Jiří Řezák založil architektonickou kancelář QARTA Architektura roce 1996. Brzy nato vyhrál soutěž na lokálního architekta a začal navrhovat urbanistický rozvoj Karlína s Ricardem Bofillem. Ke spolupráci na počátku milénia přizval Davida Wittasseka, který se stal později společníkem firmy.
David se s Jiřím výtečně doplňují. Důkazem jsou ocenění jako Grand prix obce architektů, Best of Realty či Stavba roku. Co je oba Bofill naučil? Stavět pro lidi, mít pokoru a být stále pozitivní.
Jak jste se dostali ke spolupráci se špičkovým světovým architektem Ricardem Bofillem?
Jiří Řezák: V roce 1996, po studiu na ČVUT, jsme s kolegy založili ateliér a začali pracovat na projektech pro společnost Datart, která v prvních nákupních centrech budovala své ohromné prostory s prodejní plochou 1 000–2 000 m2. Tehdy jsem se spřátelil se spolumajitelem Datartu, Charlesem Butlerem, jenž měl shodou okolností také vlastnický podíl ve společnosti Real Estate Karlín. V té době dokončovali stavbu Paláce Karlín a vypsali soutěž na nového lokálního architekta. Drze jsem se přihlásil, oni mě vybrali, a tak jsem začal spolupracovat s Ricardem Bofillem.
David Wittassek: Já jsem přišel do Prahy okolo roku 2000. Mám technické vnímání, o němž jsem přesvědčen, že je částečně darem po rodičích, neboť byli technicky vzdělaní. Také ze školy jsem znal různé postupy a věděl, jak mají principiálně fungovat, jenže jsem se s nimi nesetkal v praxi. Při spolupráci s Jirkou a Bofillem v Karlíně najednou veškerá teorie a praxe začala zapadat do sebe a dávat smysl.
QARTA ARCHITEKTURA
Dvojici architektů Jiřího Řezáka a Davida Wittasseka spojilo dohromady podobné smýšlení i vize současné architektury. Ty udávají nyní formu i směr jejich architektonického studia QARTA, které funguje už více než 20 let. V začátcích intenzivně spolupracovali se španělským architektem Ricardem Bofillem na rozvoji pražského Karlína během výstavby administrativních prostor Corso Karlín. Ateliér dnes stojí za dalšími významnými projekty, jako jsou karlínský Fragment nebo Five na Smíchově.
Co všechno jste s Bofillem v Karlíně navrhli?
Jiří Řezák: Nejprve jsme s Bofillem začali tvořit master plán, který zahrnoval vše po ulici Pernerova. Stali jsme se lokálními architekty na Corso 1. Stavební povolení jsme v roce 1998 získali za čtyři měsíce a pozor, šlo o sloučené řízení. Díky rychlosti, která v té době panovala, jsme ani nestíhali připravovat projekt. Pak jsme začali pracovat na Corso 2 a 3, kde jsme spoluautory. Bofill zde přišel se skvělým řešením, a to prostřihnout celý karlínský blok. Tak vznikla tamní pěší zóna.
Dřív tam byly neprůchozí továrny a dost neutěšené prostředí.
Jiří Řezák: Karlín bylo velmi nevzhledné místo, a to i z pohledu Pražana. Nikdo sem nechtěl chodit. Šlo o lokalitu u centra s továrními budovami v dezolátním stavu. Tento naprosto bezútěšný stav byl umocněn tím, že oblast všichni jen přejížděli auty nebo autobusy na Florenc. Když sem přišli cizí investoři, vzali to jako výzvu. Měli zkušenosti a naprosto přesně věděli, co pro rozvoj této městské části udělat. Z absolutně industriální zóny vznikla plnohodnotná městská čtvrť. Charles Butler, který zde zůstal dodnes, říká: „Bylo to úplně jednoduché rozhodnutí. Jestliže je lokalita takto blízko centra, nemůže se stát, že by to nefungovalo.“ Dnes už to také víme a ve svých návrzích vytváříme nová lokální centra. To, co se v Karlíně odehrálo, nebylo vizionářství, všechna evropská města si prošla podobným rozvojem.
Mohla by taková transformace Karlína vzniknout dnes?
Jiří Řezák: Nemyslím si. V devadesátých letech, a ještě v prvním desetiletí nového milénia, jste cítili entuziasmus, lidé byli průbojní a v Karlíně všichni chtěli být. Dnes ve společnosti panuje velká nedůvěra v jakýkoli rozvoj.
David Wittassek: Lidem, kteří bojují proti stavbám, s oblibou říkáme: „Běžte se podívat do Karlína. Jde o typický příklad toho, jak lze transformovat město a vhodně ho doplnit, aby to bylo životaschopné a stalo se špičkovou adresou, na níž chtějí lidé bydlet. Karlín je důkazem, že to lze udělat.“
Karlín se dost proměn
il po povodních. Nastartovaly hodně změn?
Jiří Řezák: Všichni říkají, že tomu pomohly povodně. Není to úplně pravda. Povodně zde zpomalily rozvoj. Ten by byl jinak o hodně překotnější a rychlejší. Nikdo přece nekoupí investici, nenechá si ji deset let rozloženou, aby ji pak postupně doplňoval. Vezměte si tento dům (Machine house v karlínské Pernerově ulici), ve kterém sídlíme. Pro něj jsme připravovali architektonický návrh už roku 1999. V roce 2002 měl být položen základní kámen, ale přišly povodně. Museli jsme čekat. Náš ateliér byl dokončen v roce 2004. Investoři po povodních čekali tři až čtyři roky na schválení protipovodňové ochrany. Rozvoj Karlína se zastavil a Smíchov ho předběhl. Díky tomu zde nevzniklo nákupní centrum, jaké je na Smíchově. Když někde vznikne nákupní centrum, má tendenci stáhnout malé obchůdky z okolí, a to se zde nestalo.
David Wittassek: Zachovalo se měřítko, atributy a hierarchie, proto je Karlín naprosto geniální.
KRÁSNÉ A HORŠÍ ČASY
Studio QARTA Architektura bylo založeno v devadesátých letech. S čím jste se tenkrát potýkali a co jste naopak nemuseli řešit?
Jiří Řezák: Devadesátky byly absolutní science fiction a nikdy se nezapakují. Nejde to z jednoho prostého důvodu – šlo o transformační období. Společnost nežila v žádných strukturách a po šedesáti letech došlo k naprostému uvolnění. Měli jsme životní štěstí, že jsme se dostali do Karlína k Bofillovi. K architektovi, o němž jsme se učili ve škole, a já pak vedle něho seděl! Byl opravdu špičkový architekt a vizionář. Jenže to nebyl jen Bofill. Stavěl zde i Nouvel nebo Gehry, a to díky štědrým zahraničním investorům.
Co se změnilo oproti minulosti?
Jiří Řezák: Špičkovou architekturu dělaly soukromé subjekty bez soutěží. Soutěže, jaké se dělají dneska, jsou trendem posledních pěti šesti let. Co se týká investorů, byly to zahraniční společnosti, které přinášely nové trendy a možnosti. Dnes to jsou čeští investoři. Už mají rozhled, jsou více vzdělaní, vydělali si peníze a chtějí naplňovat velké vize.
David Wittassek: Všímáme si u nich snahy vytvořit něco výjimečného a dodat místu přidanou hodnotu.
Kdo vás za ty roky profesně nejvíce ovlivnil?
Jiří Řezák: Díky tomu, že jsem mohl pracovat s Bofillem, zkrátil jsem si neuvěřitelným způsobem profesní cestu. Naučil mě všechno. Tvořit, vnímat detail. Také se mi moc líbilo, že od samého začátku věděl, jak bude stavba vypadat. Nešlo o náhodu, pokus, omyl. Byla jasná struktura a už ze studie bylo jasné, jakou bude mít finální detail podobu. Je nešvarem, že uspořádáte soutěž, vybere se vizualizace a následná realizace jí pak neodpovídá. Vede to k frustraci. Kdežto tihle špičkoví architekti vědí, co mají dělat. Bofill přišel a hned na začátku ukázal, jak budou uvnitř vypadat detaily prvků. To se nám s Davidem líbilo.
David Wittassek: To je možná odpověď, proč my dva jsme spolu. Ať jsme každý jiný, tohle je pro nás zásadní hledisko. Bohužel jsme si vybrali obor, který je velmi dlouhý v čase, a deprimuje nás, že kdysi vše šlo daleko snáze. Když pracujete na projektu a postupujete rychle, pamatujete si, co bylo před rokem. Dnes ale existují projekty, které trvají deset let. Není to úplně v pořádku a měli bychom to změnit.
Jiří Řezák: Všechno opravdu trvá dlouho. Neumíme si stanovit kritéria, jak efektivně spolupracovat. Třeba ten obytný soubor v Braníku, na který David naráží. Na něm jsme začali pracovat před deseti lety. Ke zdržení došlo z důvodu blokace stavby některými lidmi a pak kvůli zdlouhavému procesu povolování.
Co kromě zdlouhavých procesů povolování patří mezi problémy stavitelství?
David Wittassek: Je to o složitosti doby, ale dříve bylo územní rozhodnutí na několik A4 listů, dneska má 63 stran a jde o právní dokument. Zjednodušení by neuškodilo, stačí se podívat do minulosti.
Jiří Řezák: Na stavitelství se podílí velké množství profesí. Každý by si měl ve svém oboru uvědomit zodpovědnost, již nese, a roli, kterou vykonává, a to až po poslední řemeslo na konci. Na svou práci by měl být hrdý. Připadá mi, že sebevědomí se úplně vytratilo. Když přijdete na stavbu nebo třeba na úřad, pocítíte, jak v oboru chybí lidé.
Chybí lidé úplně nebo jen ti, kteří by chtěli pracovat?
Jiří Řezák: Ve své podstatě chybí lidé. Stavařina je dnes z velké části strojařina a jedná se o velmi edukovaný obor. Současné materiály, technologie či trendy jsou fantastické.
David Wittassek: Oboru by prospělo zatraktivnění a popularizace.
V druhé části rozhovoru se dozvíte, proč u nás vizionáři nemají na růžích ustláno a jaký mají architekti postoj ke Green Dealu.
