Leopold Bareš: V Anglii pracuji opravdu rád, vše má dopředu svoji cenu

Nebál se dělat věci jinak, a proto jeho společnost dnes dosahuje ročního obratu přes 1,5 miliardy korun. Staví zejména v zahraničí s těmi nejlepšími lidmi v oboru a dodává vnitřní konstrukce budov, obvodové pláště či atypické konstrukce ze skla a lehkých kovů. Leopold Bareš zakládal společnost Sipral před 30 lety.

MILNÍKY SIPRALU

Představte si, že vámi realizované stavby jsou milníky ve směřování firmy. Můžete jmenovat konkrétní objekty, a co vás naučily nebo jak vás posunuly z hlediska technologií?

Naše myšlení ovlivnily modulové fasády. V nich jsme jako země vynikali už za dob hluboké totality. Prefabrikace byl základní prvek pro panelové domy. I administrativní budovy byly de facto prefabrikáty, ocelové rámy opláštěné sklem s neprůhlednými výplněmi. My jsme přijali tento fakt a přišli se změnou myšlení a technologiemi. Soustředili jsme se na to, že produkt musí být dokonale vymyšlen, aby už z výroby odjížděl 100% hotový. První modulovou fasádu jsme realizovali roku 1999 pro americkou společnost Golub Europe s architekty z Chicaga na Karlově náměstí. Byla to ohromná zkušenost a další velký milník.

Pak přišla spolupráce s francouzským architektonickým a inženýrským studiem RFR, s nimiž jsme pracovali na Danube House, Nile House a Amazon Court. Poznali jsme, jak funguje špičková projekční kancelář, která dělá věci úplně na hranu. Vymýšleli absolutně jedinečná řešení, kde každá věc souvisela s druhou. Kdyby jedna z řetězce vypadla, tak se celý rozpadne. Tohle může dělat opravdu jen ten, kdo umí. Byli inspirativní a moc nás posunuli. Díky nim jsme pak získali zakázku od Louis Vuitton na Champs-Élysées, která se stala dalším milníkem – otevřela nám dveře do Anglie a my začali hodně pracovat v zahraničí.

Zásadní pro nás také byla spolupráce se světovým architektem Jeanem Nouvelem na pražském Smíchově při realizaci fasády budovy Zlatý Anděl. Tehdy jsme s mým dnes kamarádem a kolegou realizovali technologii serigrafie, obraz na fasádě realizovaný folií od společnosti 3M, na kterou jsme dávali garanci 10 let. Už je to 22 roků a vše je stále v pořádku. Budova trošku zestárla a dostala nádhernou patinu, což je kouzlo Jeana Nouvela – dělá budovy, které umí stárnout.

Další významnou událostí byla zakázka Nadace Louis Vuitton. Vstoupili jsme do světa projektování à la Frank Gehry a to bylo něco neskutečného. Celý život se člověk učí, že dům se staví tak, že vymýšlíte nosnou konstrukci od základů, a k tomu začnete domýšlet plášť, interiér a další prvky. Obecně tedy, že základem je nosná struktura, která musí být funkční, daná a vy ji obalujete. Najednou jsme přišli do prostředí, kde se navrhne obálka a od ní jdete dovnitř, kam se vkládají nosné konstrukce a řeší statika. Byla to ohromná výzva. Mnohdy se muselo jít krok dopředu a dva zpátky. Pokud projekční práce stojí 5 % z nákladů, tak tady to bylo 20 % a klient to velkoryse zaplatil. Byli jsme ledoborcem, který prorážel cestu a na nás se napojovali další dodavatelé.

Pak přišel Londýn?

To byl také velký milník – postavili jsme v centru Londýna dvě věže, které byly skoro 200 metrů vysoké a vedla k nim jedna jednosměrná silnice. Pro nás byla výzva vymyslet logistiku, dopravit na místo 1 400 kamionů a vyvozit vše nahoru. Proudovou metodou montovat.

Projekt byl taky famózní svou velikostí. Klient nám důvěřoval a pověřil nás stavbou domů za necelé dvě miliardy Kč, přestože jsme v té době dosahovali miliardového obratu. Také jsme realizovali části projektu, které standardně neděláme, třeba bednění betonu. Jenže ono to mělo svůj význam. Do hrany betonu v bednění jsme uchycovali inserty pro balkony, kde hodně záleželo na přesnosti. Kdyby práce nebyla přesně udělaná, oprava by zdržela stavbu nekonečně dlouho. Takže ač jsme se ze začátku bránili, že tuto část projektu dělat nechceme, mělo to absolutní logiku. Betonáři jen zabetonovali pozici, kterou jsme jim určili a díky tomu jsme byli schopni předávat jedno patro za šest dnů. Obě věže jsme odevzdali za 2,5 roku. A také nechci opomenout stavbu Amager Bakke v Kodani, na které jsme pracovali s BIG Architects. 

TRH A TLAK NA CENU

Bohužel dost často se stává, že si klient vybere výjimečného architekta a je překvapen, že cenové ocenění je třeba o 30 % vyšší než u běžných projektů.

Myslíte si, že zlaté časy ve vašem byznysu už byly, nebo ještě přijdou?

Pro mě to jsou třešničky na dortu, které průběžně přicházejí s některými velkými zakázkami a pojí se s kreativitou a vyladěným týmem. Je to riziko, jdete neprobádanou cestou a hledáte správné technické řešení, což je a vždycky bylo DNA Sipralu. Jsem rád, že pracujeme pro klienty, kteří si cení naší kreativity, inovátorství a faktu, že netvoříme podle katalogu. Proto si nás třeba vybrali investoři na projekty Louis Vuitton, nebojíme se realizovat výjimečné věci.

Pro vás je zásadní kvalita. Jak se však potkává s dnešním tlakem na cenu?

Kromě porevolučních let, kdy nikdo neznal měřítko, je tlak na cenu pořád stejný. Bohužel dost často se stává, že si klient vybere výjimečného architekta a je překvapen, že cenové ocenění je třeba o 30 % vyšší než u běžných projektů. Nejde o chybu trhu či dodavatelů, ale investora, který si kupuje návrh, který je pracný a spotřebuje hodně energie, protože jde o jedinečné projektování a logistický řetězec, který za tím stojí. Pokud na začátku existuje čistý koncept, tak se věci dál daří. Podle toho se poznají ti nejlepší architekti. Je to stejné, jako když máte dobrého dirigenta, pak hrajete dobře. 

Co je podle vás ideální scénář?

Oceňuji, když klient přijde a poví: „Tohle je zadání. Vy jste nám ho nacenili na 180 milionů, ale máme jen 150. Nebudu vás tady tlačit o 20 % dolů. Navrhněte řešení, jak se vejít do 150 milionů a já vám zakázku rád svěřím.“ Tohle je podle mého perfektní přístup, protože my začneme rozehrávat spolu s architektem, kde se dá udělat něco jinak a levněji, efektivněji. Stojí to ale na důvěře.

Jak to funguje v Anglii, kde hodně děláte?

V Anglii pracuji opravdu rád, protože tam mají rozpočty. Vědí, že na fasádu mají  10 milionů liber, a když jim zakázku někdo nabídne za 15, neuspěje. Stejně jako ten, který dá nabídku za 8. Když přijdete s tím, že projekt zrealizujete za 10, vyhrajete. Investor netlačí na pilu, aby výsledná cena byla 9 nebo 8 milionů liber. Nechtějí to, protože vědí, že za méně by je neminul průšvih a vše má svoji cenu.

Přečtěte si i druhý díl rozhovoru s Leopoldem Barešem!