Martin Rajniš 2. díl – Eiffel byl génius. Jeho výkresy mě spolehlivě postaví na nohy

Český národ je národ poutníků za věžemi, po Česku jich je rozsetých 330. Martin Rajniš jich má na svědomí něco přes 10. Pro architekta jsou důkazem toho, že s minimem materiálu lze vzdorovat extrémním silám. A co Rajniš dělá, když propadá skepsi? Otevře prováděčku Eiffelovy věže. 

Často bojujete s úřady?

Nemusí to být jen úřady. Nekompetentních lidí je spousta i jinde. Dobrou ilustrací je Poštovna na Sněžce, kterou jsme dělali s Patrikem Hoffmanem. Spolek pro zachování krajinného rázu, který na tom chtěl podle mého hlavně vydělat, nám říkal: Tohle? Ta dřevíčka budeme za měsíc po otevření sbírat v Polsku. Krátce po realizaci se tam udělala námraza, 180 centimetrů tlustá, a co nevydrželo? Té polské ocelovo-betonové potvoře vedle to utrhlo nejsvrchnější disk. Je to už 15 let a Poštovna stojí pořád. Má na sobě viditelné šrámy dané super drsným počasím, ale obstála. Jednou tam foukal dokonce vítr přes 250 kilometrů za hodinu a žádná dřevíčka v Polsku nikdo nesbíral. Poštovna je stavebnice, není stlučená dohromady. Když přijdete se třemi lidmi, tak ji za pár dnů rozeberete na 35 tisíc dílů, které jsme s Honzou Machem a Patrikem Hoffmanem nakreslili. Tak tyhle arogantní řeči poslouchám celý život.

Dá se proti tomu nějak bojovat?

Tady mám prováděcí výkresy Eiffelovy věže. Když se cítím skleslý a smutný z toho, že mi něco zrušili, tak listuji prováděčkou Eiffelovky a začnu být nadšený. Ten člověk byl génius. Cítím se s ním někde v hloubi duše ohromně spřízněný. Ve smyslu neskonalého obdivu. Aby to nevyznělo, že se s tímhle chlápkem srovnávám.

A to Gustave Eiffel stavěl s tím, že věž bude stát jen dočasně, vznikla původně jen pro potřeby veletrhu...

Stalo se nám něco podobného. Postavili jsme polo načerno věž Ester v Izraeli, v Jeruzalémě, kilometr a půl od Zdi nářků, na pupku světa. Původně řekli, že to je umělecké dílo, které bude demontované. Pak se to lidem zalíbilo a rozhodli se, že tam bude stát napořád.

ČEŠI JSOU NÁROD POUTNÍKŮ

Váš poslední realizovaný projekt je rozhledna Závist mezi Zbraslaví a Dolními Břežany. Ocelová lana, která jí dávají stabilitu, nápadně připomínají prvky držení lodních stěžní. Je to náhoda? Je známo, že jste vcelku zdatný mořeplavec...

To je 12. věž, kterou jsme postavili. Mimochodem, není to žádná sranda udělat v Česku 12 věží během 15 let. Podstata tohoto návrhu je v tom, že si vezmete válec. A uděláte ho průhledný. Částečně je to konstrukce, částečně je to průhledné zábradlí. Aby ta situace byla ještě zajímavější, tak do toho svinete spirálu. Válec, mřížka, spirála. Teď to strčíte do trojúhelníkové konstrukce tak, aby se to ze tří stran vždy dotýkalo. A jdete dál. Ve zlatém řezu uděláte něco, čemu na lodi říkáme sáling (výztuha stěžně, umístěná kolmo na podélnou osu lodě, pozn. red.). V tomto případě to nejsou lana, ale ocelové tyče, ale když příčku chytíte na zem a na vrcholek, zabráníte i na tak tenké konstrukci tomu, aby ji vítr mohl rozbít nebo zdeformovat. Je to otevřený dialog tvarů, který odkazuje hluboko do historie, třeba do Řecka nebo Egypta. 

Větru se tedy nebojíte?

Závist je zajímavá tím, že s minimem materiálu dokážeme vzdorovat extrémním silám, které jsou neviditelné. Vítr, který si s ní pohrává, je neviditelný. Vezměte si, co nadělalo tornádo na jižní Moravě. Proto dávám na věže korouhve, aby lidi vnímali, odkud fouká. Když si tedy nezničíte mozek přemírou informací, tak vám do něj vlezou všechny tyhle tvary a kombinace, které jste v životě poznal. Těch jsou desítky milionů. A v milisekundách vám najednou přirozeně naskočí obraz té věci.

Závist je zajímavá tím, že s minimem materiálu dokážeme vzdorovat extrémním silám, které jsou neviditelné. Vítr, který si s ní pohrává, je neviditelný. Vezměte si, co nadělalo tornádo na jižní Moravě.

Ten první obraz vydrží až do realizace?

Je to pokaždé jinak. Proto je to tak zajímavé. Nemáte jistotu v ničem. Ten, kdo hledá jistotu, nemůže být architekt. Za den to třeba ještě tisíckrát změním.

Někdy se to ale musí zlomit a pak už od té představy neustupovat...

Nepospíchejte! Tahle věž mohl být tlustý klacek, kolem kterého jde schodiště, měla by tři nohy a drželo by to. Mohlo to být čtverhranné, kulaté... Všechny tyhle věci jsou něčím srovnatelné. Vy se ale musíte rozeběhnout po cestě, která s vámi ten božský dialog vámi navrženého kousku světa dokáže hrát. Trojúhelníky, válce, spirály, průhledy, to jsou všechno prvky, se kterými dosáhnete toho, že se vám začnou objevovat věci, které neexistují. Mívaly to třeba i gotické katedrály. My jsme to vytáhli z hlubin věků. 

Navrhováním věží a rozhleden se tedy vracíte někam stovky až tisíce let zpět?

Věže jsou odjakživa milníky na cestě, jak se v architektuře pohybujeme dál a dál. Jsou tak krásně jednoduché a přitom vnitřně složité. Tahle dvojí existence má silný vliv na to, jak si to lidi pamatují.