„Problém spočívá v tom, že se na školách klade důraz především na objem znalostí, nikoli na jejich praktickou využitelnost.“
Jsou absolventi vysokých škol skutečně připraveni na praxi? Dokážou propojit teoretické znalosti s reálnými potřebami trhu a obstát v prostředí, které se neustále vyvíjí? O tom jsme hovořili s Tomášem Hrbáčkem, jednatelem společnosti ALLCONS Industry, jež staví na silném týmu profesně provázaných odborníků. Díky jejich know-how a dlouholetým zkušenostem realizuje projekty technologických celků od prvotního návrhu až po dokončenou stavbu po celém světě.
Jsou absolventi vysokých škol připraveni na praxi?
Teoreticky jsou absolventi více méně připraveni. Problém však spočívá v tom, že se na školách klade důraz především na objem znalostí, nikoli na jejich praktickou využitelnost. Často platí, že „ďábel se skrývá v detailu“ a studenti sice disponují množstvím dílčích informací, ale chybí jim schopnost nahlížet věci v souvislostech. Zjednodušeně řečeno přes stromy nevidí les. Postrádají potřebný nadhled, který by jim měla poskytnout právě škola ve spolupráci s praxí a který by jim umožnil dílčí znalosti propojit.
Jak je tomu konkrétně ve vašem oboru?
Chybí tzv. projektové chápání stavby jako celku. Studenti například vědí, že existuje nosná ocelová konstrukce a že má své základy, ale už jim často unikají souvislosti s ostatními disciplínami – například s pozemním stavitelstvím, které řeší stavební a materiálovou fyziku, či s oblastmi, jako jsou vzduchotechnika, vnitřní instalace nebo požární bezpečnost. Jednotlivé katedry často nespolupracují a namísto toho si „přetahují“ studenty. Systém, který je postavený na finanční dotaci za každého studenta, ke skutečné interdisciplinaritě příliš nemotivuje. Navíc výuka mnohdy neodráží aktuální trendy v oboru jako takovém, natož například v digitalizaci.
Co vám u uchazečů po škole nejčastěji chybí?
Z pohledu odborných znalostí je důležité říct, že ve školství přetrvává silná rezistence vůči čemukoli novému. Není mi zcela jasné, zda je problém v podfinancování systému nebo spíše v jeho nastavení. Faktem ale zůstává, že školy často spoléhají na soukromý sektor, který má zajistit zázemí, technologie i financování. Často slýchávám argument: „Na to nemáme časovou dotaci.“ A pokud se už najde nadšený pedagog, jenž se snaží studentům přiblížit aktuální trendy, například výuku BIM nebo propojování teorie s praxí, činí tak ve svém osobním volnu, stejně jako studenti. To je však z dlouhodobého hlediska neudržitelné a nadšení pedagogové se postupně vyčerpávají, mnozí odcházejí a ti, kteří zůstanou, rezignují.
Jak jsou na tom studenti s měkkými dovednostmi?
I zde je situace problematická. Otázkou je, zda se měkké dovednosti vůbec systematicky vyučují. Možná je to dáno i specifiky současné generace. Nicméně většina absolventů, až na jednotlivé výjimky, postrádá základní komunikační schopnosti. Neumějí komunikovat lidsky mezi sebou v rámci týmu nebo tzv. na projektu. Místo věcné domluvy často volí nekonečné e-mailové řetězce, do nichž přidávají všechny možné adresáty, čímž zahlcují sebe i své kolegy. Vytrácí se osobní iniciativa a ochota převzít odpovědnost. Zjevná je i změna v přístupu k práci samotné – současná generace studentů mnohdy necítí vůči zaměstnavateli odpovědnost. Tento postoj může být částečně způsoben situací na trhu práce, kterou sužuje nedostatek kvalifikovaných absolventů.
Co je tedy největším problémem?
V poslední době vnímám jako největší úskalí fakt, že sami učitelé na školách nemají zájem obor nikam posouvat. Učí něco, co již je dávno za zenitem. Nesledují moderní trendy a co hůř, nemají o ně zájem. Jakákoli změna bývá vnímána spíše jako překážka, která narušuje jejich komfortní zónu. Tento stav bych označil za jakousi profesní slepotu. Tedy neschopnost vidět, kam se obor posunul, a reagovat na to. Přitom právě školy by měly studenty připravovat na skutečný výkon povolání – vychovávat aktivní, iniciativní a samostatné absolventy. Není nutné, aby při nástupu do praxe uměli vše. Důležité je, aby měli chuť a schopnost učit se, rozvíjet a přizpůsobit konkrétním požadavkům zaměstnavatele.
Celému oboru navíc chybí společenská prestiž, kterou si do značné míry podrývá sám, a to především nevhodnou cenotvorbou, kdy se firmy předhánějí v nabídkách na úkor kvality i reálných nákladů. Výsledkem jsou neatraktivní mzdy stavebních inženýrů, což dále snižuje zajímavost profese pro nové generace. V kombinaci s náročností studia a často i doživotní trestněprávní odpovědností za výkon povolání vzniká smrtící koktejl, který mladé lidi od vstupu do stavebnictví odrazuje.
Jaké je skutečné propojení akademické sféry s praxí?
Řekl bych, že skutečné propojení škol a praxe chybí. To současné je spíše formální. Firmy mezi sebou soutěží o studenty, často je přeplácejí a tím jim paradoxně škodí. Mnozí studenti pak ztrácí motivaci, přestávají na sobě pracovat a školu „nějak“ dokončí, protože mají pocit jistoty a zajištěného uplatnění.
Co se musí na vysokých školách změnit?
Základem jakékoli změny musí být adekvátní ohodnocení učitelů. Právě zde leží počátek většiny problémů současného systému. Špatný učitel vychová špatného studenta. Zajímavý model by byl, kdyby škola zaplatila skutečné odborníky z praxe, kteří by předávali zkušenosti v oboru studentům vyjma teoretických předmětů. Tím by se uvolnil prostor k tomu, aby se kmenoví pedagogové mohli více věnovat praxi a výzkumu, který by financoval soukromý sektor. V tomto systému by měl být hlavním vítězem student, nikoli škola nebo soukromé firmy. Současný stav, kdy firmy pouze paběrkují v akademickém prostředí a snaží se „urvat“ co nejvíce studentů, zatímco školy se nemusejí nijak zásadně snažit, vede k celkovému úpadku kvality výuky a tím i k poklesu úrovně absolventů.
