevyhrajeme. Prezident společnosti mě požádal, abych navrhla nové řešení spodní části a celé urbanistické napojení na město. Spadla mi brada a říkala jsem: „To se nedá stihnout!“ Pak jsem se ale do toho pustila. Když na konci týdne viděl, jak jsem projekt zdárně posunula, pravil: „A teď navrhni znovu ten mrakodrap.“ Vrhla jsem se do toho.

Zachovala jste nějaké prvky z původního návrhu?

Ve skutečnosti se jednalo o dva mrakodrapy. Navrhovala jsem nové urbanistické řešení a rozvržení hmot, samotné fasády i jejich detaily. Musela jsem projektu vtisknout úplně novou podobu, abychom soutěž vyhráli. Což se povedlo.

Co je při návrhu mrakodrapu nejdůležitější z pohledu urbanismu?

Co nejlepší napojení na město a stávající zástavbu. Jde o to vhodně integrovat objekt do prostředí. Myslím si, že každé město, kde se mrakodrapy navrhují, musí mít vizi na 50 let dopředu, která říká, kam se chcete dostat. Důležitý je master plán oblasti a jeho jasná identita, definovaná sky line, ze které vychází, co chcete jako město říct. Není možné stavět nahodile mrakodrapy jen proto, že je tam volný pozemek. Tak to nefunguje. Nicméně setkáte se s investory, kteří chtějí postavit ikonickou budovu, jež bude naprosto výjimečná, a do urbanismu nikdy nezapadne. I to je v pořádku, pokud urbanistický plán definuje, že je to vhodné místo pro ikonickou stavbu. Vždy záleží na daném kontextu a situaci.

Jaká je vize Šanghaje?

Šanghaj už je de facto hodně zastavěná a nezbývají volné pozemky.

Kde teď tedy stavíte?

Úplně nečekaně se mi začíná otevírat evropský trh.

Z Česka žádná nabídka nepřišla?

Hýbou se okolní trhy. Hodně se staví ve Varšavě nebo Bratislavě. Třeba se to změní
i zde v Praze.

Čím to podle vás je, že se v Polsku tolik staví?

Mám pocit, že tomu hodně napomohl brexit, kdy se Poláci vrátili do své rodné země z Anglie. Oproti tomu Česká republika řeší obrovský odliv mozků a není to jen problém této doby. Vzpomeňme si na Bílou horu, první světovou válku, rok 1968 – neustále docházelo k emigraci. Stát by měl mít koncepci, jak podpořit občany, aby se vrátili zpět do země. S nimi by přišly nové zkušenosti a dovednosti. Tak tomu bylo v Polsku, Číně, Izraeli.

Proč jste vy nechtěla zůstat v České republice?

Stále jsem s Českou republikou v kontaktu. Jezdím sem přednášet na konference, a tak jí vracím, co mi dala skrze vzdělání. Splácím svůj dluh.

V čem pro vás spočívá kouzlo mrakodrapů?

Jsou to komunity, vertikální vesnice. Tak je alespoň navrhuji. Zároveň poskytují jedinečný nadhled i na život. Takové výhledy na město nezažijete v žádné jiné stavbě než zde. A zároveň máte vše blízko, protože mrakodrapy se navrhují v subcentrech. Šetří váš drahocenný čas, který můžete věnovat důležitějším věcem, lidem.

Jak se podle vás změnilo navrhování mrakodrapů od doby, kdy jste začínala?

Na rozdíl od automobilového průmyslu se stavitelství moc nemění. Když se podíváte na fotografie z 30. let minulého století, vidíte funkcionalistickou vilu a před ní staré auto. Přičemž my vlastně stále chceme bydlet ve funkcionalistické vile, ale jezdit automobilem 21. století.

Architektura je složitý proces, takže ho změnit nebo třeba integrovat nový materiál či technologii je komplikované. Samozřejmě že se prosazují kompozity a hodně se staví ze dřeva, ale je nezbytné přihlížet ke kontextu. Pokud v zemi nejsou lesy a musí se dovážet prefabrikované konstrukce, nejedná se o ekologickou záležitost. Uhlíková stopa je tak obrovská, že to ztrácí smysl. V Česku to smysl naopak dává.

Chtěla byste si zkusit navrhnout a realizovat mrakodrap ze dřeva?

V Česku si na něj hodně dlouho počkáme. Každopádně by to byla úžasná výzva. Stavět ze dřeva je úplně jiná disciplína než využívat ocelové konstrukce či železobeton. Navíc když do interiéru vstoupíte, voní, a cítíte se tam jinak. Byť nejsem odborníkem na výškové budovy ze dřeva, vnímám, že je to budoucnost, a doufám, že naše odvětví se promění.

V čem vidíte největší rozdíl mezi navrhováním mrakodrapů v Číně a v jiných zemích, kde jste pracovala?

Vždy musíte chápat technologické podmínky dané země. Jsou zde různá specifika, liší se použité materiály, technologie i třeba průměry sloupů u konstrukcí.

Jak těžké je v Šanghaji získat zakázku na mrakodrap?

Abyste o to mohli vůbec usilovat, firma musí mít minimálně 100 až 150 lidí. Navíc Čína je ohromná, a aby se uhlídala kvalita firem, existují státní instituty o 2 000 až 4 000 zaměstnancích, které zajišťují finální prováděcí projekty všech staveb v zemi. Vládne tam zcela jiný systém, než na jaký jsme zvyklí.

Zaujalo mě, že mrakodrapům v Číně pokaždé chybí čtvrté patro a pak každé další se čtyřkou, protože vše, co by ji obsahovalo, by přinášelo smůlu. Navíc číslovka má stejnou výslovnost jako smrt. Jaká další specifika zde jsou?

Když žijete v nějaké zemi dlouho, přestanete odlišnosti vnímat a připadají vám skoro normální. Dochází vám to až zpětně při čtení svých starších poznámek nebo když s někým mluvíte.

Jak se liší přístup k navrhování mrakodrapů v Číně a USA?

Samozřejmě chápu, že vždy jsou zásadní finanční možnosti, nicméně když jsem byla v New Yorku, šokovaly mě odbyté a špatně navržené a provedené detaily. Říkala jsem si, že v Číně jsme návrhu věnovali větší pozornost a stavby byly kvalitnější. Na druhou stranu v čínském mrakodrapu, kde jsem pracovala, se netopilo. V kanceláři jsme mívali 14 °C. To je specifikum Asie včetně Japonska. V domech se často netopí, ale existují vyhřívané postele nebo toalety. V tradičních japonských stavbách se používal místo zasklení papír. Jde o zvyklosti země, které jednoduše musíte umět přijmout či se jimi inspirovat ve své práci. Japonská tradiční architektura mě hodně ovlivnila.

V čem spočívá největší rozdíl mezi spoluprací s čínskými investory oproti západním klientům?

Čínští investoři se za tu dobu hodně změnili. Začali cestovat a jsou velmi vzdělaní. Vědí, co chtějí, co funguje, a co ne. Srovnávat je třeba s Američany nelze, protože mají úplně jiný způsob myšlení. Jako cizinec Čínu nepochopíte, a pokud vám někdo tvrdí opak, lže.

I Číňané, kteří se v zemi narodili, odešli do Ameriky, vyrostli tam a později se vrátili do Číny, vám řeknou, že této zemi nerozumí.

Čím to je?

Myslí jinak. Mandarínština má piktografické znaky a několik tónů. Takže se musí především poslouchat, jak se to říká, aby člověk pochopil, co se říká. Díky tomu zapojují mnohem více levou hemisféru než my Evropané. Pro nás je typické využívání pravé hemisféry. Jsme více logičtí a z jednoho faktu vyplývá druhý. Číňané nejsou přímočaří.

Jsou hodně emotivní, když se zaměřují na způsob, jak se co říká?

To právě ne. Tam platí, že nesmíte nikoho urazit nebo mu říct něco negativního. Nedávají na sobě znát emoce a o to je to náročnější. Vůbec nevíte, co si o vás myslí, a ať se děje cokoli, zachovávají kamennou tvář.

Vzpomenete si na nějaký moment v práci, kdy jste narážela právě na toto odlišné myšlení?

My jsme si říkali, že každý den tam člověk zažije infarkt. Musíte se s tím umět vyrovnat, není to pro slabé nátury.

Jak jste si na to zvykla?

Zvyknout se na to nedá. Spíš ten stres a odpovědnost byly tak enormní, že i kdyby člověk mohl spát, stejně nespal a přemýšlel nad návrhy budov. Bývalý manžel mi tehdy říkal: „Tohle jsi chtěla, tak si to užij!“ Byla to velká škola ohněm, ale nemůžete ji získat jinde než tam.

Co vás tedy naučila?

Nejdůležitější jsou vztahy. Ze začátku kariéry jsem si říkala, že nejpodstatnější je výsledek. Pak mi došlo, že kromě toho je důležitá i cesta, která k němu vede. A nakonec jsem pochopila, že nejdůležitější jsou lidé, s nimiž výsledku dosáhnu.

Kolik mrakodrapů jste postavila? Dohledala jsem číslo 24.

Novináři to často píšou, ale bráním se tomu, protože 25 mrakodrapů jsem navrhla a realizovány z toho byly čtyři. Jde o obrovský úspěch, kterého nedosáhnou ani velké firmy.

Které ze svých staveb byste označila za životní milníky?

Tím prvním byl mrakodrap v centru Šanghaje, který se nerealizoval. Druhým terminál pro vysokorychlostní železnici. Proti mně tehdy stálo 12 velkých studií, které se specializovaly na dopravní stavby, a můj návrh se umístil druhý. Vzbudil zájem a přinesl firmě další zakázky. Na těchto projektech jsem si uvědomila, že je jedno, kolik je mi let, jestli jsem žena nebo jak z malého města pocházím. Důležité je nastavení mysli a jak se říká: „Nebe je mým limitem.“

Pak jsem změnila práci a navrhla svůj nejvyšší mrakodrap Super Highrise, který měl výšku 348 metrů a celý komplex zastavěnou plochu 250 000 m2. Pro tento projekt jsem vyvinula technologii, která v roce 2008–2009 nebyla v Číně vůbec známá. Bohužel se tato zakázka v objemu 3 miliard dolarů nerealizovala, protože přišla ekonomická krize a změnily se podmínky. Proto je nezbytné takto ambiciózní projekty rychle schvalovat, rychle stavět. Ekonomika se rychle transformuje a ekonomické krize mají své pravidelné cykly, které lze predikovat.

Jak dlouho trvá postavit mrakodrap?

Například Shanghai World Financial Center v Šanghaji se stavěl 17 let.

Můj mrakodrap Tiandu Tower deset let. Pokud se hodně čeká, tak vás ekonomická krize doběhne, výstavba se zastaví a vy musíte vydržet, než se zase vygenerují další peníze.

Jaké byly vaše další klíčové projekty?

Navrhovala jsem urbanistické řešení města pro milion obyvatel, pak znovu změnila práci a dostala se do společnosti, která se zabývala opravdu velkými zakázkami, kde jsem se z pozice hlavního architekta věnovala těm největším. Tam přišli další velké multifunkční projekty a mrakodrapy, jež se postavily.

Existuje nějaký prvek charakteristický pro vaše stavby?

Mám ráda projekty, které jsou „sharp & sexy“. Signifikantní jsou pro mě ostré úhly. Obdivuji český kubismus, protože jde o naprosto jedinečný styl, který neměl nikde jinde v architektuře obdoby.

Také se snažím hledat podstatu a nesnáším kašírování. Propisuji konstrukční systém na fasádu. Snad proto je můj nejoblíbenější mrakodrap Bank of China, který stojí v Hongkongu a navrhl ho architekt I. M. Pai. Má trojúhelníkovou ikonickou konstrukci a je prostě „sharp & sexy“. Nadčasový a dokonalý je i po 35 letech, co byl navržen. Když se na něj díváte, není tam nic navíc, jen to, co vytváří podstatu.

Jak moc ovlivňuje kultura a historie návrhy vašich mrakodrapů?

Zásadně. Na počátku si vždy udělám průzkum oblasti, města a země, do níž navrhuji. Sbírám informace o historii, kultuře, klimatických podmínkách, lidech, ale i jejich zvycích nebo místě, kde žijí. Ze všech těchto skutečností generuji návrh, který krystalizuje, nabaluje na sebe další vrstvy a díky tomu vy vidíte, že jste na správné cestě.

Kde hledáte inspiraci pro inovativní design mrakodrapů?

Miluji cestování, protože mění mentální nastavení. Žila jsem v Evropě, Americe, Asii i jižním Tichomoří a pokaždé jsem si musela přenastavit myšlení, přepsat své vlastní myšlenkové mapy. Co je v Evropě považováno za normální, neplatí v Americe, a už vůbec ne v Asii či v jižním Tichomoří. Tohle jinak nepochopíte, jen když budete cestovat.

Do jakých měst ráda jezdíte?

Už 22 let žiji mimo Evropu, ale moc ji miluji. Mám pocit, že stojí na různorodosti, což je obrovská výhoda ve všech oblastech – od architektury po gastronomii. Když zavítáte do Milána, okamžitě vidíte, že je jiné než Paříž nebo Amsterdam. To je největší bohatství Evropy, které bychom si měli uchovat a dál rozvíjet. Namísto uniformity a monotónnosti je nezbytné podporovat pestrost.

Jak vnímáte Čínu?

V Evropě si to neuvědomujeme, ale Čína existovala už před 4 000 lety. Má velké historické a kulturní dědictví. Vynalezli mnoho zásadních věcí – od střelného prachu až po kompas. Když jsem tam přijela, překvapila mě tamní mapa světa. Vypadala úplně jinak, než ji známe z Evropy nebo Ameriky. Uprostřed byla Čína, Evropa ležela vlevo a Amerika napravo. Zarazilo mě to. Nicméně právě z těchto důvodů se Čína čínsky nazývá Zhōngguó neboli Říše středu. Jde o úhel pohledu, který odráží přesvědčení, že jsou středem světa. To jsou právě ty myšlenkové mapy, které si musíte přepsat cestováním.

Z Evropy to neuvidíte.

Řekla jste, že mrakodrapy jsou katedrálami 21. století, v co věříte vy?

Věřím, že světové paradigma se dá změnit a myšlení společnosti přenastavit tak, aby nevyhrával jen jeden, ale všichni. Ráda bych, aby šlo především o spolupráci nalézání „win-win“ řešení, a ne soupeření, eliminaci ostatních.

Jaká je pro vás nejdůležitější fáze při navrhování mrakodrapu?

Při návrhu jakékoli stavby je zásadní získat co nejvíce podkladů a informací, které mi umožní vytvořit studii projektu v co nejvyšší kvalitě.

Co je pro vás při navrhování mrakodrapu nejnáročnější?

Na malém pozemku se prolíná mnoho různých funkcí. Ať už to jsou kanceláře, hotely, byty, obchody, galerie, restaurace, bary, nebo kavárny. Každá z těchto typologií je jedinečná a složitá a vy musíte umět poskládat vše tak, aby se vzájemně nerušily, ale naopak doplňovaly. Tím se vytváří přidaná hodnota. Jak pro stavbu, tak pro širší území.

Jaká byla největší konstrukční výzva, se kterou jste se při navrhování mrakodrapu setkala, a jak jste ji překonala?

Největší výzvou byla 348 metrů vysoká šroubovice. Byla to první budova toho typu v Asii. Teď už mrakodrapy takových parametrů stojí. Jenže tenkrát šlo o zcela nový systém, se kterým mi nikdo nedokázal poradit, a tak jsem si ho musela vyvinout sama, k čemuž bylo nezbytné znát technologii ocelových konstrukcí, které se v Číně nenavrhovaly. Bylo to opravdu velmi náročné.

Dá se stále přicházet s něčím novým?

Mám pocit, že vše už bylo postaveno, což je dáno dostupnými materiály. Navíc teď s umělou inteligencí bude velmi těžké navrhnout něco originálního. AI využívá mnoho firem a na jejích návrzích to poznáte, jsou si hodně podobné – umělá inteligence je totiž generická. Navíc generický způsob řešení se nevztahuje k regionu, do nějž se projektuje, což je podle mě škoda. AI by se měla v návrhu využít, ale architekt by měl umět zadat parametry, které chce generovat.

Jaké nové materiály nebo konstrukční technologie považujete za nejvýznamnější inovace v konstrukci mrakodrapů?

Pokud se budeme bavit o Evropě, pak dřevěné konstrukce. Vždy si ale musíme uvědomit, že závisí na tom, kde stavíme a jaké technologické možnosti má daná země. Tato specifika je třeba respektovat a projekt jim přizpůsobit.

Teď přes rok pracuji na velkém urbanisticko-architektonickém projektu na Kapverdách a tam se vše staví ze železobetonu. V Číně to tehdy bylo stejné – nikdo neuměl zpracovávat ocelové konstrukce a všichni stavěli železobetonové. Architektura čeká na nové materiály, které posunou celou disciplínu, stejně jako se transformuje automotive průmysl.

Jaké inovace v oblasti lehkých obvodových plášťů jste zaznamenala za svou kariéru?

Myslím, že Češi mají neskutečnou výhodu, že mají firmu Sipral. Jsou opravdu jedni z nejlepších na světě. Dokážou vyvinout cokoli a já před nimi smekám.

Jakým způsobem navrhujete fasády, aby poskytovaly přirozené osvětlení a zároveň minimalizovaly tepelné ztráty a splňovaly požadavky na energetickou efektivitu, udržitelnost?

Fasády mohou generovat obrovské množství elektrické energie, pokud je projekt správně navržen vůči světovým stranám a klimatickým podmínkám, ve kterých se nachází. Když jsou všechny principy dodrženy, budova se nemusí energeticky dotovat, a v budoucnu se může stát elektrárnou pro celou čtvrť.

Jaká byla vaše zkušenost s navrhováním města pro milion obyvatel, které se má stát čínským Silicon Valley?

Urbanismus byl založen na principu 15minutového města. Koncept tehdy předběhl svou dobu. Byl navržen v roce 2009, přičemž tento princip se začal používat až někdy v roce 2015–2016. Historicky se města navrhovala zónováním, čili zde byla zóna rezidenční, průmyslová, odpočinku… Dnes už nemáme ve městech těžký průmysl, který znečišťuje, proto jsem se snažila vše propojit tak, aby všude mohlo být všechno. Například abyste mohli pracovat a žít ve stejném mrakodrapu. Cílem bylo, aby odpadlo dojíždění auty, netvořily se dopravní zácpy a kamkoli bylo možné se dostat s pomocí městské hromadné dopravy nebo pěšky.

Víte, jak pokročila realizace?

Aktuální stav neznám, ale když jsem tam byla naposledy, přijela jsem rychlovlakem a byly už postavené silnice a metro.

Jaké trendy v urbanismu sledujete?

Líbí se mi, jak jsou řešená australská města. Podařilo se jim skvěle skloubit moderní přístup s evropským dědictvím, které tam přinesli Angličané. Mají odvahu stavět a všechno tam výborně funguje. Dopravní infrastruktura zahrnuje MHD, lodní dopravu, příměstské vlaky, cyklostezky i pěší trasy. Jde skutečně o města krátkých vzdáleností, na rozdíl od Ameriky, kde často trávíte dvě až tři hodiny denně v zácpách v autě.

Kde teď nejvíce stavíte?

Je to právě kapverdský ostrov Fogo. Navrhuji zde celé území, které bude zahrnovat luxusní hotelový resort, rozlehlé vily s podlahovou plochou 1 800 m2, menší vily o rozloze 800 m2, rezidence, nákupní centrum, bary, restaurace. Součástí bude i velký park s operou s výhledem na oceán a 45metrovým vodopádem.

Zároveň se nabalují velké projekty v Evropě a v Jižní Americe.

Máte nějaký sen, co byste si chtěla postavit?

Mrakodrapy jsou nádherné, ale stavby s kulturním a spirituálním přesahem se dotýkají duše. Snový byl třeba projekt katedrály Notre-Dame v Paříži, na kterém jsem pracovala. K tomu se dostanete jednou za život.

Takže svůj sen jste si už splnila?

Nepostavilo se to! Ale ta cesta byla nesmírně zajímavá a posunula mě dál. Cesta je totiž často cennější než samotný výsledek, a důležití jsou lidé, kteří vás na ní provázejí.