Největším potěšením je pro mě architektura, která v sobě kombinuje odvážné gesto s respektem k prostředí a historii

Jan Magasanik odešel z Liberce do tehdy začínající architektonické kanceláře Bjarke Ingels Group (BIG) v roce, kdy v Praze probíhala soutěž na návrh nové budovy Národní knihovny. Právě tato soutěž mu do ateliéru v Kodani otevřela dveře. Za 19 let má na kontě realizace po celém světě, ale do Česka se výrazněji vrací až nyní. Je součástí týmu připravující projekt Vltavské filharmonie, stavby, která má Praze přidat novou vrstvu současnosti. V rozhovoru vysvětluje, proč při navrhování v BIG raději hledají cestu, jak říct ano, než aby zaujali negativní postoj. Proč je udržitelnost nejpřesvědčivější tehdy, když je low-tech a lokální. Jak vzniká hlavní koncertní sál ve viničním uspořádání, který se ladí jako hudební nástroj obrácený naruby a uvnitř něhož sedí posluchači. A mluví také o tom, že Praha není skanzen, ale otevřená partitura, do níž díky Vltavské filharmonii přibude nový hlas.

Náš rozhovor vznikal online přes Google Meet. Hned jak jsme se spojili, nemohla jsem se ubránit obdivu zasedací místnosti architektonické kanceláře BIG.

Z velkoformátových oken se otevíral výhled na moře, po němž pluly obří zámořské lodě a drobné plachetnice. Syrové stěny z pohledového betonu v místnosti kontrastovaly s masivním dřevěným stolem a ikonickými židlemi z ohýbané překližky od Arneho Jacobsena. „Nemáme krásnou jen zasedací místnost, ale celou kancelář,“ poznamenal Jan Magasanik na slova chvály. „Navíc je to takový malý pracovní model prostředí interiéru Vltavské filharmonie, jen v pětinovém měřítku. Zde můžete od přístavu vystoupat po spirálovém schodišti na fasádě až do šestého patra na velkou terasu, která je přes den otevřená pro veřejnost. Stejně tak u Vltavské filharmonie se návštěvníci budou moci vydat od řeky až na střechu s vyhlídkou na Prahu. I některé další části návrhu Vltavské filharmonie už nyní testujeme v kanceláři v Kodani.“

Jeho slova mi připomněla myšlenku Matthewa Fredericka z knihy 101 věcí, které jsem se naučil na architektuře: že prostředí, v němž se učíme nebo tvoříme, vždy formuje naše myšlení. A právě proto má smysl vrátit se na samotný začátek – do Liberce, kde Jan Magasanik poprvé zakusil, jak silně může prostředí ovlivnit architekta.

Co jste si z Fakulty architektury na Technické univerzitě v Liberci odnesl a co vás ovlivňuje dodnes ve vaší praxi?

Studoval jsem na tehdy zcela nové škole, která však navazovala na místní architektonickou tradici sahající do 60. let. Architekt Karel Hubáček tehdy pozval do Liberce čerstvé absolventy ze škol architektury z celé republiky a společně v ústraní přestavěného hostince Na Jedlové v Radčicích začali tvořit výjimečnou architekturu, která navazovala na tehdejší světové trendy. Bylo to v době, kdy Karel Hubáček a Zdeněk Patrman dokončili kultovní stavbu televizního vysílače Ještěd.

Myslím, že se hodně dívali na západ a inspirovali se děním v architektuře ve Velké Británii, Japonsku nebo Skandinávii. Přirozeně pak tedy po revoluci v roce 1989 začal na tradici školky SIAL navazovat Jiří Suchomel letní školou architektury, ze které se později stala opravdická škola. V Liberci jsme pracovali v jednom velkém ateliéru, kde jsme spolu trávili hodně času, a to nás formovalo profesně i lidsky.

Někteří spolužáci doslovně navazovali na odkaz Hubáčkovy školky SIAL. Buď na projekty se silným technicistním a mašinistickým charakterem, jiní zas uvažovali o architektuře, která má silný vztah ke krajině nebo k životnímu prostředí. Samozřejmě nám tyto obě polohy neustále připomínal pohled na Ještěd. Jeho fyzické propojení architektury s přírodou, dotvoření samotného kopce, zároveň stylové vymezení charakterem futuristické vesmírné rakety. Stavba kombinuje technologickou vizi budoucnosti s geologickou minulostí, která se formovala tisíciletí. Skandinávský cit pro vztah s krajinou se propisuje i do interiérů navržených Otakarem Binarem, severská inspirace je zde velmi patrná.

Kteří pedagogové vás nejvíce ovlivnili?

Pro mě bylo zásadní setkání s profesorem Suchomelem a Stanislavem Zippem, kteří od začátku školu vedli výrazným a jasným směrem. Později se k nim přidala ještě architektka Helena Jiskrová, která patřila k původní skupině kolektivu školky na Jedlové a která v roce 1978 emigrovala do Nizozemí. S Helenou Jiskrovou přišla do Liberce obrovská vlna energie a nakažlivého nadšení pro architekturu. Chtěla, abychom se intenzivně zamýšleli nad prostorovým uspořádáním, detailem styků a později hodně apelovala na zaměření na materiály.

Profesor Jiří Suchomel nás učil dívat se kolem sebe, měl výborný přehled, kdo se čím již zabýval, a nabádal nás studovat a zkoumat případy, které jsou podobné našim záměrům. Podněcoval nás často, abychom cestovali, a vždy měl upřímnou radost, když se někomu podařilo vycestovat na zahraniční stáž.

Přemýšlela jsem, co vás motivovalo spojit se s Bjarkem Ingelsem – pracovat na návrhu nové národní knihovny v Praze a mít šanci reálně uspět, nebo se dostat do přední zahraniční kanceláře?

Během studia jsem nestihl odjet do zahraničí na zkušenou a cítil jsem to jako nedodělaný domácí úkol. Soutěž na návrh Národní knihovny byla šance to napravit. Mou motivací bylo získat zkušenosti třeba v menším studiu, které ale dělá architekturu mně blízkou. Přihlásil jsem se do malého, neznámého, nově vznikajícího studia Bjarkeho Ingelse, studia BIG, což v překladu paradoxně znamená velký.

Bjarke Ingels vám dal tedy šanci. Jak vzpomínáte na své profesní začátky v ateliéru BIG?

Škola z nás vychovala architekty nadšené pro obor. Volný čas jsme trávili cestováním po městech a objevováním architektury. Byli jsme taková skupinka architektonických nadšenců, možná až podivínů, kteří jezdili po Evropě hledat stavby, jež jsme chtěli vidět, i když jsme někdy ani pořádně nevěděli, kde stojí. Během prázdnin jsme se také snažili podívat do architektonických kanceláří. Dodnes si pamatuji, jak jsme si v roce 2006 řekli, že Skandinávie musí být na našem seznamu. V časopisech se tehdy začaly objevovat nové severské realizace a Dánsko působilo jako země, kde se právě něco děje.

A pak se stalo, že hned moje první návštěva Dánska byl rovnou můj první pracovní den v BIG. Dodnes ho mám živě před očima – vstoupil jsem do obrovské průmyslové haly, v níž se nacházel otevřený prostorný ateliér. Nepřipomínal mi praxi z Čech, ale spíše naši školu v Liberci. Sedělo tam kolem 50 lidí, všude byly modely z barevného polystyrenu a celý prostor hrál barvami, fluorescentní zelenou, světle modrou, žlutou a růžovou. Byla to přesně ta živá atmosféra, kterou jsme na škole jako studenti milovali. Byl jsem nadšený.

Do země jsem přijel, protože mě zajímala architektura a BIG, o Dánsku jsem tenkrát nevěděl nic, znal jsem jen LEGO, Malou mořskou vílu, Carlsberg a jméno Søren Kierkegaard.

Søren Kierkegaard řekl: „Žijeme životy dopředu, ale rozumíme jim zpětně.“ Myslíte, že to platí i pro architekturu?

V architektuře usilujeme o tvorbu otevřených struktur připravených na budoucnost. Tu sice nedokážeme předvídat, ale když se podíváme zpět, je zřejmé, že přežívají stavby schopné adaptace. Právě v tom vidím směr do dalších let – namísto bourání hledat nové využití a dávat budovám druhý život. A to je úkol nejen pro architekty, ale pro celý stavební sektor – učit se vnímat zdánlivě vyčerpané stavby ne jako problém, ale jako příležitost. Kierkegaard připomíná, že budoucnost se před námi rozvětvuje do mnoha možností, zatímco minulost se zdá být přímou linií. Naším úkolem je na této křižovatce umožnit, aby domy našich předchůdců nezmizely, ale dál se proměňovaly a psaly svou historii.

Jak se proměňuje současná architektura?

Architektura už nestojí jen na ikonických stavbách a jejich fasádách, ale stále více se zaměřuje na prostředí, které tyto objekty obklopuje – jde o posun k vnímání životního prostředí, k důrazu na veřejná prostranství a prostor mezi budovami.

Máte své oblíbené architekty, kteří vás dlouhodobě inspirují?

Každý student se v nějaký okamžik setká se jménem Mies van der Rohe a Alvar Aalto. Mies představuje radikální modernismus 20. století, tedy architekturu silných a jasných gest. Aalto naopak zdůrazňoval citlivé zasazení stavby do krajiny a kontextu. Právě spojení těchto dvou přístupů, výrazné architektury s odvážným gestem a zároveň respektem k prostředí, je pro mě největší inspirací.

Je podle vás možné v současné architektuře skutečně spojit odvážné gesto
s pokorou k prostředí?

Samozřejmě a projekty BIG dokazují, že je to možné. Mnoho návrhů BIG pracuje s výraznou dominantou, která se současně flexibilně přizpůsobuje okolí a specifickému klimatu. Ať už krajině, městské struktuře, ale i pohybu slunce. Jsou to objekty s jasně definovanou formou a ostrými hranami, ale zároveň reagující na svá prostředí.

Příkladem je bytový dům 8 v Kodani. Základní forma tradičního městského bloku je zde postupně modelována – zvedána, stlačována či zužována – tak, aby vyhověla různým požadavkům prostředí i uživatelů. Právě ve schopnosti skloubit zdánlivě protichůdné nároky vidím podstatu přístupu BIG, kdy navrhujeme silná architektonická gesta spojená s respektem k místu.

Osobně na návrhu domu 8 mám ráda nápad, že až do horních pater domu
můžete jet na kole.

Procházka domem působí zcela přirozeně a ani si nevšimnete, že stoupáte. Až najednou zjistíte, že stojíte v osmém patře a otevírá se vám výhled daleko do krajiny nebo dolů do intimních nádvoří.

Je také hezké, že na procházku po objektu se může vydat každý – v Česku podobná prostranství většinou zůstávají skrytá za zdmi rezidenčních komplexů a lidé z ulice
o nich často ani netuší.

Aspekt veřejné přístupnosti je jedním z principů návrhů BIG. Jde o přidanou hodnotu, kterou do projektu vkládáme jako bonus navíc, i když ji po nás klient nevyžaduje, protože věříme, že architektura má sloužit nejen uživatelům, ale i městu.

Dánsko je často uváděno jako vzor ekologicky uvědomělého plánování měst. Jaké principy z tohoto prostředí by podle vás bylo možné přenést do českého kontextu?

Mám pocit, že stavební průmysl v Česku je zaměřený především na praktičnost a technologie, zatímco v Dánsku se klade větší důraz na přirozenou stránku věci a kvalitu prostředí. V BIG proto hledáme ekologická řešení, která nejsou založená na složitých high-tech zařízeních, ale spíše na jednoduchých přirozených principech. Konkrétním příkladem je přizpůsobení hmoty budovy svému prostředí nebo hledání forem, které mají přirozenou ekologickou logiku.

BIG často kloubí protikladné ingredience, například koncept hédonistické udržitelnosti, vychází z přesvědčení, že ekologické požadavky nemusí znamenat nepohodlí či omezení – naopak, udržitelnost může být prospěšná a komfortní zároveň.

Například bývalé průmyslové přístavy v Dánsku. Po vyčištění vody zde vznikla nová nábřeží, která dnes slouží lidem k bydlení i rekreaci. Tento krok prospěl životnímu prostředí, a navíc vytvořil prostor pro volnočasové aktivity. Právě takový přístup, kdy se udržitelnost propojuje s kvalitou života, je typický pro Dánsko i filozofii BIG.

Jaké jsou podle vás hlavní rozdíly mezi českým a dánským pojetím architektury?

Dánové mají rádi slunce, prostor a jednoduchou eleganci. Češi mají rádi praktičnost a vyžadují především funkčnost, to jak věc vypadá, je druhotné.

Co jste si z dánské kultury odnesl jako nejcennější a víte, že se tím budete řídit,
i kdybyste se jednou vrátil do Čech?

Lidskost, důraz na toleranci a zdravé prostředí. Promítá se i do filozofie kanceláře BIG. Bjarke se nevymezuje negativně ke svým předchůdcům, ale naopak, staví se na jejich ramena, aby viděl dál. Obrazně, jednou nohou stojí na rameni slavného architekta Arneho Jacobsena a druhou na rameni Jørna Utzona, autora slavné Opery v Sydney. Bjarke věří, že místo negativního vymezování je lepší hledat cestu, jak říkat „ano“. Právě to je jednou z teorií kanceláře BIG.

Zkuste mi ji přiblížit.

Když se nemůžete rozhodnout mezi jednou nebo druhou variantou, můžete mít obě. Proto když se potkají protichůdné požadavky prostředí nebo klienta, vždy se je snažíme skloubit a najít třetí cestu, jež je jejich kombinací.

Už chápu, z čeho plyne název knížky „Yes is more“ od Bjarkeho Ingelse.

Název odkazuje na slavný výrok Miese van der Roha „Less is more“, který později parafrázovali další slavní architekti. Bjarke na ně navázal svým výrokem „Yes is more“, Ano je více než ne.

Co Bjarke přináší do architektury nového, jak přistupuje k architektuře
a co vás na tom oslovuje?

Bjarke do architektury vnesl racionální argumentaci a příběh a míchání protichůdných požadavků nebo ingrediencí. Například na rozdíl od architektonického studia Zahy Hadid, kde organická architektura vychází především z fascinace tvarem a formou, se v BIG snažíme, aby forma vždy vycházela z racionálního základu. Stavby BIG se přizpůsobují klimatu, reagují na pohyb slunce, své okolí i sousedství. Zároveň se snažíme vysvětlovat projekt tak, aby ho každý pochopil. Bjarke do architektury vnesl standard popisu konceptu formou schémat, sekvenci diagramů, která racionálně vysvětlují myšlenku a důvody návrhu.

Jak probíhá návrhový proces v architektonické kanceláři BIG? Existují principy, které se snažíte v každém projektu dodržet, nebo jde vždy o experiment?

Na začátku si vždy dopřejeme luxus volného uvažování a experimentu. Pro Dánsko je typické, že každý má právo vyjádřit svůj názor. Projekt vzniká v dialogu uvnitř týmu nebo ve spolupráci s klientem.

Myšlenky postupně převádíme do skicovacích modelů, kdy nejprve rozdělíme celkovou hmotu na základní formy, se kterými si hrajeme a zkoušíme jejich možnosti. Fyzické modely nám umožňují návrh vyhodnocovat, dále jej rozvíjet a současně podněcují nové nápady. Jde o evoluční proces, v němž se volné úvahy přetvářejí v konkrétní návrh, a ten se neustále posouvá kupředu díky mezioborové spolupráci.

BIG je známé svou interdisciplinaritou a otevřeností. Jak funguje spolupráce
v tak velkém, mezinárodním a různorodém týmu?

Svět se stává stále komplexnějším, složitějším a totéž platí i pro architekturu. I ta je dnes složitá a komplexní ať už z pohledu technických řešení, vlivů okolí, nebo požadavků místních norem a legislativy. Proto máme v BIG specializované skupiny a bez úzké interní spolupráce nebo externí s vysoce specializovanými firmami se neobejdeme. Každý projekt má svá specifika a tomu odpovídá na míru složený tým.

Uvedu konkrétní příklad Vltavské filharmonie. Na tomto projektu pracují jak zahraniční odborníci s mezinárodními zkušenostmi, tak čeští specialisté s detailní znalostí místního prostředí. Každý obor má vždy zastoupení z obou stran. Takže se na projektu podílejí inženýři a statici z Velké Británie i Česka, nebo naši interní krajinářští architekti z Dánska spolupracují s českými kolegy. Důležitou roli hrají také akustici, specialisté na divadelní a koncertní architekturu, odborníci na ventilaci, technická zařízení budov nebo fasádní systémy.

Jak velký tým kanceláře BIG se na návrhu Vltavské filharmonie podílel?

BIG funguje na principu kombinace zkušeností starších kolegů a nadšení mladších architektů. Právě tato synergie seniority, zkušeností spolu s entuziasmem a novým viděním světa je základem všech našich týmů. Na počátku bývá malý, zhruba pětičlenný tým. A díky zázemí velké kanceláře ho postupně rozšiřujeme podle našich potřeb, harmonogramu i fázi projektu, na které zrovna pracujeme. Když se soutěžní návrh odevzdává, může interní tým mít zhruba 15 až 20 členů. K tomu si ještě připočítejte externí konzultanty z různých oborů, kteří s námi spolupracují.

Myslím, že u Vltavské filharmonie byl tým o trochu větší, ale struktura svou logikou zůstávala neměnná. Nechyběl Bjarke a partneři, projektový manažer, vedoucí projektu, architekti, designéři a studenti. Hned po vyhlášení výsledků soutěže jsme se pustili do dopracování a prověřování návrhu. Tým se postupně rozšiřoval a od 15 lidí narostl v určité fázi na 30 až 50 odborníků, aby se pak opět zúžil podle aktuálních potřeb projektu. V současnosti, kdy připravujeme dokumentaci pro stavební povolení, pracuje na projektu v Dánsku zhruba patnáctičlenný tým včetně krajinářských architektů.

Jaká byla konkrétní role Bjarkeho Ingelse v průběhu vzniku návrhu Vltavské filharmonie? Bylo jeho vedení spíše kreativní, nebo se soustředil na rámcové směřování a reprezentaci?

Pro Bjarkeho byl projekt soutěže na filharmonii v Praze jednou z hlavních priorit a jeho komunikace s týmem probíhala intenzivně, i když byl zrovna na cestách. Bjarke se zajímá nejen o koncept, ale o každý detail. Neřeší jen formu, ale i detail, materiálové provedení a konstrukční logiku. Během soutěže i po ní proto do projektu vstupoval neustále velmi aktivně a chtěl mít přehled o každém rozhodnutí. Prakticky 99 % návrhu vznikalo s jeho přímým zapojením. Brzy přišel s konceptem „river to roof“, které bude zabezpečovat maximální přístupnost a propojenost s řekou. Architektura musí sloužit nejen budově samotné, ale i lidem a městu kolem ní. Díky tomu Vltavská filharmonie nebude jen ikonickou stavbou, ale stane se přirozenou součástí města, kdy objekt bude propojený s veřejným prostorem a řekou.

Jaký typ veřejného prostoru Vltavská filharmonie vytváří?

Výjimečnost návrhu Vltavské filharmonie spočívá v tom, že má čtyři aktivní fasády, čtyři tváře, a každá z nich je spojená s odlišným typem veřejného předprostoru. Naším cílem je přinést do dnes neutěšeného, chaotického okolí zpět klasické městské prostranství tvořené náměstím, ulicemi, nábřežím a viaduktem.

Na západní straně, směrem k budově Elektrických podniků, navrhujeme náměstí. Jižní fasáda se vine k Vltavě a vytváří nové nábřeží. Na severní straně, kde se kříží metro, tramvaj a železnice, navrhujeme sdílenou ulici pro pěší, kde buďto bude prostor pro vzrostlé stromy, nebo farmářské trhy. Východní stranu, jež směřuje k holešovické tržnici a k budoucím přestupním vazbám, chceme oživit aktivními zabydlenými arkýři viaduktu a zahradou pro komunitní život nebo sportovní aktivity.

Součástí projektu se staly i prostory integrované do železničního tělesa stanice Bubny-Zátory, kde se budou nacházet komerční jednotky a průchod pro pěší. Filharmonie nebude izolovanou ikonou, ale katalyzátorem, v němž se propojí celé okolí s městem.

Výhoda lokality, která je skvěle dopravně dostupná metrem, tramvají, železnicí, ale i magistrálou, se zároveň mění v nevýhodu, protože hluk a vibrace z okolí představují obrovské riziko pro stavbu. S jakými technickými nebo konstrukčními výzvami jste se při navrhování potýkali?

Je jasné, že u koncertního sálu hraje klíčovou roli především akustika. Vltavská filharmonie proto využívá komplexní soubor opatření, která zajistí špičkovou zvukovou kvalitu uvnitř všech pěti sálů. Každý z nich je navržen v principu tzv. box-in-box, tedy jako samostatně uložený prostor oddělený od zbytku konstrukce, čímž se eliminuje přenos vibrací a hluku. Speciální pozornost byla věnována také fasádě a základům budovy – konstrukce využívá vícevrstvé obvodové pláště s vysokou zvukovou izolací a masivní základovou desku s antivibračními prvky, které brání šíření hluku z okolí. Celý objekt je zároveň chráněn před vibracemi z blízkého železničního uzlu Praha-Bubny díky instalaci antivibračních rohoží pod kolejemi. Vzájemné propojení těchto prvků vytváří mimořádně klidné akustické prostředí a umožňuje vznik skutečně výjimečného hudebního zážitku.

Hlavní koncertní sál je navržen ve viničním rozložení – orchestr sedí uprostřed a publikum jej obklopuje na terasách po celém obvodu v plných 360 stupních. Vzniká tak velký prostor pro velký symfonický orchestr a skutečně intenzivní hudební prožitek. Druhý sál má kapacitu 550 míst a nabízí komornější atmosféru pro menší koncerty. Třetí je zcela multifunkční a určený pro amplifikovanou hudbu, komerční akce i komunitní setkávání – od metalových koncertů až po firemní večery. Čtvrtý sál s 200 místy je určen pro školy a pátý je zkušební pro orchestr. Ten může být v určitých případech otevřen i pro veřejnost. U všech těchto jmenovaných sálů bylo zásadní, abychom je dokonale odhlučnili a ochránili tak, aby v nich bylo možné dosáhnout absolutní čistoty zvuku a špičkové akustické kvality. S tím úzce souvisejí i mimořádně náročné konstrukční požadavky. Velký filharmonický sál je koncipován jako otevřený prostor bez rušivých sloupů, což vyžaduje práci s mimořádnými rozpony. Stejnou výzvu představuje i kolonáda na fasádě, která je tvořená vysokými štíhlými sloupy s velkým rozpětím. I to si žádá inovativní přístup, například využití předpjatého betonu a dalších nejmodernějších stavebních technologií.

Vltavská filharmonie nebude jen ikonickou architekturou s jedinečným vztahem k městu a veřejnému prostoru, ale zároveň bude představovat to nejlepší, co dnešní stavební technologie nabízejí.

Jaký byl váš přístup k řešení akustiky a s jakými odborníky jste na ní spolupracovali?

Spolupracujeme se světoznámou firmou Nagata Acoustics, která stála u zrodu samotného konceptu viničního sálu. Akustické řešení se neustále vyvíjí a bude se ladit nejen v průběhu navrhování, ale i stavby. Koncertní sál totiž chápeme jako hudební nástroj obrácený vzhůru nohama, v němž sedí posluchači.

Naší úlohou je vytvořit základní architektonické principy a tvarosloví, které umožní akustikům jejich práci. Ti následně postaví detailní model sálu v měřítku 1 : 20 s drobnými figurkami návštěvníků a přímo v něm budou dolaďovat akustickou odezvu prostoru. Stejný proces bude pokračovat i během samotné realizace, kdy se úpravy obkladů a povrchů budou ladit až do poslední chvíle. Cílem je, aby koncertní sál měl svůj nezaměnitelný zvukový charakter, vlastní hlas. Stejně jako je jiný akustický projev sálu v Hamburku či Paříži, i pražská filharmonie by měla mít svůj osobitý zvuk pevně spjatý s českou hudební tradicí a její poetikou.

Jaké materiály ve stavbě převládají a jak byly vybírány z hlediska konstrukčního řešení, udržitelnosti, akustiky a estetiky?

V BIG preferujeme práci s přirozeností a autentickými materiály. Záměrem je vtisknout projektu nejen čistotu a přirozenost materiálů, ale také stopu tradiční české řemeslnosti – od práce s českým sklem až třeba po detailní truhlářské zpracování. Filharmonie by tak měla nést jasný otisk českého prostředí a materiálů a zároveň vyzařovat skandinávský přístup k pohodlí a útulnosti. Cílem je vytvořit prostor, kde se lidé budou cítit dobře. Prostředí prostoupené onou severskou atmosférou hygge, která je vlastně blízká i českému pojetí útulnosti.

Kde aktuálně hledáte inspiraci – jezdíte za konkrétními řemeslníky do specializovaných dílen nebo navštěvujete výrobní provozy v Česku či Dánsku?

Trvalá udržitelnost a certifikace nás vedou k tomu, abychom minimalizovali dovoz z dalekých destinací, a naopak využili to, co nabízí místní prostředí. Proto je naším cílem hledat materiály i výrobu co nejblíže místu stavby. Nicméně neděláme to jen z důvodu ekologie. Chceme, aby Vltavská filharmonie vyrůstala z českých tradic, materiálů a nesla i příběh Vltavy. Například pro veřejná prostranství vybíráme žulové kameny, které jsou s řekou neodmyslitelně spjaté.

Jakými způsoby budova reaguje na principy udržitelnosti třeba z hlediska energetické náročnosti, cirkulace materiálů nebo řízení mikroklimatu?

Od investora, hlavního města Prahy, máme zadáno, že filharmonie musí splnit přísné požadavky na udržitelnost – minimálně zlatou certifikaci LEED, ale snažíme se cílit dokonce výše. Ekologický přístup se proto promítá do všech částí návrhu: od volby materiálů a jejich recyklace přes vytápění, ventilaci a hospodaření s dešťovou vodou až po řešení zeleně, mikroklimatu a zázemí pro cyklisty. Cílem je, aby udržitelnost nebyla jen splněným požadavkem, ale přirozenou součástí celé stavby.

V jaké fázi se projekt Vltavské filharmonie nachází nyní?

Momentálně jsme přibližně v polovině přípravy dokumentace pro stavební povolení. Nedávno jsme odevzdali její 50% rozpracovanost a na podzim bychom měli dokončit finální verzi. Ta následně projde projednáváním s dotčenými orgány. Paralelně už nyní část těchto kroků předjednáváme, aby celý proces proběhl co nejplynuleji.

Vedle dokumentace pro stavební povolení pracujeme také na procesu EIA, kdy jde o posuzování vlivů na životní prostředí.

Jaké jsou další milníky v nejbližším horizontu?

Pokud půjde vše podle plánu, rádi bychom během příštího léta získali stavební povolení. Následně bychom začali připravovat prováděcí dokumentaci, na které budeme pracovat přibližně rok. Poté bude následovat zhruba roční veřejný tendr na generálního dodavatele stavby a samotná výstavba by měla začít v roce 2027. Dokončení očekáváme kolem roku 2033.

Budu držet palce, aby to klaplo.

Je jasné, že to někdo bude vnímat jako optimistický scénář, ale za nás uděláme vše pro to, aby se termín dokončení podařilo dodržet.

Říká se, že budovy jsou svědky své doby. Co podle vás bude Vltavská filharmonie jednou vypovídat o současné Praze a české společnosti?

Vltavská filharmonie ukáže, že Praha není skanzen. Její síla vždy spočívala v rovnováze historických vrstev – od románských základů přes baroko, rokoko a funkcionalismus až po architekturu 70. let, postmodernu a high-tech. Nová filharmonie k nim přidá další vrstvu současnosti. Soudobá architektura se nesoustřeďuje jen na budovy a fasády, ale především na veřejný prostor. Filharmonie propojí kulturní funkci s městskou krajinou, která bude otevřenou platformou pro lidi i přírodu – pro zeleň, vodu i život samotný. Vznikne místo, které není jen shromaždištěm či průchodem, ale živým prostředím, kde se město a příroda přirozeně setkávají.

Co pro vás osobně znamená návrh Vltavské filharmonie? Je to profesní vrchol, osobní návrat nebo výjimečná výzva?

Pro mě je návrh Vltavské filharmonie především jedinečnou příležitostí být součástí vzniku skutečně výjimečného projektu, který přináší inovace, novou architekturu, technologické výzvy i nové zkušenosti. Zároveň ale nese hlubší rozměr – možnost podílet se na stavbě, která obohatí Prahu a stane se trvalou součástí české kulturní krajiny.