„Do budoucna se bude čím dál tím víc ukazovat, že udržitelnější je využívat potenciál původní stavby s využitím nových technologií a materiálů,“ říká Lukáš Romanczin, jednatel společností MFS.
„V našem oboru se často říká, že hliník je specializace, která člověka nepustí dál. Ten, kdo se začne věnovat hliníkovým fasádám, jen zřídka přechází do jiného segmentu. I ze své vlastní zkušenosti znám jen několik málo případů, kdy se to někomu podařilo,“ uvedl hned v úvodu rozhovoru Lukáš Romanczin, jednatel společností MFS. Ani jeho příběh nebyl výjimkou – část své profesní kariéry spojil se společností Sipral, kde se jako obchodní ředitel a technický lídr podílel na řadě významných mezinárodních projektů. V jednom okamžiku se však rozhodl odejít do Londýna, a nebyl to únik ani hledání nové identity, jen přirozený krok člověka, co chce posouvat své limity. Díky své vnitřní touze učit se stále novým věcem, snaze propojovat vzdálené světy a hledat synergie se stal jednou z klíčových osobností evropského rozvoje skupiny MFS. Dodnes vede projekty, které překračují běžnou středoevropskou zkušenost, včetně technicky mimořádně náročných realizací. Jaké výzvy a příležitosti se odehrávají ve fasádním segmentu? Může správně pochopený BIM a jednotný datový standard změnit způsob, jakým pracujeme s informacemi o fasádách a stavebních projektech? Nejen o tom vám přinášíme rozhovor.
Kde začala vaše profesní cesta ve fasádním inženýrství a jaký byl váš první významný projekt?
Moje profesní dráha začala ve společnosti Marton, která tehdy hledala specialistu na návrh fasád. Jejich největší projekt v té době byla administrativní budova Vinice na Vinohradské ulici v blízkosti metra Želivského v Praze. Fasáda byla navržena ze strukturálního systému Reynolds, jenž byl ale původně určen pro pouštní klima. Zhruba po sedmi letech od realizace nás kontaktovali, že se na parapetech začínají objevovat závažné degradace. Ve druhém podlaží jsme proto propíchli středové těsnění mezi profily a z fasády čtyři dny vytékala nahromaděná voda. Komory fasády byly zcela naplněny vodou, protože systém byl navržen pouze na minimální srážky. Byla to velmi cenná profesní zkušenost.
Kam jste pokračoval poté, co jste opustil Marton?
Hledal jsem firmu, která v Česku představuje absolutní špičku v oblasti fasád, a proto jsem nastoupil do společnosti Sipral. Postupně jsem prošel pozicemi od projektanta přes hlavního projektanta a vedoucího projektů až po ředitele obchodu. Zlomový moment přišel v roce 2014, kdy jsme během jediného týdne vyhráli významné projekty v Kodani, Londýně a Paříži. V tu chvíli jsem si uvědomil, že v tomto koloběhu bych mohl zůstat navždy a začal jsem přemýšlet o další profesní etapě.
Měl jste jasno v tom, kam chcete směřovat?
Neměl jsem žádný plán B. Jen jsem cítil, že potřebuji změnit prostředí. Rozhodl jsem se odstěhovat do Londýna, protože tam se práce vždycky najde. Tehdy jsem si telefonoval s Neilem Murphym a v rámci přátelského rozhovoru jsem mu předestřel své plány. Následujícího dne mi nabídl, abych s ním začal působit v MFS. Šlo o šťastnou souhru okolností. Vedle Dublinu a Londýna jsme postupně založili pobočky ve Francii, Česku, Slovensku a nejnověji v Polsku.
Když jsem nedávno počítal aktuální projekty, zjistil jsem, že pouze v rámci našeho studia střední a východní Evropy jich je 72. Přiznávám, že se mi příčí pojem „východní Evropa,“ ale někdy je opravdu znát, že i přes veškerou snahu se stále pohybujeme v jiném kulturním i profesním nastavení, než jaké je běžné na západě. Dlouhodobě se snažím prosazovat standardy, přístupy a úroveň kvality, která je tam běžná. Není to jednoduché, ale pevně věřím, že na západ patříme a má smysl o to usilovat.
„Dlouhodobě se snažím prosazovat vyšší kvalitu a prefabrikovaná řešení. Vnímám to jako důležité i s ohledem na budoucí vývoj, kdy se v letech 2026–2029 poprvé, po zhruba 15 letech, očekává výrazný převis poptávky nad nabídkou.“
Jaké hlavní rozdíly vidíte mezi fasádním trhem západní a střední Evropy?
Vychází už z tržních podmínek, zejména z cen nájmů a prodejů. Ty totiž určují, jaké může být fasádní řešení. V Londýně je prostor pro výrazně kvalitnější materiály i technická řešení, ačkoli i tam se samozřejmě optimalizuje a hledají se efektivní varianty. Přesto oproti Praze nebo Bratislavě je rozdíl propastný, a to jak v použitém standardu, tak v úrovni provedení. Jako příklad uvedu současnou debatu o 130metrové věži na Slovensku, kdy řešíme, zda ji postavit z modulových prefabrikovaných fasádních elementů, které jsou materiálově dražší, ale kvalitnější a rychleji se montují, nebo z klasických okenních systémů, jež jsou levnější, ale podle mého názoru nejsou pro výškovou stavbu ideální. Nicméně protože investiční náklady hrají v tomto regionu významnější roli než v Londýně, je tato diskuse složitá.
Britský model je postavený na maximální prefabrikaci, kdy se vše vyrobí ve vlastním zázemí a na staveniště je dovezen hotový prvek, který se rychle smontuje. Cílem je omezit čas i riziko spojené s výstavbou na místě. Jde o zcela odlišnou kulturu práce. My se pohybujeme přesně na hranici těchto dvou světů a mnohdy v komplikovaném kompromisu. Proto se dlouhodobě snažím prosazovat vyšší kvalitu a prefabrikovaná řešení. Vnímám to jako důležité i s ohledem na budoucí vývoj, kdy se v letech 2026–2029 poprvé, po zhruba 15 letech, očekává výrazný převis poptávky nad nabídkou. Prefabrikace může sehrát klíčovou roli, protože zvyšuje efektivitu, rychlost a snižuje počty pracovníků na stavbách, kterých je nedostatek.
Co je podle vás potřeba změnit, aby ve střední Evropě nehrála hlavní roli cena, ale kvalita?
Kvalitní stavby stojí na dvou pilířích – na reálných ekonomických možnostech projektu a na odborném porozumění hodnotě dlouhodobé kvality, aby budovy dosahovaly odpovídající životnosti.
V současnosti je vidět celá řada objektů mladších 20 let, které už vyžadují generální rekonstrukci. Nejde jen o doménu Česka nebo Slovenska, ale celé Evropy. Toto téma výrazně rezonuje například Velkou Británií. Vlastníci budov se ocitají v situaci, kdy jim banky odmítají poskytovat financování, protože objekty nesplňují standardy ESG nebo požadavky na energetickou efektivitu. Současně s tím korporátní nájemci stále častěji uvádějí ve svých podmínkách certifikace typu LEED či BREEAM. Majitelé se tak ocitají ve dvojím tlaku: jejich budova je stále v úvěru a zároveň hrozí, že nebude pronajmutelná.
Z toho vyplývá poptávka po rekonstrukcích velkého rozsahu a jde o jedno z hlavních témat budoucnosti. V Česku se touto problematikou zatím zabývají menší firmy a velcí hráči se s tím teprve učí pracovat. Pro ně je samozřejmě jednodušší jít cestou osvědčeného řešení kompletní výměny fasádního pláště, nicméně do budoucna se bude čím dál tím víc ukazovat, že udržitelnější je využívat potenciál původní stavby s využitím nových technologií a materiálů.
„Do budoucna se bude čím dál tím víc ukazovat, že udržitelnější je využívat potenciál původní stavby s využitím nových technologií a materiálů.“
Můžete uvést příklad z praxe, který to dobře ilustruje?
Nemusíme jezdit daleko – jde o rekonstrukci budov Nile House a Danube House v pražském Karlíně. Když se u vnitřních fasád začalo projevovat přehřívání, vznikl požadavek nahradit jednoduchá skla izolačními dvojskly. Kdybychom šli cestou standardního postupu, znamenalo by to kompletní výměnu fasádních prvků, jelikož původní konstrukce nebyla na dvojskla dimenzována. Rozhodující roli v tomto případě sehrála moderní technologie v podobě vakuového skla, které je velmi tenké, ale zároveň poskytuje téměř stejné izolační parametry jako dvojsklo. Díky tomu bylo možné ponechat původní fasádní plášť a vyhnout se zásahu, jenž by znamenal výrazně vyšší uhlíkovou stopu i investiční náklady.
Pro mě je to ukázka toho, jak by se k rekonstrukcím mělo přistupovat. Nikoli ve stylu „vyměnit cihlu za cihlu“, který často vídám, kde se velmi nákladně odstraňují celé pláště budov a současně s tím se deklaruje snaha o snižování uhlíkové stopy.
Jaké moderní materiály a technologie podle vás budou v následujících letech udávat směr?
V posledních pěti letech sleduji výrazný trend, zejména u rezidenčních projektů, kdy se z tepelnětechnických důvodů ustupuje od modulových prefabrikovaných fasád. Modulový systém má přirozeně horší tepelněizolační vlastnosti než plná stěna a evropské normy vycházejí z referenčních budov tvořených konstrukcemi s vyšším výkonem. Výsledkem je dodatečné doplňování izolací, sádrokartonů a dalších vrstev za modulovou fasádou, což popírá základní princip prefabrikace.
Jednou z velkých výzev do budoucna tedy bude, jak umožnit prefabrikaci i tam, kde jsou tepelnětechnické požadavky stále přísnější. Zajímavým příkladem je projekt Elephant and Castle v Londýně, kde realizujeme tři výškové budovy nikoli s klasickou modulovou fasádou, ale pomocí betonových prefabrikovaných panelů s vloženými okny ve výrobě. Na první pohled jde o netradiční řešení, nicméně díky umístění izolace z vnitřní strany přímo na beton dosahuje systém lepších tepelnětechnických parametrů a současně splňuje požadavky developera. Je to ukázka toho, že prefabrikace se bude muset vyvíjet, a ne vždy mít podobu, na jakou jsme byli zvyklí z minulých let.
A právě s tím souvisí i další krok – pokud má prefabrikace fasádních konstrukcí skutečně naplno fungovat, musí být proces pro dodavatele co nejvíce připravený a srozumitelný. Nejde tedy jen o samotné technické řešení, ale také o to, jak kvalitně jsou projekt, data a zadání nachystány. Proto připravujeme MFS Platformu pro BIM, jež přes ACC a datový standard fasád propojuje výkaz výměr s modelem. Díky tomu získáváme jednoznačná data, maximální transparentnost a nástroj, který celý proces od projekce až po výrobu a montáž výrazně zjednodušuje.
Jak se požadavek na snížení uhlíkové stopy zohledňuje při posuzování rekonstrukcí?
Je pravdou, že už se nehodnotí jen to, kolik energie budova spotřebuje, ale také to, jakou energetickou a uhlíkovou zátěž představuje samotná výměna pláště. V českém prostředí se tento aspekt v celkovém hodnocení budov zatím téměř neodráží. Tepelnětechnické požadavky jsou velmi přísné, ale uhlíková stopa se řeší spíše okrajově. Například v certifikacích typu LEED či BREEAM lze za ni získat několik bodů, jenže ty bývají snadno nahraditelné jiným způsobem.
Zajímavým příkladem práce s energií a uhlíkovou stopou je aktuální projekt rekonstruované kancelářské budovy 65 Gresham Street v Londýně pro velkého investora a developera JP Morgan. I když budova po rekonstrukci formálně nesplní aktuální požadavky britské normy Part L, obdoby našeho PENB, projekt byl schválen. Investor totiž prokázal, že celková energetická náročnost, zejména na chlazení, bude v celém životním cyklu nižší, než kdyby se fasáda kompletně odstranila a nahradila novou. Proto se zachová původní konstrukce a vymění se například skla za výkonnější nebo doplní lokální zateplení.
Tento způsob uvažování k nám dříve či později dorazí. Green Deal sice není populární téma, ale nemění to nic na tom, že beze změny přístupu k hodnocení budov a bez skutečného zohlednění jejich uhlíkové stopy se dál neposuneme. Některé nepohodlné kroky k tomu zkrátka patří.
„Už se nehodnotí jen to, kolik energie budova spotřebuje, ale také, jakou energetickou a uhlíkovou zátěž představuje samotná výměna pláště. V českém prostředí se tento aspekt v celkovém hodnocení budov zatím téměř neodráží.“
Lze podle vás najít rovnováhu mezi architektonickou vizí a ekologickou odpovědností? A jak se v tomto kontextu díváte na budoucnost prosklených mrakodrapů – jsou na ústupu, nebo je moderní technologie dokážou posunout k udržitelnější formě?
Současná legislativa celoproskleným budovám příliš nepřeje. Tepelnětechnické požadavky porovnávají skutečnou stavbu s referenční budovou, jejíž obálku tvoří zhruba z 60 % plná stěna, která má přirozeně výrazně lepší izolační vlastnosti než sklo. A přestože jsou dnešní izolační trojskla výrazně výkonnější než dříve, na parametry plné stěny stále nedosáhnou. Dá se proto říct, že éra celoprosklených budov v podobě, jakou známe z New Yorku, Londýna nebo pražského City Tower, míří ke svému konci.
Sklo však zůstává mimořádně hodnotným materiálem – je trvanlivé, odolné vůči povětrnostním vlivům, esteticky flexibilní a technicky se stále vyvíjí. Budoucnost proto nespočívá v jeho ústupu, ale v chytřejším a promyšlenějším použití. Příkladem je projekt Bořislavka, kde se část fasády řešila pomocí tzv. shadowboxů, kdy se před plnou stěnu instalovalo tenké izolační dvojsklo s neprůhlednou, avšak reflexní úpravou. Budova tak při určitých světelných podmínkách působí jako celoprosklená, ale energeticky splňuje požadované limity.
Fasáda často vzniká jako silná architektonická vize, ale její realizace naráží na fyzikální, konstrukční a provozní limity. Kde je hranice mezi architekturou a technikou?
Mezi architekturou a technikou neexistuje ostrá hranice. Vnímám je jako dvě strany téže mince. Je přirozené, že občas dochází ke střetům, protože jeden svět pracuje s vizí a druhý s realitou technických a fyzikálních limitů.
„Mezi architekturou a technikou neexistuje ostrá hranice. Ti nejvýznamnější architekti, se kterými jsem měl možnost pracovat, například Norman Foster nebo Frank Gehry, velmi dobře rozumějí technickému kontextu, nebo mají kolem sebe lidi, kteří ho ovládají.“
Často se říká, že architekti nemají rádi gravitaci a inženýři jim ji neustále připomínají. Stejně tak považuji za klišé představu, že „velký architekt“ je ten, kdo ignoruje omezení a jde pouze za svou vizí bez ohledu na realitu. Moje zkušenost je opačná. Ti nejvýznamnější architekti, se kterými jsem měl možnost pracovat, například Norman Foster nebo Frank Gehry, velmi dobře rozumějí technickému kontextu, nebo mají kolem sebe lidi, kteří ho ovládají. Umějí je přizvat do týmu včas a spolupracují s nimi jako s rovnocennými partnery. Jejich koncepty nestojí na ignorování fyziky, ale na jejím chytrém a kreativním využití. Velká architektura nevzniká bez techniky a špičková technika nemá smysl bez vize.
Za klíčové považuji dialog a společné hledání řešení. Někdy se stane, že navrhneme technickou odpověď na architektonický záměr a vzápětí zjistíme, že takové řešení je esteticky nepřijatelné. V tu chvíli je nutné hledat jinou cestu. Patří to k procesu, který vyžaduje otevřenou komunikaci a ochotu znovu a znovu hledat rovnováhu mezi architekturou a technikou. Za ta léta nám rukama prošlo obrovské množství projektů a právě tuto zkušenost rádi uplatňujeme už v raných fázích návrhu. Podobně jako architekti pracují s vizuálními referencemi, my nabízíme technické reference, tedy konkrétní precedenty, které ukazují, co bylo realizováno, jaké řešení fungovalo a za jakých podmínek. I proto je pro nás tak cenné být u projektu co nejdříve. Umožňuje nám to představit technické možnosti ve chvíli, kdy se ještě rozhoduje o formě návrhu. Pokud se technické a architektonické uvažování propojí v reálném čase, celý proces se zrychlí a vede k řešením, která jsou esteticky přesvědčivá i technicky proveditelná.
LUKÁŠ ROMANCZIN
Je jednatelem společností MFS, které se specializují na fasádní poradenství a BIM služby v Evropě s pobočkami v Dublinu, Londýně, Paříži, Praze, na Slovensku a nově také v Polsku. V rámci CEE regionu se podílejí na řadě zásadních projektů – například pracují na rozvoji Letiště Praha, kde v roli zástupce investora koordinují stavební záměry na příštích osm let. Dále jsou zapojeni do projektů Vltavská filharmonie, Rohan City, centrální sídlo České spořitelny v rámci Smíchov City, Dornych Brno, Ostrava Towers, Istropolis Bratislava, Southbank Bratislava, Nemocnice Prešov a mnoha dalších. Nejen na těchto projektech zúročuje své odborné zaměření na technicky náročné architektonické obálky, digitální modelování pomocí BIM a prefabrikované fasádní systémy.
Na jakém vašem současném projektu se nejvýrazněji ukazuje složitost spojení architektury a techniky v praxi?
Jde o projekt 88 Royal Mint Street v Londýně. Jedná se o mimořádně náročnou stavbu, kde je část fasády přibližně z jedné třetiny vykonzolována nad železniční tratí, na západní fasádě je vstup do metra a do objektu z boku vjíždí DLR. Celý objekt stojí pouze na třech nosných sloupech, které míjí tubusy metra. Museli jsme řešit vibrace, pohyby, akustické oddělení i specifické způsoby zavěšení nosné konstrukce. Projekt nyní vstupuje do fáze realizace a montáž fasád orientovaných k železnici bude probíhat pouze v noci z důvodu nepřerušení provozu dráhy. Bude velmi zajímavé sledovat další vývoj.
Je u projektů typu 88 Royal Mint Street vůbec možné řídit takovou technicky složitou realizaci na dálku z Prahy?
Dnes už je zcela běžné, že i velmi komplexní projekty se navrhují a koordinují na dálku. Velký vliv na to měla koronavirová pandemie, ale trend zde byl už patrný dříve. Je to dáno tím, že mnoho mezinárodních projektů je natolik geograficky rozprostřených, že jiný způsob práce ani není možný. Zajímavé je, že tento způsob práce už neplatí jen pro vzdálené kooperace. Například londýnská architektonická studia často pracují přes Teams – ne proto, že by lidé seděli v Praze nebo ve Varšavě, ale jelikož se dojíždění do centra Londýna stalo téměř neúnosné. Pro mě je cestování přirozenou součástí práce a Londýn mi během covidu skutečně chyběl. Do města kvůli svým projektům stále pravidelně jezdím, ale díky širšímu týmu a řediteli, který tamní ateliér vede, už nemusím být přítomen každý týden.
Dokážu si představit, že projektová část se dá řídit na dálku efektivně. Jak je to s obchodem?
Od covidu se firmy mnohem více opírají o svou stávající klientelu a o vztahy, které si vytvořily v minulosti. Navazování nových kontaktů na dálku je náročnější, protože přes online platformy, jako je Teams, se důvěra buduje podstatně hůře a přesvědčit nového partnera ke spolupráci je složitější. Navzdory tomu se část obchodních jednání trvale přesunula do hybridního režimu. Firmy tak běžně kombinují osobní schůzky s online formou napříč zeměmi. Přesto osobní kontakt zůstává pro navázání nových vztahů klíčový.
Jste relativně malá, ale výrazně mezinárodně propojená firma. Jakým způsobem fungují synergie mezi vašimi pobočkami a v čem jsou pro vás největším přínosem?
Baví mě propojovat různé světy a synergie považuji za naprosto klíčové. Protože zahraničním architektům pomáháme zorientovat se na místním trhu a poznat zde zajímavé partnery, zvou nás na oplátku do svých soutěží a projektů. Což je velmi obohacující, ale zároveň náročné, neboť se neustále učíte něco nového v mimořádně intenzivním tempu. Na druhou stranu díky tomu získáváte jedinečný přehled a vidíte, jaké mají jednotlivé firmy postupy, způsob uvažování i přístup k řešení výzev a úkolů.
Můžete uvést příklad, který názorně ukazuje fungování synergií v reálných projektech?
Zmíním projekt na Canary Wharf v Londýně, což je nová centrála Revolutu. Šlo o velmi náročnou rekonstrukci, při níž jsme řešili mimořádně složité technické požadavky. Například kvůli blízkosti nadzemní dráhy, která projíždí doslova metr od fasády, bylo nutné navrhnout extrémně účinné akustické řešení. Dalším technickým limitem byly velké trojrozměrně ohýbané profily. Dokázali jsme navrhnout proveditelný systém a byli přesvědčeni, že naše řešení je technicky dotažené a inovativní. Ale pak přišly nabídky od fasádních společností, jako jsou seele GmbH, Permasteelisa Group a další, kdy každá z nich obsahovala vylepšení, a to někdy i v oblastech, o nichž jsme si mysleli, že už to dál a lépe nejde. Dokonce jednomu dodavateli jsme říkali, že jeho návrh realizace nemůže fungovat. „Máme to už na třech projektech, přijeďte se podívat,“ kontroval dodavatel a skutečně to tak bylo. Možnost vidět know-how nejlepších fasádních firem v praxi, auditovat jejich výrobu, porovnávat přístupy a technologie je nenahraditelná.
Dalším takovým příkladem je turecká fasádní společnost Erbay. Před několika lety je prakticky nikdo neznal a aktuálně v Londýně realizují projekty za miliardy korun. Když jsme přijeli do jejich výroby, překvapila nás rozsáhlá zázemí čítající 14 000 m² krytých hal, moderní obráběcí centra a robotizovaná výroba na úrovni špičkových závodů v Itálii nebo Číně. Aktuálně dokonce výrobu rozšířili na úctyhodných 35 000 m² krytých výrobních prostor. Také pobaltské firmy, konkrétně například společnost Staticus UAB, náš trh v některých oblastech výrazně předběhly, a to zejména pokud jde o práci s 3D modelem i daty obecně.
Jak intenzivně se podle vás v českých projektech pracuje s modelem BIM?
V Česku je tato oblast stále podceňovaná, i když představuje zásadní proměnu způsobu, jak o budovách uvažujeme. Je zajímavé, že v jiných oborech, například v marketingu nebo na sociálních sítích, klienti neváhají vynakládat vysoké částky na sběr a analýzu dat, zatímco u budov se s daty pracuje jen okrajově. Přitom princip je stejný – budova může být rozsáhlá databáze a znalostní systém, který umožňuje současně vyhodnocovat desítky parametrů.
„Je zajímavé, že v jiných oborech, například v marketingu nebo na sociálních sítích, klienti neváhají vynakládat vysoké částky na sběr a analýzu dat, zatímco u budov se s daty pracuje jen okrajově.“
Pokud mám dobře datově popsaný objekt, dokážu z něj okamžitě spočítat uhlíkovou stopu, pronajímatelnou plochu, náklady na chlazení či vytápění, investiční náklady a mnoho dalších parametrů. Každý z nich je samostatně řešitelný, ale skutečný přínos tkví v tom, že je možné je kombinovat a porovnávat současně. Ať už pomocí generativního designu, který dokáže vyhodnotit miliony variant a vybrat nejvýhodnější, nebo přes prioritizaci podle kritéria, jež je pro developera nejdůležitější – například investiční náklad. Jenže právě to dnes developerům chybí. Mají projekt a výpočty, ale ve chvíli, kdy se rozhodnou pro změnu, například zvětšit rozpon sloupů ze sedmi metrů na osm a půl, netuší, jaký bude technický ani finanční dopad. Práce s daty přitom umožňuje získat takové odpovědi prakticky okamžitě, a ne až po týdnech, kdy je tým znovu propočítá. A pokud se investor po obdržení výsledků rozhodne udělat další změnu, celý proces začíná znovu. Je to neefektivní, pomalé a neodpovídá možnostem, které dnes moderní technologie nabízejí.
Má podle vás BIM nějaké slabiny?
Chybí standardizovaná datová struktura – jak informace k prvkům přiřazovat, v jakém formátu, v jaké fázi projektu, v jaké kvalitě a jak je provázat s požadavky investora či provozu. Tento rámec stále není ustálený, a to nejen u nás, ale i v širším regionu.
Právě z tohoto důvodu spolupracujeme s agenturou ČAS na standardizaci, jejímž cílem je nastavit jednotná pravidla a vytvořit prostředí, v němž BIM poskytuje konzistentní, porovnatelná a prakticky využitelná data napříč projekty i celým trhem.
Jak na tuto nejednotnost datové struktury reagujete ve společnosti MFS?
Nejen v oblasti fasád pomáháme vytvářet datovou páteř, která propojuje návrhová data s rozpočty a interními systémy developerů. Často totiž narážíme na to, že developer chápe BIM pouze jako 3D model v Revitu a nevnímá jeho skutečnou hodnotu. Ve chvíli, kdy mu ukážeme propojenou databázi, kde změna jednoho parametru okamžitě přepočítá náklady, uhlíkovou stopu nebo počet pronajímatelných metrů čtverečních, začíná chápat, o jak silný nástroj jde.
„Budoucnost spočívá v datech sbíraných napříč projekty, regiony i celým životním cyklem budov.“
Budoucnost spočívá v datech sbíraných napříč projekty, regiony i celým životním cyklem budov. Ty mají reálnou hodnotu, lze je analyzovat a využívat zpětně při návrhu i při samotném provozu. Jde o zásadní rozdíl oproti současné představě správy budov, která se často omezuje jen na papírové záznamy o provedených revizích či údržbě.
Na jaké úrovni je BIM ve státní správě a na jaké v komerčních firmách, s nimiž spolupracujete?
Situace rozhodně není černobílá. Často se tvrdí, že stát v oblasti BIM zaostává, ale není to zcela přesné. U řady velkých veřejných projektů má BIM výrazně vyšší úroveň než u mnoha soukromých zakázek, a to nejen v Česku, ale i v rámci celé Evropy. Když jsme například v Paříži navštívili architekty z renomovaného studia Christian de Portzamparc a dotazovali se jich, zda pracují s modelem BIM, odpověděli souhlasně. Začali jsme se tedy ptát na data a způsob jejich využití. Raději nám přiznali, že v jejich případě jde spíše o „BIM cosmétique“, tedy 3D model bez skutečného informačního obsahu. Jde o velmi častý jev i u nás. Architekti dobře vědí, že BIM je požadavek trhu, takže ho deklarují, realita však často končí u vizuálního modelu bez datové struktury.
V soukromém sektoru velmi závisí na typu projektu, protože administrativních budov dramaticky ubylo a mnoho z nich se přeměnilo na rezidenční objekty. Z pohledu investora zde BIM ztrácí část své hodnoty, zatímco pro generálního dodavatele nebo stavební firmu může být stále zásadní – například pro prostorovou koordinaci nebo řízení výstavby. Přesto existují výjimky potvrzující pravidlo. Skvělým příkladem je Letiště Praha, které si vytváří vlastní datový standard, rozvíjí ho a důsledně zavádí. V tomto ohledu je dokonce výrazně napřed a ukazuje, že veřejná sféra může být v BIM nejen konkurenceschopná, ale i lídrem.
Jaký je váš sen v rámci firmy či oboru?
Plánů mám mnoho. V odborné rovině bych rád dokončil to, o čem jsme zde mluvili, tedy systematickou práci s daty o budovách. Považuji ji za klíčovou výzvu příštích dvou desetiletí. Je nezbytné data důsledně sbírat, strukturovat a umět je efektivně využívat pro výpočty uhlíkové stopy, pro kvalifikovaná investiční rozhodnutí, pro přesnější predikce i pro samotné řízení a provoz budov. Z byznysového hlediska mě baví hledat možnosti růstu a objevování nových trhů. Třeba dnes jsem vysvětloval francouzské pojišťovně projekt fasády z hlíny, kterou budeme realizovat v Saúdské Arábii 400 kilometrů od Medíny. Zároveň její konstrukci modelujeme v BIM s tolerancí na setiny milimetru. Kontrast mezi tradičními materiály a precizními digitálními technologiemi mě nesmírně inspiruje.
Také bych chtěl, aby se náš tým, který je složen ze skvělých lidí a odborníků, stal nejvýznamnějším fasádním konzultantem v Evropě. Ale to je ještě dlouhá cesta. V Polsku začínáme řešit více projektů, a i když tamní trh klesl oproti roku 2022 přibližně o 40 %, postupně znovu ožívá, podobně jako v České republice. Dalším logickým směrem pro nás bude Skandinávie, kde je trh v současnosti téměř zastavený. Investice stojí a i silné místní firmy hledají uplatnění v zahraničí. Nicméně jsem přesvědčen, že i zde se trh v budoucnu znovu otevře.
Co byste si přál vy osobně?
Stále mě láká New York. Byl jsem velmi blízko účasti na projektu mrakodrapu na Fifth Avenue, i když nakonec nedošlo k realizaci. Je pravdou, že pětihodinový časový posun je náročný, navzdory tomu bych se tam rád profesně vrátil, a to i přes místní specifika, odbory nebo zcela odlišné procesy.
Jak byste chtěl, aby si lidé společnost MFS pamatovali?
Rád bych, aby bylo zřejmé, že pomáháme posouvat náš obor vpřed a že cíleně směřujeme k západním standardům kvality, odbornosti a odpovědného návrhu. Reprezentujeme totiž kvalitu a nezávislost při práci pro developery a architekty, opíráme se o mezinárodní přehled a dlouhodobé zapojení do projektů napříč Evropou – a právě to je základ, na kterém stavíme. Naším cílem není pouze navrhovat fasády, ale přispívat k tomu, aby celý proces od architektonické vize až po realizaci vedl k co nejlepším výsledkům. Stále zde vzniká mnoho nekvalitních staveb, což často souvisí s jednoduchou rovnicí: výnos versus náklad. Chápu ji, respektuji ji a patří k realitě trhu. Přesto se ale snažíme ukazovat, že promyšlený návrh, technická invence a logické řízení procesu mohou výrazně zvýšit kvalitu architektury, aniž by bylo nutné zásadně navyšovat rozpočet.
Zároveň chceme být u projektů, které mají širší význam. Letiště Praha vnímám jako stavbu strategického charakteru s dopadem na infrastrukturu, stát i ekonomiku. Vltavskou filharmonii naopak jako stavbu kulturního významu, jež je důležitá pro identitu, společnost a hodnoty. Jedna je „stavbou pro mozek“, druhá „stavbou pro srdce“. Patří sem obě.
