Bednicí desky v Zambii stojí jako dvě krávy, místním cenu raději ani neříkáme

Ne každý projekt potřebuje miliony a zázemí velké instituce. Někdy stačí silná vize, odhodlání a správní lidé, kteří jí věří stejně jako vy. Petr Čanda, doktorand z ČVUT, vás o tom přesvědčí. Spolu s dalšími studenty a absolventy každoročně vyráží do Zambie, kde budují střední školu v oblasti Kashitu. Letos staví už třetí budovu. Projekt má za sebou již více realizovaných grantů a podpory se dostává i od firemních partnerů, je to ale běh na dlouhou trať, každý rok začínají nanovo, a přesto s jasným cílem – dát mladým lidem v Zambii šanci na lepší budoucnost skrze vzdělání. Jen tak se toto místo může opravdu rozvíjet. Jak se staví v zemi, kde chybí elektřina, stavební materiály i jakákoli jistota? Kolik stojí ocel nebo beton? Jak se dá stavět bez těžké techniky? Přečtěte si rozhovor, který vás vezme do srdce Afriky i k samotné podstatě toho, co znamená mít odvahu měnit svět.

Kdy jste se rozhodl, že půjdete do projektu výstavby kampusu střední školy v Zambii?

V roce 2017 jsem se zúčastnil stavební konference Příběhy domů, která se zaměřovala na používání přírodních materiálů ve stavebnictví. Hledal jsem téma pro svou diplomovou práci a náhodou jsem se tam setkal se svou známou, v té době vedoucí neziskové organizace Přátelé New Renato Monikou Höferovou, která zrovna hledala projektanta pro školu v Africe. Když mi projekt přiblížila, rozhodl jsem se, že do toho půjdu. Měl jsem ale dvě podmínky. Tou první bylo, že projekt se bude realizovat a nezůstane jen na papíru, a druhá, že než se pustím do projektování, musím se tam vydat, abych si prohlédl místo a navštívil tamní střední školy pro lepší představu, jak vypadají. Chtěl jsem také poznat lidi, seznámit se s jejich představami a požadavky. V neposlední řadě si i zmapovat stavební materiály a jejich dostupnost, aby návrh školy byl opravdu realistický a vznikl ve spolupráci s místní komunitou. Do Kashitu jsem odjel hned následující rok.
 

„Zambijské stavební předpisy jsou velmi ošemetné. Existují sice pokyny pro výstavbu, ale nelze je srovnávat s přesně definovanými normami, na jaké jsme zvyklí u nás.“

Jak vypadají střední školy v Zambii?

Zambijská kultura i přírodní navrhování je odlišné od našeho. Střední škola v České republice je typicky jedna velká budova, v níž jsou učebny, tělocvična a kuchyně. V Zambii má každý dům svou vlastní funkci a je samostatný. Takže máte domeček, v němž se spí. V dalším se vaří a do třetího se chodíte koupat. Střední škola je tak obvykle složená z několika desítek budov. Zahrnout tyto zvyklosti do našeho projektu pro jejich způsob života byla trochu výzva.

Co bylo nezbytné vyřešit?

Stavební materiál je problém, buď je nekvalitní, nebo příliš drahý. V letech 2019 až 2020 jsme se soustředili na technologii nepálených cihel stabilizovaných cementem, kterou jsme chtěli pro projekt využít. Aby bylo možné nápad přenést do praxe, oslovovali jsme různé firmy, které by nám cihlovačku vyrobily. Byl to běh na dlouhou trať.

Kdy nastal čas realizační fáze?

Bylo to v roce 2020. Měli jsme velký nedostatek dobrovolníků, a tak jsme využili týdenního workshopu Rozvojové září. Oslovovali jsme účastníky akce a ptali se jich, zda by se k nám chtěli přidat. Povedlo se nám získat osm lidí do realizačního týmu a společně se zástupci neziskové organizace Přátelé New Renato jsme začali připravovat první budovu školního kampusu.

Zkraje pro mě projekt představoval volnočasovou aktivitu, ale s postupem času jsem si uvědomil, že pokud chci, aby se škola opravdu postavila, budeme se muset přípravám věnovat déle než jen rok, a tak jsem nastoupil na doktorandské studium na Stavební fakultě ČVUT v Praze. Díky tomu jsem získal prostor projekt dál rozvíjet. Vzal jsem si na starost stavební část, tedy konstrukční systém a různé stavební technologie. Protože se ve svém doktorátu zabývám stavební fyzikou, zaměřil jsem se také na tepelnětechnické a akustické hledisko. Projekt jsem řešil také z pohledu denního osvětlení. Důležité bylo vše zpracovat tak, abychom splnili zambijskou legislativu a požadavky zambijského Ministerstva školství.

Jak svazující jsou zambijské normy například pro výstavbu školních budov?

Zambijské stavební předpisy jsou velmi ošemetné. Existují sice pokyny pro výstavbu, ale nelze je srovnávat s přesně definovanými normami, na jaké jsme zvyklí u nás. To znamená, že vám nikdo neříká, jaká je minimální světlá výška místnosti nebo objem učebny. Spíše jde o to, že zambijské Ministerstvo školství má zpracováno, jak by měly učebny vypadat, a pokud se nedržíte výkresů, které stanovují konkrétní rozměry, jako je šířka, délka a výška budovy včetně použití stavebních materiálů, musí se projekt dodatečně schválit na Ministerstvu školství.

Předpokládám, že vy jste se od jejich standardních parametrů odchýlili.

Přesně tak, proto když jsme dokončili projekt pro stavební povolení, zamířili jsme na Ministerstvo školství, aby nám návrh oficiálně schválili. Funguje to odlišně než v našem stavebním systému, kde nejprve získáváte stavební povolení, následně zpracováváte projektovou dokumentaci pro provádění stavby a teprve poté přistupujete k realizaci. V Zambii jsou infrastrukturní školské budovy regulovány standardizovanými výkresy a obecnými pokyny.

Co je náplní těchto pokynů?

Například uvádějí, že v učebnách by měl být dostatek přirozeného světla nebo zajištěný přístup k tekoucí vodě, což je ovšem v místních podmínkách často nerealizovatelný požadavek. Je to takový seznam přání, co by tam ideálně mělo být, než realistický souhrn toho, co tam skutečně být může.

Takže si směrnice přečtete a řeknete si: „Dobře, tahle učebna má být pro 40 studentů, ale víte, že ve skutečnosti jich tam bude 70, protože taková je realita.“ Bereme tedy pokyny na vědomí, ale návrh přizpůsobujeme tak, aby stavba byla z ekonomického hlediska proveditelná. Peníze jsou pro nás neustálým tématem a stále jich máme nedostatek, a i když stavíme jednu budovu ročně, pořád se snažíme ušetřit na čemkoli, protože prostředků není moc.

Plánovali jste postavit školní kampus střední školy v Kashitu pro 250 studentů hned od počátku, nebo byl zkraje cíl méně ambiciózní?

Od prvního pojetí šlo o velký projekt, v němž školní kampus čítal více než 20 budov. Nechtěli jsme k tomu ale přistoupit tak, že přijedeme do Kashitu a během tří let je všechny postavíme. Z hlediska rozvojové spolupráce pro nás bylo zásadní, abychom spolupracovali s místní komunitou. Leitmotivem celé akce je předat jim odbornou expertizu, jak budovy školy stavět samostatně. Věnovat jim svůj čas, energii a vytvořit zázemí, aby si sami mohli na výstavbu vydělat a školu postupně vystavět sami. Jednoduše pomoct jim postavit se na vlastní nohy.

Je ale pravdou, že jsme narazili na zambijskou legislativu, která vyžaduje, aby veškeré stavby prováděla certifikovaná stavební společnost. Proto jsme to vyřešili tak, že lidi z místní komunity najímáme prostřednictvím tamní firmy, která jejich zapojení formálně zastřešuje.

Povedlo se nám navíc spojit příjemné s užitečným. Každý rok necháváme studenty architektury a stavebního inženýrství navrhnout novou budovu, díky čemuž si mohou prakticky vyzkoušet celý proces od návrhu v daných podmínkách až po zpracování dokumentace pro stavební povolení a následné převedení do realizační dokumentace. Následně jim umožňujeme do Zambie jet a budovu si opravdu postavit. Díky tomu se studenti mají příležitost naučit něco, co by se ve škole ani na české stavbě nenaučili. Vnímám jako slabinu českého vysokého školství, zejména ve stavebních oborech, nedostatečný kontakt s praxí. Je pravdou, že studenti absolvují exkurze do firem a sledují, jak se různé procesy realizují, ale kdybyste se zeptali žáků třetího ročníku bakalářského studia stavebního inženýrství, jestli vědí, jak namíchat beton, nebo zda si někdy něco sami vyzdili, asi by vás překvapila jejich reakce.

Jak se na nově budované objekty dívají místní? Přece jen je to něco jiného oproti několika domečkům tvořícím jedno obydlí, které standardně mají.

První stavba byla dost ošemetná. Nepálené cihly vnímají jako něco velmi zastaralého. Připodobnil bych to k situaci, jako bychom v Česku chtěli stavět školu z kamene, jde o zastaralý materiál, kterému místní moc nevěří.

Kdyby oni mohli zvolit hlavní stavební materiál, co by to bylo?

Preferovali by betonovou stavbu, protože ji vnímají jako záruku kvality a zároveň symbol prestiže a bohatství. Jenže klasické betonové cihly pro nás byly z finančního hlediska nedostupné a pálené jsme nechtěli. V Zambii je velmi málo lesů a ty, které tam jsou, se kácí právě kvůli palivu na vypálení cihel a pro výrobu dřevěného uhlí, jež se využívá k vaření. Pro představu –každý rok je tam vykáceno území o ploše Libereckého kraje. Nechtěli jsme být součástí znevažování přírodních ekosystémů a kvůli výstavbě školy vykácet několik kilometrů dřevní hmoty. Proto jsme se rozhodli využít technologii nepálených cihel, při níž kombinujeme místní písek a hlínu s příměsí přibližně 5 % cementu. Malý obsah cementu stačí na zpevnění cihel. Někdy je nutné cementu přidat více, vždy závisí na technologii a složení směsi, aby materiál dosáhl požadovaných vlastností.

Rozumím, že vaše nepálené cihly jsou únosnější. Co ale musely v kontextu Afriky ještě splňovat?

V Zambii představují zásadní problém termiti. Pokud postavíte dům z klasických nepálených cihel, do dvaceti let ho tito škůdci výrazně poškodí, což je důvod, proč tyto cihly místní lidé nemají rádi. Nicméně my jsme si ověřili, že jakmile do směsi přidáte zmíněných 5 % cementu, cihly se nejen zpevní, ale zároveň získají odolnost vůči termitům.
 

„Zambijská kultura i proces navrhování budov působí naprosto odlišně, než jak to běžně známe my. Rodina si nepostaví jeden velký dům, ale několik malých, které mají svou specifickou funkci. Takže jsou tam třeba tři malé domečky, v jednom se jen spí, ve druhém jen jí a do třetího se chodíte koupat.“

Takže jste Zambijce přesvědčili o jejich výhodách.

První rok místní na naše cihly hleděli s rozpaky a nevěděli, co si s nimi počít. Překvapil je především jejich zámkový systém a mimořádná přesnost. Typické zambijské cihly totiž bývají rozměrově velmi nekonzistentní. Jedna má na délku 35 centimetrů, druhá 30, třetí 28, čtvrtá 29, a když to zdíte na sebe, potřebujete dávat třícentimetrové spáry, abyste rozdíly v rozměrech cihel eliminovali. Když viděli naše na milimetr přesné cihly, bylo to pro ně něco nepředstavitelného a ptali se nás s úžasem: „Jak se tohle povedlo?“ Letos už Zambijci vyrábějí cihly pro další stavbu zcela sami. Vědí, jak správně namíchat směs, jak ji zpracovat ve stroji a jakým způsobem probíhá sušení.

S čím bylo při spolupráci s místní komunitou nejtěžší se vypořádat?

Český, potažmo evropský způsob uvažování se střetává s tím zambijským v odlišeném vnímání času. Zambijský čas bych přeložil jako: „Bude to, až to bude“ nebo „Dostaneme se tam, až se tam dostaneme“. Když si s někým domluvíte schůzku, je zcela normální, že lidé přijdou o dvě až tři hodiny později, nebo také následující den. Než jsem odjel do Zambie stavět, navštívil jsem ji předtím dvakrát, takže jsem s tím trochu počítal. Nicméně z hlediska provádění stavby řešíte každý den nějaký problém. V pondělí nejde generátor. V úterý vypadne elektřina. Ve středu nepřijdou někteří Zambijci do práce. Ve čtvrtek vám má přijet cement, ale nepřijede. V pátek cement dorazí, ale nákladní automobil má proraženou pneumatiku, takže zahájíte záchrannou akci, abyste vyložili 300 pytlů cementu s pomocí kravského povozu. To vše se tam děje a vy musíte být poměrně flexibilní v tom, jak situace řešit. Zpětně to jsou vtipné historky, ale když vidíte 30tunový náklaďák plný štěrku, který musíte vykládat holýma rukama, do smíchu vám moc není.

Člověk, který tam přijede s představou, že vše půjde podle plánu, podobně jako na typické české stavbě, kde máte přesný harmonogram, jasně daný rozpočet a víte, co se bude dělat i kolik lidí na to bude potřeba, velmi rychle zjistí, že realita je jiná. Jeden týden se něco nečekaně zkomplikuje a termíny se posunou o tři dny. Další týden naberete zpoždění pět dní a pak se to zase vrátí do původních kolejí. Iluze, že vše poběží podle plánu, vezme v Zambii brzy za své. Klíčové ale je, že pokud máte důkladně zvládnutou projektovou přípravu, je pro vás daleko jednodušší se flexibilně přizpůsobovat realitě, a víte, co si v takové situaci počít.

Díky jejich přístupu si také uvědomíte, že ne všechno se musí odehrávat na minuty, či dokonce na hodiny přesně, jde to i jinak. Den má sice 24 hodin, ale nic zásadního se nestane, když něco uděláte o den později, než jste původně plánovali. Díky tomu umíme po této zkušenosti přemýšlet efektivně nad plány B a přizpůsobit harmonogram i chvílím, kdy se nedaří vše podle plánu.

Která z komplikací nejvíce ohrozila projekt?

Stalo se to hned na začátku projektu, kdy nám cihlovačky, které jsme nezbytně pro výstavbu potřebovali, dorazily o dva měsíce později, přičemž my měli čtyřměsíční harmonogram na výstavbu. Museli jsme hodně improvizovat. Takže jsme u první budovy udělali skeletový železobetonový systém. A celý ho navrhli během několika málo dní. Byla to z nouze ctnost, ne že bychom to chtěli. Cihlovačky dorazily později, ale naše nepálené cihly jsme použili až pro výplňovou konstrukci mezi sloupy skeletu.

Co vás kromě improvizace, trpělivosti či jiného vnímání času Zambie naučila?

Zambijci kladou velký důraz na vzdělání. Vnímají ho jako klíč k lepší budoucnosti a jsou ochotni mnohé obětovat, aby jejich děti mohly chodit do školy. Základní vzdělání je povinné a dostupné, takže ho většina dětí absolvuje. Jiná situace však panuje na úrovni středního školství. Dokončí jej přibližně polovina studentů, přičemž na venkově je toto číslo ještě výrazně nižší než ve městech. Právě proto je stavba střední školy v Kashitu tak důležitá, protože vzniká na venkově. V okruhu 40 kilometrů není žádná střední škola, kterou by místní studenti mohli navštěvovat. Vzhledem k tomu, že v této oblasti žijí tisíce dětí, je obrovská škoda, že nemají šanci naplnit svůj potenciál. Právě to je pro nás silný motivátor, abychom školu dokončili co nejdříve. V projektu sice počítáme s kapacitou 250 studentů, ale víme, že můžeme budovy postupně dostavovat pro navýšení kapacity. I kdyby sem nakonec chodilo tisíc dětí, škola bude stále naplněná.

Co je pro nás ale nejcennější, je zapojení místních lidí. Vědí, že škola je potřebná, chtějí ji, a tak přicházejí na brigády, aby pomohli s výstavbou. Věnují tomu svůj čas, energii a mnohdy bez nároku na honorář. Jejich odhodlání je nejen potvrzením smyslu celého projektu, ale i inspirací pro nás Evropany, jak hlubokou hodnotu může mít vzdělání tam, kde to není samozřejmostí.

Je střední škola v Zambii zaměřená spíš na řemesla nebo na klasické předměty jako matematika, jazyky či přírodní vědy?

Studenti se zde učí akademickým předmětům, jako jsou matematika, fyzika nebo angličtina a zároveň je kladen velký důraz na praktické dovednosti. Právě proto jsme nejprve vybudovali dílny, které budou sloužit jako výukové prostory. Místní se v nich budou učit pracovat se dřevem, s ocelí a také se zapojí do projektů zaměřených na zemědělství, které je nedílnou součástí jejich každodenního života.

Představte si, že 95 % lidí se na vesnici živí zemědělstvím a nejsou tam žádná řemesla nebo podnikatelské příležitosti. Je tam jedna pekárna, obchůdek se zemědělským vybavením, kde si můžete koupit hnojivo, a hospoda. Nic víc. Jakýkoli větší obchod byste tam hledali marně. Nejsou tam ani truhláři, tesaři nebo třeba zámečníci, to vše je doménou větších měst. Takže když si chcete něco koupit nebo třeba si objednat výrobu skříně, musíte cestovat 40 kilometrů do nejbližšího města. Tam sehnat někoho, kdo vám nábytek vyrobí, a dalšího, kdo ho přiveze. Právě proto je pro nás střední škola tak důležitá – vzniknou zde řemesla, která umožní být lidem soběstačnější. Lidé tam jsou šikovní, jen nemají zázemí. Proto jsme primárně začali s budováním objektů pro workshopy.

Jaké dílny jste již zprovoznili a co pro letošní rok plánujete?

Založili jsme šicí a truhlářský workshop. Letos máme v plánu postavit medárnu, což bude třetí infrastrukturní budova školy. Veškeré provozy by měly v blízké budoucnosti generovat dostatek peněz, aby se část peněz na výstavbu pokrývala komunitně a my jsme nemuseli vše dotovat.

Kolik lidí tvoří tým pro rok 2025?

Nepředstavujte si tým dobrovolníků, kteří na projektu pracují na plný nebo alespoň poloviční úvazek. Jde o skupinu lidí, kteří se mu věnují ve svém volném čase. Náš realizační tým, stavaři a lidé z neziskové organizace, čítají dohromady přibližně 30 osob. Z toho počítáme, že do Zambie odjede kolem 20 z nich.

Na začátku května jsme uspořádali teambuilding, kterého se zúčastnilo přibližně 22 lidí. Přípravu dobrovolníků bereme vážně, takže v rámci setkání jsme řešili, jak se chovat v různých situacích, na co se připravit, jaké očkování je potřeba, kde se bude bydlet, ale i jak s respektem přistupovat k místním lidem. Nechceme pěstovat žádné špatné návyky a je důležité, aby lidé byli seznámeni s podmínkami místní komunity ještě dřív, než do ní vstoupí.

Na co by lidé měli být v Zambii připravení?

Musíte být připraveni úplně na všechno, ale to se samozřejmě úplně nedá. Každý z nás má o Africe jiné představy. Někdo si myslí, že bude bydlet v koloniální vile, jiný v hliněné chýši bez přístupu k pitné vodě. Proto se snažíme dobrovolníkům realisticky přiblížit, co je čeká. Naším zázemím je komunitní centrum, které bylo postaveno Angličany ještě za dob kolonialismu a dnes slouží místní neziskové organizaci pro workshopy, školení a přednášky. K tomu máme k dispozici tekoucí vodu, kde je možné se osprchovat, a dokonce máme splachovací záchod. Spíme v postelích, ne na zemi. Jde o narovnání očekávání.

Jaký je průměrný věk lidí vašeho týmu?

Věkový průměr našich dobrovolníků nepřesahuje 35 let. Zhruba 70 % z nich tvoří studenti ve věku 22 až 26 let. Zbytek jsou odborníci s praxí. Například letos s námi jedou dva lektoři včelaření, kteří jsou velmi zkušení a chtějí své znalosti předat dál. Zkušeností si nesmírně vážíme. Je pro nás velmi cenné, když se k týmu připojí například stavbyvedoucí, který je starší než my a je ochoten sdílet své know-how, a to nejen s námi, ale i s místní komunitou.

Přemýšlím o motivaci lidí, kteří s vámi jedou. Spojuje je touha pomáhat, nebo objevovat Afriku?

Dobrovolníků existuje mnoho typů a my si pečlivě vybíráme, koho do týmu přijmeme. Nebereme každého, protože ne každá motivace je ta správná. Nejedeme nikoho zachraňovat, nejde o humanitární misi. Stejně tak bychom nepřijali člověka, který by chtěl odjezdem řešit vlastní problémy nebo před nimi utíkat. To je pro mě velké NE. Být na místě a realizovat projekt je fyzicky i psychicky náročné. Potřebujeme stabilní a vyrovnané lidi, kteří mají jasno v tom, proč do Zambie chtějí odjet, a jejich motivace musí být v souladu s našimi hodnotami a smyslem celého projektu. Každý, kdo tam jede, musí přiložit ruku k dílu, ať už tím, že se stará o ostatní jako medik, nebo je na stavbě a hází písek do míchačky.
 

„V Zambii jsou infrastrukturní školské budovy regulovány standardizovanými výkresy a obecnými pokyny. Je to ale spíše takový seznam přání, co by tam ideálně mělo být, než realistický souhrn toho, co tam skutečně být může.“
 

Je to tak, že dopředu víte, že s sebou budete potřebovat zedníka, svářeče, tesaře, pokrývače, truhláře, instalatéra, nebo tím vším se pod tíhou situací stáváte?

Každý rok se snažíme mít na správných místech ty správné lidi. Proto vždy hledáme stavbyvedoucího, který má buď již dokončená studia, nebo studuje obor zaměřený na přípravu, provoz a realizaci staveb. Tedy někoho, kdo má praktické zkušenosti, jež já osobně, jako absolvent klasického stavebního inženýrství a oboru budovy a prostředí, nemám.

Co se týká řemesel, je naším cílem je rozvíjet. Proto jsme například vloni přizvali dva truhlářské lektory z Česka, kteří s námi odjeli a učili místní zlepšovat pracovní postupy. Letos s námi jedou lektoři zaměření na včelařství. V oblasti stavby dbáme na to, aby každý člen týmu přispíval svými konkrétními zkušenostmi. Ještě před odjezdem se proto každého ptáme, co umí, co by rád dělal, a co naopak ne. I to je důležité znát. Na základě těchto informací sestavujeme realizační tým tak, abychom pokryli všechny potřebné profese a činnosti. Momentálně ještě hledáme truhláře nebo tesaře, který by se ujal výroby dřevěných vazníků.

Kolik vás pracuje na stavbě, když započítáme i Zambijce?

Spolupracujeme s 11 mladými lidmi z místní komunity, které jsme si sami postupně vyškolili. Takže už umí zdít, míchat maltu, dělat omítky, nařezat materiál a třeba i postavit dřevěný vazník. První rok se zapojili jako dobrovolníci, ale od loňska se snažíme, aby za svou práci dostávali zaplaceno jako běžní stavební dělníci. Pro ně je to nejen otázka prestiže, že mají zaměstnání, ale také příležitost získat dovednosti, které mohou dále uplatnit. Například po dokončení budovy střední školy pracovali tito mladí lidé až do letošního dubna na jiném projektu, kde pomáhali stavět budovy základní školy. Na tom si zakládáme, abychom pracovali s mladými lidmi, kteří díky praktickým zkušenostem získávají reálné pracovní uplatnění.

Co se týká našeho týmu, v loňském roce se na stavbě podílelo dohromady asi 27 lidí z Česka. Stavební práce probíhaly po dobu tří měsíců a dobrovolníci se střídali po turnusech po zhruba deseti lidech. První turnus se věnoval zakládání stavby, proto jsme vyslali lidi, kteří tomu rozumějí. Druhý se soustředil na zděné konstrukce, a proto bylo klíčové, aby byl na místě stavbyvedoucí se zkušenostmi se zděním z cihel. Třetí měl na starosti střešní konstrukce a opět bylo zásadní, aby v týmu byl někdo, kdo střechám rozumí a dokáže je realizovat.

Kde nakupujete stavební materiál?

Všude možně. Většina stavebního materiálu je lokálně dostupná. To znamená, že hlínu a písek si nakopeme co nejblíže staveništi. Pro další materiál, jako je potrubí, spojovací materiál nebo základní stavební vybavení, jezdíme do nejbližšího města. Nicméně abychom ušetřili, tak dřevo na krovy, cement, ocelové profily nebo nářadí nakupujeme ve větším městě vzdáleném zhruba 90 kilometrů. Díky větším objemům, například u cementu, kde potřebujeme stovky pytlů, se nám daří dosáhnout lepších cen.

Probíhá stavba s pomocí mechanizace?

Zapomeňte na bagr nebo něco takového, nemáme žádné těžké stroje. K dispozici by i byly, ale je to pro nás finančně nedosažitelné, protože bychom museli zaplatit přepravu ze vzdálených měst. Všechno proto děláme ručně a často i s notnou dávkou improvizace. Například jeřáb v oblasti vůbec není, takže jsme si poradili po svém. Z konstrukce vodárenské věže, dvou kladek a několika dřevěných hranolů jsme si postavili improvizovaný jeřáb, s pomocí kterého jsme zvedali střešní vazníky, kdy každý z nich měl 350 kilogramů. Nejdřív jsme je ale zdvihali ručně a zapojilo se dvacet lidí, když sečtu nás a Zambijce. Pak jsme to vyřešili ještě chytřeji – provaz jsme zapřáhli za auto a začali je tahat tímto způsobem. Fungovalo to skvěle. I bez strojů se dá zvládnout velká stavba. Stačí kreativita, týmová práce a technické myšlení.

Jaké dřevo je v Zambii dostupné a je vhodné jako konstrukční materiál pro nosné prvky?

Když pracujeme na statickém posudku, je třeba uvážit, zda cement, betonářská výztuž nebo dřevo mají stejné vlastnosti jako u nás. Co se týká cementu, díky zavedeným místním normám je jeho kvalita srovnatelná s tou evropskou, takže s tím není problém. U betonářské výztuže už je situace o něco složitější. Prováděli jsme si vlastní zkoušky a zjistili, že její kvalita je přibližně o 10 až 15 % nižší než u výztuže, se kterou běžně pracujeme v Česku. Největší rozdíl ale představuje dřevo. Náš smrk se tam nevyskytuje a asi vás překvapí, že nejběžnější je tam borovice. Nejde o původní dřevinu, v Zambii se pěstuje borovice na plantážích. Problém této dřeviny je, že je méně únosná a křehká. U nás se proto na nosné konstrukční prvky téměř nepoužívá.

Používáte tedy v Zambii pro střešní krovy borovici? Zní to dost jako výzva pro statiky.

Klasický krovový systém, jaký známe z Evropy, počítá s vlastnostmi smrku, který je zároveň pevný i pružný. V zambijských podmínkách ale tyto předpoklady neplatí, a proto takové konstrukce raději nepoužíváme. Místo toho pracujeme s příhradovými vazníky. Ty mají tu výhodu, že jsou staticky efektivní i při použití méně kvalitního dřeva. Díky dobrému návrhu a správně zvoleným spojovacím prvkům dokážou přenášet potřebné síly, přestože je materiál mechanicky slabší.

Co pro nás ale představuje větší výzvu než borovicové dřevo, jsou přepočty a odlišný systém měření. Zambie jako bývalá britská kolonie stále používá imperiální jednotky, takže namísto centimetrů a milimetrů pracujete s palci. Navíc se zde u dřeva uplatňuje systém podobný americkému standardu two-by-four. To znamená, že k dispozici máte rozměry typu two-by-two, two-by-four, two-by-six a z těchto profilů se vyrábí prakticky všechno. Z Česka na tento systém nejsme zvyklí, takže si vždy musíme přenastavit uvažování a přizpůsobit se mu.
 

„Zambijci kladou velký důraz na vzdělání. Vnímají ho jako klíč k lepší budoucnosti a jsou ochotni mnohé obětovat, aby jejich děti mohly chodit do školy.“

Jaké stavební materiály jsou v Zambii cenově nákladné?

Je to kombinace všeho. Například cement sice není dražší než u nás, ale pro místní obyvatele ano. Uvědomují si, jak dlouho by na něj museli šetřit, a odpověď je „velmi dlouho“. Náročné je i pořízení bednicích desek potřebných pro betonování. Dovážejí se z velké dálky, a ceny, za které se prodávají, jsou naprosto nereálné. Místním ani nemůžeme sdělit, kolik nás ve skutečnosti stály. Je to, jako byste jim řekli, že jste koupili dvě krávy. Takže se to snažíme dělat tak, že bednicí desky pořídíme, ale používáme je opakovaně. Co je také velmi drahé, jsou ocelové konstrukce. Ocel se totiž do Zambie dováží, a vzhledem k tomu, že v zemi pravděpodobně neexistují žádné slévárny, je její cena velmi vysoká. Proto ji využíváme jen tam, kde je to opravdu nutné. Většinou na sloupy, ale že bychom z ní udělali střešní konstrukci, to bychom nezaplatili.

Další výzvou je absence betonárek. Takže když například navrhujeme základovou desku o rozměrech 10 × 20 metrů, v Česku by její betonáž s pomocí pumpy a mixu trvala zhruba tři hodiny. V Kashitu na stavbě máme k dispozici jednu nebo dvě míchačky s kapacitou 400 litrů. Směs pak lopatou přehazujeme do koleček a ručně dopravujeme na místo. Desku o ploše 200 m² a tloušťce 10 cm tak vyrábíme čtyři dny. A věřte mi, že když za celý den zvládnete pouze čtvrtinu plochy, je to fyzicky i psychicky náročné. Práce ubíhá pomalu a vůbec to nepřibývá.

Kolik nepálených cihel zvládnete vyrobit za jeden den vlastními silami?

Místní dělníci, které tam máme, ovládají technologii výroby nepálených cihel velmi dobře a pracují rychle a přesně. K dispozici máme dvě cihlovačky a podle podmínek zvládnou denně vyrobit 600 až 800 cihel.

Pro vaši představu, na stavbu jednoho rodinného domku je potřeba přibližně 8 000 cihel. Tu zvládneme nacihlovat za 10 až 14 pracovních dní. U větších staveb počítáme přibližně s třemi týdny výroby, což je díky sehranosti místního týmu zvládnutelné. Vždy je připraví dopředu, než přijedeme. Loni se například podařilo, že polovinu cihel vyrobili místní dopředu a druhou polovinu jsme dodělali společně po našem příjezdu. Musíte totiž počítat s vlivem počasí. Do minulého měsíce v Zambii probíhalo období dešťů, během kterého byla půda rozbahněná, a pro naši technologii je důležité, aby byla zemina suchá. Takže část materiálu si místní nachystali už předem, ale samotná výroba cihel může začít až nyní, kdy půda osychá. Momentálně mají zhruba až měsíc a půl na to, aby cihly připravili. Podle dosavadní zkušenosti to bez potíží zvládnou.

Jaká klíčová zjištění přineslo testování cihel a konstrukcí v laboratořích ČVUT?

Testovali jsme nepálené cihly jak bez příměsi cementu, tak i s ní. Všimněte si, že naše cihly jsou navíc konstruovány s otvory, a pokud je potřeba konstrukci zpevnit, například v rozích budov nebo pro zvýšení prostorové tuhosti, vkládáme do nich betonářskou výztuž a následně je vyplňujeme betonem. Vzniká tak systém podobný ztracenému bednění.

Cihly jsme testovali jednak samostatně, abychom ověřili jejich pevnost v tlaku, a následně i ve formě pilířků o rozměrech přibližně jeden metr na jeden metr, které byly zatěžovány pod lisem. Výsledky ukázaly, že nepálené cihly bez příměsi cementu vykazují zhruba poloviční únosnost oproti těm, které cement obsahují. Potom jsme předpokládali, že pokud do konstrukce integrujeme betonářskou výztuž a výplň z betonu, dojde k výraznému nárůstu únosnosti například o 200 %. O to překvapivější zjištění bylo, že nárůst činil pouhých 20 %.

V čem spočívala příčina?

V nedostatečně vyřešeném stykování betonářské výztuže. Otvory v cihlách mají průměr pouhých 5 cm a při použití dvou výztužných prutů o průměru 6 nebo 8 mm se ukázalo, že není možné dosáhnout požadované stykové délky a správného probetonování. Následkem toho došlo k porušení konstrukce právě v místě styku, kde se projevila omezená schopnost výztuže efektivně přenášet zatížení.

Jak je to s elektřinou, kterou pro výstavbu potřebujte?

Situace se každým rokem zhoršuje. Zambie je závislá na vodních zdrojích a naprostá většina energie v zemi pochází z vodních elektráren. V loňském roce však zemi sužovalo největší sucho v její historii, což vedlo k výraznému nedostatku elektrické energie. Oblast Kashitu má ale tu výhodu, že je napojena na páteřní síť, která je relativně stabilní a zásobuje i klíčová zařízení, jako jsou nemocnice. Takže když dojde k výpadku elektřiny u nás, ocitnou se bez proudu všichni. I tak se stávalo, že elektřina nešla tři dny v týdnu, nebo byla dostupná jen velmi omezeně.

Například 14 dní před termínem předání stavby, kdy jsme nestíhali a potřebovali intenzivně pracovat, vypadla elektřina. Použili jsme tedy záložní generátor. Jenže ten fungoval jeden den a druhý už nikoli. Mnohdy musíme být trpěliví a vše přestát. Jsem moc rád, že letos budeme instalovat na střechu fotovoltaické panely, které by nám měly zajistit stabilní zdroj elektřiny. Návrh projektu fotovoltaiky také vzešel od studentů, minulý měsíc jsme s Národním centrem Stavebnictví 4.0 a společností ČEZ pořádali akci pro studenty technických vysokých škol, kde za jeden den zvládli navrhnout jeho koncepční řešení.

Jaké největší překážky jste museli v průběhu realizace projektu překonat?

Nespolehlivost, která se může týkat prakticky všeho. Nemyslím to negativně, spíše jako konstatování reality, v níž se na mnoho věcí jednoduše nedá spolehnout, a právě to vás často brzdí. Nelze počítat s tím, že stavební materiál dorazí včas, že místní dělníci přijdou do práce nebo že úkoly provedou přesně tak, jak jste se domluvili. Nejistota panuje i v oblasti financování. Když jste závislí na grantu s určitým cash flow a peníze najednou nedorazí třeba proto, že v rámci grantu se pošlou peníze o týden později, ocitáte se bez prostředků a stavba se zastaví. Každý den je náročný. Nikdy si nemůžete být jistí vůbec ničím. Přesto musíte přijmout věci tak, jak přicházejí. Pokud mi Afrika něco zásadního dala, pak je to schopnost nerozčilovat se. Protože kdybyste se tím nechali pohltit, nedělali byste tam nic jiného. A hlavně, k ničemu by vám to nebylo.

Co vás motivuje vytrvat i ve chvílích, kdy se věci nedaří tak, jak byste si přáli?

Jsme parta lidí, která se navzájem motivuje a nevzdává se. I když se věci nedaří, nerezignujeme, jdeme dál. Krásně se to ukázalo minulý rok, kdy jsme dokončovali rodinný dům a zbývalo ještě provést omítky a dokončit interiéry. Měli jsme na to jediný týden. Před námi stály dvě možnosti – buď pracovat osm hodin denně, příliš se nestresovat a odevzdat dům s tím, že není zcela hotový a ukázat jej tak místní komunitě, samosprávě, politikům i zástupcům české ambasády. Anebo jsme se mohli hecnout a dotáhnout vše tak, jak jsme si představovali. Rozhodli jsme se pro druhou variantu. Poslední týden jsme pracovali každý den až do půlnoci a nakonec jsme dům dokončili přesně tak, jak jsme chtěli.

Myslím si, že klíčovým prvkem, který nás drží pohromadě, je silné týmové pouto. Známe se už dlouho a víme, že se na sebe můžeme spolehnout. A stejné propojení se nám daří budovat i mezi českým a zambijským týmem. Nevnímáme je jako klienty, jsou to naši přátelé. Známe jejich jména, rodiny, osobní příběhy, motivaci a víme, kolik práce a energie už do projektu vložili.

Který okamžik v průběhu projektu byl pro vás zatím nejsilnější?

Nejtěžší chvílí pro mě byl první rok, kdy nedorazily cihlovačky. Nic neprobíhalo podle plánu. Dva měsíce jsme se snažili situaci vyřešit, ale bez úspěchu. A pak, když konečně cihlovačky dorazily, pocítili jsme úlevu. S nadějí jsme se zase nadechli a říkali si, že všechna dosavadní snaha nebyla marná a že to zvládneme. Myslím, že když dorazily cihlovačky, byli jsme radostnější, než když jsme dokončili první objekt. Tehdy jsme se neradovali jen my, ale i Zambijci. Do té doby jsme totiž museli pracovat s jejich cihlovačkami, kdy jsme museli vyvíjet dvojnásobné úsilí. My jsme jim pořád slibovali, že práce s novou technologií bude mnohem jednodušší, ale cihlovačky stále nepřijížděly. Když pak konečně dorazily a oni si je mohli sami vyzkoušet, nadšení bylo oboustranné.
 

„Leitmotivem celé akce je předat jim odbornou expertizu, jak budovy školy stavět. Jednoduše pomoct jim postavit se na vlastní nohy.“

Kdybyste mohl něco poradit lidem, kteří by chtěli začít podobný projekt jinde na světě, co by to bylo?

Neexistuje projekt, který by nešel uskutečnit, pokud máte kolem sebe ty správné lidi. Věříte-li, že váš nápad má smysl, jděte za ním, jak jen to bude možné. Klíčem je obklopit se lidmi, kteří vaší vizi věří stejně silně jako vy sami. Nejde primárně o peníze, ty jsou jen jedním z mnoha vnějších okolností. Podívejte se na nás. Jsme skupina studentů, kteří mají holé zadky. Nemáme zázemí žádné velké instituce, nemáme stabilního sponzora. Každý rok znovu hledáme finanční podporu skrze granty a přes jednotlivé firmy. Prakticky pokaždé začínáme od nuly. A přesto tam rok co rok jedeme a znovu se snažíme projekt posunout dál. Daří se to právě díky tomu, že kolem sebe máme správné lidi.

Až dokončíte doktorandské studium na ČVUT, jaký je váš sen? Stavět dál v Zambii?

Myslím, že tento projekt by měl i do budoucna zůstat studentským. Mým snem je, aby nezávisel na mně ani na konkrétních jednotlivcích, ale aby se stal otevřenou výzvou pro studenty vysokých škol, kteří si chtějí zkusit něco postavit a být součástí projektu, jenž skutečně zlepšuje podmínky lidem, pro které se realizuje. Když postavíme truhlářskou dílnu, vytvoříme pracovní příležitosti. Když postavíme medárnu, zlepšíme podmínky místních včelařů, kteří dosud pracovali v provizorních podmínkách. Budou mít kvalitnější med, jenž mohou prodávat za lepší cenu. A právě to je podstata celého projektu – kdokoli se zapojí, stává se součástí reálné změny. Možná je ta změna geograficky vzdálená od ČR, ale její dopad je konkrétní, hmatatelný a jde o skutečnou pomoc, která má smysl.