Světlo vdechuje vnitřnímu prostoru život

Prof. Ing. arch. Vladimír Šlapeta, DrSc., je architektem profesí i srdcem. Zaměřuje se na podrobné zkoumání dějin moderní architektury, a to především na 20. a 30. léta 20. století ve střední Evropě. Probírali jsme spolu nejen jeho cestu k bádání o architektuře… Například které architektonické legendy jej ovlivnily. Ale samozřejmě nás zajímal i jeho pohled na kontext světla a architektury. Toto téma se ostatně objeví také v jeho prezentaci na konferenci Světlo 2025.

Na počátku své kariéry jste se zabýval projektováním. Co vás přivedlo k bádání v oboru dějin moderní architektury?

Jako kluk jsem sice dobře kreslil, ale zajímaly mne i dějiny. V rodině se říkalo, že jsem asi podědil paměť po dědečkovi Jaroslavovi, o němž víme jen velmi málo, protože padl na italské frontě na konci 1. světové války. Ještě na základní škole jsem vyhrál soutěž ve znalosti památek Olomouce, na gymnáziu jsem psal do školního časopisu a poté, když jsem přišel studovat do Prahy, do časopisu Student. Na konci studia jsem dostal 1. cenu v celostátní soutěži studentských prací za výzkum staveb a projektů zahraničních architektů v českých zemích z let 1900 až 1940. Takže směřování k dějinám bylo od začátku zřetelné.

Nicméně to bylo v době tvrdé normalizace roku 1971 a architektonické časopisy, podléhající Svazu architektů, z něhož byl můj otec v padesátých letech z politických důvodů vyloučen, odmítaly mé práce publikovat. Tyto zákazy mne potom provázely více než deset let. Než takzvaní „přátelé“ mého otce odešli do důchodu nebo na věčnost… Proto jsem se rozhodl posílat své práce do zahraničí a kupodivu mi je zveřejňovaly nejvlivnější evropské architektonické revue v Anglii, Německu, Nizozemsku, Švýcarsku, Itálii, Španělsku, Finsku, Dánsku, Rakousku i Jugoslávii. Tím jsem si vzal za své českou moderní architekturu „vrátit do hry“, tedy do mezinárodního diskurzu.

Jste historik, pedagog, píšete knihy, učíte, působil jste jako děkan Fakulty architektury v Praze i Brně. Kdo vás asi nejvíc inspiroval na začátku vaší cesty?

Samozřejmě to byl v první řadě můj otec Lubomír a prostředí našeho olomouckého bytu, který kompletně vybavil nábytkem a navrhl si v něm i vlastní klavír. Ale také atmosféra krásné historické Olomouce. Na pražské fakultě byli nejzajímavějšími učiteli profesoři Paroubek, Štursa a Krise. Paroubek svým analytickým myšlením, Štursa svou energií a Krise udivující způsobem, jakým zpaměti kreslil na tabuli všechna evropská velkoměsta.

Měl jste možnost osobně poznat tvůrce z meziválečné éry. Které architektonické legendy vás profesně ovlivňovaly?

Ke generaci architektů meziválečné éry patřili ještě někteří naši profesoři na technice – Otakar Štěpánek, který přednášel průmyslové stavby, Josef Kittrich, spoluautor obchodního domu Bílá labuť, nebo František Čermák, zabývající se nemocnicemi. Ale také Jiří Štursa. Vedle toho jsem jezdíval do Brna za profesory Bedřichem Rozehnalem a Bohuslavem Fuchsem, jemuž jsem dokonce směl pomáhat s přípravou katalogu k výstavě Jana Kotěry v Brně. To byly velmi silné zážitky.

V Praze jsem potom navázal úzké přátelství s Františkem M. Černým, autorem věží Emauz. Vyprávěl mi o svém milovaném učiteli Josefu Gočárovi a o generaci Devětsilu. Skvělým společníkem byl i Antonín Tenzer, s nímž jsem jednou absolvoval krásný výlet na Valašsko, což byl kraj jeho dětství. Vozil mne také po Praze svým předválečným kabrioletem BMW a měl krásné vzpomínky na Pavla Janáka a Jaromíra Krejcara. Díky tomu, že otec v druhé polovině šedesátých let dostal povolení pracovat u svého někdejšího učitele Hanse Scharouna, autora budovy filharmonie v Západním Berlíně, potkalo mne štěstí zblízka poznat tohoto opravdového génia světové architektury.

Jste velký odborník na období 20. a 30. let 20. století, na modernu a funkcionalismus. Na dobu, kdy nově vzniklé Československo prosperovalo hospodářsky, průmyslově, architektonicky… Co vás na této etapě nikdy nepřestane fascinovat?

Pozitivní energie, optimismus a zdravé sebevědomí, které tuto dobu prostřednictvím realizovaných staveb skvěle ilustrují.

Když se budeme více věnovat tehdejší architektuře, čím vším byla ovlivněna?

Naše architektura byla podmíněna vysokou úrovní průmyslu, technologií a řemesel, prosperujícím hospodářstvím a – což je zvlášť důležité – také vysoce vzdělanou a světu otevřenou klientelou, která dala důvěru mladé generaci tvůrců.

Jaké evropské vlivy tuto generaci ovlivňovaly?

Naše meziválečná architektura byla propojena se všemi důležitými avantgardními proudy – nejprve s nizozemskou architekturou amsterdamské školy a skupiny De Stijl, potom s Bauhausem a německou Novou věcností, posléze s Le Corbusierovým purismem, který dominoval. Avšak zasahovaly k nám i inspirativní momenty z italského racionalismu, utopických vizí sovětského konstruktivismu a v druhé polovině třicátých let rovněž neokázalá a k přírodě orientovaná architektura ze Skandinávie.

Jak architekti té doby pracovali se světlem a osvětlením? Měli nějakou společnou linii, co se týká práce se světlem?

V práci se světlem se projevovaly vlivy různých tendencí, o kterých jsem se zmínil v předešlé odpovědi. Například Le Corbusier používal v raném období své tvorby horizontální pásová okna. Později – po druhé světové válce – dospěl až k básnivým hrám světla a stínu v prostorách kaple v Ronchamp nebo kláštera La Tourette.

Jiným způsobem pracovali se světlem třeba němečtí expresionisté okolo Bruno Tauta, kteří navrhovali skleněnou krystalickou a barevnou architekturu s transparencí „von Innen nach Aussen“, tedy zevnitř navenek. Zrovna pro Hanse Scharouna, pro něhož – jak už jsem se zmiňoval – pracoval můj otec, byla hra se světlem zcela zásadní. Z této skupiny Die glaeserne Kette, což v překladu znamená skleněný řetěz, totiž vycházel. V kontrastu s Le Corbusierovými pásovými okny diferencoval výšky parapetů s respektem k různým funkcím a pomocí světla vytvářel v prostorách různé překvapivé iluzivní momenty.

Jaká je podle vás role světla v architektuře?

Role světla je zcela zásadní – vdechuje vnitřním prostorám život. V různých dobách se však se světlem pracovalo různým způsobem. Například v renesanci šlo o harmonii v jasně stanoveném řádu, reprezentujícím humanismus této doby, zatímco v předchozím období gotiky šlo o expresivní vyjádření středověké spirituality.

Epocha českého funkcionalismu byla společným dílem mnoha mladých českých architektů. Proč?

Mladý stát měl velký potenciál mladé, vzdělané a sebevědomé intelektuální vrstvy, která se s vizemi mladých tvůrců rychle identifikovala a dala jim šanci, aby je uskutečňovali.

Slovinský architekt Jože Plečnik působil od roku 1911 na pražské UPRUM a po založení republiky byl prezidentem Masarykem přizván k obnově Hradu. Co z jeho díla byste vyzdvihl a proč?

Jože Plečnik měl vliv na českou architektonickou komunitu již od samého počátku 20. století. Stalo se tak díky tomu, že jeho blízký přítel z doby vídeňských studií Jan Kotěra na jeho výjimečný talent a schopnosti své žáky a spolupracovníky upozorňoval. Plečnikovo dílo bylo založeno na dokonalé znalosti klasických principů antiky, renesance i byzantské kultury, které dokázal originálně přetvářet. Jeho tvorba na Pražském hradě, která vznikala v době konstruktivismu, věcnosti a funkcionalismu, připomínala znovu smysl kontextu a kontinuity, význam symbolů a monumentů a porozumění pro gradaci měřítka a genius loci.

Pokud bychom se měli na Plečnikův kostel na Vinohradech, který je jedinečným příkladem soudobé sakrální architektury, podívat z pohledu projektu osvětlení. Vnímáte na něm něco ojedinělého?

Plečnikovy intervence na Pražském hradě stály v evidentním protikladu k funkcionalistické produkci mladé české architektonické generace. Pavel Janák to kdysi trefně charakterizoval tak, že dole – tj. pod Hradem – slyšíme výpočet, aktivita, organizace, kalkulace, užitečnost, rentabilita a nahoře – tj. na Hradě – vládne umění, v němž je čirá pokora a oddanost věci. Podobně je tomu i s vinohradským kostelem, a to dokonce i při porovnání s tvorbou Kotěrových žáků a spolupracovníků Josefa Gočára a Pavla Janáka, kteří ve stejné době stavěli kostel sv. Václava ve Vršovicích a Husův sbor Církve československé na Vinohradech.

Osvětlení Plečnikova interiéru kostela shora řadou oken, vytvářející lem pod kazetovým stropem, v kombinaci s keramickým povrchem stěn evokuje mimořádnou atmosféru tohoto velkorysého sakrálního prostoru. Pozoruhodné je také osvětlení krypty ve valené klenbě. A samozřejmě světelné efekty úchvatného vnitřního prostoru štíhlé věže – stély –, která připomíná zvětšenou monstranci. Rosety, jež otevírají nezvyklé pohledy na panorama Prahy směrem k historickému centru i k periferii, jsou dynamicky protnuty vnitřní rampou vedoucí ke zvonici. Plečnik tu uskutečnil takovou „promenade architecturale“, kterou by mu mohl závidět i Le Corbusier….

Jste autorem více než třiceti oceňovaných knih. Jedním z nejvíce ceněných titulů byl Český funkcionalismus. Právě tato kniha zviditelnila český modernismus po celém světě. Vybavíte si, kolikrát jste byl vyzván, abyste v zahraniční prezentoval tuto dobu a čím vlastně tak okouzlila svět?

Již při své první cestě do Anglie v září 1979 jsem se setkal s chairmanem Architectural Association v Londýně Alvinem Boyarskim, kterému jsem potom pravidelně posílal své publikace. Poté, co dostal do ruky katalog mé výstavy brněnských funkcionalistů z Helsink, nás společně s Janem Kaplickým pověřil, abychom připravili výstavu a knihu o českém funkcionalismu přímo pro Architectural Association na listopad 1987. Kniha měla velmi dobrou distribuci po celém světě, přispěla k obnovení zájmu o českou modernu a já byl potom zván k přednáškám o této heroické době na všechny světadíly. Nemám to spočítáno, ale odhaduji, že přednášek v zahraničí už byly více než dvě stovky. Svět znovu objevoval technologickou úroveň a poetickou nótu české architektury této epochy.

Dá se říct, o kterou osobnost architektury jste za hranicemi zaznamenal pravděpodobně největší zájem?

Pravděpodobně nejznámější osobností naší architektury dvacátého století je Bohuslav Fuchs.

Jak vidíte současnou českou architekturu?

Od doby sametové revoluce došlo k převratným změnám – z manipulovatelných „zaměstnanců“ různých „stavoprojektů“ se architekti znovu stali nositeli svobodného povolání s plnou zodpovědností za výsledek své práce. Je to vidět na tom, jak se zlepšuje veřejné prostředí našich měst a zvyšuje se i zájem nejen soukromých investorů, ale i státní správy o úroveň výstavby.

Vraťme se ještě k vašemu pedagogickému působení. Byl jste děkanem Fakulty architektury v Praze a později i v Brně. Je pro vás možnost učit a předávat studentům znalosti důležitá?

Téměř dvě desetiletí jsem pracoval v Národním technickém muzeu ponořen do dialogu s archivními výkresy Jana Kotěry, Josefa Gočára, Pavla Janáka, Ladislava Žáka a dalších. To mi pomáhalo přežít velmi obtížnou dobu normalizace. Tehdy mi však chyběla možnost sdělovat mladším, co jsem tam vybádal. Přednášet jsem nesměl. To se mi splnilo až od počátku devadesátých let a dodnes mi to činí velké potěšení. Nicméně musím k současnému stavu našeho vysokého školství obecně poznamenat, že aby se dostalo na vyšší úroveň, musel by se změnit vysokoškolský zákon č. 111/97 Sb., který je nejhorší v Evropské unii a podporuje populismus a mediokratismus. Nedávný skandál na Akademii výtvarných umění to jenom potvrzuje.

Pro dnešní dobu je bohužel typické, že děti a mládež přestávají mít zájem o technické obory…

O architekturu je stále zájem velký, změnily se však genderové relace. Když jsem studoval na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, bylo nás asi sedmdesát pět procent hochů a dvacet pět procent dívek. Dnes je tomu nejen u nás, ale i v zahraničí přesně naopak. Na druhé straně to má pozitivní vliv na uplatnění žen v naší profesi. Z mého ročníku si pouze dvě spolužačky založily po sametové revoluci vlastní ateliér. Dnes už ovšem máme mnoho velmi úspěšných všeobecně respektovaných architektonických kanceláří, které vedou ženy.

Hoši se raději hlásí na informatiku, klesá i zájem o stavební a strojírenské obory, byť mají v českých zemích dlouhou tradici a nabízejí mnohé možnosti k seberealizaci. V posledních letech jsme kromě toho mohli sledovat debatu, v níž byl podceňován význam matematiky na středních školách a u maturit, což také nepřispívá k motivaci ke studiu technických oborů.

Co vás v souvislosti s architekturou momentálně naplňuje?

Jako vždy – radost z práce.

Pracujete momentálně na nějakém speciálním projektu, knize nebo výstavě?

V těchto dnech pomáhám doktoru Damjanu Prelovšekovi z Lublaně s přípravou velké výstavy Josipa Plečnika, která se na podzim uskuteční v prostorách Slovenského národního muzea na Bratislavském hradě. V září budu v Lublani přednášet o Bohuslavu Fuchsovi a potom se již rýsují další větší projekty.

Autor: Klára Antošová, převzato z www.portalsvetlo.cz