Chci, aby tu těžký průmysl zůstal, a za to já budu bojovat

Vyzná se v arabském obchodním právu a má rozsáhlé zkušenosti s mezinárodním byznysem. Ve Spojených arabských emirátech působila ve společnostech Tatra Trucks a VÍTKOVICE General Trading a odtud obchodovala po celém Středním východě – od Ománu přes Saúdskou Arábii až po Jordánsko. Kromě toho má i zkušenosti s africkými trhy. Jako by jí život neustále otevíral nové dveře a přinášel další výzvy. Nyní čelí jedné z nejzásadnějších, a to zachránit český ocelářský průmysl před pádem do propasti zvané Green Deal. V rozhovoru vám představujeme Marcelu Kubalovou, předsedkyni Ocelářské unie. Zvolena do funkce byla před třičtvrtě rokem, tedy v nelehké době pro český ocelářský trh.

Když jste se s manželem přestěhovala v 90. letech do Spojených arabských emirátů, jaké hodnoty, které islámská země měla, s vámi rezonovaly?

Obrovská soudržnost rodiny v tom nejširším možném pojetí. Rodina se nikdy nekritizuje. Děti o svých rodičích mluví vždy hezky a chovají k nim hlubokou úctu, protože je vychovali. Mimochodem, tato hodnota nevychází jen z islámské tradice. I v křesťanství se říká: „Cti otce svého a matku svou.“ Když rodiče zestárnou, stará se o ně nejstarší syn, ne stát. V Arabských emirátech, ale i Saúdské Arábii neexistují domovy pro seniory.

Co se vám na jejich kultuře naopak nelíbilo? Byly například momenty, kdy jste si musela sama pro sebe ujasnit hranice toho, co jste ochotná tolerovat nebo akceptovat?

Na nic takového jsem nenarazila. Panuje tam obrovská úcta k ženě. Například v bankách a na letištích mají vyhrazené speciální fronty.

Není to spíše myšleno tak, že žena je vyloučena z mužského světa a má svou frontu, v níž má stát?

Kdepak, klidně jsem mohla stát ve frontě s muži. Jenže proč bych to dělala? Fronty vyhrazené ženám byly kratší, takže když jsem například zařizovala firmu, měla jsem všechno vyřízené mnohem rychleji. Na letišti v Saúdské Arábii zase byla speciální imigrační přepážka pro rodiny s dětmi nebo ženy s doprovodem. S rodinou, ale i s kolegy jsme ji při pracovních cestách pravidelně využívali, a díky tomu jsme ušetřili spoustu času.

Musela jste hledat rovnováhu mezi přizpůsobením se místní kultuře a zachováním si vlastní identity?

Nikdy jsem s tím neměla problém. Respektuji nejen jiná náboženství, ale i různé kultury. Dokonce jsem začala i obchodování s islámským světem školit ve firmách, učím o pilířích islámu ve školách.
 

„Arabové gestům velmi dobře rozumí. Například sledování pohybů rukou vám napoví, do jaké míry je další jednání průchodné.“

Naučila jsem se respektovat jejich modlení pětkrát za den. Vždy, když do firmy přijela delegace z muslimských zemí, snažila jsem se jim vyčlenit místnost, aby měli možnost se modlit. Nevyžadoval to každý, dost záleželo na vedoucím celé delegace. Když on nakázal, šli se modlit. Pokud to nevyžadoval, nikdo nešel. Nicméně modlení respektuji i proto, že znamená pětkrát denně se absolutně zklidnit na 20 minut a svým způsobem provozovat jógu.

Je to úplně jiný rytmus práce, než na jaký jsme zvyklí my, Češi. Přemýšlím, co by se mnou vnitřně dělalo, kdybychom v týmu měli extrémně moc práce, nestíhali a kolega by se zvedl, že se jde modlit. Jak jste se s tím vyrovnávala vy?

Modlitební časy jsou pevně stanovené a posouvají se podle pohybu slunce. Dohledat je můžete v novinách, a navíc k modlitbě vždy svolává muezzin. Nicméně manažeři, kteří mají jednání v kancelářích, ho nejprve dokončí. Nemodlí se všichni okamžitě.

Musela jste si v byznysu ve Spojených arabských emirátech vydobýt respekt mezi muži a prolomit stereotypy?

Když jsem v Emirátech pracovala pro VÍTKOVICE, působila tam také společnost Al Jaber Group, která už v té době měla 30 000 zaměstnanců a patřila mezi největší firmy v regionu. Jejím zakladatelem byl pan Al Jaber a ten vedení firmy následně předal dceři Fatimě místo synovi, protože byla velmi schopná.

Nicméně máte pravdu, že ocelařina není byznys, ve kterém se běžně pohybují ženy. Mně to ale nevadí a nebojím se toho. Snad ze začátku jsme pocítila nedůvěru, ta je však automatická ke všem lidem. Není možné předpokládat, že hned budete přátelé. Vztahy se budují dva až tři roky. Ať v arabském světě, nebo předtím v Africe, kde jsem pracovala, vždy jsem si je vytvořila díky své upřímnosti a jednání na rovinu. Pokud nastal problém, zavolala jsem klientovi, otevřeně mu sdělila situaci a navrhla řešení. Nesnažila jsem se mlžit, což se někdy dělá. Myslím, že oceňovali můj lidský přístup, a když pak chtěli s něčím pomoci, volali mě.

Jak jste se vyrovnávala s odlišnostmi v jednání? Přece jen Češi jsou pragmatičtí, zatímco Arabové emocionální. My si potrpíme na „Co je psáno, to je dáno“, zatímco oni připouští vyšší moc „Inš Alláh“.

Je dobře, že to zmiňujete, protože to je druhé největší moudro, které si, hned po přístupu k rodině, přináším z arabských zemí. Inš Alláh se mnohdy překládá jako možná, ale doopravdy to znamená dá-li Bůh. Jednou jsme se při podpisu smlouvy ptali obchodního partnera, zda opravdu můžeme počítat s platbou z jeho strany za měsíc. Odpověděl: „Inš Alláh.“ Chtěli jsme z jeho strany závazné potvrzení, ale on zase přitakal: „Určitě. Inš Alláh.“ A tak to prostě je, nikdy nemůžete vědět, co se stane. Zda budete za měsíc živí a budete schopni dostát svým slovům, i kdybyste je teď podepsali krví. Jde o pokoru k Bohu či osudu.

Co jste se v obchodování s nimi naučila?

Arabové jsou výborní vyjednavači. Určitě nebrat první nabídku a nedávat slevu zadarmo.

Jak jste se připravovala na obchodní jednání s ohledem na kulturní specifika regionu?

Než jsem někam jela, nastudovala jsem si hodnoty jednotlivých kultur a jaká jsou specifika jednání. To se dá zjistit například i ze stránek Ministerstva zahraničních věcí, které má zpracované souhrnné teritoriální informace.

Jaký je rozdíl mezi námi a islámskými zeměmi?

My jdeme rovnou na věc, kdežto v arabských zemích každé jednání začíná popíjením čaje či kávy. Také když se v jednání objeví nervozita, ne-li spor, je v této situaci vhodné požádat o šálek kávy, čímž odvedete pozornost jinam. Arabové těmto gestům velmi dobře rozumí. Například sledování pohybů rukou vám napoví, do jaké míry je další jednání průchodné. Když jsem se naučila číst jejich řeč těla při obchodování, hned jsem věděla, kdy mám začít brzdit a kdy je třeba udělat pauzu.

Neverbální signály často prozradí víc než slova. Například když vstoupíte do velkého beduínského stanu, je důležité vědět, jak si správně sednout. Natažené nohy a ukázání bosých chodidel by bylo považováno za neuctivé.
 

„Také bylo někdy dobré pro obchodování využívat období ramadánu, protože tehdy mají lidé povinnost pomáhat a být vstřícní. Je to měsíc, kdy jsou otevřené dveře, a i šejk je přístupnější víc než kdy jindy v roce.“

Také bylo někdy dobré pro obchodování využívat období ramadánu, protože tehdy mají lidé povinnost pomáhat a být vstřícní. Je to měsíc, kdy jsou otevřené dveře, a i šejk je přístupnější víc než kdy jindy v roce. Takže pokud bylo potřeba prodiskutovat nějakou zakázku, často se jako efektivní řešení osvědčilo pověřit někoho, kdo měl se šejkem dobrý osobní vztah. Díky ramadánu jej mohl navštívit a při vhodné příležitosti neformálně otevřít důležité otázky, co nás zajímaly.

Převzala jste toto umění komunikace i do vyjednávání v Česku?

My nepoužíváme gesta. Ano, hodně gestikulujeme, ale nic tím nevyjadřujeme. Je to dáno rozdílnou kulturou. Arabové nečtou tolik, co my. U nich je tradice ústní a cení si lidí, kteří jsou dobrými vypravěči. Měla jsem ráda posezení u čaje, kdy vám byli schopni vyprávět příběhy, ale bez osobní kritiky. V jejich kultuře je totiž veřejná kritika nepřijatelná, protože se věří, že každé slovo může ranit.

I v byznysu platí, že pokud jste měli vůči někomu výtky, nikdy jste je nemohli vyslovit před kolektivem. V arabském světě je obrovskou urážkou kárat zaměstnance před jeho nadřízeným či kolegy. Například nemůžete říct: „Vy jste nám to slíbil, a nedodal,“ pokud vedle něj sedí jeho šéf. Místo přímé kritiky volí Arabové jiný přístup, začínají chválou. Vždy, když jsme slyšeli mnoho komplimentů, věděli jsme, že brzy přijde ale.

Nicméně umění chválit a kritizovat tak, abych neurazila, ale motivovala lidi být lepšími, je něco, co jsem si přenesla do Čech.

MARCELA KUBALOVÁ Rodačka z Ostravy. Po vystudování Ekonomické fakulty VŠB šla studovat právo do Brna a pak mezinárodní právo do Francie. Pracovala ve společnostech, jako jsou TATRA či Vítkovice. Většinu svého profesního života obchodovala se zeměmi v Africe a na Středním východě. Nyní vede Ocelářskou unii a vyučuje obchodní operace se zahraničím na VŠB.

Byla jste členkou International Women‘s Club of Kyiv a s ostatními ženami jste si sdílely zkušenosti ze zahraničí a vyprávěly o svých osudech. Kdybychom se tam setkaly a vy jste mi vyprávěla o sobě, jaký je váš osud?

Mým osudem bylo cestovat a věřím, že toho mám ještě hodně před sebou. Žiji ve čtyř až pětiletých cyklech, během nichž vždy přišla zásadní změna, která nás zavedla do nové destinace. Nejprve jsme žili v Arabských emirátech, pak nás poslali do Kazachstánu, následně zpět do Emirátů a z nich do Kyjeva na Ukrajině. Osud nám vždy přinesl něco nového. Možná je to tím, že si člověk změnu podvědomě sám na sebe přivolá, anebo je také odvěká pravda, že v práci ze sebe do té doby vydáte maximum a pak začínáte stagnovat. Ví se to na ambasádách a věděl to i Čuba ve Slušovicích. Proto když dobrý manažer po určité době začal stát na místě, posunul ho výš na jiné oddělení a jeho místo zaujal někdo, koho si sám vychoval. Myslím si, že změny jsou fajn, a ani já se nedržím židle za každou cenu, když vím, že už to dál nikam neposunu.
 

„Mým osudem bylo cestovat a věřím, že toho mám ještě hodně před sebou. Nejprve jsme žili v Arabských emirátech, pak nás poslali do Kazachstánu, následně zpět do Emirátů a z nich do Kyjeva na Ukrajině. Myslím si, že změny jsou fajn, a ani já se nedržím židle za každou cenu, když vím, že už to dál nikam neposunu.“

Co jste dělala, když jste se vrátili do Čech?

Vrátila jsem se do Tatra Trucks, kde jsem působila čtyři roky, a pak jsem se rozhodla, že složím advokátní zkoušky, protože jsem měla vystudovaná práva. V okamžiku, když jsem si řekla, že si otevřu svou advokátní kancelář ve Frenštátě a budu lidem pomáhat s jejich problémy, přišla nabídka na předsedkyni Ocelářské unie.

Váhala jste?

Ocelářství a strojírenství mi sedí, protože v těchto oborech dělají opravdoví chlapi. Nejsou to žádní namachrovaní frajeři, ale upřímná parta lidí. Navíc jsem z Ostravy, takže mentalita říkat věci na rovinu mi je velice blízká.

Na druhou stranu jsem nevěděla, do čeho jdu. Protože jsem ale odvážná, šla jsem si zástupce největších firem, které Ocelářská unie zastupuje, poslechnout. Jednání s nimi se mi líbilo a řekla jsem si, že když nacházíme společnou řeč, jdu do toho.

Zvolena jste byla v květnu roku 2024. Jaký byl první necelý rok ve funkci?

Musíte rozumět legislativě, jednat jak s českou vládou, tak s Bruselem. Navíc jako předseda představenstva nesu statutární odpovědnost a mám obrovskou zodpovědnost za finanční situaci. Pouhý měsíc po mém nástupu šla Liberty Ostrava do insolvence a mně hodně času zabralo přihlásit naše pohledávky, zjišťovat detaily a odpovídat na neustálé dotazy novinářů.

Nenastupovala jste v klidném období.

A je pořád neklidné. Pořád je pro mě těžké smířit se s tím, že ze strany některých politiků nevidím výraznější podporu pro záchranu těžkého průmyslu u nás. Mám ráda, když se člověk může rozhodovat se znalostí věcí a problematice opravdu rozumí. Danému postoji ale nejsem schopna porozumět a stejně jsou na tom i moji kolegové. Nerozumím, v čí prospěch se to celé odehrává, a byť se to snažím pochopit, stále nenacházím odpověď.

Máme zde obrovský závazek Green Dealu a s ním spojené plány, které, věřím, že byly tvořeny s dobrým úmyslem, ale velmi rychle a bez jakýchkoli dopadů pro průmysl. Mám obavy, že zde není politická vůle, která by přehodila výhybku a řekla: „Udělali jsme chybu.“ Takže teď jde o to, jak nakrmit vlka a nechat kozu žít.

Podniky, které do toho investovaly nemalé peníze, z toho chtějí profitovat, a firmy, jež investice teprve čekají, v tom nevidí ekonomický smysl.

Dost možná to povede i k jejich bankrotu.

Bude to jako sněhová koule, která se bude postupně nabalovat. Upřímně. Nechci, aby došlo k deindustrializaci Evropy, protože by to vedlo k obrovskému poklesu životní úrovně lidí.

Jak konkrétně by se měla změnit politika EU, aby se zajistila dlouhodobá konkurenceschopnost evropského průmyslu?

Podívejme se, jak se chová Trump. Mysleme na Evropu, mysleme na sebe a chraňme si vnitřní trh. Evropa chce být poctivá a zachovávat závazky, které máme vůči Světové obchodní organizaci. Ano, pokud je budeme dodržovat všichni. Nicméně my jsme snad už jediní. Čína, a to i prostřednictvím dalších zemí, kam přesouvá svou výrobu, aby se zbavila nálepky Made in China, zaplavuje trh levnou ocelí a dalšími výrobky, přičemž těží z energetických nákladů, které jsou oproti našim třetinové. Nemají ani takové nároky na bezpečnost práce a někdy využívají k práci i děti.

Takže podporujme naše podniky, inovace a investice do nových technologií. Zaměřme se na školství, na mladou generaci. Nicméně nejedná se jen o finance. Jsem ekonom a odpůrce jakýchkoli dotací, protože deformují trh.

Jak vnímáte převzetí předsednictví Polskem a jaké změny očekáváte v oblasti podpory ocelářství?

Za předsednictví Polska jsme rádi, protože má ve svém programu i podporu ocelářství. Věříme, že jejich půlroční vedení nám poskytne významnou oporu a pomůže posunout tuto problematiku správným směrem.

Také budou nová jednání signatářů Antverpské deklarace pro Evropskou průmyslovou dohodu, kdy máme připravený akční plán pro ocel. Nicméně zatím mám pocit, že všichni čekají. Navenek se nic neděje a není patrná jediná akce.

Jak moc je Česká republika sebevědomá v jednáních s Evropskou unií?

Mám pocit, že v Česku jsme někdy papežštější než papež. Evropská unie v některých případech umožňuje členským státům upravit si pravidla podle vlastních potřeb, ale my v některých věcech hodně přitvrzujeme, abychom dokázali, že jsme lepší. Často to však není v zájmu průmyslu. Naše vláda se nestaví do silné vyjednávací pozice a spíše vyčkává, co se bude dít v Evropě. Často slýcháme: „Dejte nám příklady z Německa, a pokud to funguje tam, mohlo by to projít i u nás.“ V jejich jednání někdy postrádám větší odvahu, důraznost a aktivní boj za naše národní zájmy.
 

„Mám pocit, že v Česku jsme někdy papežštější než papež. Evropská unie v některých případech umožňuje členským státům upravit si pravidla podle vlastních potřeb, ale my v některých věcech hodně přitvrzujeme, abychom dokázali, že jsme lepší.“

Jak prosazujete zájmy českých ocelářů v Evropském parlamentu?

Na půdě Evropského parlamentu i se členy jednotlivých komisí za nás oceláře jedná Eurofer, se kterým máme každý týden online schůzky, a musím říct, že v posledních měsících jsou naše jednání velmi intenzivní. K tomu se snažíme naše zájmy prezentovat i našim europoslancům. Někteří jsou velmi vstřícní, jiní méně, ale to je asi všude.

Na jednání do Bruselu také pravidelně jezdí zástupci českých ministerstev. Scházíme se s nimi a snažíme se jim vysvětlovat naše stanoviska. Zejména na Ministerstvu průmyslu a obchodu je mnoho lidí, kteří problematice rozumí a uvědomují si hloubku všech našich problémů. Nicméně je otázka, co se pak v Evropském parlamentu domluví, když se tam všichni setkají.

Unie ocelářů podala vládě podněty k přepracování Vnitrostátního plánu v oblasti energetiky a klimatu (KNEP). Jaké konkrétní úpravy jste požadovali a proč nebyly plně implementovány?

Celý NKEP byl vytvořen na základě modelu, o jehož reálnosti máme pochybnosti. Chceme znát odpověď na to, co se stane v okamžiku, kdy odstavíme uhlí a nebudeme mít jádro ani jiný stabilní zdroj – kde zajistíme energii? Proto jsme chtěli vidět zdrojová data, protože průmyslový sektor žádné přímé vstupy do procesu tvorby modelu neposkytl, což vyvolává otázky o jeho relevantnosti. Ani ministerstvo vstupní data nemá, protože prý jde o know-how zpracovatele modelu. Takže chceme vyvolat jednání, na němž budou zástupci energeticky náročného průmyslu a tvůrci modelu. Požadujeme, aby samotní tvůrci vysvětlili úředníkům, kteří s modelem dále pracují a připravují na jeho základě energetickou koncepci státu, že to je opravdu jen model, a pokud nebudou dostupné energie, energeticky náročný průmysl neutáhneme.
 

„Celý NKEP byl vytvořen na základě modelu, o jehož reálnosti máme pochybnosti. Chceme znát odpověď na to, co se stane v okamžiku, kdy odstavíme uhlí a nebudeme mít jádro ani jiný stabilní zdroj – kde zajistíme energii?“

Jaký je váš názor na utlumení uhelných elektráren v kombinaci s plánovanou výstavbou Dukovan, u které já osobně vnímám otazník, zda se výstavba v termínu stihne?

Rozhodně si nemyslím, že je situace taková, jak je nám prezentováno, tedy že bychom neměli mít strach. Já ho tedy mám. Opravdu nejsem přesvědčena, že Česká republika bude mít dostatek energií. Pokud se nestane zázrak, a ten se asi nestane, čeká nás po odstavení uhelných elektráren vážný problém, protože je zatím nemáme čím nahradit. Opravdu mi nikdo není schopen říct, odkud se bude energie brát. Pokud někdo tvrdí, že z Německa, není to pravda. Už teď sem jezdí zástupci například z Bavorska vyjednávat nákup energií z jaderných elektráren. Také mě fascinují názory, že když potenciálně budeme mít výpadek energií na 20 minut, nic se neděje. Například Třinecké železárny potřebují mít stabilní dodávky energií a nemohou vypnout vysokou pec do doby, kdy jí zase bude dostatek. Nebo jak si to představují v zimě, když nebude foukat a svítit slunce třeba i několik dní? Takže z logiky věci, dokud nebudu mít jádro či jinou stabilní alternativu, nemohu uhlí odstavit.

Měli bychom myslet sami na sebe. Vždycky jsme byli soběstačná země v energiích, dokonce jsme byli i vývozcem, a do několika let se z nás stane země, která bude na dovozu závislá?

Jak dopadá na ocelářský průmysl současná energetická politika ČR?

Energie v Evropské unii máme třikrát až pětkrát dražší než ve zbytku světa. Cenový rozdíl se promítá do konečné ceny výrobků, které pak musíte na trhu prodat. Až v roce 2026 skončí Safeguards a nebude funkční CBAM, bude to představovat zásadní problém pro oceláře, ale nejen pro ně. Dovoz levné špinavé oceli zůstane neomezený a evropská zelená ocel bude drahá tak, že se stane neprodejnou.

Co by bylo řešením?

Okamžitě řešit ceny a dostupnost energií. Dále jsou návrhy, aby byla například nařízení EU, které by státy zavázaly nakupovat pro státní zakázky zelenou ocel. Jenže vysoká cena této oceli by se promítla do ceny těchto zakázek a tím i do státního rozpočtu a vyvstává otázka, jak by to ovlivnilo veřejné finance a především, jaké důsledky by to mělo pro daňové poplatníky.

Co se soukromého sektoru týká, drahá zelená ocel se promítne do koncových cen produktů. Obávám se, že tento dopad pocítí především nižší příjmové skupiny, pro které se některé výrobky mohou stát méně dostupnými.

Je pro české ocelářské firmy ozelenění průmyslu nezbytnou podmínkou pro dlouhodobé přežití, nebo naopak hrozí, že je vysoké investiční náklady a konkurence levné asijské oceli mohou postupně přivést k likvidaci?

Aby se ozelenění povedlo, státy budou muset na tuto transformaci vynaložit obrovské peníze. Když se podívám na státní rozpočet, konkrétně v Čechách, tak si nejsem jista, jestli na to prostředky opravdu máme. Nevím, do jaké míry bude EU schopna finančně sanovat všechny energeticky náročné výroby nebo zda se rozhodnou zachránit například tři vybrané ocelárny.

Podívejme se na konkrétní příklad Třineckých železáren, které plánují odstavit jednu ze svých dvou vysokých pecí na surové železo. Výroba se přesune do elektrické obloukové pece, která však bude mít výrazně vyšší spotřebu energie, což se promítne do ceny finálního produktu. Opravdu bych nechtěla být v jejich kůži ani v pozici žádné jiné velké ocelárny, která musí rozhodnout, zda se pustí do tak obrovské investice, aniž by měla jistotu, že své produkty na trhu prodá. Zvlášť když sem stále proudí levná ocel z Číny.

Vláda by měla změnit pohled na ocelářství jako na špinavý obor. Měla by si uvědomit, že bez ní se neobejde ani naše výroba aut nebo zbrojařský průmysl.

Pokud by se energetická a klimatická politika nezměnila, jaký očekáváte další vývoj v českém ocelářství?

Pokud se nic nezmění, mám velké obavy o osud průmyslu.

Co je vaším cílem dokázat?

Chci, aby tu těžký průmysl zůstal, a za to já budu bojovat. Chci, aby firmy, které zde mají dlouhou historii, nezanikly a aby zde ocelářství zůstalo. Mým cílem je ho zachránit. Jsem velký bojovník a nevzdám to. Možná už mám i v odvětvích, které na energiích vydělávají, odpůrce, ale mně to nevadí a vnímám to jako dobrou známku toho, že se začíná něco dít.