Cirkulární ekonomika není ideologie, ale ve své podstatě jednoduchá matematika

Cesta Joana Prummela k cirkulární ekonomice a udržitelnosti nebyla v plánu. Původně působil jako projektový manažer a první úkol, který mu byl nabídnut, se zaměřoval na udržitelný provoz pro nizozemskou vládu. To, co začalo jako projekt experimentování s cirkulárními řešeními, se stalo vášní a definovalo jeho kariéru. Jeho role nikdy nespočívala v technických aspektech cirkularity, ale spíše ve zkoumání, jak změnit procesy a pomoci lidem pochopit i přijmout cirkularitu v každodenní praxi. A doufá, že ostatní inspiruje k tomu, aby konali stejným způsobem, který prospívá nejen společnosti, ale celé planetě. Zvu vás k přečtení rozhovoru s Joanem Prummelem, který mohl vzniknout díky jeho návštěvě Česka při příležitosti seminářů o Bohémských dohodách.

Které klíčové faktory určují úspěšnou implementaci cirkulární ekonomiky ve veřejné správě a soukromém sektoru?

Nejdůležitější je, aby všichni měli stejný základní přehled, co znamená cirkulární ekonomika, a vycházeli z něj. Podle mě zavádění něčeho nového by mělo začínat malými kroky, abychom si to nejdříve vyzkoušeli. Právě proto je cirkulární ekonomika do značné míry poháněna pilotními projekty. Testování ve svém vlastním prostředí by nemělo být vnímáno jako zpomalování celého procesu, ale individuální proces učení každé organizace, protože potřebuje prostor pro vlastní pilotní zkušenost, z níž pak může vycházet při zavádění změn, které pak ale mohou být náročné.

Co se týká rozdílu mezi veřejným a soukromým sektorem, není příliš velký, jelikož všichni usilují o udržitelnější, cirkulární přístup. Zásadní je spolupráce a sdílení zkušeností. Například pokud firma v oblasti cirkulárního zadávání veřejných zakázek najde způsob, jak dosáhnout lepšího cirkulárního výsledku, může sdílením této zkušenosti s veřejným sektorem pomoci k rychlejšímu zavedení řešení.
 

„Co se u nás osvědčilo a stále platí, je především komunikace, budování porozumění a propojování principů cirkulární ekonomiky s hlavními cíli veřejných institucí.“

Co musí česká vláda a soukromý sektor změnit, aby se principy cirkulární ekonomiky staly skutečnou součástí ekonomiky a nezůstaly jen vizí?

To je zajímavá otázka a upřímně řečeno, o situaci v Česku toho moc nevím. Když jsme v mnoha zemích včetně Nizozemska s cirkulární ekonomikou začínali, byla jejími odpůrci prezentována jako ideologie nebo víra. Podle mě je ztráta času nad tím vést jakoukoli debatu, jen řeknu, že cirkulární ekonomika není ideologie, ale ve své podstatě jednoduchá matematika.

Máme jen jednu planetu a v roce 2050 na ní bude žít přibližně deset miliard lidí. Všichni budou chtít stejnou úroveň komfortu, která vychází ze stejné úrovně spotřeby výrobků a tím pádem i zdrojů. Pokud nenajdeme tři nebo čtyři další planety, budeme si muset vystačit s touto jedinou. To znamená, že musíme být chytřejší v tom, jak využíváme suroviny a jak je znovu používáme, a to pokud možno na co nejvyšší úrovni. Cokoli spálíme, už se nikdy nevrátí. Cokoli ale vytěžíme ze země, použijeme na výrobu produktu s dlouhou životností, následně ho rozebereme a recyklujeme, zůstane nám do budoucna. Jde o chytřejší způsob využívání materiálů umožňující, aby i ti, co přijdou po nás, mohli žít na stejné úrovni blahobytu a komfortu, jakou máme dnes my.

Jak mohou obce a veřejná správa upravit svůj přístup, aby se veřejné zakázky staly skutečným motorem přechodu na cirkulární ekonomiku?

V naší zemi máme jinou kulturu, zvyklosti a pravděpodobně i odlišnou legislativu v některých oblastech. Co se u nás osvědčilo a stále platí, je především komunikace, budování porozumění a propojování principů cirkulární ekonomiky s hlavními cíli veřejných institucí. Propojit cirkulární ekonomiku s ambicemi organizace znamená, že se stane jedním z nástrojů a hybatelů při naplňování těchto vizí. Díky cirkulárnímu přístupu lze vytvářet nová pracovní místa, snižovat emise uhlíku i míru znečištění. Cirkularita nabízí způsob, jak tyto záměry systematicky propojovat tak, aby organizace mohla říct: „Toto jsou naše ambice a cirkulární ekonomika nám pomůže jich dosáhnout.“

Takže pokud je cílem stát se udržitelným městem, zásadní je uvědomit si, že udržitelnost se netýká jen spotřebované energie ve vašich budovách, ale i uhlíku, který je zachycen a zabudován například do betonu, z něhož jsou budovy postaveny. Pokud správně budete využívat recyklované materiály, můžete snížit znečištění, emise i úbytek biodiverzity ve srovnání s tím, když se neustále přidávají nové materiály do výrobních a dodavatelských řetězců.

Zmínil jste, že klíčová je komunikace. Měla by být iniciována ze strany obcí, neziskových organizací nebo účastníků zelených dohod?

Myslím si, že komunikovat by měli všichni. Na jedné straně je potřeba, aby komunikovala věda – vysvětlovala, přednášela, vzdělávala. Cirkulární ekonomika by měla být součástí vzdělávání nejen na školách a univerzitách, ale i směrem k odborníkům z praxe. Lidé, kteří dnes pracují, se musí vzdělávat, stejně jako ti, již budou řídit a rozhodovat o naší budoucnosti.

Druhou rovinou je, že cirkulární ekonomika přináší mnoho potenciálních přínosů, a abychom dokázali spojit různé aktéry pro společný cíl, musíme umět jasně vysvětlit výhody pro každého z nich. Změny s sebou nesou pozitiva i negativa. Budou zde vítězové a poražení, kteří zažijí ztrátu. O tom je třeba mluvit otevřeně a upřímně. Nicméně ztráta v tomto kontextu neznamená, že přijdete o práci, ale že věci se změní.

Co tím myslíte?

Nejzřetelnějším příkladem je odpadové hospodářství. Tradiční obchodní model odpadového hospodářství funguje tak, že firmy vyzvednou odpad v obcích a jsou za to zaplaceny. Některé mají skládky a jiné spalovny. Pokud vlastní spalovnu, odpad spálí, získají z něj energii a tu prodají. Je to výhodný obchodní model, ale ten se zásadně změní. Pokud totiž prodloužíme životnost produktů, materiálů a opravíme je dřív, než je vyhodíme, nejenže bude odpadu méně, ale bude k němu docházet pomaleji.

Firmy z odpadového hospodářství mají znalosti o materiálových tocích, svou logistiku a rozhodně musí v systému zůstat. Jen jejich role se změní. Místo spalování a skládek budou muset odpad nejen sbírat, ale také třídit, čistit a připravovat pro nové použití. To znamená, že se jim navýší činnost práce a možná se i stanou dražšími. Pokud ano, někdo tu vyšší cenu bude muset zaplatit, ale v celkovém pohledu se ekonomika stane levnější a udržitelnější.

Zní to logicky, ale jak těžké je pro systém změnit odpadové hospodářství, aby odpovídalo principům cirkulární ekonomiky?

Změna v odpadovém hospodářství je velkou bariérou. Jde o tradiční a konzervativní odvětví, které roky budovalo své obchodní modely a změna pro něj bude náročná, protože to je proti jejich zaběhnutému způsobu uvažování a fungování.

Nicméně cirkulární ekonomika nezačíná u odpadu, ale v celém dodavatelském řetězci, v němž odpadové hospodářství bude muset sehrát novou roli. Je to typ změny, která je náročná nejen pro tento sektor, ale pravděpodobně pro všechny.

Některé země zavedly kvóty na využití recyklovaných materiálů ve stavebnictví a průmyslu. Měl by být podobný přístup zaveden i v České republice?

Nemůžu odpovídat za Českou republiku, ale obecně lze stanovit standardy pro obsah recyklovaných materiálů v jakémkoli produktu. Vždy platí, že to musí být proveditelné, bezpečné a zdravotně nezávadné. Všechny ostatní regulace zůstanou v platnosti. Jen je potřeba, aby si každá společnost sama ujasnila, čeho chce dosáhnout. Pokud chcete vytvořit trh pro sekundární plasty, můžete ho podpořit tím, že specifikujete u určitých plastových výrobků konkrétní procento materiálu z recyklovaného plastu. Nicméně jak vysoké nebo nízké to procento má být, to ať určí vědci a ekonomika. Důležité je myslet zároveň na dostupnost. Pokud stanovím požadavek na 80 % recyklovaného obsahu, ale takový materiál na trhu není, nebudou k dispozici žádné výrobky. Jde tedy vždy o hledání rovnováhy mezi tím, čeho chceme dlouhodobě dosáhnout, a co je v daný moment technicky i ekonomicky možné.

Cirkulární ekonomika je nakonec stále ekonomikou. Firmy v ní musí hrát svou roli a vytvářet produkty nebo služby, které lze prodávat, pronajímat nebo jinak využívat na trhu a zároveň na nich vydělávat. Pokud to možné není, firmy zaniknou a s nimi i samotná ekonomika. Pak to celé nebude fungovat. Zavádění kvót na podíl recyklovaného obsahu v konkrétních produktech nebo materiálech tedy může pomoci, ale pouze ve chvíli, kdy je na to trh připravený. Právě proto také podporujeme spolupráci v rámci celého hodnotového nebo dodavatelského řetězce. Klíčové je být v kontaktu s celým řetězcem, abyste porozuměli rozdílu mezi vaší ambicí a tím, co je v danou chvíli v tom řetězci reálně možné.

Která evropská nebo světová města představují nejzajímavější příklady úspěšné cirkulární transformace?

Cirkulární ekonomika i cirkulární rozvoj nejsou soutěží a nemyslím si, že na světě existuje město, které bychom mohli označit jako jednoznačný vzor cirkulární transformace. Myslím si ale, že čím dál více měst si začíná uvědomovat svou roli a přistupují k ní ze své vlastní perspektivy. Ať už důkladně prostřednictvím analýzy materiálových toků, nebo zaměřením se na konkrétní oblast. Všechna pojetí mají svou hodnotu.

Znám několik měst, jako je Amsterdam v Nizozemsku nebo Glasgow ve Skotsku, která začala výzkumem takzvaného materiálového metabolismu. Představitelé měst zjišťovali, jaké materiály do města přicházejí, jak dlouho v něm zůstávají, co se s nimi děje a v jakém objemu město následně opouštějí – ať už jako produkty, nebo odpad. Šlo o poměrně komplexní analýzu. Jakmile ji uděláte, získáte jasný přehled o tom, jaké typy produktů a materiálů proudí do města a které z nich například vytvářejí nejvíce odpadu, nebo naopak v městě zůstávají nejdéle, a jak jsou využívány. Právě z těchto poznatků pak můžete vycházet při nastavování priorit. Všechno tedy začíná poznáním a měřením toho, co se ve vašem městě skutečně děje.

Jaké konkrétní zkušenosti a osvědčené postupy z jiných zemí bychom mohli využít v České republice?

V posledních šesti až osmi letech sleduji, jak se evropská města stále více propojují. Primátor Prahy se například může připojit k nějakému společnému manifestu, jenž vznikl pod záštitou různých asociací a primátorů měst napříč Evropou, kteří se zavazují, že na cirkulárním rozvoji budou pracovat. Úředníci a odborníci daných měst se následně pravidelně setkávají, aby si vyměňovali své zkušenosti. To, co funguje v Praze dobře, může být užitečnou inspirací třeba pro Bukurešť. A naopak, pokud se Praha inspiruje tím, co dobře funguje třeba v Dublinu, celý proces se tím urychlí.

Myslím, že právě v tom spočívá klíčová role měst. Nesoupeřit, ale sdílet zkušenosti a inspirovat se úspěchy ostatních. Není třeba znovu vymýšlet kolo. Naopak je efektivní převzít a přizpůsobit osvědčené postupy z jiných měst tak, aby odpovídaly specifické kultuře, zvyklostem a dané legislativě.