Kdo zaplatí účet za udržitelné stavebnictví?

Stavebnictví vyprodukuje přibližně 40 % celosvětových emisí oxidu uhličitého. Z toho přímo stavitelská činnost představuje přibližně 11 %. Evropská komise proto přijala ambiciózní legislativní balíček opatření, který nasměruje tok financí do udržitelných činností v celé Evropské unii. Má pomoci investorům přeorientovat investice do udržitelných technologií a materiálů, aby Evropa byla do roku 2050 klimaticky neutrální. Plán „Zelená dohoda pro Evropu“ si konkrétně klade za cíl zlepšit životní podmínky, zmírnit změny klimatu, chránit přírodní prostředí a biologickou rozmanitost EU. Na realizaci půjde jedna třetina investic ve výši 1,8 bilionu eur, které budou k dispozici v rámci programu oživení NextGenerationEU a sedmiletého rozpočtu EU.

Stavební firmy a jejich dodavatelé by se tak měly začít připravovat na přechod k udržitelnému fungování. Podle závazných pravidel stejných pro celou EU budou velké firmy reportovat dopady jejich businessu na změnu klimatu, na lidi a na životní prostředí. Tento nefinanční reporting bude mít stejnou váhu jako výkazy účetnictví.

ZELENÉ STAVEBNICTVÍ V ČECHÁCH

Je jisté, že český stavební průmysl se dostane pod tlak, aby snížil svou energetickou náročnost. Jiří Nouza, prezident Svazu podnikatelů ve stavebnictví vysvětluje:

„Udržitelné stavebnictví bude mít největší dopad na výrobce stavebních materiálů, protože to je energeticky náročná činnost a tam si myslím, že ještě se budeme divit, kam až se ceny zboží mohou vyšplhat. Když se podíváte na ocel, cement, cihly, obkladový a obalový materiál, tam je elektrická energie klíčová součást výrobního procesu. Mám obavy, aby to nezlomilo vaz českému průmyslu.“

Je jasné, že bez dostavby Dukovan se neobejdeme, jaderná energie je jeden z nejčistějších možných zdrojů a bez stabilního elektrického zdroje nemůže zelené stavebnictví fungovat. Pokud vše dobře půjde a v roce 2022 podepíšeme smlouvu s vybraným dodavatelem z tendru, stejně dříve jak 2037 nový blok do provozu nepůjde, a to je velmi optimistický scénář. Co však budeme dělat do té doby? Určitě se dá mísit objem energie z obnovitelných zdrojů s tím získaných z uhelných elektráren, nicméně ty chceme ve třicátých letech tohoto století úplně utlumit a pak je tedy otázka, od koho a za kolik budeme energii brát, kterou stavebnictví pro svou práci a výrobu tolik potřebuje.

Dalším důležitým aspektem je také cena emisních povolenek, která se nesníží, ale spíše poroste. Emisní povolenka dříve stála 20 EUR, dneska stojí 50 EUR, ale taky může atakovat částku 150 EUR, a to bude mít extrémní vliv do ceny stavebního materiálu. Tento náklad výrobci přenesou dál na stavební firmy, které ho promítnou do koncové ceny pro zákazníka.

Budou na to mít lidé peníze? Anebo to opravdu zaplatí Evropská Unie ze svého Green Dealu? Velkou roli by tak měl sehrát stát a podpořit české stavebnictví. Nabízí se například možnost snížení DPH při investicích do budov nebo podpora lokálních obnovitelných zdrojů energie zakomponovaných do budov. Nemělo by se ani zapomenout na změnu kritérií v tendrech veřejných zakázek, kdy hlavní by už neměla být nejnižší cena, ale právě náklady v dlouhodobém provozu, a také využívání druhotných surovin a výrobků. Ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček vidí prioritu v renovaci budov:

„Bez velkých investic do zvýšení energetické náročnosti nemáme šanci na cíle EU dosáhnout. Můžeme investovat do renovací budov, do zateplování, do nižší spotřeby energie. A to můžeme dělat vládními nástroji“.

A zatím firmám nabídl dotační programy, a to Modernizační fond, v objemu 150 mld. korun a Fond obnovy se 190 mld. Štědré financování poskytne i EU v objemu 30 až 60 % investičních nákladů, pokud se bude jednat o energeticky šetrné budovy. U novostaveb by měla být energetická náročnost v kategorii A, u renovací maximálně C. Zdroje tedy ošetřeny jsou, ale jak na to zareagují české firmy, aby našly smysluplné uplatnění v konkrétních projektech?

UDRŽITELNOST V BANKOVNÍM SEKTORU

Na současnou situaci reagují i bankovní domy, které přesměrovávají investice do udržitelných aktivit spojených s cíli ESG a taxonomií a přicházejí s nabídkou služeb či produktů, které směřují jejich klienty k udržitelnosti. Nefinancují nikoho, kdo by se zabýval nešetrnou výrobou. Navíc se počítá se zlevněním úvěrového financování projektů pro udržitelné prvky ve výstavbě, jako například integrování OZE na budovy. A samozřejmě zvýhodněné úvěrování pokryje zelené stavebnictví, které splní současné požadavky na moderní bydlení, a přitom bude mít na uhlíkovou stopu co nejmenší dopad.

UDRŽITELNÉ STAVEBNÍ MATERIÁLY

Firmy, které v Čechách materiály vyrábějí, jednoznačně mají sofistikované provozy, dobře se vypořádaly s jejich ekologizací, ale pro výrobu materiálů potřebují obrovské množství elektrické energie. Jiří Nouza za SPS k tomu dodává zamyšlení:

„Ta cena za zelenou produkci je neúměrně vysoká. Když si uvědomíme, že Evropa produkuje z hlediska celosvětového hospodářství 10 % a my tu bojujeme za snížení emisí o 50 %, tak ale z 10% podílu ve světě! To akorát povede k tomu, že vytlačíme výrobu z Evropy, a to považuji za strašně nebezpečné, protože co nám ukázal poslední rok a půl pandemie? To, jak jsme závislí na dovozu, a to je velká chyba. Když přišel Covid, najednou přestalo fungovat úplně všechno. A také si uvědomme, že v posledních letech se v České republice neotevírají žádné primární zdroje, přitom třeba písek nebo kamenolomy, jsou nezbytné k tomu, aby se něco dalo stavět.“

Velkou budoucnost udržitelného stavebnictví představují recykláty. Přední stavební firmy a výrobci mají své laboratoře a týmy, které se materiály intenzivně zabývají, zkoumají je z pohledu dopadu na životní prostředí a přemýšlejí, jak je znovu přivést do cyklu výroby a využít na stavbách. Jiří Nouza dodává:

„Moc bych si přál, abychom jako Svaz podnikatelů ve stavebnictví do vývoje materiálů vtáhli vysokoškolskou komunitu, která na to má kapacitu a posunuli výzkum kupředu. Bylo by skvělé, kdyby firmy vytvořily zadání a vysoké školy na něm pracovaly. Bez té synergie a komunikace mezi vysokoškolskou sférou a samotnou praxí nedosáhneme nikdy těch nejlepších výsledků.“

V soukromém sektoru se například intenzivně pracuje na recyklaci stavebních materiálů jako je stavební beton, protože má vysoký potenciál dalšího využití ve stavebnictví. Další možnou cestou snížení ekologického dopadu představuje výroba zaměřená na využití alternativních surovinových zdrojů. Například uplatnění nových typů cementu s nižší uhlíkovou stopou nebo využití recyklátu ze stavební suti.

TECHNOLOGIE PRO CHYTRÉ BYDLENÍ

Udržitelné stavebnictví se také dotkne investorů, protože bude záviset na tom, jakou variantu projektu zvolí. Většina projektů se nedělá z nejekologičtějších materiálů právě kvůli ceně pro koncového zákazníka. Investor tedy bude muset zvážit, do jaké míry tam technologie bude chtít mít, neboť se promítnou do ceny pro koncového zákazníka. Současné technologie ponejvíce spojované se zeleným stavebnictvím se zaměřují na hospodaření s vodou a na snížení energetické náročnosti budov. Například zelené střechy využívané v novostavbách, šetří energii pasivně, a to jak v zimním období při vytápění, tak v letním období při ochlazování interiéru. Zeleň na střechách navíc funguje i jako přirozený filtr vzduchu. Ekonomicky chytré hospodaření s vodou je postaveno na principu druhotného využití pitné vody a také té dešťové, například pro zalévání přilehlé zeleně nebo pro tvorbu trvalých vodních ploch, které klima ochlazují. Jiří Nouza za SPS potvrzuje:

„My jsme na technologické špici, ale někdo to musí zaplatit, protože technologie stojí adekvátně tomu. Není problém navrhnout bytový soubor, který v sobě nese všechny OZE prvky a další špičkové technologie, nicméně tomu bude odpovídat i cena. Ne všechno jsou zákazníci ochotni zaplatit, ale samozřejmě jsou výjimky jako V Tower na Pankráci.“

BUDOUCNOST UDRŽITELNÉHO STAVEBNICTVÍ

Použití udržitelných materiálů a moderních technologických prvků v budovách se projeví zvýšením koncové ceny nemovitosti, která i tak neustále roste a udržitelnost jí ještě více prodraží. Navíc pokud Brusel vyvine tlak na investory, zreguluje výstavbu a zpřísní povinné standardy, povede to k tomu, že se bude méně stavět, a i to se promítne do vyšší ceny pro zákazníka. A kdo tedy udržitelné stavebnictví zaplatí? Koncový zákazník nebo EU? Zřejmě oba a my si jen musíme přát, aby vyšší pořizovací cenu u udržitelné stavby vnímal jako investici, kdy použité technologie mu pomohou snížit náklady za provoz do budoucna.