Bez světla není architektury

Ing. arch. Josef Pleskot patří k absolutní architektonické špičce dnešní doby. Získal ocenění Architekt roku 2014 za unikátní revitalizaci postindustriální čtvrti Dolní oblasti Vítkovic a Obec architektů ho vloni nominovala na zisk zlaté medaile Za celoživotní dílo.

Ve své tvorbě uplatňuje nejrůznější architektonické tvarosloví a dokáže řešit úkoly od rodinných domů přes veřejné stavby až po rozsáhlé bytové, administrativní či výrobní areály. Zvláštní kategorii v jeho portfoliu tvoří mosty a lávky, které jsme v rozhovoru nemohli opomenout, stejně jako téma světlo v architektuře. Jak ostatně Ing. arch. Josef Pleskot říká: „Architekturu modeluje světlo. A možná je architektura snad samo světlo."

Když vyslovím spojení „světlo a urbanismus“… Jaké jsou první myšlenky, které ve vás tento kontext vyvolává? 

Srozumitelněji vnímám spojení „světlo a architektura“, protože architektura je obecnější pojem než urbanismus, který je v ní obsažen. Světlo je ale stále exaktně popsanou fyzikální disciplínou, takže první myšlenka bude vzpomínka na kapitolu Světlo v učebnici fyziky.

V jakých typech realizací si nejraději pohráváte se světlem?

Na to musím odpovědět asi jinak, než očekáváte. Architekturu modeluje světlo. Možná je architektura snad samo světlo. Takže ptát se architekta, jakou roli hraje světlo, to je jako ptát se na živou vodu. Bez světla není architektury. Na světlo se musí myslet zásadně a prvořadě, aby ta „fotka“ – když použiju ilustrativní příměr architektura jako fotka – vyšla dobře. Ne moc tmavá ani ne moc světlá, prostě nepřepálená. 

Nakolik odlišná je pro architekta práce s denním a umělým světlem?

Samozřejmě je to velký rozdíl, protože plnohodnotně nahradit denní světlo není možné. Architektura se nedělá podle toho, jak se v interiéru bude uměle svítit, ale především se zohledňuje, jak bude do prostoru dopadat denní světlo. Umělé osvětlení pro mě tak trochu znamená nahrazení denního světla nebo jeho doplnění. 

Vnímáte nějaký rozdíl při navrhování osvětlení historických objektů a moderních realizací?

Nevnímám to jako něco odlišného. Stále bedlivě sleduji, jak architekturu primárně modeluje denní osvětlení. Z toho pak vychází i návrh umělého osvětlení. Malá odbočka: Ve Švédsku jsem si všiml, že umělé osvětlení, lampy, mají často osazené v oknech. Pravděpodobně to vychází z toho, že oknem přicházejí paprsky denního světla. A záměr je takový, aby skrze okno pronikaly i paprsky umělého osvětlení a za tmy prolongovaly den. Připadalo mi to velmi inspirativní. My tady máme spíše tendenci zatáhnout na noc rolety a rozsvítit si u stropu. Ale já vždy nejradši hledám takové řešení, aby ten umělý paprsek světelného zdroje pokud možno přicházel z toho směru, odkud přichází ve dne. Tím ale nezatracuji lustry a způsob osvětlení interiérů odkazující na tradice loučí, svícnů nebo krbů. 

Jak konkrétně pracujete se svítidly třeba ve výstavních prostorech nebo v historických interiérech?

V tom není rozdíl. Architektura je jen jedna, podstata je stále stejná, ať jde o baroko, středověk nebo současnost. Ale rozhodně hraje roli, jestli je například v barokním prostoru na stropě malba. Pak se snažím svítit na strop, protože tam často bývá zobrazené nebe, tak aby bylo vidět i v noci. Na osvětlení prostoru hodně často spolupracuji s panem doktorem Žákem (pozn. red.: ing. Petr Žák, Ph.D., je projektant osvětlení, mj. odborný garant časopisu Světlo). Například v barokním prostoru kaple Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky jsme její interiér osvětlovali nepřímým způsobem. Uprostřed je stůl, v něm je zabudované svítidlo, které osvětluje křížovou klenbu – a světlo se pak difuzním způsobem spouští jako světelná mlha do prostoru kaple. Teď se také dostávám k tomu, že mám velmi rád co nejrozptýlenější osvětlení, což se děje právě difuzí světla, která odstraňuje ostré stíny. Co nejrozptýlenější světlo v prostoru považuju za hodně dobré, skoro za to nejlepší. Pokud jsou stropy dostatečně vysoké a je možné přes ně odrážet světlo, tak se k tomu rád uchyluji. 

Dá se říci, že když je co nejrozptýlenější světlo to nejvhodnější z architektonického hlediska, je zároveň to nejlepší pro vnímání lidského oka, pro naši psychiku?

Hodně rozptýlené světlo má samozřejmě i svá úskalí, jelikož úplně mizí stíny. Člověk tím trochu ztrácí pocit jistoty, orientovanosti a situovanosti. Protože když tušíte, že je někde váš stín, tak se o něj můžete – ilustrativně řečeno – jako by opřít. I sluníčko nám toto zprostředkovává. Ale když je difuze totální, světlo vás ze všech stran osvítí stejně. V důsledku toho v prostoru nejsou žádné modelované hrany, což naše psychika vnímá tak, že můžeme ztrácet pocit čitelnosti prostoru. Známe to z jevu zatmění slunce. 

Když jsme někde dosáhli dokonalého difuzního osvětlení, tak nám například mizely hrany schodů, nedalo se odhadnout, zda je schod vysoký, nízký, zda je bezpečný a tak dále. Nejen v architektuře má všechno svá velká tajemství a nic se nesmí dělat absolutně, protože by to pro lidskou psychiku mohlo být matoucí.

Pokud se ještě vrátíme k difuznímu osvětlení barokní kaple, byl pro vás výsledek něčím úchvatný či překvapivý? Nebo už obvykle předem odhadnete, jak realizace dopadne?

Předem nikdy nemám jistotu. Jen si myslím, jak to může dopadnout. Jak jsem již říkal, na koncepci osvětlení často pracuji s panem Žákem. To je člověk, který touží stejně jako já poznávat a experimentovat. Podobně jako pan inženýr Šimetka, majitel firmy Inge, s nímž také často spolupracujeme a tvoříme třeba i prototypy různých svítidel, což je krásné. Vždy jsem rád překvapován tvořivou spoluprací. 

Jaké prototypy světel jste spolu naposledy vytvářeli?

Poslední velkou realizací byl kostel svatého Jiljí v pražské Husově ulici. Pan Žák osvětlení nejdříve počítal a modeloval, pan Šimetka konstruoval, zkoušel a pomocí řídicích jednotek umožnil různé programy intenzity světel a ladil jejich barevnost. Dnes se totiž dá namíchat taková jemná chromatičnost, která nezkresluje originální přirozenou barevnost. Velkým experimentem pro nás bylo osvětlení stálé expozice Staří mistři ve Schwarzenberském paláci v Praze, kde hrála barevná složka osvětlení obrovskou roli, aby se barvy na plátnech starých mistrů neposouvaly někam jinam. 

Jakou úlohu hraje světlo ve výstavním prostoru?

Od jisté doby nemám rád cílené, směrové, akcentované osvětlení center obrazů. Snažím se proto nacházet celoplošné osvětlení, aby se na obraze nedělala zbytečná scénografie, tedy aby se nezvýrazňovala tvář nebo hruď nějaké postavy, nějaký předmět a tak podobně, protože to už patří do výkladu toho díla samotného. Naopak hledám způsoby rovnoměrného difuzního osvětlení. Díky němu totiž také mizí odlesky, což u některých děl hraje velkou roli. Odlesky na starých malbách vám znemožňují vidět obraz jako celek. Ale totéž platí u moderního umění, když se třeba pracuje s nějakou glazurou. Bodové nasvícení obrazů bylo kdysi oblíbené, protože se svítilo žárovkami. Ale nové technologie diodových zdrojů poskytují velké možnosti, což je úžasné. 

Jaké typy svítidel upřednostňujete, když pracujete s atypickým osvětlením?

Takové, které jsou co nejméně vidět. Nelistuji časopisy, abych hledal atraktivní designy, hledám jen takové zdroje, které jsou co nejméně nápadné a co nejlépe svítí. Nemám rád osvětlení na efekt, kdy se v interiéru osvětlují hrany schodišť, hrany stolů, kdy se zvýrazňují výtvarné linky. Stejně tak nemám rád ve veřejném prostoru přílišné vypichování objektů a nasvětlování často mrtvých fasád. Líbí se mi, když domy svítí pokud možno zevnitř a veřejný prostor má své lampy.

Jaký je váš názor na osvětlení v historických centrech měst?

U některých typů architektury se nasvětlování zvenku nelze vyhnout. Pražský hrad asi musí být nasvícený zvenku, protože z nábřeží chcete vidět jeho siluetu. Ale obecně mám za to, že nasvítit památky není jednoduché. Znamená to někam umístit světelné zdroje, ideálně je ukrýt. Když ale na druhé straně chcete, aby něco osvětlovaly, nelze je schovat za komín. Fyzika je neúprosná. Vždycky jsou na střechách vidět a je to problém. Přespřílišné přesvětlování veřejného prostoru nemám navíc rád z důvodu světleného smogu. Myslím, že když je venku přítmí, má člověk tak trochu přirozeně zpomalit a odpočívat. Přesvětlená Las Vegas jsou z módy. Co se nám líbí na obrazech Jakuba Schikanedera? Právě to přítmí a lampy, které jsou v ulicích a na mostech. Co roh, to lampa. Ne lampa každých pětadvacet metrů. Přesvětlenost ve veřejném prostoru může člověka ovlivnit natolik, že často ani třeba nerozpoznává, v jak charakteristickém prostoru se nachází. 

Jste autorem například ostravské, radotínské nebo písecké lávky… Je to náhoda, že máte ve svém portfoliu několik realizací tohoto typu? Nebo vás to zkrátka baví?

Je to asi víc náhoda. Ale moje téma je vytváření cest, spojů, zkratek. A k tomu všemu slouží mosty, lávky. Překlenování dvou míst, která nebyla spojená, to mě obecně velmi baví v architektuře i v urbanismu. 

Jakou roli hraje při navrhování lávek osvětlení?

S osvětlením lávek pracuji velice střídmě. Když je lávka v krajině, tak si říkám: Proč by se na ní mělo hodně svítit, když je všude kolem tma? Co se týče třeba ostravské lávky, nepovažoval jsem za nutné ji osvětlit kontinuálním způsobem, každý metr, každý kousek, protože vede z přírody, kde je přirozená tma, do ne úplně přesvětlené části města. Vždy říkám, že když před sebou vidím bod, který je osvětlený, jdu pod nebeskou bání od jednoho světýlka ke druhému jako chodec v těch Schikanederových obrazech. Nemělo by to vadit, protože totální tma v přírodě neexistuje. Obzvlášť ne v blízkosti měst, kde existuje spousta parazitního osvětlení.

Například písecká lávka spojuje dvě části města. Jak jste pracoval s osvětlením tam?

V Písku jsou osvětlena obě nábřeží, uprostřed lávky je lom a ten je také osvětlený. Takže jdete po přímce od jednoho světla k druhému. A tam, kde se lávka zlomí, tak už před vámi svítí druhá část města – a zase pokračujete k nějakému nasvětlenému místu. Když jsem uvažoval o radotínské lávce, vycházel jsem z požadavku obce, aby jejich lávka osvětlena byla, ale místo kontinuálního osvětlení jsem zvolil způsob nerovnoměrného – přerušovaného od místa k místu. Lávka je tedy osvětlena dostatečně, aby měl člověk pocit jistoty a bezpečnosti, ale ne přesvětlenosti. 

Co vás naposledy zaujalo v souvislosti se světlem v architektuře? 

Možná takový kontrast. V Praze mám moc rád prostor kolem kostela svatého Jindřicha, což je středověký kostel. V jeho blízkosti je funkcionalistická transformační stanice, dnes Palác Edison. A kolem je krásný park... Samotný kostel je nasvětlený tak trochu postaru, v něm i v jeho okolí je krásné šero. V tomto prostoru jsem rád ve dne i v noci. Dá se tam rozjímat, dá se tam snít. Druhý extrém je nedaleké Národní muzeum, které hoří jako sluneční koule. V takhle přesvětleném prostoru nejsem rád. Už jsem řekl, že nějaké památky mají být nasvětlené. Ale nemělo by to být udělané takto efektním přepálením. I energeticky to působí dost rozmařile. Pražský hrad, který je nasvětlený už z havlovských dob, působí daleko skromněji, přirozeněji a decentněji. 

Jaký smysl vám jako architektovi dává zónování osvětlení ve městě?

Velký. Protože osvětlení město strukturuje a v centru by přece jen mělo být víc světla než na periferii… V té souvislosti mě napadá téma osvětlení města jako celku v krajině. S Petrem Žákem jsme řešili studii osvětlení Žamberka. Modelovali jsme celé město, tedy nejen to, jak má působit uvnitř, ale také to, jak má fungovat při pohledu z krajiny. Protože i v noci má město právo mít nějaký charakteristický obrys. 

Na čem jste v poslední době pracoval?

Stavěli jsme výstavu knih v Muzeu literatury v Dejvicích. Ve výstavním prostoru je stabilní stropní osvětlení s omezenou flexibilitou. Věděl jsem, že z těch stabilních zdrojů výstavu nenasvětlíme. Potřebovali jsme dostat světlo do regálů, ve kterých byly velké stíny. A tak jsme veškeré světlomety nasměrovali na okolní zdi, aby světlo bylo rozptýleno. Díky tomu se je podařilo dostat do hloubky polic. Měl jsem z toho výsledku radost.

Na jaké profesní výzvy se nyní těšíte? Co vás v nejbližší době čeká?

Děláme pro Ostravu tři velké a tak trochu vizionářské projekty. Prostorové město v Dolních Vítkovicích, kterému říkáme Městopark. Osídlení industriální haldy Hrabůvka, kde myslíme na nebývalé spojení s přírodou a na soběstačnost za použití obnovitelných zdrojů a vodíku, a přestavbu vysokých pecí č. 4 a 6 pro účely progresivního industriálního muzea. A pak se těším na realizaci projektu Centra experimentální medicíny na Albertově. 

Kdybychom se drželi kontextu světla… Jakou realizaci byste vnímal jako velmi zajímavou? 

Úplně každou, protože v každé se řeší osvětlení a každá je v tomto smyslu vždy novou výzvou.

Autor: Klára Antošová, www.portalsvetlo.cz
Foto: David Turecký