Každá stavba vás učí pokoře

Radek Ondruch vede se svým týmem jednu z nejrespektovanějších konstrukčních firem v Česku. Se svou společností navrhl a realizoval nejdelší visutý most pro pěší na světě. Nemusíte daleko cestovat. Nachází se na Dolní Moravě. Ve stejné lokaci, na úpatí hory Sněžníku, najdete ještě jednu jeho stavbu, Stezku v oblacích. Skládá se ze tří věží, kolem kterých se vine lávka do výšky 53,5 metru nad svažitým terénem. Ač jde o odlišné projekty, mají stejný rukopis. Odrážejí výzvu, jsou technicky náročné na realizaci a umně kombinují dřevo, ocel, sklo a beton. Vše, co tým Radka Ondrucha projektuje a staví, dokazuje, že je možné prakticky cokoli, pokud myšlence věříte, jste odhodláni tvrdě pracovat a jít svou vlastní cestou.

Na LinkedInu máte motto: „Náš život je příliš krátký na to, abychom dělali práci, která nás nudí nebo nebaví.“ Už od mala jste chtěl pracovat se dřevem a věnovat se tesařině?

Pocházím z malé vesničky, kde poměry fungují úplně jinak, možná i teď, a vše je dopředu dané. Pokud je poblíž fabrika nebo JZD, značná část obyvatel zde pracuje. Je to způsob jejich života a neříkám, že je to špatně.

Čím jsem byl starší, dostával jsem se do generačního střetu s rodiči, ale i s okolím, protože jsem nechtěl žít ve stejném stereotypu. Takže jsem se rozhodl odjet na montáže po celé České republice, kde jsem se začal seznamovat s konstrukcemi z lepeného dřeva. Šest let jsem pracoval jako řadový dělník, nicméně mě to úplně nenaplňovalo, a rozhodl jsem se založit svou projekční a realizační firmu.

Jak vzpomínáte na začátky podnikání?

Chodili jsme do soutěží s tuzemskými i zahraničními firmami, které lepené konstrukce vyrábějí. Občas jsme vyhráli a firma se postupně rozšiřovala. Dostali jsme i příležitosti pracovat v zahraničí. V jeden moment se to zvrtlo a zakázek raketově přibylo.

Svůj úspěch jste si jednoduše odpracoval.

Když se zbavíte všech stereotypů, když vás nikdo nepodporuje, pak teprve objevíte svou sílu, vizi, sebe. Mě vždy bavily zajímavé stavby, které byly architektonicky i filozoficky jiné. Našel jsem si vlastní cestu, která se vymykala standardu, a hledal stejně smýšlející lidi. Hledal výzvy. Přitahovalo mě vytvářet, co málokdo umí. Prát se s tím. Čas letěl a ani nevím, jak se to všechno událo. Vždy se však jedná o to, že pokud máte představu, pokud víte, co chcete, a zůstáváte přímým člověkem, nenecháte se ovlivňovat okolím, které vás mnohdy manipuluje, tak se úspěch dostaví. Také je důležité mít skvělý tým a dostat šanci od investorů, kteří podstupují velké riziko. Jak oni, tak my, netušíme, jak některé velmi atypické projekty budou probíhat.
 

„Když se zbavíte všech stereotypů, když vás nikdo nepodporuje, pak teprve objevíte svou sílu, vizi, sebe.“

Jak jste přemýšlel o konstruktérské práci tehdy a dnes?

Zakázky jsem vnímal jako způsob vydělání peněz, abych uživil své zaměstnance. S postupem času se začala přidávat potřeba nejen zajistit práci pro lidi, ale vytvářet projekty s přidanou hodnotou, které mají hlubší filozofii.

Co se naopak nezměnilo?

Jsem zvyklý mluvit o všem přímo, což se dnes moc nenosí. Rád vedu dialog a nevadí mi odlišné názory. V diskusi mohou vznikat nové nápady i filozofie stavby.

Pokud nasloucháte lidem, kteří už v životě něco zažili, mohou vás obohatit svým přístupem, zkušenostmi a tím zdokonalujete sám sebe. Vyhledávám víc než jen obchodní vztah.

Kdo vás nejvíc ve vaší profesi ovlivnil?

Velkou oporou mi byla žena. Už tehdy řekla, že bude tou, kdo bude mít v rodině stabilní zaměstnání a já tím pádem budu moct podstupovat riziko podnikání. Věřila mi. Poskytla veškerý servis a podporu. Tak je tomu dodnes.

Pak to byli lidé, kteří na sebe byli ochotní brát riziko, zodpovědnost a jít se mnou do velkých výzev. Například výrobní ředitel Aleš Gebauer, vedoucí projekce Václav Röder nebo hlavní statik Ondřej Orság. V neposlední řadě i investoři, kteří se nebáli nám své projekty svěřit.

V jednom rozhovoru jste řekl: „Odmítám být zastáncem jakéhokoli systému, s týmem chceme být nezávislí.“ Jít svou vlastní cestou vyžaduje velkou odvahu.

Zůstat sám sebou je krásné, ale jak jste řekla, velmi těžké. V dnešní době se vás snaží ovlivnit mnoho lidí třeba i z výrobní sféry. Konstruktér musí být nezávislý, musí ovládat všechny systémy a nebát se s nimi pracovat. Jen tak může tvořit hodnotné stavby. Pokud budete používat stále stejné materiály a necháte se ovlivňovat, nikdy se neposunete kupředu a nepřinesete ta nejlepší konstruktérská a materiálová řešení.
 

„Konstruktér musí být nezávislý, musí ovládat všechny systémy a nebát se s nimi pracovat. Jen tak může tvořit hodnotné stavby.“

Kdo z investorů vám prozatím dal největší příležitost?

Největší příležitost a šanci nedegradovat, co architekt navrhl, byl projekt jízdárny Hippo Aréna Šamorín na Slovensku. Unikátní objekt kombinuje lepené lamelové dřevo, ocel, sklo a beton. Jde o výkladní skříň všech možných systémů, které jsou zajímavé i z hlediska designu. Šlo to udělat jinak, možná levněji, zjednodušeně, ale investor se držel konceptu a filozofie stavby, přestože to bylo finančně náročnější. Tento přístup je mi nejvíce blízký.

Co nejodvážnějšího jste profesně udělal?

V oblasti dřevostaveb to byl hned můj první počin čtyř lepených vzducholodí, které byly opláštěny titanzinkem. Tehdy jsem si říkal, zda jsem udělal dobře, když jsem tuto zakázku přijal. Je totiž něco jiného stavět na zemi a ve vzduchu. Také Aula Medica, Karolinska Institutet ve Stockholmu vyžadovala zcela jiný přístup.

Očividně máte rád výzvy.

Rozhodně. Když jsme stavěli první věže Skywalku na Dolní Moravě, architekt vytvořil pouze křivku a my dali cenu. Investor tedy úplně nevěděl, co se bude stavět. Na papíru neexistovala žádná hmotná konstrukce. Na jednu stranu jsme měli úplnou volnost, na druhou jsme cítili velkou zodpovědnost. Mysleli jsme si, že umíme spoustu věcí, ale tohle byla nová dimenze. Jenže jak říkám: „Smlouva je jenom jedna a musíte ji dodržet.“ Takže jsme do toho rizika šli. Přijali velký závazek a byli si vědomi, že nejde jen o nás, ale i o dobré jméno naší společnosti. Proces realizace byl hodně náročný a někteří to nezvládli.

Co bylo nejtěžší?

Pracovali jsme ve vysoké nadmořské výšce. Fakt, že jsme byli na úpatí hor, ovlivňoval montáž. Nemohli jste si jednoduše přidat jeřáb jako u jiných staveb. Neměli jsme staveniště. Ani lidé nefungovali ve standardním režimu. Pracovali ve velkých výškách a museli jsme je měnit v určitých intervalech, aby to zvládali. Na zakázku nebyli třeba jen dřevaři, ale horolezci nebo oceláři. Navíc se navržená konstrukce skládala z jednotlivých komponent dle vyprojektovaného 3D modelu, které jsme zakázkově vyrobili, pozinkovali a pak na místě montovali. I vlastnosti materiálů byly nevyzpytatelné. Rizik bylo mnoho. Když jsme poskládali první stavbu, oddechli jsme si, ale byli jsme vyčerpaní.
 

„Fakt, že jsme byli na úpatí hor, ovlivňoval montáž. Nemohli jste si jednoduše přidat jeřáb jako u jiných staveb. Neměli jsme staveniště. Ani lidé nefungovali ve standardním režimu.“

Kolik času zabralo projektování, výroba a montáž Skywalku?

Celý proces trval rok.

Kdybyste stejný projekt realizoval dnes, co byste udělal jinak?

To vám nedokážu říct. S odstupem času získáváte nadhled a mnoho okamžiků zapomenete. Takže se dál v euforii vrháte do staveb, které jsou čím dál složitější, a opět se dostáváte do situace, kdy si říkáte: „Co jsme to zase vzali?“

Tím se dostáváme k nejdelšímu visutému mostu na světě, který se jmenuje Sky Bridge 721 a nachází se také na Dolní Moravě. Stavba překonává údolí ve výšce 95 metrů nad zemí a délce 721 metrů. Co na ní bylo konstrukčně nejsložitější?

Bylo to jako déjà vu. Po několika letech jsme se vrátili na stejný vrchol hor, ale tentokrát nestavěli do výšky, ale do délky. Šlo vůbec o náš první most. S nadšením jsme se pustili do projektování, výroby a montování. Spolu se zahraničními firmami, které na zakázce spolupracovaly, jsme vytvořili sehraný tým, v němž jsme si nezávazně předávali své zkušenosti. To se v Čechách moc nedělá. Tady mnoho lidí o svém know-how jenom mluví. Jenže ve skutečnosti ho nemají, nebo se o něj nedokážou podělit. Vědomosti je ale důležité v týmu sdílet. Jen tak mohou vzniknout skvělé počiny.

Z vašich slov vnímám mezi řádky vášeň pro konstruktérskou práci.

Vždy se snažím přicházet s řešeními, která se vymaňují a prověří je až čas. V tom je svoboda, určení i sebepoznání. Každá takováto stavba vás učí pokoře.
 

„Vždy se snažím přicházet s řešeními, která se vymaňují a prověří je až čas. V tom je svoboda, určení i sebepoznání.“

Čeho si vážíte?

Ne každý má možnost realizovat projekty jako my. Uvědomuji si to a lidsky si toho vážím. Na druhou stranu, málokdo by chtěl přijmout tak velké riziko a záruky jako my.

Je pro vás cesta cílem nebo se vždy těšíte na ten okamžik, kdy stojíte na jejím konci?

Pro mě projekt neznamená to, že ho vyhraji a postavím. Baví mě historie a příběhy staveb. Už od začátku s investorem a architektem hledáme různé úhly pohledu a přidanou hodnotu. Stavba musí mít výraz a zajímavé technické řešení.

Jakou stavbu ze svých realizovaných projektů máte nejraději?

Přemýšlím, když máte hodně dětí, zda dokážete říct, které máte nejraději? Jestli to první nebo poslední.

To nejmíň zlobivé?

Zlobí všechny, ale každé jinak. Každá stavba mi vždycky něco dala a vzala. Je mi něčím blízká. Proto nedokážu vybrat jen jedinou.

Česko je nyní váš prioritní trh, kde všude jste stavěli v zahraničí?

Měli jsme možnost pracovat ve Švédsku, na Slovensku a teď stavíme také v Polsku.

V čem zásadním se liší zahraniční a tuzemské zakázky?

Jde o optiku, jakou na věci nahlížíme. V Česku jste dodavatelem, od kterého se očekává levné cenové řešení. V zahraničí jste partnerem, jehož se snaží pochopit, a diskuse probíhá úplně na jiné úrovni. Zjišťují, zda jste schopni stavbu technologicky postavit, a je i důležité, jak si budete vyhovovat lidsky. Když pochopí a přijmou vaše řešení, pak spolupráce dobře funguje. Dodavatelé jsou vám schopni vyrobit cokoli, pokud jim vysvětlíte svůj záměr.

Když jsme přijeli ve dvou do Švédska, sedělo proti nám deset lidí. Oni nechápali, proč jsme dva, a my, proč jich je tolik. Pak zjistíte, že mají pro každou disciplínu svého specialistu, který je vzdělaný a má mnoho profesních zkušeností. My jsme proti nim všeumělové. Líbilo se mi, že veškeré složité situace nebo potenciální problémy se stavbou se řešily dopředu, a ne na staveništi. Díky tomu je pak stavařina daleko méně stresová. Jednoduše jinak se staví i přemýšlí. V tuzemsku jdeme stejnou cestou a aspoň nám to selektuje projekty i investory.

Zůstat věrný a upřímný sám k sobě je v profesní džungli mnohdy složité. Jaké komplikované situace jste za těch 25 let v podnikání zažil?

Spíš si ty situace vytvářím sám. Rád v dialogu s lidmi stavby rozebírám a mnozí z nich na to nejsou zvyklí. Hledají v tom manipulaci nebo spekulaci. Až když mě víc poznají, pochopí, že jsem nezávislý blázen, který si zakázky dělá dobrovolně těžší a ve stavbách hledá různé významy.

Máte před sebou teď nějakou výzvu?

V současnosti pracujeme v obci Poronin, kousek od polského Zakopaného. Jde o konstrukci stezky v korunách stromů komplikovanou svým založením ve svažitém terénu. Má tvar srdce obkrouženého dvěma kruhy. Na každém z nich je stezka s délkou 45 metrů. Nabídne úchvatné pohledy na polské Tatry ze dvou vysazených skleněných teras, z nichž ta větší je ve výšce 47 metrů nad zemí.

Jaké rád kombinujete stavební materiály?

Dřevo pro mě představuje jednu etapu života, začínal jsem s ním. Je to krásný, tvarovatelný a teple působící materiál. Beton je nutný pro zakládání stavby nebo jej můžete zapojovat do pohledových prvků. Ocel má úplně jiný vzhled a velké konstrukce z ní vyrobené umožňují větší variabilitu rádia, propojení. Když k tomu přidáte ještě sklo, které je lehké a čisté, můžete docílit technicky náročných a zvláštních konstrukcí. Rád pracuji se všemi a objevuji jejich možnosti.

Své know-how se snažíte předat i studentům. Dohledala jsem, že jste měl třeba přednášku na ČVUT nebo dřevařské škole ve Volyni. Co je učíte?

Snažím se studentům vysvětlit, že za kaž­dou stavbou je příběh, má své vztahy, vítězství, ale i eskapády. Abychom byli schopni stavět, je třeba chápat víc než jen konstrukční systém.

Jaký nejzajímavější dotaz vám kdy žáci položili?

Mám pocit, že lidé se bojí zeptat. Možná je to dobou, která umenšila osobní komunikaci. Na sociálních sítích jsou hrdinové, ale při přednášce se bojí vystoupit a položit dotaz. Je tam vždy jen několik lidí, které to zajímá. Všem studentům říkám: „Dělejte, co vás baví, naplňuje, a ne, co chtějí vaši rodiče nebo okolí. Obětujte tomu všechno. Odjeďte do zahraničí, ale hlavně se vraťte! Se zkušenostmi, které jste nabyli, pak posuňte sebe sama nebo nějakou firmu.“

Mladí mají možnost pracovat se svým časem a nesmí ho promrhat. Od určitého věku, anebo když založí rodinu, už to nepřelomí.

Co chtěli vaše rodiče, abyste dělal?

Je hodně důležité, v jaké rodině vyrůstáte. Může vás posunout, nebo je třeba se z ní určitým způsobem vymanit. Můj otec byl umělecký kovář a maminka obkladačka, což bylo pro ženu velmi neobvyklé povolání. Nikdo u nás neměl podnikatelského ducha a už rozhodně nikdo nečekal, jakým směrem se vyvine má kariéra.

Teď se upravují normy pro požární výšku staveb. Jaká by dle vás měla být?

Je jedno, jaká ve výsledku bude. Norma je jen základ, která určuje pravidlo. Zbytek je stále na projektantech a realizátorech. Podstatné je, aby měli zkušenosti, uměli pracovat s technologiemi a stavěli tak, aby do budoucna nevznikaly problémy. Primární je spokojenost zákazníka a dobré jméno dřevařské komunity.

Mnoho zástupců firem se veřejně angažuje v diskusích týkajících se norem pro požární výšku dřevostaveb a snaží se vytvořit tlak zdola, aby změny bylo dosaženo co nejdříve. Jaký na tuto problematiku máte názor vy?

Norma vyžaduje čas a nemůžete ji uspěchat. Lidé, kteří ji tvoří, mají velkou zodpovědnost. Kdyby se cokoli stalo, všichni se na ně odvolají. Nemám pocit, že by se tvořily dlouho. Během posledních dvou let se mnoho dokázalo, s ohledem na to, jak jinak standardně tyto procesy trvají.

Navíc úprava normy přece nemůže bránit realizátorům, aby stavěli jiným způsobem. Z technické perspektivy se stejně ukazuje, že budou převládat kombinované stavby s lehčími systémy, které mají o něco menší, ale stále zásadní podíl dřeva na danou hmotu a přitom jsou funkčnější.
 

„Z technické perspektivy se stejně ukazuje, že budou převládat kombinované stavby s lehčími systémy, které mají o něco menší, ale stále zásadní podíl dřeva na danou hmotu a přitom jsou funkčnější.“

Jste zastáncem kombinovaných staveb?

Určitě. U složitějších staveb a výzev vždy hledáme řešení, které je pro investora ekonomicky přijatelné, skoro bezúdržbové, a má nízké riziko reklamací. Navíc když se podíváte na výškové dřevostavby, mnoho z nich využívá kombinované konstrukce.

Dřevo jako stavební surovina by určitě měla být ve vyšší míře zastoupena ve veřejných zakázkách. Máte pocit, že je na to státní správa připravena?

Vnímám, že dřevo a s ním spjaté technologie pro ně představují novum. Nemají s ním tolik zkušeností jako třeba s betonem. Nicméně zlepšuje se to, ale nevím, do jaké míry chce člověk stavět ze dřeva ze svého přesvědčení a kdy jde o součást jeho PR (public relation). Rozumíte?

Vím, kam míříte. Hledám v lidech vždy to dobré a chci věřit, že chápou výhody dřevostaveb a chtějí je z těchto důvodu stavět, byť jde o dražší technologie.

To je další věc – skutečnost, že dřevostavba vyjde o 10–15 % dráž, nemůže být důvod, proč jsem se ji rozhodl z toho materiálu nerealizovat. V Čechách je velký tlak na cenu a vždy, když kooperujeme se zahraničními firmami na tuzemském projektu, některým dotazům se diví. U nich je filozofie jasně daná. Mají v hlavě srovnané, co a proč staví.

Co bude zásadní, až se normy pro požární výšku změní?

Dřevařská komunita je malá a nemyslím si, že by v ní enormně přibývalo firem. Na trhu chybí lidé, kteří by chtěli pracovat. Až poleví vlna nadšení a všichni pochopí, že získané zakázky nelze používat jako své medaile, semkneme se a budeme stavět na základě svých zkušeností složitější stavby.

Také je otázka, jaký je potenciál tuzemských firem. Dokážou se rychle adaptovat a vzdělávat v technologiích, aby pokryly rostoucí poptávku? To je možná větší riziko než samotná norma. Všichni tvrdí, že připraveni jsme, ale já jsem v tomto ohledu kritický. Je to stejné jako u běžce, který chce zvítězit. Abyste doběhli mezi prvními, musíte si odžít určité období, v němž tvrdě pracujete. Hodně tomu obětujete. Zdokonalujete se a poznáváte sebe sama. Zkratka neexistuje.

Kromě zakázek ve veřejném sektoru může růst i segment komerčních dřevostaveb, třeba rezidenční bydlení. Myslíte si, že je společnost dostatečně edukována o výhodách staveb ze dřeva?

Největší segment dřevostaveb v tuzemsku vždy byly rodinné domy. Lidé mají odzkoušeno, jak se v nich žije. I když to celkově nepředstavuje velké procento lidí, pro rozvoj a s ním spojenou výstavbu jsou velmi důležití. Čím více se procento bude zvyšovat, tím poroste povědomí lidí, kteří chápou, že stavět ze dřeva dává z mnoha důvodů smysl.

Osvěta o využívání dřeva je velká, problém je, že komunikace je roztříštěná a trpí různorodostí a prezentací jednotlivých skupin. Laik to nedokáže vše pojmout.

Co byste navrhoval?

Zjednodušit celý proces podpory a osvěty, protože Česká republika je malá. Mělo by to být jednoduše uchopitelné pro veřejný sektor i pro ty, kteří zakázky realizují. Také by to chtělo jen jednu myšlenku, kterou by se snažila dřevařská komunita předat.

Zkuste ji zformulovat.

Dřevo je materiál z minulosti, který nám pomáhá budovat budoucnost a zachovat životní prostředí pro další generace, proto jeho hodnotu nemůžeme poměřovat jen penězi.

Četla jsem o vás, že nemáte žádný sen, co byste si chtěl postavit, protože každý projekt, v němž máte volnost a svobodu, je pro vás splněným snem. Zeptám se jinak, je nějaký architektonický styl nebo typ stavby, kterou byste si chtěl zkusit?

Bez ohledu na výšku nebo užité stavební materiály bych si rád vyzkoušel organickou stavbu, která je tvarem nesourodá, rozevlátá, zvláštní, evokující významy, až dráždivá. Má svou filozofii a odráží technologický um. Bylo by skvělé, kdyby se někdo odvázal a řekl si: „Postavíme v Česku úplně něco nového.“ To bych si přál.

A já bych přála vám, abyste ji projektoval a realizoval. Budu držet palce.