QARTA Architektura: V Česku chceme velká jména, vizionáře, ale stavby nesmí vybočovat

Stává se, že přijdete s vizionářskou ideou, ale vyhraje konzervativní návrh. Porotci vám poví: „Mně se to nelíbí.“ Zeptáte se: „Co se nelíbí?“ Odpovědí je: „Mně se to prostě nelíbí a to je náš odborný názor.“ Tak popisuje Jiří Řezák z QARTA Architektura častý problém nedostatečně kompetentních porot u soutěží.

Tvoříte více jak 26 let. Na jakých stavbách jste se toho nejvíce naučili?

David Wittassek: Pokud člověk není hloupý, je vnímavý, tak si z každého projektu zkušenosti odnese. S oblibou říkám, že není malé a velké stavby, s oběma je stejně práce. Každé období našich profesních životů nám něco dalo a pořád z toho čerpáme. Díváme se na to různou perspektivou, jak stárneme. Proto nelze říct, kde se člověk naučil nejvíc. Vždycky říkám, nejhorších je prvních dvacet let, pak už to jde.

Jiří Řezák: Každá doba přinesla zajímavé možnosti. Dost jsme se vyřádili u Petra Czudka při stavbě jeho domu. Lidé okolo chodili a ptali se, co že to stavíme za bunkr.

Vždycky jsme se snažili hledat neortodoxní způsoby a cestu. I když část projektů zůstala ve fázích úvah, čerpali jsme z toho dále a posouvalo nás to kupředu. Každá stavba, na níž jsme pracovali, má svůj charakter a liší se. Nekopírujeme stejné principy. Nedáváme věcem stejnou fasádu. Někteří architekti mají naučenou jednu strukturu, kterou stále opakují jako svůj podpis. To my neděláme, jedeme vlastní cestou.

Baví vás více navrhovat budovy nebo městský urbanismus?

David Wittassek: Všechno má svá specifika. Urbanismus pracuje s určitými detaily, parametry, strukturou. Dům má také svoji strukturu v rámci urbanismu.

Jiří Řezák: My jsme si vybrali obor, ve kterém se buď rozvíjíte, nebo stagnujete. David to řekl správně. Nejde o to, zda vás něco baví nebo nebaví. Myslím si, že pro architekta není správné se specializovat pouze na jednu oblast. Pestrost, vnímání rozličných vjemů a možnost sbírat zkušenosti pomohou vytvořit z jednotlivých dílků velkou skládačku. Zkušenosti pak přenesete do architektury a urbanismu. Kromě toho hodně rádi cestujeme, to nás inspiruje. V oblibě máme Holandsko a Dánsko.

Čeho si všímáte?

Jiří Řezák: Jedním z důležitých parametrů je pro nás funkce. Když se nás zeptáte na jakýkoli projekt, na němž pracujeme, proč je takto navržen, jsme schopni odpovědět. Rozhodně od nás neuslyšíte, protože se nám to líbí. To není odpověď a důvod. Neříkáme povýšeně takhle to je, my jsme architekti a rozumíme tomu nejlíp. My musíme věřit, že řešení je správné a bude fungovat.

David Wittassek: To nás možná vystihuje – nejde nám jen o vzhled, ale jak objekt nebo městský celek funguje. Je mnoho architektů, kteří mají jiný fokus, nekritizuji to, my jen máme jiný přístup.

Co vaši práci ještě charakterizuje?

Jiří Řezák: Chtěli bychom, aby naše projekty byly udržitelné. Vždycky jdeme na hranu ostří nože, zda je náš návrh správný a prověřený dobou. Inspirují nás špičkoví světoví architekti, kteří dělají skvělé vizionářské věci, co zapadají do konceptu města a fungují. To je to, co nás baví a čemu se chceme věnovat. Dáváme si výzvy, studujeme vše nezbytné, abychom si byli jisti, že náš návrh bude celospolečensky fungovat. Pak je důležité si ho umět obhájit a nenechat se zviklat od investora či jedinců, kteří výstavbu blokují a ustoupili by v případě, pokud něco změníme. My se raději vydáme delší cestou, na níž budeme se všemi mluvit a návrh vysvětlovat… jsme rádi, že existují investoři, kteří smýšlejí stejně.

David Wittassek: Samozřejmě nejdeme proti zákonům, vyhláškám či předpisům.

Jiří Řezák: Je důležité, aby každý dům nebo věc měly svou náplň a funkci pro oblast. Jde o to si položit otázku, co je pro to dané místo správné. Vyslechnout si názory občanů a hlavních architektů měst a také investorů ohledně směřování, pak s tím vším pracovat.

Pracujete dohromady nebo každý zvlášť na svém projektu?

David Wittassek: Dohromady. Navazujeme na sebe a doplňujeme se.

Jiří Řezák: Máme tu výhodu, že na sebe nežárlíme a nedíváme se druhému pod ruku. Každý jsme v něčem silný. David do ateliéru přinesl nekompromisní dotahování věcí do samého konce. Má buldočí povahu a požaduje po stavebních firmách realizovat jednotlivé detaily tak, jak jsou namalované, což někdy může být nepříjemné. Mnohdy by člověk ve svých letech už rezignoval, protože to bere energii. Jenže bez toho by nebyl výsledek!

Rozumím. V čem, Davide, vyniká Jiří?

David Wittassek: Jirka má zase vynikajícího obchodního ducha a je vizionář.

Jiří Řezák: Nechci, aby došlo k vyznění, že každý se nějakým směrem orientujeme. Spíše v čem je jeden silný, tím inspiruje druhého ke zlepšení. Jsme otevřeni a pozitivně se překvapujeme tím, co jsme se vzájemně naučili.

JAK ZMĚNIT SOUTĚŽE

Jak získáváte zakázky?

Jiří Řezák: Soutěží se hodně. Posledních pět let chodíme do vyzvaných soutěží, které si pořádají investoři, a daří se nám. Ne vždy vyhrajeme, ale i to nás posouvá dál, protože se učíme a vnímáme nové potřeby. Pak je tu samozřejmě spolupráce s klienty, kteří si nás prosazují a chtějí s námi dělat. Je to mix.

Změnili byste něco na soutěžích, které zadavatelé pořádají?

Jiří Řezák: Bylo by lepší, kdyby se lépe připravovaly, jako je tomu ve světě. Měly by být více kolové. První část by byla ideová a na jejím základě by se teprve pracovalo dále.

David Wittassek: Také je občas problém ve složení poroty, neboť v ní někdy zasedají lidé, kteří nemají dostatečnou profesní zkušenost.

Jiří Řezák: Stává se, že přijdete s vizionářskou ideou, ale vyhraje konzervativní návrh. Porotci vám poví: „Mně se to nelíbí.“ Zeptáte se: „Co se nelíbí?“ Odpovědí je: „Mně se to prostě nelíbí a to je náš odborný názor.“ Vymyslí si cokoli, promítají do toho své osobní pohledy.

David Wittassek: Své ego. Řeší, jestli se mu to líbí jako architektovi, ale přitom je zásadní, zda objekt splňuje daná kritéria. To je důvod, proč se nestaví žádné vizionářské stavby. Pokud vybočujete, dostanete za uši.

Říkali jste, že investoři jsou více edukovaní a chtějí vytvořit přidanou hodnotu. Tak proč tu dříve byli zahraniční top architekti jako Gehry, Nouvel nebo Bofill a teď tomu tak není?

Jiří Řezák: Představte si, že navrhnete vizionářskou stavbu a někdo přijde a řekne: „Já to tady nechci.“ Pak zformuje sdružení, všude chodí a říká: „To tady v životě stát nebude.“ Do téhle situace bychom se dostali. My tomu říkáme aktivizace pseudo občanské společnosti. Chceme velká jména, ale stavby nesmí vybočovat. Myslím, že zlomovým okamžikem byla Kaplického knihovna. Jestli se někomu líbila, nebo ne, je úplně jedno. Mohli jsme se tehdy odrazit směrem stát se progresivní, byť s možnými přešlapy. Místo toho vyhráli lidé prosazující konzervatismus a zafixovali Prahu do absolutně neprogresivního proudu. Investor je pragmatik, vezměte si, že do projektu dáte miliardu – budete pak někoho deset let přesvědčovat, že ta vizionářská stavba je super? Raději návrh ořežete, aby nikoho neštval, a stavba vznikne rychleji. Investor by byl blázen, kdyby tohle neudělal. Každý rok ho stojí úroky a připočtěte si k tomu ještě inflaci 10 %.

David Wittassek: Náladou a myšlením se pohybujeme totálně ode zdi ke zdi. V divokých devadesátkách bylo prakticky možné cokoli a teď se nacházíme na druhém protipólu, kdy některé skupiny lidí blokují výstavbu budov natolik, že není možné nic zrealizovat.

Jiří Řezák: Existují ale investoři, kteří nechtějí ustupovat. Líbí se nám, že se snaží občanské iniciativy přesvědčit, a jsme rádi, že s nimi můžeme spolupracovat.

Vedle nových staveb je tu hodně objektů, které jsou na konci své životnosti nebo hledají nové využití. Jak je to s rekonverzí budov?

Jiří Řezák: Když se podíváme na centrum Prahy, zde k rekonverzi historických budov zpravidla nedochází. Pojďme se pozitivně bavit, co bychom s tím mohli dělat. V zahraničí se ví, že centra oživují školy a mladí lidé do 35 let, kteří nepotřebují k životu auto. Třeba v holandských městech mají univerzity koleje v historických budovách v centru měst a díky tomu centra žijí. Bylo by dobré, aby si město sedlo ke stolu s NPÚ a nastavila se strategie města a jasné pravomoci památkářů. Teď jsme v situaci, že vám tam nic nepovolí, a proto investoři o centrum nestojí. Přitom oni by to udělali s citem. Výsledkem toho je konzervace centra a jeho vylidňování, zastavování okrajových periferních částí a natahování města do nelogických šířek.

UDRŽITELNÉ STAVEBNICTVÍ JE REALITA

Jak se díváte na udržitelné stavebnictví a bruselskou iniciativu Green deal?

Jiří Řezák: Je to realita, příležitost a máme dvě možnosti – buď s tím budeme bojovat, nebo toho využijeme. Západní svět si stanovil kritérium udržitelnosti a připravuje se na něj roky. Nejde o nic, co by se dělo nahodile, a my tady diskutujeme o tom, jestli se tak stane, nebo ne. Připadá mi to jako úplně hloupé téma a dovolil bych si citovat Martina Wichterleho: „Jsme malá země, která si nemůže dovolit státní dotační program jako má Amerika. Takže se jako společnost můžeme posunout jenom tím, že zkusíme být inovativní. Když všechny firmy dají do vývoje peníze, tak se to změní.“ Takže podle mého je absurdní o tom diskutovat. Pojďme pracovat s evolucí a přesměrováním toku peněz, abychom mohli věci dělat jinak.

Jak se k zelenému stavebnictví staví investoři, chtějí ekologické stavby?

Jiří Řezák: Vraťme se kousek zpátky. Vy s tím můžete přijít v okamžiku, kdy stát řekne: „Uděláme to, bude to.“ Připraví se k tomu legislativa a všichni členové stavebních úřadů budou edukováni, jak se takové stavby povolují a jsou normativně správně. Čili vysvětlit fakta a nastavit jednotlivé kroky do budoucna. My si ale neumíme v těchto věcech poručit a hledáme svoji cestu, která bude trošku jiná.

David Wittassek: Každý investor si může zvolit, co chce stavět. Banky do budoucna budou dělat jednoduchou věc. Zdraží od určitého roku úvěry na špinavé stavby. Prostě nedostanete dobrý úrok, pokud jenom lijete beton a používáte cihly. Budete tlačeni k udržitelnému stavebnictví a lidé, kteří si pak nemovitost koupí, si budou moct říct: „Udělal jsem něco pro tento svět.“

Když ekologickou stavbu nepožaduje investor, přebíráte iniciativu vy?

Jiří Řezák: Určitě s tím vždycky přijdeme. Vezměte si to podle sebe, v čem byste chtěla žít? Je třeba neustále diskutovat o tom, co je tady špatně, když mám možnost něco změnit? Udělejme to a nemluvme o tom. Máme skvělé technologie a umíme s nimi pracovat, takže je do projektů přirozeně zakomponujeme.

David Wittassek: Máme to štěstí, že většina investorů, se kterými spolupracujeme, k tématu udržitelnosti přirozeně došla sama.

UMĚNÍ JAKO SOUČÁST ARCHITEKTURY

Některé vaše stavby jsou spjaty s uměním ve veřejném prostoru. Karlínský Fragment je propojen s Davidem Černým, smíchovský Five zase s Jakubem Matuškou. Bylo pro vás umění ve veřejném prostoru vždy téma?

David Wittassek: Za mě ano, ale musel k tomu dozrát čas. Vyvíjela se společnost i samotné stavebnictví. Teprve nyní se umění stává přirozenou součástí veřejného prostoru a to má samozřejmě zpětně vliv na architekturu, domy. A jsou tu i investoři, kteří chtějí doručit přidanou hodnotu, a my pak přemýšlíme, jak umění nenásilně zakomponovat do celkové koncepce.

Jiří Řezák: Fragment určitě bude polarizovat společnost. Myslím si, že nelze zakomponovat umělecká díla do všech staveb, ale měli bychom se snažit o drobné intervence. A samozřejmě budeme narážet na konzervativní síly, které v žádném případě takové věci nebudou chtít.

Myslíte si, že se Fragment stane ojedinělým unikátním bytovým objektem s výtvarným pojetím nebo první vlaštovkou, která nastartuje změnu, jak stavět bytové komplexy?

David Wittassek: Je naivní předpokládat, že takhle bude vypadat každý druhý dům. Za prvé to něco stojí, za druhé je každé místo originální a nemělo by se na něm exhibovat.

Jiří Řezák: Přál bych si, aby to byla startovací čára a před Marcelem Souralem z Trigemy smekám. Dal nám úplně volnou ruku od samotného počátku. My to navrhli a nevěřili jsme, že se to celé takto zrealizuje. Kdybychom vám ukázali první skici… ono to vypadá úplně stejně! To se mnohdy nestane. On má neuvěřitelný tah na banku. Proces projektování byl poměrně rychlý. Nám se velmi rychle povedla stavba povolit. Zažili jsme s ním skoro stejnou spolupráci jako tehdy s Bofillem v Karlíně. Ten dům je vizionářský, drahý a on je naprosto jedinečný člověk, že jej takto chtěl. Přál bych nám všem, aby to změnu v myšlení o architektuře nastartovalo.

Přečtěte si také první část rozhovoru!