Podle průzkumu CEEC Research je vytíženost kapacit lidských nebo strojních u stavebních firem na úrovni 93–95 %.
České stavební firmy se do mezinárodních projektů zapojují jen výjimečně. Důvodem je silný domácí trh, nedostatek kapacit i absence výraznější státní podpory. Výsledky průzkumu CEEC Research mezi 165 společnostmi ukazují, že za poslední tři roky se mezinárodních projektů účastnilo jen 10 % tuzemských firem v pozici hlavního dodavatele a dalších 12 % jako subdodavatelé. Abychom pochopili, proč tomu tak je, je třeba se vrátit k tomu, jak se celé odvětví postupně transformovalo.
HISTORICKÝ VÝVOJ
Když se ohlédneme do minulosti, zjistíme, že v období socialismu se československé stavební firmy dokázaly lépe prosazovat na zahraničních trzích díky státem organizovaným zakázkám. Juraj Surovič, majoritní akcionář stavební skupiny PSG, v rozhovoru pro Svaz podnikatelů ve stavebnictví (SPS) vzpomínal, že v druhé polovině 20. století se podnik PSG (původně Průmyslové stavby Gottwaldov, tj. dnešní Zlín) hodně orientoval na zahraničí a stavěl různé koželužny, cementárny nebo energetické stavby.
Po roce 1989 však došlo k zásadní proměně. Velké státní stavební podniky byly zprivatizovány a mnohdy se dostaly do majetku zahraničních společností. Na jednu stranu tato vlna akvizic přinesla českým firmám potřebný kapitál a reference pro větší projekty, na druhou ale znamenala, že rozhodování o expanzi do zahraničí se často přesunulo k mateřským společnostem, jejichž strategií mnohdy bylo, aby se pobočky soustřeďovaly zejména na místní trh.
Přesto existovaly případy, kdy se ryze české firmy pokoušely o expanzi na zahraniční trhy. Například bývalá jihlavská stavební společnost PSJ se po roce 2010 pustila do velkých, avšak prodělečných projektů v Rusku, které ji nakonec v roce 2018 stáhly do insolvence. I zlínská skupina PSG zažila bolestivou zkušenost, kdy po nevydařené stavbě elektrárny Poljarnaja v Rusku a ukončení podpory ze strany České exportní banky musela v roce 2016 náhle zastavit veškeré zahraniční aktivity a radikálně se zmenšit, aby přežila. „V jednu chvíli jsme byli dokonce smířeni s tím, že padneme do konkurzu a připravovali se na konec. Podrželi nás ale partneři, ke kterým jsme se vždy chovali s úctou. Dostali jsme předem zaplacenou jednu významnou fakturu, postupně získali další prostředky a díky tomu vybředli z nejhoršího,“ doplnil Juraj Surovič. Tyto příklady z dob minulých ilustrují, že bez silného finančního zázemí nebo státních záruk mohou být velké zahraniční projekty pro české firmy likvidační.
SOUČASNÝ STAV
Přestože tuzemské stavebnictví v posledních letech postupně rostlo, zapojení českých firem do zahraničních projektů zůstává minimální. Podle aktuálních dat CEEC Research nemá 64 % společností o mezinárodní působení vůbec zájem, aktivně příležitosti vyhledává pouze 9 % a dalších 10 % by se zapojilo rádo, avšak naráží na nepřekonatelné bariéry.
Jednou z hlavních překážek je nedostatek volných kapacit. Podle průzkumu CEEC Research je vytíženost kapacit lidských nebo strojních u stavebních firem na úrovni 93–95 %. Českým firmám také chybí dostatek kvalifikovaných pracovníků a manažerských kapacit, které by mohly dlouhodobě udržet aktivity na více trzích současně.
Druhým zásadním faktorem je nedostatečná podpora ze strany státu. To v průzkumu CEEC Research potvrdilo 31 % firem. Jejich zástupci dále dodali, že by to měl být právě stát, kdo bude fungovat jako prostředník mezi tuzemskými podniky a zahraničními partnery. „Před lety jsme se pustili do účasti na projektech v rámci EU a některé jsme zrealizovali a realizujeme, speciálně na Balkáně. Jistě by nám pomohla administrativní podpora, abychom nemuseli pracně zjišťovat, jaké všechny podmínky musíme splnit, abychom mohli na jednotlivých trzích operovat,“ doplňuje Ivo Luňák, jednatel společnosti Tyros Loading Systems CZ.
I když existují státní exportní instituce, jako je Česká exportní banka či pojišťovna EGAP, které nabízejí financování a pojištěni pro projekty v rizikových teritoriích, ne vždy jsou tyto nástroje snadno dostupné a neeliminují všechna rizika velkých staveb, což se v minulosti ukázalo na případu společnosti PSG.
Za pozornost i stojí, že samotný stát nepřímo signalizuje firmám, aby se soustředily spíše na domácí projekty.
Ministr pro místní rozvoj Petr Kulhánek nedávno uvedl: „V našich podpůrných programech zaměřených na rozvoj bydlení, cestovní ruch a místní infrastrukturu často dostávají lokální nebo regionální firmy velký prostor.“ Domácí trh je tedy pro mnoho společností natolik atraktivní a stabilní, že necítí potřebu riskovat v cizině, a zvláště pokud necítí silnou podporu státu v zádech.
Další překážkou jsou přísné požadavky investorů na reference a kvalifikaci u mezinárodních tendrů. České firmy často narážejí na to, že k účasti v soutěži o velký projekt je nutné doložit realizaci obdobných staveb určité velikosti v posledních letech, což mnoho středně velkých domácích firem nesplňuje. Tento „referenční paradox“ vede k začarovanému kruhu – bez zahraničních referencí firma nezíská zakázku v zahraničí, a bez zakázek v zahraničí nemůže získat reference. Část podniků proto volí roli subdodavatele pro větší hráče nebo se mezinárodním tendrům zcela vyhýbá.
Mezi další bariéry patří administrativní náročnost, odlišné technické normy a jazyková vybavenost.
VÝJIMKY POTVRZUJÍCÍ PRAVIDLO
Přesto existují světlé výjimky, kdy se české společnosti výrazně prosadily za hranicemi. Nejvýznamnějším příkladem je pravděpodobně stavební společnost Metrostav, která si díky své specializaci dokázala vydobýt jméno na severských trzích. Metrostav působí ve Skandinávii již téměř dvě desetiletí a stal se zde respektovaným hráčem zejména v oblasti tunelových a mostních staveb. Již v roce 2006 uspěl v mezinárodní soutěži na Islandu a vyrazil tam dva silniční tunely o celkové délce 11 km. Následně pronikl i do Norska, kde v roce 2014 získal první zakázku na 1,5 km dlouhý silniční tunel v těžkých podmínkách norských hor. Díky využití vlastního know-how v podobě tunelovací metody NRTM, kterou Norové do té doby neznali a jež našla využití například při stavbách pražských tunelů Mrázovka nebo Blanka, se dokázal prosadit i proti domácí konkurenci. V roce 2020 založil Metrostav dceřinou společnost Metrostav Norge, která mu umožnila lépe působit na tamním trhu. V roce 2024 už měl Metrostav na severu Evropy na kontě 15 dokončených projektů, během nichž vyrazil celkem 48 km tunelů. Na Islandu dokonce česká firma postavila zhruba třetinu všech tunelů zbudovaných od roku 2006, což je pozoruhodné číslo. Aktuálně Metrostav v Norsku realizuje svůj historicky největší kontrakt, a to výstavbu rozsáhlého mostního komplexu poblíž Tromsø za 6,3 miliardy korun. Tento příběh ukazuje, že s úzkou specializací, trpělivým budováním referencí a místní přítomností lze uspět i na vyspělých zahraničních trzích.
Dalším zářným příkladem expanze za hranice je společnost Subterra, která dokázala získat významné infrastrukturní zakázky ve střední a jihovýchodní Evropě. Již v roce 2012 uspěla ve výběrových řízeních na rekonstrukci železniční trati Budapešť–Kelenföld–Tárnok v Maďarsku a na výstavbu dálničního tunelu Bancarevo v Srbsku. Tím si Subterra otevřela cestu k tomu, že v roce 2013 více než 10 % jejích tržeb pocházelo ze zahraničních projektů, a měla ambici tento podíl nadále zvyšovat. Založila v daných zemích pobočky a přizpůsobila se místní legislativě. Zajímavostí je, že v Srbsku se Subterra prosadila mimo jiné díky přísným kvalifikačním podmínkám investora – místní firmy nesplňovaly požadavky na dosavadní zkušenosti (například realizace alespoň jednoho kilometrového tunelu v posledních pěti letech), a musely proto spolupracovat se zahraničními partnery. Česká firma využila svých referencí z tunelů v Chorvatsku a Česku, nasadila vlastní tunelovací stroje a část českých specialistů, které doplnila o místní dělníky, a dokázala tak nabídnout konkurenceschopnou cenu. Případ Subterry ukazuje, že české podniky mohou uspět v zahraničních tendrech, pokud splní náročná kritéria a najdou efektivní model spolupráce s místními subjekty.
Je však třeba zdůraznit, že podobné úspěchy představují spíše výjimku. Většina českých stavebních firem působí na zahraničních trzích nesystematicky a zapojují se především do jednorázových projektů v sousedních zemích v roli subdodavatelů, případně dodávají jen úzce specializované komponenty.
VYHLÍDKY DO BUDOUCNA
Do budoucna lze předpokládat, že české stavební firmy zůstanou převážně orientované na silnou domácí poptávku, která v posledních letech stabilně roste. Dokud nedojde k výraznějšímu zpomalení tuzemského trhu, bude motivace hledat zakázky v zahraničí u většiny společností jen minimální.
Situace se však může v budoucnu změnit. Impulsem by mohla být generační obměna ve vedení firem, kdy mladší manažeři projeví větší ochotu k expanzi. Významnou roli by mohl sehrát i stát, pokud by systematicky podporoval české společnosti při účasti v mezinárodních tendrech, například prostřednictvím diplomacie, státních záruk či pojištění. Inspirací mohou být sousední země, jejichž vlády pomáhají domácím firmám prosadit se v zahraničí formou mezivládních dohod nebo zvýhodněných úvěrů.
Významnou šanci představuje také účast českých firem na velkých mezinárodních projektech uskutečňovaných v Česku. Příkladem je plánovaná výstavba nového jaderného bloku v Dukovanech, kterou povede zahraniční dodavatel, ale očekává se masivní zapojení českých subdodavatelů. Téměř polovina stavebních firem v průzkumu CEEC Research věří, že domácí podniky by mohly tvořit 25–50 % účastníků projektu Dukovany, a 7 % společností dokonce doufá v podíl nad 50 %. Ministr průmyslu a obchodu Lukáš Vlček (STAN) uvedl, že podíl českých firem na výstavbě doprovodné infrastruktury v okolí elektrárny by mohl přesáhnout 90 %. Tento projekt by se tak stal domácí mezinárodní zakázkou, která by českým firmám mohla poskytnout mezinárodní kredibilitu a posloužit jako reference pro případné další zahraniční zakázky.
Zatím ale pro stavební sektor platí, že hlavní růstové možnosti leží doma, a účast na mezinárodních projektech tak zůstane spíše doplňkovou kapitolou alespoň do doby, než se objeví nové impulsy k expanzi za hranice.
