Konverze památkově chráněného areálu Nuselského pivovaru v režii Penta Real Estate je důkazem, že i rozsáhlá rekonstrukce může citlivě propojit industriální minulost s požadavky současného města.
Na místě, kde se po staletí vařilo pivo, vyrostla v současnosti nová městská čtvrť s byty, kavárnami, náměstím a zároveň hlubokým respektem k historii. Konverze památkově chráněného areálu Nuselského pivovaru v režii Penta Real Estate je důkazem, že i rozsáhlá rekonstrukce může citlivě propojit industriální minulost s požadavky současného města. Zvu vás k přečtení reportáže z místa, kde staré trámy vyprávějí svůj příběh a nové stavby s pokorou navazují na jedinečný charakter původního pivovaru.
Sedím na lavičce na nově vybudovaném pěším můstku, který se klene přes říčku Botič a spojuje rušnou Křesomyslovu ulici s klidným vnitroblokem bývalého Nuselského pivovaru. Právě tady vznikl nový vstup do areálu, jenž se po letech chátrání dočkal citlivé rekonstrukce. Čekám na Jurije Suchačova a Martina Lánského ze společnosti Penta Real Estate, aby mě provedli znovuzrozeným Nuselským pivovarem. Těším se, Nusle pro mě nejsou jen místem na mapě, ale krajinou osobních vzpomínek a rodinných kořenů. Jsem zvědavá, jak projekt vdechl nový život místu, jež bylo po dlouhá léta zapomenuto. Fakt, že proměna nezůstala bez povšimnutí, dokazuje i starší paní, která mě žádá, jestli bych ji nevyfotila před zrekonstruovaným průčelím pivovaru. Souhlasím. Předává mi telefon a několikrát s radostí zapózuje. Pak mi poděkuje a spěchá na nově otevřenou poštu, jež se v obchodní pasáži nachází. V tu chvíli přicházejí zástupci investora a prohlídka může začít.
Než se ale spolu vydáme z můstku do srdce zrekonstruovaného areálu, zastavme se na chvíli u jeho historie. Teprve s jejím vědomím lze totiž skutečně docenit, jak hlubokou proměnou Nuselský pivovar prošel. Tradice tohoto místa sahá podle legend až do roku 1694, kdy v těchto místech vznikly tehdy nejstarší sklepy. Záměrně mluvím o legendě, protože písemné prameny dokládají, že skutečný rozvoj nastal za Jana Josefa z Vrtby, který mezi lety 1715 a 1723 postupně skoupil zdejší budovy. První doložené zmínky o vaření piva pocházejí z roku 1757. Zásadním milníkem se pak stal rok 1857, kdy areál koupil podnikatel Alois Procháska a následně jej pronajal rodině Waldsteinů. Právě oni stáli u největšího rozkvětu pivovaru, na nějž v roce 1897 navázala Pražská úvěrní banka. Ta z něj vybudovala největší průmyslový pivovar ve střední Evropě, který zásoboval nejen Prahu, ale celé Rakousko-Uhersko. Provoz byl ukončen v roce 1960, kdy zde zůstala už jen sladovna. V dalších desetiletích areál využívaly České vinařské závody, jež zde produkovaly víno z dovozu i z blízkých vinic v Havlíčkových sadech. Zmiňme také, že budovy prošly rekonstrukcemi v letech 1876, 1929 a 1935. Od roku 2003 je na základě rozhodnutí Ministerstva kultury ČR areál částečně chráněn jako kulturní památka. Přesto místo dlouho chátralo a značná část objektů zůstávala prázdná a nevyužívaná. Jen některé prostory sloužily jako sklady a také se zde nacházelo vnitřní paintballové hřiště. To vše se změnilo v roce 2017, kdy areál odkoupila společnost Penta Real Estate.
„Našli jste při vyklízení prostor pivovaru nějaké zajímavé historické předměty?“ ptám se Jurije Suchačova, Construction Managera ze společnosti Penta Real Estate. Na odpověď nemusím čekat dlouho. „Byla tu například obří dvoupatrová třídička ječmene. Rok a půl mě tížilo, kam ji umístíme. Pak se to vyřešilo – projevilo o ni zájem muzeum pivovarnictví, kdy svými díly přispěla k záchraně historicky cennější třídičky ječmene.“ Slovo si bere Martin Lánský, tiskový mluvčí Penta Real Estate, a doplňuje: „Dalším zajímavým nálezem byla časová schránka. Tu jsme ale objevili až v průběhu stavebních prací. Pojďte, ukážeme vám místo, kde jsme ji našli.“ Vydáváme se podél jedné z budov ke konkrétnímu místu nálezu. Když k němu dorazíme, nemohu si odpustit otázku: „Nechali jste tu nějakou novou schránku i vy, pro budoucí generace?“ Jurij Suchačov přikývne: „Ano, umístili jsme ji přesně tam, kde jsme objevili tu původní. Originály jsme předali muzeu, ale vše jsme zkopírovali a navázali na příběh. Přidali jsme průvodní dopis, snímky ze slavnostního otevření areálu a také leták jednoho z dnešních potravinových řetězců, aby si lidé za sto či dvě stě let mohli udělat představu o současných cenách. Také jsme přidali mince, třeba na nich jednou někdo zbohatne.“
Kráčíme dál podél zdi pivovaru a Jurij Suchačov upozorňuje na hvozd pivovarnických komínů. Jejich restaurování předcházela specializovaná analýza. Přesto se během samotných prací ukázalo, že rozsah poškození komínů je výrazně větší, než původní odhady předpokládaly, a množství trhlin a degradovaných částí bylo o polovinu vyšší. Z toho důvodu bylo nutné navýšit rozpočet na jejich opravu, ale vyplatilo se, protože jde o vizuálně působivý prvek nové čtvrti, který na panoramatu Nuslí zůstane další desítky let. Zajímavým detailem je, že pod pivovarnickými komíny se nacházejí atypické byty, jež se vyznačují nezvykle velkorysou podlahovou plochou, avšak úspornými dispozicemi 1+kk až 2+kk.
Na historický objekt navazuje moderní přístavba, která vytváří působivý dialog mezi minulostí a současností. Kontrast mezi původní industriální architekturou a novou hmotou je záměrný a citlivě řešený – nesnaží se o napodobování, ale o důstojné doplnění. Výrazným vizuálním prvkem nové části je bondová fasáda, jež mění svou barvu od hnědé do oranžové dle dopadajících slunečních paprsků. „Chtěli jsme využít Corten, který se používá v kombinaci s historickou zástavbou,“ vysvětluje Jurij Suchačov a pokračuje: „Jenže v praxi se ukazuje, že jeho použití nad kontaktním zateplovacím systémem nebo v kombinaci s vápennými omítkami může být problematické. Než se totiž povrchová koroze Cortenu ustálí, dochází ke stékání oxidů, jež mohou trvale poškodit a znehodnotit fasádu pod ním. Z těchto důvodů bylo od původního záměru upuštěno a volba nakonec padla na materiál, který vizuálně Corten připomíná.“
Vstupujeme na malé náměstí, jež vzniklo na rozhraní historického areálu a nové zástavby. Jde o srdce nově vzniklé čtvrti. Prostor pro zastavení, setkávání a sousedský život. Po obvodu náměstí ožívá parter se zázemím pro malé obchody, kavárny a restaurace. Plochu doplňují lavičky, drobná fontánka a nově vysazené stromky, jejichž koruny jednou poskytnou vítaný stín. „Většina žulových kostek, po kterých právě kráčíme, je původní,“ říká Jurij Suchačov a ukazuje na dlažbu pod našima nohama. „Před třemi lety jsme je vyzvedli, očistili, uskladnili a nyní znovu pečlivě položili. Chtěli jsme, aby tohle místo mělo paměť a neslo stopu minulosti.“
Výraznou architektonickou dominantou náměstí je objekt pekárny s cortenovou fasádou, jehož hlavním vertikálním akcentem jsou věžní hodiny. Ty kromě své orientační a vizuální funkce plní i významnou roli technickou – integrované prvky slouží jako výdechy podzemních garáží, které spolu se strojovnami a kotelnami zabírají celý podzemní prostor pod náměstím. Tento způsob řešení technické infrastruktury byl zvolen z důvodu památkové ochrany původních pivovarských budov, pod něž nebylo možné garážové stání a technické místnosti umístit.
Na důsledný respekt k industriálnímu dědictví navazuje i architektonické řešení přilehlých novostaveb. Tři věžové hmoty novostaveb jsou obloženy cihličkovou fasádou, která vizuálně i materiálově odkazuje na původní cihelné zdivo pivovarských objektů. Tento dojem dále umocňují balkony ze železobetonu v kovářské černi, jež podtrhují technicistní charakter architektury a přirozeně propojují novou výstavbu s historickým kontextem celého areálu.
Přístup k místní historii se zde neprojevuje jen v architektonických detailech nových rezidenčních domů nebo rekonstruovaných chráněných objektů, ale i v symbolických gestech – investor nechal na náměstí zbudovat pomník generálu Karlu Kutlvašrovi, veliteli Pražského povstání, který zde před svou smrtí pracoval jako noční vrátný pivovaru.
Náměstí představuje vhodný moment k úvaze nad urbanistickým řešením celé nově vzniklé čtvrti. Konverze areálu Nuselského pivovaru totiž nevznikla jako izolovaný rezidenční projekt, ale jako důsledně promyšlený urbanistický celek, jehož hlavní ambicí bylo otevřít a přirozeně propojit dosud uzavřený areál s okolní hustou městskou strukturou. Území je ze všech stran jasně definováno – jižní hranici tvoří říčka Botič a ulice Křesomyslova, západní stranu vymezuje ulice Závišova, na severu areál ohraničují železniční tratě vedoucí z Prahy hlavního nádraží na Smíchov a z Prahy-Vršovic na výhybnu Praha-Vyšehrad. Východní okraj lemuje Bělehradská ulice, kde se nachází i hlavní historická brána, jež byla v rámci revitalizace obnovena a opět otevřena veřejnosti. Do areálu vedou čtyři hlavní vstupy: jižní vstup novou lávkou přes Botič a severní od Vinohrad jsou určeny jen pro pěší. Rezidenti mohou do areálu vjet historickou branou z Bělehradské ulice nebo západním vstupem ze Závišovy ulice, všechna auta kromě zásobování obchodů ale míří hned do podzemních garáží. Na povrchu mají jasnou preferenci chodci, případně cyklisté.
Z prostoru náměstí se přesouváme do parteru samotného pivovaru. Historické konstrukce, často robustní a masivní, byly citlivě doplněny lehkými a transparentními vrstvami, nejčastěji skleněnými či ocelovými prvky, které jim dodávají vizuální lehkost a současně umožňují funkční integraci nových provozů. „Jaká byla vaše první myšlenka, když jste poprvé viděl tehdejší stav Nuselského pivovaru?“ nedá mi to a ptám se, zatímco stojíme v dokončené nákupní pasáži. Jurij Suchačov se na chvíli zamyslí a pak s upřímností odpoví: „Že je to výzva, a velká! Měl jsem za sebou už několik rekonstrukcí, ale tady jsem měl opravdu obavy. Profesionalita celého týmu byla ale nastavena velmi vysoko.“ Za jeden z nejnáročnějších okamžiků označil Jurij Suchačov technickou koordinaci rozvodů vůči skutečným rozměrům prostor a konstrukcí. „Komplikovaná byla třeba koordinace sítí a trubek. Jedna věc je projekt na papíře, ale v realitě se ukázalo, že se do plánovaných prostor nevejdou. Mnohdy koordinování a rozhodování probíhalo přímo na stavbě za účasti projektantů. Pomohlo nám i umístění některých stoupajících rozvodů do dostatečně širokých stěn, které ne zřídka měly i jeden metr tloušťku.“
Komplikovanou součástí rekonstrukce byla také realizace izolačního a sanačního systému, zejména opatření proti zemní vlhkosti. Vzhledem k omezením vyplývajícím z památkové ochrany nebylo možné využít běžných mechanických metod, jako jsou podřezávání zdiva nebo vkládání nerezových plechů do spár. Izolace tak musela být provedena výhradně pomocí chemických injektáží. „Součástí systému byly také sanační omítky, stěrky, a právě tato část představovala náročný technický úkol, protože vyžadovala nejen technickou preciznost, ale i správné načasování,“ vysvětluje Jurij Suchačov a pokračuje: „Celý proces musel začít oklepáním původních omítek. Pak se musely konstrukce nechat půl roku vysychat a teprve poté se mohly nanášet nové vrstvy. Šlo o naprosto klíčový krok, jenž nebylo možné uspěchat. Složitost celé disciplíny pak ještě zvyšovala nepředvídatelnost počasí – stačí, aby lehce zapršelo na konstrukci, kterou není možné zakrýt, a zdivo opět navlhne, což prodlouží proces vysychání. Spolu s tím je nutné dodržovat vysokou kázeň při aplikaci sanačních materiálů jak při řádném nanášení hydroizolačních stěrek, tak při správném vyhlazování sanačních omítek, kde nesmí dojít k uzavření struktury – musí dýchat. Právě kvůli kombinaci těchto specifických podmínek byla izolace proti vlhkosti jednou z nejkomplikovanějších a nejnáročnějších fází celé rekonstrukce.“
Na otázku týkající se unikátních technických řešení mi Jurij Suchačov bez zaváhání začíná ukazovat litinové sloupy v obchodní pasáži objektu. Vysvětluje, že právě tyto prvky představovaly z hlediska statiky mimořádně obtížně definovatelný konstrukční prvek, protože nebylo zcela jasné, jaké zatížení ještě unesou a kdy by mohlo dojít k jejich narušení. Podobně náročné pak bylo i statické posouzení původních dřevěných trámů a krokví. Přestože byl projekt zpracován statikem, nešlo o standardní model spolupráce s konzultací jednou týdně. V tomto případě byla nezbytná každodenní přítomnost statika přímo na stavbě, průběžné vyhodnocování aktuálního stavu konstrukcí a operativní rozhodování o tom, co konstrukce ještě zvládne a co už ne. „Co je za vás podmínkou úspěchu podobných konverzí?“ ptám se. „Bezesporu lidé. Ať už na straně investora, nebo dodavatele. Bez nich by se to včas zvládnout nedalo,“ odpovídá bez zaváhání Jurij Suchačov. „Když už zmiňujete harmonogram, který milník byl pro vás v projektu nejdůležitější?“ „Archeologové,“ usměje se.
Celé území, včetně prostoru pod novostavbou, sdílelo jednu společnou stavební jámu, hlubokou několik metrů. Každý její čtvereční metr přitom musel být podroben archeologickému průzkumu. Týmy investora si od počátku byly vědomy skutečnosti, že není možné stavební práce na dva roky zcela zastavit a předat celé území výhradně archeologům. Zvolili proto strategii souběžného postupu, kdy výstavba probíhala paralelně s archeologickým výzkumem. „To však vyžadovalo mimořádně precizní plánování – doslova šachovou partii, při níž jsme neustále promýšleli, kam v danou chvíli umístit pilotní vrtačku a kde ponechat prostor pro práci archeologů. Postupně jsme tuto náročnou partii sehráli až do konce. Přesto jsme se oproti původnímu harmonogramu nevyhnuli zpoždění, kdy v určité fázi dosahovalo až šesti měsíců. Od vydání stavebního povolení jsme realisticky odhadovali dobu realizace na dva roky. Aktuálně jsme pouze o dva až tři měsíce za tímto plánem a upřímně řečeno, s ohledem na všechny komplikace, které jsme museli v průběhu řešit, si tento výsledek zaslouží uznání. Smekám pomyslný klobouk před všemi, kdo se na tom s námi podíleli,“ popisuje Jurij Suchačov. Slovo přichází i na součinnost s památkáři. „Zásadní bylo, že jsme se do spolupráce pustili včas a díky tomu jsme od počátku věděli, co smíme a čemu se naopak musíme vyhnout. Musím ocenit také velmi svižné reakce na problémy, které se na stavbě nečekaně objevovaly. Setkávali jsme se pravidelně každých čtrnáct dní, někdy i častěji, podle potřeby. Vzájemná komunikace byla konstruktivní a vždy jsme si dokázali vyjít vstříc,“ přibližuje Jurij Suchačov.
Společně se přesouváme do bytových jednotek, které byly vybudovány v rekonstruovaném areálu historického pivovaru. Již na první pohled je zřejmé, že cílem bylo zachovat co nejvíce původních industriálních architektonických prvků a zároveň jim vtisknout novou funkci odpovídající současným nárokům na komfortní bydlení. Každý detail zde svědčí o hlubokém respektu k historii objektu a pečlivém přístupu k jeho obnově. Je jasné, že zvolený koncept sice přinesl určitá technická omezení, na druhou stranu umožnil citlivou reinterpretaci původních konstrukcí. Výsledkem je harmonické propojení minulosti a současnosti, které interiérům dodává jedinečný charakter. Snad se dá říct jediné – jsou to byty s duší a příběhem. V jednotlivých místnostech byly ponechány klenby, štukované stěny, dřevěná okna i podlahy. Některé jednotky, které byly navrženy jako mezonetové, mají vlastní vstup a soukromou předzahrádku. Zajímavostí je, že v jejich přízemních podlažích se nacházejí litinové sloupy, stejné jako v obchodní pasáži, které připomínají industriální minulost objektu a zároveň dotvářejí autentickou atmosféru celého prostoru. V horních patrech mezonetů nechybějí stropní trámy, které tvoří výrazný architektonický prvek většiny bytů v areálu bývalého pivovaru. Část z nich je dochovaná v původní podobě, zbylé byly odborně doplněny tak, aby citlivě navázaly na historickou konstrukci a nenarušily její vizuální kontinuitu. „Kladli jsme mimořádný důraz na zachování co největšího množství původních dřevěných trámů. Každý trám měl svůj vlastní příběh a o jeho osudu se rozhodovalo individuálně – procházel podrobným posouzením, a to jak z hlediska mykologického, tak statického. Zvažovali jsme, zda může zůstat na původním místě, nebo ho přesuneme na novou pozici, případně zachováme aspoň část protézováním,“ osvětluje Jurij Suchačov. Původní odhady však byly místy příliš optimistické. Například u nejstarší části areálu, barokního křídla, se předpokládalo, že se podaří uchovat až 90 % historických trámů. Po odkrytí střešní konstrukce však vyšla najevo rozsáhlá degradace. Zejména krokve byly z horní strany silně napadeny škůdci. Nakonec se podařilo zachovat přibližně 60 % původních prvků, což je s ohledem na rozsah poškození stále velmi solidní výsledek. Velká pozornost byla věnována také finální povrchové úpravě. Pro ochranu proti škůdcům byl použit transparentní nátěr aplikovaný jednotně na všechny dřevěné části, aby vizuálně nenarušoval autenticitu konstrukce. Historické prvky zůstaly bez další barevné úpravy, aby si zachovaly svůj přirozený vzhled a patinu. Nové konstrukční doplňky byly ošetřeny tvrdým olejem s medovým odstínem, jenž harmonicky ladí s původním materiálem a citlivě navazuje na historický charakter objektu.
Když se znovu ocitáme na nádvoří, kladu Juriji Suchačovovi poslední otázku – co by si přál, aby si lidé z návštěvy areálu odnesli? „Že se nám podařilo zachovat genius loci, duši místa. A i když jsme objektu dali nový charakter konverzí na bytový a retailový prostor, zůstává čitelná atmosféra i identita někdejšího Nuselského pivovaru. A právě to, myslím, dává celému projektu smysl.“
Foto: Penta Real Estate
