Černý anděl nad městem. Kancelářské budovy dle návrhu Zahy Hadid byly zkolaudovány

Nádraží je pro mnohé synonymem čekání, ale také symbolem setkávání. Je místem, které utváří důležité okamžiky v našich životech. Masarykovo nádraží je navíc významné svou dlouhou historií a také tím, že je hlavové. Vzniklo na periferii města poblíž hradeb, které bylo třeba prorazit, a tunely na noc zavírat. Sedmkrát také změnilo své pojmenování, a přestože šlo o důležitý spoj do Olomouce i Děčína, od 2. poloviny 20. století se opakovaně uvažovalo o jeho zrušení. Nikdy k tomu naštěstí nedošlo a jeho význam naopak vzrůstal. V současnosti je důležitým místem pro příměstskou pražskou dopravu a denně jím prochází tisíce lidí. Když se dnes před nádražní budovu postavíte a rozhlédnete se, místo se změnilo k nepoznání.

Pamatuji si, že jsem jako malá holka z Masarykova nádraží chodívala s babičkou na Florenc zásadně přes Poříčí. Nevybavuji si, že by existovala ulice hned vedle nádraží, a pokud ano, rozhodně jsme se jí vyhýbaly. Až mnohem později, když se začala měnit a postavil se objekt Florentina, jsem ji navštěvovala častěji a zkracovala si cestu pasáží. Nyní, když se zde dostavěly dvě kancelářské budovy, vytvořily nové chodníky a nainstalovaly lavičky, změnila se lokace k nepoznání. Přibylo také malé náměstíčko v bezprostřední blízkosti nádražní haly a metra, které je osázené stromy, nad nimiž se tyčí unikátní zlatá fasáda, která ve své vertikále připomíná koleje.

Na prohlídku kancelářských budov podle architektonického návrhu Zahy Hadid jsem se moc těšila. Oslovuje mě organická architektura a přemýšlela jsem, jak moc se promítla do interiérů. Hodně jsem slyšela o lobby a zajímalo mě, jak ve skutečnosti vypadá. Bylo mi jasné, že půjde o mnohem víc, než jen o recepci, kde vás odbaví na schůzku. Realita mi však vyrazila dech. Nepředstavujte si reprezentativní přepychové prostory. Jde o umělecké dílo nesoucí jedinečný rukopis architektonické kanceláře Zaha Hadid Architects. Nenajdete zde jediný pravý úhel, i když tam budete stát dobrých patnáct minut. Sloupy, stropy, ale i recepční pult mají organické tvary, které jsou ještě více umocněny použitím černé a bílé barvy. Světlo se lomí na lesklém materiálu Corian, z něhož je většina interiéru lobby provedená a standardně se využívá pro výrobu kuchyní. To proto, že se vyznačuje svou tvrdostí, ale také dobrou ohybatelností.

Přicházím k recepčnímu pultu a mám pocit, že jsem se ocitla v nějakém dobrém sci-fi filmu. Hlásím se recepční. Ke vstupu do vnitřních prostor budovy používají lidé mobilní aplikaci, návštěvníci pak QR kód vygenerovaný při registraci. Vyjíždím výtahem do nejvyšších pater budovy, kde nově sídlí Penta Investments a Penta Real Estate. Procházím chodbou a ocitám se v další recepci. Ta už je o poznání umírněnější, přesto i zde je kladen důraz na umění alespoň v podobě svítidel.

Martin Lánský, tiskový mluvčí Penty, si mě vyzvedává a navrhuje, že prohlídku začneme na střeše budovy. Míjíme prosklené kanceláře a zasedací místnosti s nezaměnitelnými výhledy na celou Prahu. Najednou staneme u bílého schodiště, které připomíná lasturu, a na první dobrou je jasné, kdo je autorem. I materiálové provedení je stejné jako v lobby. Stoupám do schodů a hned si všimnu sochy černého anděla s bílými křídly, který klopí zrak na zbraně, jež mu leží u nohou. Socha má v sobě naléhavost stejnou jako mají obrazy černých madon: „Vytvořil ji známý sochař a výtvarník Jiří David. Stráží kanceláře Penty už mnoho let a vždy ji stěhujeme s námi.“

Projdeme chodbou a vstoupíme na rozlehlou střešní zahradu porostlou trvalkami, divokou luční trávou i květinami. Nechybí ani stromy, chodníčky a různá zákoutí s posezením. „Víte, že nám památkáři nechtěli střešní terasy na obou budovách povolit?“ „Proč?“ Nevěřícně kroutím hlavou. „Vždyť střešní zahrady napomáhají ochlazovat okolní prostředí a čelit tepelným ostrovům ve městech.“ „Ano, ale jde o debatu, jak kombinovat starou zástavbu a moderní domy. Jsme na hranici památkové zóny, až donedávna neměla žádná ze starých budov v centru střešní zahrady, i na sousedním Florentinu vidíte jen několik menších ploch. Posun v téhle otázce nastal až před několika lety, když byla na Národní třídě postavena budova nazývaná Drn. Pro život ve velkých městech je do budoucna žádoucí, aby měly nově vznikající objekty mnohem víc zelených ploch.“ Pokračujeme po chodníčku směrem k budově B s výhledem na Florenc.

Zastavíme se, oba pohlédneme k magistrále a za ni. Přemítáme, jak bude hezké, až se propojí Masarykovo nádraží s nedalekým autobusovým nádražím a stanicí metra Florenc, vybuduje přemostění Masarykova nádraží směrem k Hybernské ulici a hlavnímu nádraží. Dříve neprostupné území se v příštích letech promění v novou živou čtvrť, která propojí Staré Město pražské, Karlín a Žižkov. „Už aby to bylo,“ povzdechnu nad myšlenkou, jak moc mně to usnadní každodenní život, protože tu blízko žiji. „V lokalitě kolem Florence stále čekáme na změnu územního rozhodnutí. Přemostění má v gesci Správa železnic, už je na jeho výstavbu vypsaná veřejná soutěž. Pojďte, ukážu vám ještě garáže, ani ty nejsou ledajaké.“

Procházíme zpět kancelářemi, loučím se němě s černým andělem a sjíždíme do lobby, které sousedí s kavárnou. Vyjdeme před budovu a kráčíme směrem k Florenci. Na druhé piazzettě mezi budovami se ještě pracuje, není přístupná, ale už za pár dní poslouží pro velkolepou party při zahájení provozu restaurace L‘Osteria. Dívám se vzhůru na fasádu, která utváří nezaměnitelný charakter budovy. Protože tvar budovy rotuje kolem středních bodů podlaží, fasáda na jedné straně ustupuje, na straně druhé se vykonzoluje. Objekty budov A a B jsou pak od sebe vějířovitým způsobem odtrženy, ale přitom se objímají zlatými linkami, jež se na konci směrem k centru města zvedají a přecházejí z horizontály do vertikály, která je vygradovaná na malém náměstíčku vedle nádražní budovy do svého nejvyššího bodu. Vyzvídám: „Kolik váží jednotlivé moduly zlaté fasády?“ „Od kolegů jsem slyšel, že je na fasádě asi 220 tun různých hliníkových plechů a všechny ty zlaté pásky mají dohromady zhruba šest kilometrů. Na míru vyráběných tvarovek a dalších dílců jsou stovky, tisíce,“ odpovídá Martin Lánský. Chápu, proč průčelí stále není dokončené. Jde o velmi komplikovanou strojařskou práci, která vyžaduje čas.

Staneme před garážemi, jež propojují obě budovy. Vstupujeme dovnitř vjezdu a Martin Lánský mi ukazuje velkoplošný mural, nebo chcete-li graffiti v černo-zlaté barvě, které se rozprostírá na 200 m2. „Výmalba nese název Waves of Mind a byla vytvořena vizuálními umělci ze studia Drawetc., již rekomponovali a volně interpretovali architekturu Zahy Hadid za pomoci umělé inteligence,“ vysvětluje.

Vycházíme z garáží. Doprovázím Martina Lánského zpět k recepci budovy, kde Penta sídlí. „Těším se, až teď dokončíme fasádu, vysázíme v ulici habry. S tím musíme vyčkat do podzimu, aby bylo co nejvíc vlhko a stromy lépe zakořenily.“ Rozhlížím se a už teď mám z ulice radost. Dříve zanedbané území se proměnilo k nepoznání, a to ještě všechny změny nedoznaly konce.