Jakub Klaška: Vystudoval u Evy Jiřičné, pracoval u Zaha Hadid

Když Zaha Hadid sestavovala tvůrčí tým pro architektonickou soutěž o podobu území u Masarykova nádraží, jako hlavního architekta jmenovala Jakuba Klašku. Čecha, kterého poznala ve Vídni na univerzitě, kde učila, a jehož roku 2010 přivedla do svého ateliéru v Londýně. A tu soutěž vyhráli.

Zaha Hadid společně s Jakubem Klaškou připravovali architektonický návrh Masaryčky, který ještě stihli doladit, než Zaha v roce 2016 nečekaně zemřela. „Zaha věřila v sílu architektury. Předala mi lásku k profesi, radost z práce a taky věčnou nespokojenost,“ vzpomíná na ni Klaška. Jaký vliv měla na jeho tvorbu? Kterým směrem se má ubírat současná architektura? A jak studio Zaha Hadid Architects přistoupilo k revitalizaci území Masaryčky?

Vystudoval jste UMPRUM v ateliéru Evy Jiřičné. Také Gerrit Rietveld Academy v Amsterdamu a Univerzitu aplikovaného umění ve Vídni, po jejímž absolvování vám Zaha Hadid nabídla práci ve svém ateliéru. Zní to až pohádkově, kolik je ale za takovým příběhem odříkání a tvrdé práce?

Střední škola mě nebavila, takže jsem učení nevěnoval pozornost. Vše se změnilo až s nástupem na univerzitu, kdy mě přednášená látka začala zajímat. Byl jsem cílevědomý student, studiu jsem se věnoval naplno. Obětoval jsem mu veškerý svůj čas, bažil po poznání a neustále hledal odpovědi na nové a nové otázky, které přede mnou vyvstávaly. Pracoval jsem víc než ostatní a zajímal se o stáže, jež mě mohly profesně posunout. Z UMPRUM jsem odjel na první stáž do Amsterdamu.

Jak dlouho jste tam zůstal?

Stáž trvala půl roku. Navázal jsem na ni ale další, kterou jsem si domluvil u Rema Koolhaase v architektonickém studiu OMA. Pak jsem se rozhodl odjet na další studijní pobyt do Vídně a do Čech se už nevrátil. UMPRUM jsem dostudoval ze zahraničí.

Jak jste jako mladý student v zahraničí vycházel s penězi? Měl jste prospěchové stipendium?

Pracoval jsem v ateliérech. Pravdou je, že v Nizozemsku jsem musel žít velmi skromně. Ve Vídni se mi už dařilo lépe, neboť jsem získal vědecké stipendium od rakouského Ministerstva školství. V té době jsme se hodně věnovali algoritmické architektuře a já jsem svou žádost postavil na experimentech s kódováním – na základě matematického definování geometrických pravidel a principů jsme využívali algoritmické schopnosti počítače a generovali prostorově a geometricky komplexní modely.

Na vídeňské univerzitě jste navštěvoval ateliér Zahy Hadid. Vybavíte si okamžik, kdy vám řekla, že vás u sebe zaměstná? To musel být splněný sen.

Je běžnou praxí, že architekti si ve škole vyhlídnou studenty, jimž pak nabídnou práci. Jde o jakýsi mezičlánek mezi univerzitou a kariérou, který se v minulosti velmi osvědčil. I já teď nabízím některým svým studentům z Bartlett University práci v londýnském ateliéru Zaha Hadid Architects.

Vrátím se ale ke svému příběhu. Moc jsem chtěl pracovní místo v jejím ateliéru získat. To znamenalo mít co nejlepší výsledky. Tvrdě jsem pracoval a dařilo se mi. Zaha mě chválila. Takže když pak vyslovila nabídku, zas tak nečekané to nebylo.

Kvůli práci pro Zahu jste odmítl nabídku v New Yorku. Nelitoval jste zpětně?

Určitě ne, protože Londýn mně vyhovuje víc než Spojené státy. Kromě toho mě Zaha Hadid fascinovala svou tvorbou, která byla odvážná, nečekaná a překvapující. Líbil se mi její přístup k architektuře. Navíc jsem ji znal jako profesorku a jako člověka. Ukázala mi cestu, kterou jsem pak už nechtěl opouštět.

S POCHVALAMI ZAHA ŠETŘILA

Kam ta cesta směřuje?

Jde o cestu, která hledá unikátní řešení a originální architektonický výraz. Důležité je vytrvat i za cenu, že občas nedostanete odpověď, kterou jste čekali. Musíte riskovat, a ne chodit po prošlapaných cestách. Když se rozhodnete experimentovat, nemáte sice zaručený výsledek, ale na konci vás čeká poznání.

Jsem zvídavý a nevnímám jako hřích proti kánonu, že neustále pátrám, objevuji a testuji různé výrazové prostředky, které si v sobě uspořádávám.

V architektuře se střetávají dva principy přístupu k výrazovým prostředkům. První se snaží o absolutní redukci a expresi vnímá jako hédonistický přístup nevhodný pro architekturu. Druhý hledá příležitosti k expresivnějšímu pojetí a novátorsky pracuje s prostorem, vnitřně si osahává hranice a snaží se dozvědět více o světě i o naší civilizaci. Osobně si nezakazuji zkoumat žádný z potenciálních přístupů. Jsem zvídavý a nevnímám jako hřích proti kánonu, že neustále pátrám, objevuji a testuji různé výrazové prostředky, které si v sobě uspořádávám. Vedu tak dialog se svou tvorbou. Architektura je totiž dialogem založeným na intelektu. O některých skutečnostech máte jen tušení a neustále si potřebujete zodpovídat vnitřní otázky, které se k architektuře vztahují.

Jaké vnitřní otázky si tedy kladete?

Zajímám se o samotný proces tvorby architektury. Na počátku se seznamujete s projektem a jeho parametry. Poté principem syntézy odpovědí a nastavováním parametrů mezi sebou hledáte řešení, které by mělo silný výtvarný charakter. Proces neustále opakujete. Je to stejné, jako byste zkoušeli různé objektivy a clony na fotoaparátu a v určitý moment to do sebe zapadlo. Stejný pocit člověk zažívá, když navrhuje architekturu. Z tohoto důvodu nedokážu na začátku procesu slíbit, jak bude návrh konkrétně vypadat. Je potřeba si procesem projít, dovolit si, aby se uvnitř vás různé myšlenky střetávaly, a postupně si je uspořádávat.

Kdyby vás Zaha Hadid dnes viděla, co by vám řekla?

Určitě by si prohlédla, co jsem za tu dobu udělal, a dost by mi toho vyčetla.

Myslíte, že by vás nepochválila?

S pochvalami Zaha šetřila! Když se vám povedl nějaký návrh, řekla nice (pěkné), a to u ní znamenalo hodně dobré. Druhá úroveň byla not bad (není špatné). Na opačném pólu hodnocení stálo utterly awful (naprosto strašné).

Co myslíte, že by vám vyčetla?

Těžko spekulovat. Se Zahou jste se museli naladit na filozofii, že každý den je pondělí.

To neznám. Jak tomu mám rozumět?

Každý den přináší něco nového. Když se podíváte na dekády její tvorby, každé desetiletí vypadá zcela jinak. Prošla od dekonstruktivismu v organickou architekturu až po období ovlivněné digitální tvorbou. To ji odlišuje od mnoha architektů, kteří si drží stejný rukopis celý život. Zaha jednoduše nechtěla realizovat stejnou věc dvakrát. Každý projekt byl prototyp. Jednalo se pokaždé o jedinečnou budovu, která vyvolávala nové otázky. ZHA se snaží tuto filozofii držet. Nejdeme cestou osvědčené tvorby, ale neustále hledáme nové způsoby, protože tvarosloví a jazyk architektury se stále mění. To je jediné možné pravdivé pokračování práce Zahy Hadid.

O ZEMI NEJVÍC VYPOVÍDÁ INFRASTRUKTURA

Realizujete velké stavby po celém světě. Když porovnáte normy, které jsou ve stavebnictví uplatňovány v zahraničí a u nás, v čem jsou hlavní rozdíly?

Raději než o normách bych mluvil o přístupu společnosti k architektuře. Je důležité, jak společnost vnímá změnu. V některých kulturách představuje něco pozitivního, pro jiné je zdrojem strachu.

Země a kultury, které podstupují rychlý technologický vývoj, většinou vnímají princip změny kladně, neboť přináší vývoj a řešení problémů. Je v nich hmatatelná víra v technologie a dokážou ji využít k modernizaci. Nejlépe to můžete pozorovat na vůli rozvíjet projekty infrastruktury, zejména páteřní vysokorychlostní železnice. Takové projekty nastartují celospolečenský technologický, ekonomický a kulturní vývoj. Společnosti, které se změně brání či je vnímají negativně, mají problémy se shodnout na velkých infrastrukturálních projektech. Myšlenkově se brání novým věcem, od kterých se pak odvíjejí nové normy.

Jakým směrem by se dle vás měla architektura ubírat?

Přál bych si, aby se u nás hledal vnitřní potenciál měst. Abychom se nerozšiřovali do krajiny, intenzivněji si všímali limitů, které máme, a objevovali nové příležitosti, jak stavět ve vnitřním městě. Tím nemyslím historické centrum. Velké příležitosti se nacházejí v prstenci širšího města kolem centra. To bylo vybudované za komunismu a výstavba zde často ustrnula jen ve formě sídlišť. Tam bychom měli daleko více investovat, stavět a přeměnit lokality v hodnotnější prostor, který bychom měli rádi.

Přednášíte na Bartlett univerzitě v Londýně. Na co se specializujete?

V rámci magisterského studia vedu s kolegou ateliér, který se jmenuje Unit 14, a každoročně v něm máme 15 studentů.

Na co se zaměřujete?

Tématem je svět.

Co si pod tím mám představit?

Necháváme studenty, aby si definovali své vlastní zadání. Podstatné je najít problém a vyřešit ho. Říkáme jim: „Svět je váš.“

Kdybych řekla: „Svět je váš.“ Jaký problém byste řešil?

Baví mě problematika velkých staveb.

Nejraději navrhujete sportovní stadiony, jaké jsou hlavní důvody?

Zajímám se o jejich integraci do měst, aby se staly součástí denního života čtvrti, a ne jeho překážkou. Je to specifikum stadionů, buď se uvnitř nachází 60 000 lidí, nebo tam není nikdo. Také mě fascinuje jejich velkorysost, inženýrská výzva a velký prostor pro inovace.

PŘEČTĚTE SI TAKÉ DRUHOU ČÁST ROZHOVORU S JAKUBEM KLAŠKOU