O tom, co stavíte, je nutné přemýšlet. V momentu, kdy jde o společné jmění vlastníků, už to nikdy nezboříte.

Jak se mluví o technice, je hned ve svém živlu. V okamžiku, kdy zmíníte spravedlnost a morální principy, zvážní, a pokud začnete mluvit o historii, hledá odpovědi na současný stav společnosti. „Když čtu historické knihy, přemýšlím nad motivací lidí a jejich chováním. Třeba Severočeši jsou specifičtí. Asi je to dáno tím, že do lokality mnoho z nich přišlo po druhé světové válce za prací. Na prázdné domy, které zbyly po Němcích, jim dal stát půjčky. Neměli ale předešlou vazbu k místu, majetku a ten pocit vykořenění v lidech zůstal.“ Ví, o čem mluví, jeho rodina měla podobný osud. Do Prahy se dostal až díky studiím na Fakultě stavební ČVUT. Zde se setkal s Marcelem Souralem, což sehrálo o několik let později zásadní roli v jeho profesním směřování. O kom je řeč? O Karlu Brandovi, provozním řediteli Trigemy, s nímž vám přinášíme rozhovor o jeho profesním životě, stavu českého stavebnictví, ale také o pražském projektu Lihovar, protože byla dokončena severní etapa.

Pocházíte ze severních Čech, kdy jste přesídlil do Prahy?

Z Ústí nad Labem, odkud pocházím, jsem odešel do Prahy studovat Stavební fakultu ČVUT. Do severních Čech jsem se nicméně po studiích na pár let vrátil, vyzkoušel si řadu pozic a v roce 1994 jsem se přestěhoval zpět do Prahy.

Do jaké firmy jste v Praze nastoupil?

Do společnosti STAPO Praha, ve které pracoval můj kamarád. V té době realizovali velmi zajímavé zakázky. Díky finančním dotacím od prince Charlese se tehdy hodně rekonstruoval zanedbaný areál Pražského hradu. STAPO Praha zde získala hodně zakázek. Pracovali jsme na druhém nádvoří, realizovali osvětlení katedrály sv. Víta, restaurovali Zlatou uličku, opravovali čtvrté nádvoří nebo jižní zahrady.

V té době už jsem chodil jednou za kvartál s Marcelem Souralem na víno a povídali jsme si o práci. Říkal jsem mu, jak bych si fungování představoval. Vlastně dodnes s ním takto mluvím. Tehdy pravil: „Až postavím svůj druhý bytový dům, budu mít dostatek financí si tě najmout.“ Když jsme se následně sešli, dohodli jsme se a já nastoupil do Trigemy. Psal se rok 1998 a dnes jsem ve firmě 26 let.

Dohledala jsem, že s Marcelem Souralem se znáte z Fakulty stavební ČVUT, za kterou jste spolu hráli basketbal.

S Marcelem jsem se poznal na chmelové brigádě hned po střední škole. Znám ho déle než svou ženu.

Jaké charakterové vlastnosti si za ty roky na Marcelu Souralovi ceníte?

Mám rád vizionáře. Jenže i mezi nimi je velký rozdíl. Jsou tací, kteří myšlenky jen proklamují, nepracují na jejich realizaci, anebo je v průběhu mění. Ve firmách, kde jsem pracoval, bylo běžné, že se definoval cíl, a vy jste se tři čtvrtě roku dřeli, nedbali na čas, svoje osobní volno, snažili jste se věci maximálně přispět a pak někdo přišel, řekl, že si to rozmyslel a půjde se jiným směrem. Určitou dobu jste schopni to tolerovat. V průběhu času pak ale zjistíte, že ten člověk není vizionář, ale blbec.

Na Marcelu Souralovi si ze všech vlastností, které má, nejvíce cením, že si cíle vytyčí, ohraničí v čase a jdeme za nimi. Samozřejmě že cesta se může změnit, ale záměru se vždy dosáhne. Je systematický. Vše má sepsané a rozvržené. Mám rád velké výjimečné cíle a Marcel má výjimečné nápady, baví mě s ním pracovat.

Četla jsem, že Marcel Soural a také architekt Dan Smítka v práci de facto bydleli. Jak jste se k tomu postavil vy?

Myslím, že tohle je stigma naší generace. Po revoluci jsme měli ohromné nadšení budovat nové věci. Doba se hodně změnila. Letos mi bude 60 let. Když jsem začínal pracovat za komunismu, snažil jsem se obklopovat lidmi, kteří mě mohli něco naučit a byli to odborníci. Oficiálně měli rudou legitimaci, protože jinak by byli v gumovkách, byli to ale výborní lidé, kteří měli co předat. Takové v počátcích potřebujete. Pomohou vám praxi pochopit.

Jaká je dnešní generace stavařů?

Do firmy si vybírám lidi, kteří mají obrovské nadšení. Musím vidět v jejich očích, že je práce baví. I když umí mnohem méně, člověk je to rád doučí. Proti tomu vám sem přijde kluk, který umí, ale přišel si jen vydělat peníze a nezajímá ho směřování společnosti. Udělá, jen co mu výslovně řeknete. Naštěstí nejsou všichni takoví. Pokud nás opouštějí zaměstnanci, není to kvůli mzdové politice nebo projektům, které realizujeme, ale kvůli našemu nasazení. Marcel po nás požaduje, abychom do všeho šli naplno, a když nás porovnám s ostatními společnostmi, opravdu mám pocit, že pracujeme víc než ostatní.

Co považujete za klíčový moment v Trigemě za dobu svého působení?

Vyvrcholením bylo rozhodování o náměstí v Roztokách a vědeckotechnických parcích. Začali jsme se pak ubírat jiným směrem. Pečlivě sleduji společnost Penta Real Estate a mám je rád za to, jakým způsobem přispívají do rezidenčního a administrativního developmentu. Ne vždy sklidí vděk od veřejnosti, přitom vytvářejí dlouhodobě přidanou hodnotu ve veřejném prostoru. O tom, co stavíte, je nutné přemýšlet. Jakmile jde o společné jmění vlastníků, už to nikdy nezboříte. Je to nevratné. Jsem pyšný na naše projekty. Je krásné jet městem a dívat se na objekty, co jsme vybudovali. Třeba Fragment anebo teď rezidenční komplex v Braníku – jde o 189 bytů a 15 rodinných domů.

Kdybyste porovnal Trigemu s ostatními developery na trhu, v čem excelujete a co jsou vaše slabiny?

Marcel Soural je stavař, proto vynikáme výjimečnou architekturou a hodně se soustřeďujeme na technologie, které v rezidenčních objektech používáme. V tomto aspektu si dokonce troufám tvrdit, že jsme nejlepší. Naší silnou stránkou jsou lidi, ale logicky se stávají i tím nejslabším článkem.

Trigema je postavena na lidech, týmovosti, motivaci a osobním příkladu. Co konkrétně děláte pro to, aby se z vaší filozofie nestalo jen prázdné motto?

Pracují u nás špičkoví odborníci a nadšenci, které práce baví. To je nesmírně důležité. Jsou specialisté, jimž nadiktujete veškeré směry, o nichž by měli přemýšlet, oni vše bezchybně udělají a pak se zastaví a čekají, co bude dál. Existují ale i odborníci, kteří aktivně chodí s nápady, co by šlo realizovat, a já s nimi navrhovaná řešení konzultuji z hlediska efektivity a ekonomiky. Máme také velmi kvalitní lidi v oblasti práva a povolovacích procesů. Naše obrovská síla je jednoduše v lidech a jejich odbornosti.

Za 26 let se vyvíjela vaše profesní role ve společnosti a sama firma rostla z malé, založené na zelené louce, do velkého holdingu. Nasbíral jste nesčetně profesních i osobních zkušeností. Kterých si ceníte nejvíce?

Když jsme byli ještě společnost s ručením omezeným a stavěli bytové domy, vedl jsem veškeré jednání s investory. Marcel Soural mi dal obrovskou důvěru vše domlouvat. S tím se ale pojila i velká zodpovědnost. Tehdy šlo o malé soukromníky a upřímně, někdy jsem se setkával s arogantními lidmi, kteří se mnou povýšenecky jednali jako s dodavatelem jejich domu za desítky milionů. Platí: „Nečiň, co nechceš, aby bylo učiněno tobě.“ Formovalo to moje chování vůči vlastním lidem a naučilo pokoře, nadhledu, ale i odvaze nenechat se vláčet.

Jak jste se tedy za 26 let změnil vy?

Jsem menší bouřlivák, než jsem býval. Neřeším věci hned, ale promýšlím je a rozhoduji s odstupem několika dní s chladnou hlavou. To mladým lidem chybí. Dokážou být hrubí, jen čtou smlouvy a neustále s vámi argumentují místo koordinace práce na stavbě a řešení kvality výstupů. Chovají se jako právníci, ne stavaři. Toto chování vrhá velký stín na české stavebnictví.

Jak byste tu situaci změnil?

Jediná šance je vrátit se do školství. My školy navštěvujeme a nabízíme jak pracovní místa, tak brigády pro absolventy středních průmyslových nebo vysokých škol. Problém je, že nikdo si nechce vzít holínky a jít na stavbu. Chtějí pracovat v BIM, aniž by věděli, co to je. Chtějí nastoupit do projekční kanceláře. Jenže kreslit mohou, až když projdou praxí. Tehdy pochopí, co znamená jedna přetažená čára nebo když ji nedotáhnou. Jak pak na stavbě musejí kvůli nim tři dny ohýbat železo, ostatní stojí a nemohou pracovat. Co nastane, když objekty nenamalují. Kolik všechny chyby stojí firmu peněz. Mladí v sobě nemají smysl pro zodpovědnost. Generace před 15 lety byla jiná a snažila se automaticky odvádět práci dobře.

To máte pravdu. Pamatuji si, že v devadesátých letech jsme v práci bydleli, profesí jsme žili, byl to náš životní styl.

Mně vždycky účetní na konci měsíce říkal: „Karle, ty vedeš, máš 368 hodin!“ Měl jsem volnou jen jednu neděli v měsíci. Dneska, kdybyste řekli lidem, že z důvodu splnění termínů mají jít čtyři víkendy po sobě do práce, tak odvětí, že tu smlouvu jsme podepsali my, ne oni, a tím to končí. Naštěstí takoví nejsou všichni a někteří z nich jsou i výjimeční.

Právě jste dokončili severní etapu projektu Lihovar. Který z lidí byl pro vás v tomto projektu klíčový?

Původní projekt Zlatého Lihovaru připravoval jako projektový manažer Miroslav Merkant. Když se Michael Barnett rozhodl území prodat, nabídli jsme Miroslavovi možnost na Lihovaru pracovat dál a on souhlasil. S ním k nám přešla celá historie projektu, vše měl nastudované a znal úředníky, s nimiž jednal a řešil veškerá povolování a územní rozhodnutí, které bylo naší podmínkou, abychom území koupili.

Jakých změn doznal projekt, když jste ho odkoupili od Michaela Barnetta?

První architektonický návrh pocházel od společnosti Kaňka + Partners a mě osobně nezaujal. Měli sice hezky zpracované vizualizace z Londýna, ale hmotově to nebylo ono. Třeba tam, kde my navrhli industriální komín, oni měli prosklenou hranatou a vysokou věž. Velkou změnou oproti původnímu projektu bylo rozdělení bytového domu na dva samostatné.

Co bylo důvodem?

Investoři chtějí kupovat kompaktní celky, a ne být součástí společenství vlastníků jednotek. Nicméně to k developmentu patří, že se projekt vyvíjí v čase. Stejně jako se mění společnost, trendy a ceny. Lihovar byl povolený za relativně krátkou dobu. Územní rozhodnutí trvalo tři roky, stavební řízení pak rok a půl. V tomto ohledu to bylo výjimečné. Stejně jako Fragment, který jsme povolili za dva a půl roku.

Četla jsem, že vás inspiroval londýnský Kings Cross. Co konkrétně se vám tam líbilo a chtěl byste přenést do Lihovaru?

Do Londýna jsme jeli, počítám, tak osmkrát. Dívali se, jak rekonstruují staré fabriky, ale věděli jsme, že stejného výsledného efektu nedosáhneme, protože oni renovují, kdežto my stáli na brownfieldu a měli jen několik málo fotek a rytin původní továrny. Chtěli jsme však dosáhnout co největší autenticity a přiblížení se historii. Proto na objektu máme prolamované ostění namísto cihel s hladkým povrchem u překladů nad okny. Naši architekti si s cihelnými detaily opravdu vyhráli. Stálo nás to nemalé finanční prostředky, ale má to myšlenku. Měli jsme obrovské štěstí na šikovné řemeslníky, kteří o realizaci přemýšleli a přicházeli za architekty s nápady. Z jejich spolupráce vznikla například fasáda s balkony ve tvaru láhve.

Nadchla mě také továrna se čtyřmi komíny, která se stavěla pro Apple. Na ochozech okolo stavby měli průzory, kterými jste mohli sledovat průběh výstavby. V oplocení byla vybudovaná sedátka, takže jste stavbu sledovali jako televizi. V blízkosti sezení byly do oplocení prostorově zabudovány repliky různých artefaktů, třeba ventilů nebo budíku. Tehdy jsem si řekl, že až budeme bourat v území, musíme některé věci zachovat, repasovat a znovu využít.

Co konkrétně jste tedy zachránili z areálu Lihovaru?

Původní staré kolejnice. Bohužel horkovody a rozvody se zachovat nedaly. Nicméně pro zvýšení autenticity místa s nimi budeme v rámci areálu pracovat, abychom navodili atmosféru fabriky.

Na Smíchově revitalizuje ohromné území také Sekyra Group. V čem je váš přístup odlišný?

Stavíme jinak než všichni ostatní, takže na svého klienta si musíme počkat. Z technického hlediska jsou naše bytové komplexy na špičkové úrovni. Používáme kvalitní materiály a s architekty věnujeme pozornost detailům. Už ve standardu máme krásné interiéry bytů i společných prostor.

Revitalizované území o rozloze 2,2 hektaru vzniká na tři etapy. Pojmenované jsou Sever, Střed a Jih. Co bude srdcem revitalizovaného území?

V následné etapě výstavby vznikne Lihovar Střed se 119 byty, které si Trigema ponechá pro nájemní bydlení. V suterénu a prvním nadzemním podlaží budou restaurace. Inspiraci na jejich podobu jsme osobně čerpali v Miláně, Londýně, Berlíně nebo Polsku. Máme najaté ty nejlepší odborníky, aby prostory uspořádali tak, že namícháme bistra s nejlepšími restauracemi. Chceme zde mít i malý soukromý pivovar a také naši vinotéku s nerezovými tanky, z nichž bude možné stáčet si víno. Budou se tu pořádat i akce. Cílem je vytvořit atraktivní prostor pro všechny generace, aby z lokality nemusela nikam jezdit.

Jak je plánována vertikální a horizontální průchodnost územím?

Celé území se snažíme propojit. Chceme, aby lidé, kteří vystoupí na smíchovském nádraží z autobusu, prošli krásnou pěší zónou mezi domy a nemuseli jít po frekventované Strakonické nebo Nádražní ulici.

Kromě této cesty z východu na západ budujeme i vertikální propojky. Také počítáme s propojkou mezi Strakonickou a Nádražní ulicí.

Od řeky, od dokončovaného Dvoreckého mostu, se bude vstupovat do území Lihovaru do střední části. Z jedné strany mostu se plánuje kavárna a z druhé Krištof Kintera představí velkou instalaci svých avantgardních lamp z celého světa.

Proč se začalo Severem, a ne Jihem?

Ze dvou důvodů. Severní etapa byla projekčně nejvíce rozpracovaná a také povolování bylo jednoduché. Úpravy v území byly nekomplikované a nic neovlivňovaly. Oproti tomu v jižní části byl složitý objekt komínu.

Co bylo největší výzvou v severní části území a jak se vám ji povedlo zdolat?

Rozhodně stavební dilatace objektu na dva bytové domy včetně zajištění všech služeb.

Výstavba etapy Střed a Jih má započít v dubnu a skončit na konci roku 2026. Se kterou začnete první?

Stavební jámu a její zajištění uděláme pro obě etapy najednou, ale monolity už jsou dost velké na to, aby se v jeden okamžik na pozemek vešly dvě společnosti, a rovněž jde o kapacitu trhu. Takže odstup výstavby etap Střed a Jih bude tříměsíční.

Bude výstavba Středu a Jihu v něčem odlišná od předešlé etapy?

Bytové domy druhé i třetí etapy chceme zásobovat z tepelných čerpadel, a díky tomu dosáhneme lepších nákladů pro klienty. Technicky budou domy řešeny stejně jako Fragment. Takže budeme topit a chladit stropy, což je standard pro administrativní budovy, ale v rezidenčním komplexu jsme to ve Fragmentu realizovali jako první na trhu. Nově to zavádíme i jako standard do bytů nejen našich nájemních, ale i těch, které prodáváme. Jde o velkou přidanou hodnotu, kterou si nájemníci Fragmentu velmi chválí. Teplota by v bytě totiž měla být nastavena tak, že ji klient ani nevnímá. Abyste toho dosáhli, je třeba chlazení a topení stropy kombinovat s venkovními žaluziemi. Jedná se o techniku, která mě moc baví, a hned jsem ve svém živlu.

Prozraďte mi na závěr nějaké tajemství současného nového Lihovaru. Dohledala jsem, že v areálu bylo ukryto několik nečekaných tajemství. Třeba že se tu nacházel tajný bar nebo lyžárna, která zřejmě zaměstnancům přišla vhod ve chvíli, kdy Zlíchov zapadl sněhem, aby se dostali domů.

Nevím, zda to nazvat přímo tajemstvím, ale povím vám, co plánujeme v památkově chráněném komínu, který bude dominantou ve středu LIHOVARU. Bude sloužit jako vyhlídka. Pod komínem vytvoříme jedno patro směrem dolů, kam projdete přes tamní budoucí pivovar. Za turnikety se dostanete ke speciálnímu skleněnému výtahu, jenž vás vyveze na komín. Na něm bude skleněná poklice, která se nadzvedne, když nebude pršet. Vy si pak budete moct užít ojedinělý výhled na Prahu. Z hlediska technického řešení to bude velice zajímavé a moc se na to těším.

Pro realizaci jsme se spojili s jednou významnou českou firmou z Pardubic, která se specializuje na výtahy pro výškové budovy nebo na dopravní výtahy, s nimiž dobyli svět. Vždy říkám, že v Čechách máme spoustu zajímavých lidí, kteří dokázali výjimečné věci. Tato firma staví výtahy pro diamantové doly nebo taky dělali výtah do mrakodrapu Burj Khalifa.

„Chalífova věž“ je nejvyšší mrakodrap světa a má přes 820 metrů. Bylo těžké tu firmu přesvědčit, aby se vaší zakázkou zabývala?

Sešli jsme se a on se pro náš nápad nadchnul. Řekl, že Trigema ho baví, protože sdílí stejné nadšení pro práci a má bláznivé nápady jako zahraniční architekti, s nimiž spolupracují. A taky máme Marcela Sourala, který je ochotný tyto výjimečné projekty platit.