Marek Jan Štěpán: Bůh přebývá v betonu

Marek Jan Štěpán patří k nejvýraznějším českým architektům, kteří po roce 1989 soustavně rozvíjejí soudobou sakrální architekturu. Jeho stavby jsou založeny na hledání archetypálních forem, vnitřní pravdivosti a autentického vztahu k materiálu. Právě proto se v jeho tvorbě výrazně prosadil beton. Nevnímá jej jako samoúčelný symbol brutalismu, ale jako pravdivý materiál, který nic neskrývá a nic neodpustí. Uchovává stopy bednění, otisk stavebního procesu i práci světla. Zároveň podle něj dokáže nést současnou katolickou liturgii bez vizuálního a sémantického přetížení. Je materiálem, jenž nese abstrakci, ticho i světlo. Proč je beton jeden z nejduchovnějších materiálů současné architektury? A jak se z těžké hmoty stává nositel lehkosti, naděje a transcendence? Nejen o tom je náš rozhovor.

Proč se podle vás beton stal tak významnou součástí vaší sakrální tvorby?

Stejně jako se říká, že Bůh je pravda, beton je pravdivý a na rozdíl od Boha vám technologicky neodpustí vůbec nic. To, co dáte do směsi, jak připravíte bednění, jak hmotu odlijete, zvibrujete, kolik a jaké použijete výztuže, to vše se do betonu neúprosně otiskne. Neznám materiál háklivější na lidské provedení. A právě v té pravdivosti, v té absolutní nemilosrdnosti vůči chybě pro mě Bůh přebývá v betonu.

Jak se vyvíjelo chápání sakrálního prostoru od zdobnosti k dnešní strohosti?

Sakrální stavby byly odjakživa výjimečnými body v krajině. Místy, která měla člověka vytrhnout z každodennosti a nabídnout mu zkušenost přesahující běžný život. To, jak se této výlučnosti dosahovalo, se však v průběhu staletí proměňovalo spolu se společností.

Ve středověku nebo baroku žila většina lidí v jednoduchém prostředí, obklopená přírodou a šedivostí všedních dnů. Mnozí neuměli číst ani psát a právě kostel pro ně představoval okno do jiného světa. Bohatě zdobený interiér, fresky, sochy, zlacení i hra světla vytvářely silný emocionální zážitek. Sakrální prostor fungoval jako obrazové vyprávění, jakýsi komiks své doby, jenž dokázal srozumitelně předat příběhy, hodnoty i duchovní poselství těm, kteří je nemohli vyčíst v knihách.

Dnes se nacházíme v téměř opačné situaci. Jsme nepřetržitě obklopeni displeji, monitory, informacemi, které na nás útočí ze všech stran. To, co bylo dříve výjimečné a neznámé, máme během několika sekund k dispozici na internetu. Sakrální prostor proto už nemusí vyprávět příběh prostřednictvím množství obrazů a symbolů. Jeho síla dnes často spočívá v něčem jiném, a to v tichu, jednoduchosti a schopnosti vytvořit prostor, jenž umožní člověku se na chvíli zastavit a být sám se sebou.

Neodrazuje starší, věřící generaci, zvyklou na tradiční sakrální výzdobu, surovost a minimalismus betonu?

Mám spíše opačnou zkušenost. Od starší generace slýchám často pozitivní reakce a je to hlavně mládež rebelující svým konzervatismem. Nejde ale o generační otázku, spíše o různé osobní názory, které vycházejí z očekávání, jež od sakrálního prostoru máme.

Co je pro sakrální stavby s dominantním využitím betonu nejdůležitější, aby bylo možné navázat vztah s Bohem?

Nemyslím si, že rozhodující je samotná forma, protože beton umožňuje vytvářet velmi rozmanité architektonické výrazy. Důležitější je způsob, jakým působí na člověka. Právě v tom vidím jeho největší potenciál pro sakrální architekturu.
 

„Síla betonu podle mě nespočívá v dokonale hladkém povrchu nebo precizně provedeném bednění, ale naopak v přiznané materiálovosti, ve stopách procesu vzniku a v určité hrubosti.“

Když vstoupíte do románských nebo raně gotických staveb vzniklých podle zásad Bernarda z Clairvaux, setkáte se s architekturou, která je překvapivě střídmá a soustředěná. Bernard prosazoval omezení zdobnosti a důraz na jednoduchost, protože věřil, že nic nemá odvádět pozornost od duchovního prožitku. Jeho stavby působí zemitě, přirozeně a autenticky. Nejsou založeny na barokní kašírovanosti, ale na samotné podstatě prostoru a hmoty. A právě to beton dokáže také. Umí jít na dřeň. Může být hrubý, surový a pravdivý. Jeho síla podle mě nespočívá v dokonale hladkém povrchu nebo precizně provedeném bednění, ale naopak v přiznané materiálovosti, ve stopách procesu vzniku a v určité hrubosti. Právě tuto kvalitu velmi dobře známe ze staveb Le Corbusiera, který dokázal využít surový beton jako plnohodnotný architektonický výrazový prostředek. V této materiálové upřímnosti je podle mě obrovská síla betonu, jež může v sakrálních stavbách velmi dobře fungovat.

Kaple sv. Ducha ve Starém Zubří, realizovaná v letech 1993 až 1996, byla vaší první sakrální stavbou. Jak se od té doby vyvíjel váš přístup k navrhování sakrální architektury?

Myslím, že jde o příběh, který můžeme sledovat u řady architektů. V rané fázi tvorby jsem byl přesvědčen, že kvalita stavby vzniká součtem dokonale zvládnutých detailů. Velkou pozornost jsem proto věnoval přesným spárám, rastrům, otiskům kotevních tyčí v pohledovém betonu nebo bednění z vodovzdorných překližek. Vše muselo být dotažené do absolutní preciznosti, často po vzoru Tadaa Anda.

Postupem času jsem si však uvědomil, že ani tisíc dokonale provedených detailů nevytvoří dobrou stavbu, pokud nefunguje celek. Začala mě proto více zajímat autenticita materiálu, jeho přirozenost a schopnost vytvářet atmosféru prostoru. Beton přestal být prostředkem k dosažení dokonalosti a začal mě zajímat jako živý materiál se svou vlastní strukturou, výrazem. Postupně jsem si dovolil i větší míru experimentu.
 

„Nedávno jsme využili náletové dřeviny, které se obtiskly do bednění. Po jeho odstranění se některé části odlouply a vznikl povrch, který působí přirozeně a autenticky.“

Jaké nové přístupy v práci s betonem jste objevil?

Ponechal jsem například skladbu některých bednění na dodavatelské firmě, tedy na logice stavby samotné, než na předem dokonale narýsovaném rastru a dopadlo to dobře.

Později jsme začali do betonu otiskovat různé materiály a struktury. Například nedávno jsme využili náletové dřeviny, které se obtiskly do bednění. Po jeho odstranění se některé části odlouply a vznikl povrch, který působí přirozeně a autenticky. Právě tato syrovost a haptická kvalita materiálu je pro mě dnes důležitá. Podobně jako u Le Corbusiera a dalších architektů mě zajímá okamžik, kdy materiál nevnímáme pouze zrakem, ale máme potřebu se ho dotknout, nahmatat jeho strukturu, cítit ho.

Přesto vaše první kaple byla dřevěná. Kdy se beton stal materiálem, který začal výrazněji ovlivňovat vaši architekturu?

Kaple byla kombinací zděné a dřevěné konstrukce, což vycházelo z kontextu místa – stojí v samotném srdci Beskyd. Běžně se tu staví ze dřeva a navíc kousek opodál se nacházejí stavby Dušana Jurkoviče.

Kdybych stejnou kapli navrhoval dnes, velmi pravděpodobně bych se rozhodl stejně. Protože něco jiného je navrhovat stavbu v horské krajině uprostřed beskydských lesů a něco jiného na městském sídlišti.

Teď už mi dává smysl, proč u vaší druhé sakrální realizace, kostelu sv. Ducha v Ostravě, hraje beton již výrazně důležitější roli. Materiálová volba zde souvisela s industriálním charakterem lokality.

Přesně tak. Beton v tomto případě přirozeně navázal na identitu místa a my jsme zde z pohledového betonu vytvořili věž, opěrné stěny, plato i podzemní část stavby.

Jaké další faktory kromě vztahu k místu ovlivňují vaše rozhodování o použití betonu v sakrálních stavbách?

Vzhledem ke skutečnosti, že sakrální stavby vznikají z veřejných sbírek a darů, ekonomika hraje velice důležitou roli a je potřeba pečlivě zvažovat náklady na jednotlivá řešení.

V případě věže kostela sv. Ducha v Ostravě byl beton přirozenou volbou už z konstrukčních důvodů. Při jejích proporcích a výšce šlo o materiál, který nejlépe odpovídal zamýšlenému řešení. Uvažovali jsme také o tom, zda beton dále překrývat omítkou. Nicméně pokud by k tomu došlo, stavba by se výrazně prodražila. Postupně se proto propojily ekonomické, konstrukční i architektonické argumenty. Přiznaný beton se ukázal jako materiálově pravdivé řešení, jež zároveň podtrhlo charakter věže, její robustnost, pevnost i jednoznačný výraz.

Co se ale týká celého kostela, ten jsme na rozdíl od věže nemohli ponechat v pohledovém betonu, protože by to stavbu výrazně prodražilo. Konstrukce je železobetonová a beton je přiznaný pouze v suterénu v podobě bílé betonové vany, vyšší části jsou omítané. Vedle ekonomických důvodů mi toto řešení vyhovuje i architektonicky, protože interiér díky němu získal měkčí a vstřícnější charakter.

Takže ve prospěch betonu hraje ekonomika projektu i jeho konstrukční možnosti. Jaké další důvody při jeho použití zvažujete?

Pak je tu estetika a kompozice stavby, přičemž vše se musí spojit do celkové rovnice.

Když se podívám na vaše sakrální realizace v delším časovém horizontu, připadá mi, že role betonu v nich postupně sílí.

Je to tak, ale vůbec v tom není záměr. Sám teď přemýšlím, co za tím je.

Boží cesta.

Například u kostela blahoslavené Marie Restituty v Brně-Lesné jsme původně uvažovali také o fasádě ze zavěšených betonových panelů s reliéfní strukturou. V průběhu projektu jsme však dospěli k závěru, že by toto řešení zvýšilo náklady přibližně o deset milionů korun oproti variantě, která byla nakonec realizována – zvolili jsme břízolitovou omítku, protože považuji za neetické snažit se získat dalších deset milionů od věřících seniorů kvůli materiálovému řešení fasády. Někdy to prostě nevyjde.

Připadá mi neuvěřitelné, že se na realizaci takovéto stavby skládají samotní věřící bez účasti municipalit, církve. Jaký byl rozpočet kostela blahoslavené Marie Restituty?

100 milionů korun.

Jde o běžnou praxi u sakrálních staveb, které jste navrhoval?

Ano, je to tak.

Navrhovat kostel financovaný pouze z drobných darů věřících by ve mně vyvolával pocit ohromné zodpovědnosti. Jak to cítíte vy?

Vnímám to jako velký závazek. Na druhou stranu si ho ale nesmím připouštět neustále, protože bych nakonec nebyl schopen udělat žádné rozhodnutí. Důležité je průběžně zvažovat jednotlivé kroky a hledat rovnováhu mezi hospodárností a kvalitou výsledné stavby. Takže si často pokládám otázku, zda další úspora ještě dává smysl, nebo by to už bylo na úkor samotné stavby. Vždy tam musí být vyváženost. Některé kostely jsem dokonce tajně zvětšoval, protože snaha poddimenzovat je a tím uspořit, by byla špatná. Šlo například o kostel sv. Václava v Sazovicích.

Prozradil jste jim pak, že jste ho tajně zvětšil?

Vědí to a při druhé mši uznali, že je to tak správně.

Kostel sv. Václava v Sazovicích působí překvapivě lehce, téměř jako by byl vytvořen z papíru, přestože je postaven z betonu. Jak se vám podařilo dosáhnout vizuálního odhmotnění pomocí tak hmotného materiálu?

Tak to je přímo budhistická mantra, kterou jsem si tam odžil. Je to něco jako tlesknout jednou rukou. Nicméně dosáhl jsem toho tak, že jsem se začal ke stěnám chovat, jako by nebyly z betonu, ale z papíru – když svitek papíru naříznete, jeho jednotlivé části se začnou otevírat a vzdalovat se od sebe. Když jsem ale následně pracoval s modelem stavby, uvědomil jsem si, že skutečná tloušťka betonových stěn působí příliš těžce. Proto se finálně jejich hrany postupně sbíhají do špičky, tudíž při pohledu vnímáme spíše tenkou linii připomínající tloušťku listu papíru než masivní konstrukci. A stejný princip se promítl i do vztahu stavby k okolí. Snažil jsem se maximálně omezit přímý kontakt s konkrétní krajinou, aby se neztratil abstraktní charakter prostoru. Okna zde samozřejmě jsou, ale ne jako běžné otvory do exteriéru. Jsou navržena tak, aby světlo do interiéru vstupovalo, aniž by narušovalo představu abstraktního „papírového svitku“, ze které celý koncept vychází.

Proč podle vás beton funguje jako mimořádně vhodný materiál pro práci se světlem v sakrální architektuře?

Světlo je pro mě v sakrálním prostoru tou nejdůležitější materií. Je důležitější než beton, omítka nebo jakýkoli jiný stavební materiál. Beton má však jednu výjimečnou vlastnost – ve své přesnosti nic neskrývá ani neodpouští. Zachovává jak záměrně vytvořené struktury, tak stopy, které vznikly náhodně během realizace. Právě tato vrstevnatost povrchu umožňuje světlu vytvářet bohatší a hlubší prostorové působení.

„Beton má však jednu výjimečnou vlastnost – ve své přesnosti nic neskrývá ani neodpouští.“

Hraje podle vás u sakrálních staveb důležitou roli také barevnost betonu?

Ano, velmi důležitou. Nedokážu si představit, že by interiér kostela působil existenciálně těžce. Nejsem zrovna ten, kdo by se tam snažil zdůraznit tuto stránku víry, pro mě je zásadní naděje a tu chci zachytit. Z tohoto důvodu mám blíže ke světlejším odstínům betonu.

Jak si vede beton z hlediska akustiky sakrálního prostoru?

Z akustického hlediska není beton ideálním materiálem. Je velmi odrazivý a přispívá k prodloužení doby dozvuku, což může být v některých situacích problematické. Pokud je použit ve větším rozsahu, je třeba jeho akustické vlastnosti zohlednit již v návrhu stavby.

U kostela blahoslavené Marie Restituty jsme původně uvažovali o tom, že budou do betonových stěn už při betonáži integrovány speciální akustické rezonátory pohlcující určité frekvence zvuku. Šlo o systém, který funguje jako lokální akustický absorbér a omezuje nežádoucí odrazy zvuku v interiéru.

V průběhu přípravy projektu jsme však dospěli k závěru, že takové řešení není v našich podmínkách reálně proveditelné. Proto jsme od něj upustili a akustiku prostoru vyřešili například asymetrickým tvarem kopule kostela.

Na realizaci kostela blahoslavené Marie Restituty jste čekal téměř 30 let od první studie.

Neřekl bych, že jsem čekal, ale s tím časovým úsekem máte pravdu. První návrh vznikl krátce po revoluci. Tehdy společnost euforicky prožívala nově nabytou svobodu a já si uvědomil, že velké možnosti se otevírají i přede mnou – přihlásil jsem se do první soutěže na kostel blahoslavené Marie Restituty a se svým návrhem ji vyhrál. Jenže k realizaci vedla dlouhá cesta. Následovala druhá soutěž, pak třetí a tu jsem s odstupem zhruba 25 let zase vyhrál.
 

„Nedokážu si představit, že by interiér kostela působil existenciálně těžce. Nejsem zrovna ten, kdo by se tam snažil zdůraznit tuto stránku víry, pro mě je zásadní naděje a tu chci zachytit.“

Pokud porovnáte svůj původní návrh kostela blahoslavené Marie Restituty s realizovanou podobou, v čem se nejvíce proměnilo vaše architektonické uvažování a práce s betonem?

Nejvíce je to patrné na samotné formě stavby. Původní návrh byl výrazně expresivnější a pracoval s přiznanou betonovou konstrukcí rozkročených pilířů obíhajících eliptický prostor se symbolikou záře.

Realizovaný návrh je naopak mnohem střídmější. Vnímám jej spíše jako těleso plynoucí prostorem a časem, čemuž odpovídá i způsob užití betonu. Dnes mám tendenci odstraňovat vše, co není nezbytné. Proto stavba prošla určitou konstrukční i estetickou dietou a všechny prvky, které nebyly podstatné, tam nejsou.

Jedním z výrazných prvků kostela blahoslavené Marie Restituty je kopule s charakteristickou strukturou pohledového betonu, kterou označujete jako „Boží prst“. Vznikl tento motiv jako vědomý autorský záměr nebo náhoda?

Do jisté míry obojí. Původně jsme uvažovali o bednění z bambusových tyčí, které měly vytvořit požadovanou strukturu povrchu. V průběhu přípravy jsme však zjistili, že by takové řešení bylo poměrně nákladné, a začali jsme hledat jinou technologickou variantu.

Nakonec jsme využili odřezky prken s ponechanou hranou po obvodu kmene, které se běžně prodávají jako palivové řezivo. Z těchto prvků bylo vytvořeno bednění kopule. Prkna se kladla po jednotlivých vrstvách podle geometrie konstrukce, v podstatě po pomyslných vrstevnicích jejího tvaru. Po odbednění se jejich struktura otiskla do povrchu betonu a vytvořila charakteristickou stopu, jež začala připomínat otisk lidského prstu.

Co vás vedlo k úvaze o bednění konkrétně z bambusových tyčí?

Rozhodující roli hrála struktura výsledného povrchu. Cílem nebylo použít vyloženě bambus, ale získat plastický reliéf, který by obohatil architektonický výraz prostoru. Takto členěný povrch má totiž význam nejen z estetického hlediska, ale ovlivňuje také akustické vlastnosti interiéru.

Důležitá je rovněž práce se světlem. Plastický povrch zachycuje a odráží světlo jiným způsobem, než když je povrch zcela hladký.
 

Jak se podle vašich zkušeností liší práce světla na pohledovém betonu a na omítaných površích? A jak s těmito rozdíly pracujete při návrhu sakrálních staveb?

U omítky záleží na způsobu její úpravy. Pokud je například opatřena akrylátovým nátěrem, může působit poměrně ploše a uzavřeně. Vápenný nátěr s patrným rukopisem řemeslníka už nabízí jemnější a živější práci se světlem. Beton podle mé zkušenosti dokáže jít ještě dál. Jeho povrch působí přirozeněji, je materiálově čitelnější a vytváří bohatší vztah mezi světlem, strukturou a prostorem. Je to však do určité míry alchymie. Pokud je odlit do precizního překližkového bednění, vzniká téměř dokonale hladký povrch s velmi abstraktním výrazem. Pozornost se pak soustředí spíše na geometrii, rastr spár nebo otisky bednění. Takový beton působí racionálně a velmi kontrolovaně. Jinou zkušenost mám ale s betony, jež nejsou ponechány v této dokonalé podobě. Například u kostela blahoslavené Marie Restituty v Brně-Lesné byly některé stěny původně betonovány jako nepohledové a následně upraveny pemrlováním. Tím se povrch sjednotil, ale zároveň získal výraznější strukturu. Na drobných nerovnostech a výstupcích se světlo zachycuje jinak než na hladké ploše. Materiál působí měkčeji než dokonale hladké, téměř zrcadlové betonové povrchy.

Když pracujete s různými stupni úpravy betonových povrchů – od surového pohledového betonu přes pemrlování až po jemně strukturované omítky – řídíte se při jejich volbě nějakým systémem, nebo spíše intuicí?

Je to především otázka intuice a fenomenologického vnímání prostoru. Nezajímá mě forma sama o sobě ani konkrétní technologie jako cíl. Mnohem více mě zajímá, jak daný povrch působí na člověka a jak ovlivňuje jeho vnímání prostoru i samotné stavby.
 

„Mnohem více mě zajímá, jak daný povrch působí na člověka a jak ovlivňuje jeho vnímání prostoru i samotné stavby.“

Na VUT vedete laboratoř sakrálního prostoru. Jakou chcete vychovat příští generaci architektů sakrálních staveb? Kam byste chtěl, aby se přemýšlení a navrhování těchto staveb posunulo?

Po studentech chci v zásadě jen dvě věci. Především aby si osvojili skutečný architektonický um. Mám pocit, že právě tato stránka architektury byla v posledních letech poněkud upozaděna. Um pro mě znamená schopnost navrhnout stavbu, rozumět materiálům, konstrukcím a tomu, jak architektura skutečně vzniká. Samotný intelektuální koncept podle mě nestačí.

Stejně důležitá je druhá věc, a to najít v tvorbě sami sebe. Nesnažit se přizpůsobovat očekáváním druhých, nenapodobovat zavedené vzory, ale hledat vlastní způsob uvažování a vlastní architektonický jazyk.

Kdybych vám řekla, že před sebou máte ještě jednu velkou realizaci sakrální stavby a že půjde o váš nejdůležitější kostel, jaká témata byste chtěl prozkoumat a kam svou tvorbu posunout?

Nejdříve pojďme vypustit slovo „nejdůležitější“, protože to nikdy neodhadnete. Témata, o která se v současnosti zajímám, jsou především hrany a dotek. Svou sakrální tvorbu bych chtěl více připodobnit k vesmírnému prostředí, protože mi připadá duchovně inspirativní pro svou určitou abstraktnost, neuchopitelnost a pocit přesahu, jenž v sobě nese.

Moc vám přeji, aby se jednou podařilo proměnit tuto představu ve skutečný sakrální prostor.