NA ROVINU a bez zbytečných slov: Radek Ondruch

Nová rubrika NA ROVINU, ve které čelní představitelé stavebnictví odpovídají na stejné otázky. Tentorát přijal naši výzvu Radek Ondruch zakladatel a CEO TAROS NOVA.

Radek Ondruch
zakladatel a CEO TAROS NOVA

Co vás o stavebnictví naučil váš první projekt?

Mé profesní začátky byly úsměvné. Po škole jsem šest let pracoval jako zaměstnanec ve firmě, kde jsem se seznámil s konstrukcemi z lepeného dřeva. Začínal jsem jako tesař a končil jako stavbyvedoucí. Už tehdy se projevila má touha čelit výzvám, překonávat sebe sama, posouvat hranice. Byl jsem mladý a nezkušený. Přesto, anebo možná právě proto, jsem se s velkým nadšením vrhl po hlavě do podnikání. Byla to tehdy bláznivá doba a velká jízda. Z „kupónovky“ jsem si koupil své první nářadí, pěkné oblečení, dobré sako, abych působil důvěryhodně. Taky kufr, hlavní atribut tehdejšího podnikatele, v něm blok, tužku a svačinu. Takto vybavený jsem šel žádat o svou první zakázku, svůj první projekt. Jednalo se o obložení deseti rodinných domů. Mladý, drzý, dobře vypadající, naivně nabízející nízkou cenu, tomu nemohl klient odolat, tak mi zakázku dal. Risk byl zisk. Ne finanční, ale byla to rozhodně dobrá škola života. Naučil jsem se, že frajerské sako a velký kufr je to poslední, co potřebuji, protože mnohem důležitější jsou lidi, kteří na projektu se mnou budou dělat, a taky že se musím ještě hodně učit, protože všechno je ve skutečnosti jinak, než jsem čekal.

Jaké největší překážky jste musel překonat na cestě za svým profesním úspěchem a co vás naučily?

Mám pocit, že jsem to byl já sám, se svými představami, mou povahou. Musel jsem se především naučit, že ve firmě nejde jen o mě, ale o všechny, kdo nastoupili na palubu se mnou, a že se musím naučit jim naslouchat. Taky že je třeba na sobě neustále pracovat, zdokonalovat se i v oblastech, které mi do té doby byly cizí, jako jsou obchod, ekonomie, administrativa.
 

„Jako naši největší prioritu vidím výchovu mladé generace. Mladí lidé jsou z mého pohledu velice šikovní, můžou nás obohatit a v ledasčem posunout, pokud jim dáme příležitost.“

Který z vašich projektů považujete za svůj osobní „průlom“?

Pro mě osobně jsou průlomovými projekty ty, které se v dané době něčím liší, například konstrukční náročností, komplexností dodávky nebo třeba tím, že za nimi musíte „vyjet za humna“, tedy mimo Českou republiku. Do této kategorie bych z českých realizací zařadil čtyři takzvané vzducholodě, dvoupodlažní nástavby administrativní budovy České pojišťovny v Praze na Pankráci, kde byla velkou výzvou práce ve výškách. Dalším průlomovým projektem byl obrovský sportovní a volnočasový areál z velké části věnovaný jezdectví X-Bionic v Šamoríně na Slovensku. Tam jsme strávili poctivé dva roky.

Nejde ani opomenout zkušenost ze Švédska, kde jsme měli možnost vytvořit krásnou předsazenou fasádu z lepeného dřeva na budově Karolinska Institute Aula Medica, proslavenou především tím, že se v ní předávají Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu.

V neposlední řadě musím zmínit posun jak v projekční části, tak v realizační, které přinesly všechny námi realizované stezky „v oblacích“, z nichž první jsme stavěli na Dolní Moravě, anebo taky visutý most Sky Bridge 721. Jsou to stavby, kde jsme se už ujali role generálního dodavatele projektu i stavby.

Jakou svou vlastnost považujete za nejsilnější stránku, důležitou pro úspěch ve stavebnictví?

U mě osobně to je asi přímost a upřímnost, která se ne vždy setkává s pochopením, protože nemusí být vždy každému příjemná, takže se občas dostávám do ošemetné situace. Na druhou stranu můj partner ví, co ode mě očekávat, neboť nehraji falešné hry. Jinak jsem od podstaty pozitivně laděný člověk a to mě drží nad vodou, i když přijdou těžší chvíle. Svou roli u mě hraje i schopnost dívat se na věci jiným pohledem. To je velká deviza, umožňuje mi to oprostit se od zažitých stereotypů a řešit věci odlišným způsobem.
 

Kdo vás inspiruje a nejvíce motivuje v profesním životě?

Nejvíce mě inspirují pozitivní lidé kolem mě, u nichž vidím chuť do práce, ochotu učit se, dělat na nových a složitých projektech. Pak jsou to i zákazníci, kteří nás dokážou obohatit o zajímavé nápady a svými požadavky nás ženou vpřed k dalšímu rozvoji.

Jak se vyrovnáváte se stresem a tlakem, které jsou pro dynamické odvětví stavebnictví typické?

Nechci říkat, že to není tlak pracovat ve stavařině. Pokud jste ale nadšenec, dokonce blázen do své práce, a naučíte si problémy příliš nepřipouštět, pak se stresu odolává mnohem lépe. Zbavit stresu mi asi nejvíce pomáhá čas strávený s rodinou, ale taky můj koníček, kterým jsou stará auta a motorky.

Máte nějaký profesní rituál nebo způsob, jak se připravujete na klíčové schůzky a rozhodnutí?

Ano, mám, a je velmi jednoduchý. Před každou schůzkou s týmem detailně probereme celý projekt. Pak si ho vezmu do kanceláře, kde si sám, při dobré hudbě a kávě vše znovu projdu. Být na schůzku dobře připravený mi dává jistotu a zároveň se tím učím novým věcem.

Co vás v práci nejvíce naplňuje a dává vám smysl?

Řekl bych, že už jen to, když ráno vstoupím do kanceláře a vidím lidi, kteří se usmívají, i když pracují na náročných projektech. Nebo i to, že vaše práce někoho zaujme, dokonce tak, že vás osloví média a mají zájem s vámi udělat rozhovor, třeba jako vy. Mají zájem o vás jako člověka, o vaše zkušenosti, o vaši práci.

Jak byste přesvědčil mladou generaci, aby šla studovat stavebnictví anebo v něm setrvala?

To je velice těžká otázka v dnešní době, kdy je na trhu spousta jiných lákavých nabídek, které umožňují práci z domova, bez nutnosti cestování a bez velké odpovědnosti. Ale zmínil bych určitě to, že stavaři stejně jako dřevaři měli vždycky dobrou partu, protože musí táhnout za jeden provaz, jinak nic nepostaví. Tohle je v dnešní době individualismu velká vzácnost.
 

„Dnešní doba opět potvrzuje, že řemeslo má zlaté dno a IT vám housku neupeče.“

Taky si představte, že se podílíte na něčem hmatatelném, co za vámi stojí roky, desetiletí. A když se stavba podaří, vznikne něco hezkého, můžete ji hrdě ukázat svým blízkým, kamarádům, okolí a třeba i potomkům. Nejde o nic imaginárního. Myslím, že je to určitě pádný argument, proč se věnovat stavařině. Vystoupit ze šedi a věnovat se oboru, který se hodně posunul technologiemi a moderními přístupy.

A není to jen studium na střední či vysoké škole, dnešní doba opět potvrzuje, že řemeslo má zlaté dno a IT vám housku neupeče. Pokud můžu mluvit za naši firmu, tak umíme navíc nabídnout práci na zajímavých moderních projektech, které jsou často zviditelněné v médiích, a věřte, že to zahřeje u srdce každého, kdo na nich zanechal svou stopu.

Co by podle vás mělo být prioritou stavebního oboru pro nadcházející desetiletí?

Jednoznačně omezení papírové byrokracie. Ať firmy raději věnují čas vzdělávání, rozvoji, zavádění moderních technologií, vývoji v oblasti prefabrikace a taky spolupráci se školami, kde můžou přiblížit výuku reálné práci uváděním příkladů z praxe. Právě výchovu mladé generace vidím jako naši největší prioritu. Mladí lidé jsou z mého pohledu velice šikovní, můžou nás obohatit a v ledasčem posunout, pokud jim dáme příležitost.
 

„Je na čase oprostit se od neblahé minulosti spjaté s érou socialismu, která tento obor degradovala, a vrátit mu punc oboru na vysoké úrovni. Bez lidí ve stavebnictví bychom neměli kde žít, sportovat, naše města by nevzkvétala a nebylo by krásných památek, které bychom chodili obdivovat.“

Jak byste si přál, aby bylo vnímáno stavebnictví ve společnosti?

Myslím si, že ve společnosti přetrvává pohled na tento obor jako na zastaralý, nezajímavý, či dokonce prorostlý nekalými praktikami, ale opak je pravdou. Dnes je stavebnictví moderní dynamické odvětví, které má co nabídnout jak těm, kteří v něm chtějí pracovat a rozvíjet se, tak veřejnosti, která jeho produkty využívá.

Je na čase oprostit se od neblahé minulosti spjaté s érou socialismu, která tento obor degradovala, a vrátit mu punc oboru na vysoké úrovni. Za dobu od revoluce se mnohé změnilo. Je důležité si uvědomit, že bez lidí ve stavebnictví, od řemeslníků až po inženýry, bychom neměli kde žít, sportovat, naše města by nevzkvétala a nebylo by krásných památek, které bychom chodili obdivovat.

Z mého pohledu ho velmi poškozuje zveličování problémů místo toho, aby se poukazovalo na to dobré, co za prací stavařů stojí, a to doslovně. Pak si veřejnost vytváří zbytečné předsudky, špatný obrázek, který odrazuje mladou generaci obor studovat, stejně jako v něm pracovat. Ano, samozřejmě, podobně jako jinde i tento obor čelí různým vnitřním těžkostem, ale nejde jen o ně. Stavaři vědí, že je třeba na sobě pořád pracovat, stále bude co zlepšovat, ale přál bych si, aby opět získali vážnost a úctu, jakou si bezpochyby zaslouží.