„Památkáři nejsou těmi, kteří stojí za prodlužováním přípravy staveb. Problémem jsou spíše komplikované veřejné zakázky,“

Mgr. Michal Zezula, Ph.D. Mgr. Michal Zezula, Ph.D.

uvedl v rozhovoru pro časopis KONSTRUKCE Michal Zezula – ředitel Národního památkového ústavu (Územní odborné pracoviště v Ostravě), který vede tým čítající cca 40 specialistů.

Jak by se změnila práce památkového ústavu jako instituce a jak pak práce specialistů „v terénu“ po schválení nového stavebního zákona tak, jak je nyní předložen ke schválení Poslaneckou sněmovnou?
V legislativním procesu hájilo zájmy památkové péče Ministerstvo kultury ČR. K návrhu zákona se v jednotlivých fázích jeho přípravy vyjadřovala různá profesní sdružení, spolky a odborné instituce, včetně NPÚ. Z prvotního návrhu novely vyplývaly obavy, že by navrhovaným zjednodušením povolovacích procesů mohlo docházet ke škodám na památkovém fondu. Většina těchto věcně odůvodněných připomínek byla vypořádána a upravený návrh zákona nyní projedná Poslanecká sněmovna.

Pokud dojde ke schválení zákona v navrhované podobě, stávající role památkové péče v procesu povolování staveb zůstane v podstatě zachována. Obce s rozšířenou působností a krajské úřady budou i nadále žádat od odborné organizace státní památkové péče (NPÚ) písemná vyjádření jako podklad pro závazná stanoviska. Pouze v oblasti ochranných pásem kulturních památek či plošně chráněných území agenda přejde na krajské stavební úřady. Ale i tyto se bez odborného stanoviska NPÚ neobejdou.

Čeho se týkaly ty vaše „možné obavy ze škod na památkovém fondu“?
Podstata obav spočívala především v tom, že v případě nečinnosti stavebního úřadu, který by si z nějakého důvodu nevyžádal v potřebné lhůtě odborné vyjádření, by mohlo být vydáno stavební povolení, aniž by se k tomu památková péče mohla jakkoliv vyjádřit a věc posoudit. Aktuální návrh zákona ale toto kontroverzní ustanovení již neobsahuje.

Novela by měla něco udělat s tím, aby proces povolování a výstavby nebyl tak dlouhý. Podaří se to?
Zjištění důvodů, proč vlastně trvají procesy schvalování v Česku tak dlouho, vyžaduje podrobnou analýzu. Bez důkladného prozkoumání stavu nemůže žádný nový zákon nebo novela situaci změnit. Například zákon o liniových stavbách byl v zájmu jejich zrychlení novelizován desetkrát a pozitivní efekt se nedostavil. Systémová změna není snadná a musí se vypořádat s řadou oprávněných veřejných zájmů. Nejen těch na rychlém stavebním řízení.

„Zjištění důvodů, proč vlastně trvají procesy schvalování v Česku tak dlouho, vyžaduje podrobnou analýzu. Ta chybí.“

Nemalá skupina investorů nebo projektantů však ukazuje směrem k památkářům.
Ano, to slyšíme často, že za všechny průtahy mohou památkáři. Tato paušalizace ale neobstojí ve světle toho, jak řízení fakticky probíhá. NPÚ má ze zákona jasně stanovené lhůty na vyjádření. Pokud trvají stavební procesy stovky dnů či roky, nemůže to být vina památkářů. Již stávající legislativa ukládá lhůtu 20 dnů pro vydání odborného vyjádření, pouze v případě složitých projektů lze tuto dobu prodloužit o dalších 30 dnů. Nedokážu si v praxi představit, že by se tyto, již tak krátké časy, ještě více zkrátily.

Osobně si myslím, že za současným stavem stojí spíše zákon o zadávání veřejných zakázek a možná také neochota některých veřejných zadavatelů dosáhnout větší míry konsensu s dalšími stavebními činnostmi dotčenými subjekty, vlastníky, obcemi či zájmovými sdruženími a spolky.

Proč podle Vás některé památky chátrají a dlouho se nedaří jejich rekonstrukce?
Jistě to většinou není kvůli zdlouhavému stavebnímu řízení. K častým důvodům patří nenaplněné podnikatelské záměry, majetkové spory, spekulace nebo prostě jen nezájem. To se týká privátní sféry. Chátrajících a nevyužitých objektů v obecním či státním majetku je podstatně méně. Jejich vlastníci a správci se obvykle snaží aktivně hledat odpovídající dotační tituly či důvěryhodné zájemce o koupi. Ne vždy se to daří a někdy to může být běh na dlouhou trať.

„Mezi důvody převažují nenaplněné podnikatelské záměry, majetkové spory, spekulace nebo prostě jen nezájem.“

Můžete to podložit nějakými konkrétními příklady?
Podívejme se například na objekt bývalých městských jatek v Ostravě. Dlouhá léta se museli obyvatelé města dívat na zdevastované a chátrající objekty. Hlavní příčinou bylo nenaplnění dohody města a vlastníka památky o rekonstrukci. Následovala zdlouhavá jednání o odkupu a v roce 2017 jatka přešla zpět pod město… Následně běželo vše již velmi rychle, a to i přesto, že vítěz architektonické soutěže nakonec od projektu odstoupil.

Z hlediska památkové péče byly formulovány podmínky rekonstrukce, realizoval se stavebněhistorický průzkum. To je zásadní v rámci těch rekonstrukcí a konverzí, kdy stávající objekt bude sloužit jinému než původnímu účelu. Stavebněhistorický průzkum definoval hodnotné prvky, které musí být zachovány a památkáři se jako externí experti účastnili jednání poroty. Nyní je projekt rekonstrukce jatek a jejich přeměna na galerii moderního umění v plném běhu. To je, myslím, ukázkový příklad toho, že po odblokování patové situace se může vše dát do pohybu.

Dalším ukázkovým příkladem toho, že se mohou věci posunout (po vyjasnění majetkoprávních věcí) rychle dopředu, je objekt Ostravica Textilia, což je soubor tří historických budov, některých památkově chráněných, v centru Ostravy. Po změně majitele se snad blýská na lepší časy. Nový vlastník dokonce uspořádal studentský workshop, jehož cílem bylo nastínění možností, kterým směrem by se mohla rekonstrukce tohoto objektu ubírat, a činí reálné kroky směřující k rekonstrukci.

A do třetice… Ne úplně snadná byla cesta k rekonstrukci kostela v Gutech, který po útoku žhářů lehl v roce 2017 popelem. Prakticky ještě v době, kdy spáleniště doutnalo, dospěly všechny zainteresované strany ke shodě na tom, že kostel má být obnoven v původní architektonické formě. Využít bylo možné poměrně dost podkladů uložených v archívech, ke slovu přišly i moderní dokumentační metody ohořelých konstrukčních prvků. Složité byly diskuze o použití moderních, např. hydroizolačních technologií a způsobu založení novostavby. A také o její protipožární ochraně. Ačkoliv rozumím přání místních obyvatel i široké veřejnosti mít kostel obnovený co nejdříve, tyto diskuze neznamenaly ztrátu času. Byly nutným předpokladem toho, aby kostel reflektoval co nejvíce z konstrukčního řešení původní stavby i použitých řemeslných postupů. Nyní kostel roste doslova před očima.

Tragickou ukázkou zcela odlišného pohledu majitele či developera a památkářů jsou například Jánské Koupele. Objekt chátrá již od konce devadesátých let.
Ani zde není snahou památkové péče navždy konzervovat ruiny. Památkovou ochranu vnímáme jako nástroj sloužící k veřejnoprávní regulaci budoucí obnovy areálu a záchrany těch hodnot, jež se ještě zachránit dají. Podmínkou je ale smysluplný projekt, který předchozí vlastník nikdy nepředložil, a jednání se současným se teprve rozbíhají. Nemyslím, že by se pohled majitele a památkářů musel rozcházet, důležitá je komunikace.

„Není snahou památkové péče konzervovat ruiny.“

Chápeme přitom, že najít cestu k novému využití nebude jednoduché a jsme ochotni přitom široce spolupracovat. Jednotlivé budovy mají statut kulturní památky, a pokud stále existují hodnoty, kvůli kterým byly do státního seznamu zapsány, tak není zrušení jejich ochrany možné. V dané situaci se snažíme alespoň o to, aby majitel provedl základní zabezpečení, zamezil zatékání dešťové vody, průniku nežádoucích osob či odstraňoval náletovou zeleň. To ovšem proces chátrání pouze zpomalí.

Snažím se vžít do role investora, který koupí historický objekt, třeba chátrající zámek, a hodlá v něm realizovat třeba luxusní hotel. Standardem jsou třeba sociální zařízení v každém pokoji. Toto však může být ze strany památkářů zamítnuto. Majitel tak do objektu neinvestuje a objekt „udržuje v chátrání“… Není lepší „přimhouřit“ oko a zásadní rekonstrukci silně zničených objektů umožnit? Není to lepší než například totální kolaps nosných konstrukcí či střechy z důvodu nečinnosti majitele? Tak jako tak by se přece o ty historické hodnoty nakonec mohlo přijít.
Velký problém s sebou nese snaha umístit do památky funkce, které nejsou kompatibilní s její podstatou. Většinou se ale daří najít takový způsob řešení, kdy rekonstrukce splňuje současné nároky a standardy a zároveň nedojde k zániku či poškození památkových hodnot. Úspěch rekonstrukce památky je o dialogu investora, projektanta a památkářů.

Pro úspěch rekonstrukcí historických památek je důležitá nejen kvalitní práce realizátorů, ale i znalosti a úroveň vašich specialistů…
Samozřejmě. Úroveň projektantů je, tak jako v jiných oborech stavebnictví, různá. Mnozí již pracují v BIM, mají vynikající přehled o materiálech a technologických postupech, aplikují nové metody – skenování a podobně. Stejně jako projektanti i památkáři nepolevují ve snaze se vzdělávat. Většina významných výrobců materiálů či stavebních technologií pořádá semináře a workshopy, kde prezentují svá řešení a produkty. Neméně důležitá ale je také úroveň řemeslníků a to, jak mají realizační firmy zvládnutá tradiční řemesla. A také reflexe následováníhodných příkladů ze zahraničí. K tomu mj. přispívá velký vzdělávací projekt, v rámci kterého se pracovníci NPÚ seznamují s památkovou praxí v dalších evropských zemích a v rámci kterého u nás přednášejí zahraniční specialisté.

Hovořil jste o centrech českých a moravských měst… Tady rád dávám za pravdu, města vypadají opravdu kulturně.
Pokud by nepřišel rok 1989, pak by s největší pravděpodobností historická centra měst, poničená nejdříve válkou a pak poválečnými asanacemi, vypadala jinak než dnes. Důležitá byla devadesátá léta minulého století, kdy se podařilo prosadit plošnou ochranu v podobě městských zón. Díky tomu se povedlo realizovat citlivou obnovu nejen významných památek, ale i dalších objektů, ulic i veřejných prostranství. Také díky tomu se na naše města a památky jezdí dívat lidé z celého světa.

„Naše práce má smysl. Na naše města a památky se jezdí dívat lidé z celého světa.“

Vedle historických památek je v Česku množství brownfieldů či kontaminovaných ploch. Mnohé z nich taktéž chátrají, vyhledávají je „nekalé živly“ a mnohdy jsou nebezpečné. I zde trvá roky a roky, než se začne něco dělat… Proč?
Jistě není účelné, aby každý opuštěný průmyslový areál byl památkově chráněn nebo zakonzervován. Při nakládání s nimi je ale potřeba zvažovat i širší souvislosti, a tedy například i sociální aspekty. Podívejte se, co se stalo s centrem Ostravy poté, kdy se na místě bývalé koksovny otevřela Nová Karolina. Lidé se z centra přesunuli do obřího nákupního centra a střed města se prakticky vylidnil. Novostavby by měly respektovat historické souvislosti.

Důležitým tématem je ochrana industriálních památek v rámci tzv. brownfieldů.
Jistě. V rámci ostravského pracoviště NPÚ působí Metodické centrum průmyslového dědictví s profesorem Matějem v čele. Centrum mapuje a pasportizuje průmyslové areály spolu s jejich infrastrukturou s cílem definovat typologickou škálu objektů a technologií jednotlivých odvětví. Z nich potom nejvýznamnější zástupce navrhneme k ochraně. Jedná se tedy o výběrový postup, který ale umožní zachovat stopy industriálního vývoje českých zemí poměrně komplexním způsobem. Takže např. z desítek textilek, jež fungovaly v rámci regionu, bude chráněn vzorek budov z různých časových vrstev či se specifickým konstrukčním řešením. Přitom je důležitá také jejich autenticita, tzn. měly by být co nejméně poznamenány pozdějšími úpravami. Zbylé objekty ovšem není nutné rovnou zbořit, jejich konverze a nové využití mohou uchovat genius loci daného místa a stopu historického vývoje.

„Novostavby by měly respektovat historické souvislosti.“

Co všechno je vlastně v kompetenci NPÚ?
Národní památkový ústav je odbornou a vědeckovýzkumnou organizací státní památkové péče, která má kromě zpracování odborných stanovisek pro státní správu ve své kompetenci i památkové a archeologické průzkumy. Při naší práci používáme řadu digitálních zobrazovacích metod, jako např. pozemní i letecké skenování, aplikujeme fotogrammetrii, 3D modelování, použití dronů a podobně.

Aktuálně i s využitím výše uvedených technologií pracujeme na projektu podpořeném MK ČR v rámci programu NAKI II, který mapuje součásti historické krajiny ohrožené kalamitní kůrovcovou těžbou. Kůrovcová kalamita odkryla historické komunikace, pozůstatky těžby, agrární prvky, zaniklé vsi či hradní komplexy. Je tak možná jejich digitální dokumentace, obrovským přínosem je v tomto směru laserové skenování. Jsme díky tomu schopni sledovat a identifikovat pozůstatky archeologických struktur, které lidské oko v terénu nevidí. Doplníme tak státní archeologický seznam o nové objekty, jež bude možné účinněji chránit.

× Full - selfpromo