Stejných 10 otázek určených pro různé vrcholové manažery z oblasti pozemního stavitelství. A jedna putovní navíc, tu předává respondent svému nástupci, na kterého posílá štafetu.
Štafeta: Ondřej Novák, předseda představenstva společnosti Strabag, předává štafetu Václavu Hvízdalovi formou otázky:
Zeptal bych se, jakou nejlepší profesní radu, kterou bych se podle něj měl řídit, by mi dal.
Firma Strabag byla vždy vnímána jako ta, která se zabývá především výstavbou silnic a dálnic, mosty byly opomíjeny. Proto když vaše firma v mostech v minulých měsících významně posílila, radím vám důsledně využít nový potenciál. Nebudete litovat.
1. Čím vším jste si profesně prošel, než jste se stal vrcholovým manažerem?
Můj profesní život je poměrně jednoduchý. Po maturitě na střední průmyslové škole stavební jsem studoval na Stavební fakultě ČVUT obor konstrukce a dopravní stavby se závěrečnou specializací betonové mosty. Po absolvování VŠ v roce 1981 jsem nastoupil do Pragoprojektu jako projektant mostů. V roce 1988 jsem spolu s kolegy zakládal diagnostické středisko a diagnostice mostů jsem se věnoval až do roku 1994.
Od roku 1991 ovšem již jako zaměstnanec a společník firmy Pontex s. r. o., kterou jsme s kolegy z mostního oddělení Pragoprojektu v tomto roce založili. V roce 1994 naše firma získala velkou zakázku na stavební dozor mostů (celkem 66 mostů) na dálnici D5 mezi Plzní a Rozvadovem a já jsem byl pověřen funkcí vedoucího týmu, kterou jsem vykonával až do roku 1998. Na toto období velmi rád vzpomínám, neboť na vedení realizace této stavby se podílely i velké zahraniční firmy. Získané zkušenosti a kontakty s vedením Ředitelství dálnic a managementem řady velkých stavebních firem byly zásadní pro moje další směřování. Od roku 2003 až do současnosti pracuji jako jednatel a ředitel naší firmy. Po téměř 20 letech ve vedení firmy jsem se rozhodl, že jako ředitel skončím v polovině letošního roku a dále budu působit ve funkci jednatele.
2. Když sestavujete tým, co je pro vás prioritou?
Vzhledem k tomu, v jakém oboru pracujeme, jsou prioritou technická zdatnost, invence a zkušenosti. Bez toho to prostě nejde. U naší práce to nelze „okecat“. Od zaměstnanců samozřejmě požadujeme loajalitu a chceme, aby na sobě neustále pracovali a rozvíjeli se, neboť vše se velmi rychle vyvíjí. Kromě výše uvedených požadavků je důležitá také důvěra. Stále mám pocit, že jsme spíše rodinnou firmou, která si zakládá právě na důvěře a otevřenosti. Kdokoli ze zaměstnanců může za mnou přijít a řešit profesní i osobní problémy.
3. Jak motivujete lidi, aby podali maximální výkon?
Jsem přesvědčen, že kromě finanční motivace a dalších tradičních bonusů, jež využívají i ostatní firmy, je pro mladší generaci důležité mít pocit, že jsou skutečnou součástí firmy. Rozhodli jsme se proto, že společníci, kteří končí svoji kariéru, budou prodávat svoje obchodní podíly ve firmě mladším kolegům, kteří mají perspektivu firmu v budoucnu řídit. Není to úplně jednoduchá strategie, má řadu úskalí, ale jsem přesvědčen, že to je nejlepší cesta, jak úspěšnou značku firmy Pontex do budoucna rozvíjet. K přesvědčení, že jsme na správné cestě, mě vede i skutečnost, že nedávná minulost, která byla z hlediska přestupů mezi firmami poměrně turbulentní, naši firmu nepostihla a prakticky nikdo neodešel.
4. Vzpomenete si na nejkrizovější situaci ve firmě a způsob, jímž jste ji zvrátil?
V průběhu celého profesního života jsem se setkal s řadou krizových situací. Jako projektant jsem měl občas pochybnosti o optimálním řešení projektu, v diagnostickém období to byla zase nejistota při posuzování starších mostů, nejenom těch velkých, protože často chybí komplexní informace o jejich skutečném provedení a aktuálním stavebním stavu. Ale skutečně nejhorší byla situace po roce 2010, kdy se ministrem dopravy stal Vít Bárta a rozhodl se, že nechá trh vyhladovět. Realitou byl pokles obratu firmy zhruba o 45 procent a boj o holé přežití, kdy jsme brali jakoukoli zakázku, abychom se uživili. Jako příklad mohu uvést statické posouzení přívěsu s hnojometem, tedy specifické zemědělské techniky, který se umisťuje za traktor při práci na poli. Celý trh se z toho vzpamatovával několik let.
Toto neblahé období mělo také další devastující dopad na celé stavebnictví a tím je nezájem mladé generace o studium našeho oboru. Když jsem končil studium na VŠ v Praze, nastupovalo na oboru konstrukce a dopravní stavby do praxe asi 100 absolventů. V současnosti jsou to jednotlivci a budoucnost není optimistická.
5. Jakou zakázku bylo pro vaši společnost nejnáročnější zrealizovat?
Je to spíše otázka na kolegy, kteří se přímo podílejí na projektech. U velkých mostů jsou stupně projektu, podle nichž se již staví (tedy realizační dokumentace), vždy náročné, a to jak z hlediska preciznosti návrhu, tak z hlediska časového tlaku. S nadsázkou říkám, že stupně projektové dokumentace, podle kterých se nestaví, jsou pouze omalovánky pro úředníky. Z akcí, na nichž jsem se v minulosti osobně podílel, stojí za zmínku posouzení Komořanské teplárny a elektrárny ze začátku 90. let, kdy jsme posuzovali obrovské železobetonové rámy na možnost přitížení těchto konstrukcí technologiemi odsíření. Na každý rám měla být na úrovni stropní konstrukce osazena technologie s hmotností 600 tun. Dokumentace skutečného provedení se zachovala pouze částečně a byla nevěrohodná, konstrukce byly ve špatném stavebním stavu a většina z nich byla nepřístupná kvůli osazeným technologiím. Také výpočetní technika v té době měla pouze omezené možnosti. Když se akce realizovala, nebylo to věru lehké spaní, ale vše nakonec dobře dopadlo.
6. Jmenujte světovou stavbu, která vás nikdy nepřestane fascinovat. A proč tomu tak je?
O stavitelství i architekturu se zajímám celý profesní život. Líbí se mně mnoho historických i současných staveb v ČR i v zahraničí a každá z nich vznikala v určitém časovém kontextu a byla podmíněna technickou vyspělostí období, v němž byla realizována. Nebylo by správné vybrat pouze jedinou. Přesto uvedu jednu stavbu, která by se měla realizovat velmi brzy a o které jsem přesvědčen, že bude ozdobou hlavního města. Jedná se o Dvorecký most přes Vltavu, na jehož projektu jsme se podíleli. Jsem přesvědčen, že přes evidentní preferenci jiných návrhů v technicko-architektonické soutěži zvítězil návrh mostu, který je zcela mimořádný, a zařadí se mezi významné moderní stavby v Praze.
7. Řeknete nám, co nyní čtete za knihu?
Každý večer před spaním se snažím číst, dokud se oči nezavřou. Na nočním stolku mám vždy několik knih a z nich vybírám podle stavu mysli a těla. V současnosti se tam povalují tři díla, která mohu doporučit: Y. V. Harari – Stručné dějiny lidstva (s autorem by se dalo o mnohém diskutovat, ale je to úžasné zjednodušení pohledu na historii lidstva), Antonio Scurati – Mussolini, muž prozřetelnosti (nepříliš čtivé, ale současně velmi aktuální ve vztahu k současnému Rusku) a Matt Ridley – Evoluce všeho. Když žádná z nich nezabere, mám ještě v záloze Teorii moderních šachových zahájení. Tam je jistota, že v 8. tahu královského gambitu upadám do spánku.
8. Kdybyste mohl cestovat v čase, se kterým architektem byste se chtěl setkat?
Novodobí architekti mě příliš nelákají. Jejich sebeprezentace stačí k tomu, aby si člověk udělal názor o jejich tvorbě. A i o těch zemřelých je dostatečné množství dostupných informací. Nejraději bych se sešel se starověkými staviteli a chtěl bych vědět, jak vznikala monumentální díla (například pyramidy) a kdo byl autorem základní architektonické myšlenky.
9. Jak relaxujete po náročné práci?
Cestování a sport. Poznání a zkušenosti při individuálním cestování naplněné nejistotou, kde se vyspím a zda budu mít co jíst, je pro mě nejlepší relaxací a je lhostejné, zda jsem na horách, v poušti či v bažinách. V posledních letech mě fascinují pouště, jejich minimalismus s proměnou tvarů a barev, rozlehlost a odtržení od každodenní reality mě neskutečně přitahuje.
10. Jaký byste po sobě chtěl zanechat odkaz?
Tuto otázku vnímám ve dvou polohách. Samozřejmě bych chtěl po sobě zanechat stabilní a prosperující firmu, které jsem obětoval více než 30 let života. A zároveň doufám, že nastupující generace bude vzpomínat v dobrém nejenom na mě, přestože jsem ve firmě zakázal podávat ruský kaviár a vodku, ale i na ostatní zakladatele Pontexu.
Druhá je ta čistě osobní, kde nemám ambice stát se nebožtíkem, o němž budou psát v kronikách a encyklopediích, a doufám, že u lidí, kteří mě znají, převáží pozitivní hodnocení.
11. Bonusová otázka je na vás. Komu ji předáváte a na co se chcete zeptat?
Rád bych štafetu předal Ing. arch. Radkovi Šímovi, spoluautorovi návrhu již zmíněného Dvoreckého mostu. Znám jej řadu let osobně, líbí se mně jeho tvorba a jako firma s ním spolupracujeme na řadě projektů. Řeč byla o mostech i o architektuře, proto bych se pana architekta rád zeptal, jak obě profese skloubit, aby primárně inženýrské dílo, jakým most beze sporu je, lahodilo oku i duši.
