Roman Koucký: Je třeba změnit myšlení téhle post bolševické společnosti

Roman Koucký Roman Koucký

Za svůj život postavil mosty, které se staly symboly měst a získaly řadu mezinárodních ocenění. Příkladně Mariánský most v Ústí nad Labem byl oceněn Evropskou asociací ocelových konstrukcí a magazín Structural Ingineering International 2000 ho zařadil mezi 10 nejzajímavějších staveb světa posledního desetiletí. Jeho velké téma jsou vztahy, vazby, souvislosti. „Kontext můžete ctít, nebo popřít, ale každá práce ho má,“ tvrdí. Názory Romana Kouckého na architekturu a projektování jsou upřímné a otevřené, často ostré.

Dlouhý most (České Budějovice) autor: Roman KouckýKterý je váš nejoblíbenější architekt?

Vždycky, když o takové otázce začnu přemýšlet, dojdu pravděpodobně k jménu Jean Nouvel. Je zajímavé sledovat, jakým způsobem řeší jednotlivé architektonické úlohy, domy ale i celá území. Mám rád široký, možná až poetický přístup. Velmi zajímavé jsou jeho texty, bohužel do češtiny málo překládané.

Jednou jste řekl: „Aby architektura nebyla jen mechanickým stavitelstvím, musí být vždy na špičce myšlení, hledat cestu kupředu.“ Kolik úsilí a času věnujete navrhování nadčasové stavby?

Je těžké říct, kolik je za tím úsilí. Vždy je to ale více energie, než si člověk vůbec dokáže představit. Každá zakázka s sebou nese problémy, které musíte vyřešit, a to dokážete jen tak, že do toho dáte víc energie. Jinak se to ani nedá dělat. Když polevíte, tak se projekt sesype. Znamená to, že nesmíte počítat hodiny, ani se zaobírat tím, že už to dávno mělo být vyfakturované. Je to těžká práce a špatně se to vysvětluje.

Jak pracujete – necháváte v sobě skvělé nápady na stavby růst a v myšlenkách je rozvíjíte, anebo pracujte zakázku od zakázky?

Nemyslím si, že někdo sbírá nápady do zásoby. Architektura vzniká na základě nějaké výzvy, místa, zadání a rozhoduje i skutečnost, kdo zakázku přináší. Návrh se vždy vyvíjí. Není to tak, že bych něco vymyslel, tím to ideově uzavřel a pak jenom nakreslil. Svojí roli hraje také zkušenost. Samozřejmě, vždycky je na začátku nějaká myšlenka. Například u Mariánského mostu šlo o to vyrovnat hmotu skály něčím, co se od ní odkloní a vytvoří v údolí určitou symetrii. To byl prvotní princip, který jsme se snažili do návrhu vnést. V Budějovicích jsme zase chtěli závěsy nahradit perforovanou stěnou. Takže na začátku je vždy nějaká idea, která udává směr přemýšlení, ale výsledek předem nikdy známý není.

Pokud se práce nedaří, pak odložíme námět a zkusíme jiný, nebo ho prostě modifikujeme. V každém případě jde o proces, dialog mezi návrhem – tvarem a statikou – konstrukcí.

Zvláště u mostů, ale ono to platí i pro budovy, musíte pracovat v týmu především dohromady se statikem a dalšími specialisty. Prostě není to o tom, že architekt udělá nějaký tvar a statik se ho snaží nadimenzovat. Takovouto „spolupráci“ je třeba hned ukončit. Statik musí na návrhu spolupracovat, nikoli nějaký „nápad“ zachraňovat. Obecně se tomu říká „optimalizace“ návrhu a já k tomu dodávám: je to jediná cesta, jak vytvořit vyvážené dílo. Ve chvíli, kdy spolupracujeme takovým způsobem, pravděpodobně dojdeme k zajímavému výsledku. Pokud se práce nedaří, pak odložíme námět a zkusíme jiný, nebo ho prostě modifikujeme. V každém případě jde o proces, dialog mezi návrhem – tvarem a statikou – konstrukcí. Napsal jsem k tomu takový návod – devatero pro most, uveřejněný v mé knize o mostech.

Je obvyklé, že architekt při navrhování pracuje v týmu s projektanty či statiky?

S klíčovými lidmi musíte řešit návrh vždy dohromady. Například když budu projektovat dům a nedomluvím si na začátku správně větrání, bude tam hodně vzduchotechniky, a to třeba zcela zbytečně, za zbytečné peníze. Tak bychom opravdu neměli pracovat. Vždycky jsem si vybíral za spolupracovníky ty nejlepší specialisty, abychom dosáhli skvělého výsledku. Ne vždy se to ale podaří. Problém například nastane, když vám projekt někdo „ukradne“ a vy už nemůžete ovlivnit původní záměr.

ROMAN KOUCKÝ

Vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze. Svou diplomovou práci obhajoval u Věkoslava H. Pardyla. V roce 1997 se na stejnou fakultu vrátil jako vedoucí ateliéru. Roku 2017 byl jmenován profesorem. Dnes přednáší a vede ateliér na Ústavu nauky o budovách.

Po revoluci založil vlastní architektonickou kancelář, kde se věnoval urbanismu a projektování budov i mostů. V letech 2012 – 2021 řídil Kancelář metropolitního plánu na IPR Praha. V posledním roce obnovil provoz architektonické kanceláře koucky-arch.cz. Jeho práce byly vystaveny na mnoha výstavách. Je autorem několika knih o architektuře a urbanismu.

PRAVIDLA ZAKÁZEK V ČECHÁCH

Jak vám někdo může ukradnout návrh?

Velmi jednoduše. V Česku je to naprosto běžné. Zákon o zadávání veřejných zakázek je postavený tak, že jste sice autor návrhu, ale další stupně dokumentace prostě dělá někdo jiný, že prý to bude levnější, že už architekta nepotřebují a stačí projektant… v tu chvíli začíná cesta do pekla, ale investor tomu nevěří. Zázrak je, když se vám podaří uhrát alespoň dohled nad projektem a dozor na stavbě.

Tohle se vám stalo?

Bohužel často! Je dnes spíše zázrak, když se to nestane. Bohužel je ve společnosti malé povědomí o tom, že to je ta nejdražší cesta k nejméně kvalitní stavbě. Nejhorší je samozřejmě stav, kdy je „projekt zadarmo od dodavatele“! Nikdo nevnímá projekt jako jeden proces. Proces se tak mění na samostatné dílčí kroky a vždy se začíná znova.

Stalo se vám to třeba na Trojském mostě?

Jenom částečně, naštěstí. Ale příběhy jednotlivých staveb jsou různé. Například u ústeckého mostu jsme mnoho měsíců nemohli na stavbu. Projekt řídil člověk, který ani nevěděl, jak most vypadá, a přitom byl hlavním inženýrem projektu. U nás je to prostě složité.

Mnohdy v očích veřejnosti se pak viní architekt ze špatného návrhu stavby a ono je to možná úplně jinak, než se zdá.

Architekt je vždycky nejsnazší lovná zvěř. Vždy je viníkem.

Tak co s tím?

Změnit zákon o zadávání veřejných zakázek. Změnit ministerstva. Změnit kompletně myšlení téhle post bolševické společnosti, která si myslí, že autorství není důležité a že existují snadné cesty. Je to hledání kvality. To prostě ještě neumíme.

Zkusil jste si to vzít jako své osobní téma a něco s tím udělat?

Posledních třicet let se o to snažím. Možná posledních dvacet let o to víc, ale ono to prostě nejde. Žádné ceny, slavné knihy, články nebo výstavy vám nepomohou.

Ani při získávání zakázek?

To už vůbec ne, na to se vás u nás nikdo nezeptá. Naopak zakázky jsou čím dál tím komplikovanější a uspět je stále těžší. Vše je dělané pro velké firmy „bez autorství“. Autor je přítěž. Třeba chtějí vědět, kolik mostů jste postavili za poslední tři roky. Chápete tu absurditu? Jak během posledních tří let? Já je přeci stavím celý život! Mám jich realizováno víc než leckterý mostař, ale ne za poslední tři roky, protože projekt jednoho mostu trvá i 10 let.

JAK SE PROJEKTUJE ZA PANDEMIE

Někdy je to dokonce těžké a nejde to – pak záleží na energii, kterou jste do toho schopna vložit. Pokud vám to ale investor dovolí.

Co vás ovlivňuje při tvorbě?

Myslím, že pro architekturu je podstatné, jak na vás zapůsobí dané místo, jaké je zadání. Zajímají mě vztahy, vazby a vždy se snažím, abych přinesl novější pohled. Kontext můžete ctít, nebo popřít, ale každá práce svůj kontext má. Někdy je to snazší, někdy složitější. Někdy je to dokonce těžké a nejde to – pak záleží na energii, kterou jste do toho schopna vložit. Pokud vám to ale investor dovolí.

Jak jste projektoval za lockdownu, kdy jste na místě jednoduše být nemohli?

Naštěstí si dnes můžete na síti prohlížet, co chcete, a to ze všech stran. Díky tomu můžete pracovat na návrhu místa, které je třeba vzdálenější a složitější. Já jsem se třeba na jaře do Ostravy podívat nemohl. Je ale pravdou, že jak je člověk starší, dokáže si některé vztahy představit a stačí mu třeba jen jedna návštěva, aby si uvědomil některé souvislosti. Nemusí tam být 14 dní, aby do toho pronikl. Samozřejmě, když máte dělat celé město, tak je to zase jiné. To je nezbytné nazírat ze širších pohledů.

Konec 1. části rozhovoru.

Související články