V architektuře je dnes komplikované se dohodnout na jednom názoru

A69 – architekti si za svých 30 let existence vydobyli pozici jednoho z nejlepších studií u nás. Když nahlédnete do jeho sídla v pražském Braníku, hned zjistíte, proč. Pracují zde soustředění mladí lidé, pod jejichž rukama rostou návrhy domů s miliardovými rozpočty pro vlivné české i zahraniční klienty. Zasedací místnost je obložena zahraničními architektonickými časopisy a mock-upy staveb. Z osobnosti spoluzakladatele ateliéru Borise Redčenkova cítíte zdravé sebevědomí i pokoru již od prvních slov: „Dovolil jsem si přizvat k rozhovoru ještě našeho architekta Erika Hockeho, který pracoval jak na urbanistické studii pro Smíchov City, tak na administrativní budově, kterou jsme pro severní část navrhovali. Mnohdy je do problematiky zasvěcen víc než já a naše jména navíc vytváří takové bělorusko-německé přátelství.“ To je druhý aspekt Borisovy povahy. Jemný humor, který vás nutí se usmívat.

VÝCHODISKA URBANISTICKÉ STUDIE

Plán asanace a přestavby Smíchova se datuje od 60. let 20. století. Nikdy nebyl naplněn. Své vize o podobě této čtvrti nezhmotnil ani Karel Prager a v novodobé historii ani Jean Nouvel nebo zastupitelé radnice, magistrátu či developeři. Studií bylo více – měli jste je k dispozici, když jste v A69 – architekti tvořili urbanistický plán Smíchova?

Boris Redčenkov: Principiálně jsme všechny studie viděli, vliv ale na náš koncept neměly. K projektu jsme přistoupili v roce 2009, tedy po globální finanční krizi, která silně poškodila celou ekonomiku, ale také otevřela možnosti hledat nová východiska. Náš koncept situaci reflektoval a developera zaujal.

Takže nešlo o vypsanou soutěž?

B. R.: A69 – architekti původně vyhráli vyzvanou soutěž developera Sekyra Group na administrativní budovu, které se účastnila i Eva Jiřičná a asi dalších pět architektů. K realizaci nikdy nedošlo, nicméně rozvinula se diskuse o lokalitě, v níž měl kancelářský komplex vyrůst. Zajímalo nás okolí, přemýšleli jsme o něm a pátrali. Developer nám ukázal své neuskutečněné plány. Ptal se na názor a my jsme si říkali, že doba, v níž jsme se ocitli, nahrává novému pohledu. Postupně jsme přicházeli s myšlenkami, které se zabydlovaly v jeho mysli. Šlo o dlouhodobý proces, který nebyl jednoduchý.

V čem byla vaše studie od předešlých odlišná?

B. R.: Pojímali to jako velké stavby, monobloky, jež vždy musíte dostavět, když jednou začnete. Oproti tomu naše východisko bylo, že nemá smysl stavět rozsáhlé celky, které se v době krize ukazují jako rizikové. Proto jsme přišli se systémem bloků. Šlo o jednotlivé domy rozdělující oblast na menší části. Blok jednoduše ukončíte slepou stěnou, kdyby přišla krize.

Erik Hocke: Studie třeba počítala s výstavbou obrovského nákupního centra, což nedávalo logiku. V té době rostla poptávka po bydlení a na trhu bylo velmi málo bytů.

B. R.: Flexibilita bloků umožňovala výstavbu administrativy nebo pěti bytových domů a to se developerovi líbilo. Pro nás se stalo zásadní nabídnout městské části Prahy 5 a magistrátu smysluplný veřejný prostor. V původním konceptu se sice počítalo s velkým parkem, ale ve skutečnosti se jednalo o střechu nákupního centra. Město i později trvalo na centrálním parku a my se je snažili přesvědčit, že v lokalitě mezi Pavím vrchem a Vltavou nemá význam vytvářet další park. V blízkosti metra a tramvajové dopravy, kde je vysoká koncentrace obyvatel, by měla být velká hustota bydlení generující život. V rámci debaty bylo dohodnuto, že parky se stanou součástí vnitrobloků. Stáli jsme o to, aby se jimi dalo procházet, nicméně budou patřit rezidentům.

BORIS REDČENKOV Jeho alma mater je Fakulta architektury ČVUT. Absolvoval zde v roce 1994 pod vedením profesora Ladislava Lábuse. Stejného roku spoluzaložil architektonickou kancelář A69 – architekti. Od roku 2013 vede na ČVUT vlastní ateliér, o šest let později byl jmenován docentem. Zajímá ho urbanismus, který vnímá jako nadřazený architektuře. Jako člen gremiální rady se podílel na Metropolitním plánu Prahy. A69 – architekti, jehož je spoluzakladatelem, se věnuje přeměně významných tuzemských brownfieldů. V Praze rozvíjí území Smíchov City, Barrandova, Motolského údolí a Florence.

MOZAIKA ZELENÝCH PLOCH

Jsou v plánech i parky pro veřejnost?

E. H.: Počítáme se dvěma veřejnými parky u školy.

Jak jste pracovali se zelení, aby se z ní nestaly mrtvé zelené plochy?

B. R.: Celou čtvrtí by měla prostupovat hierarchizace. Veřejný prostor není homogenní a má různé parametry. Jednou je více velkorysý, podruhé intimní. Stejně je tomu se zelení. Ústředním motivem se stane zelený bulvár spojující ulici Na Knížecí a budoucí náměstí s novým terminálem. Jde o linku tvořenou lineárním parkem se stromořadím vedeným středem, pěší zónou a cyklo provozem. Počítáme se šířkou 28 metrů, což lze připodobnit k ulici Na Příkopech.

E. H.: Abychom docílili dynamiky, počítáme u dlouhého parku s předzahrádkami a parčíky pro venčení psů. V rámci zbylého řešeného území vytváříme mozaiku zelených ploch, kdy každá je trochu jiná a má svou funkci. Pokud se nachází u školy, jde o aktivnější park. V případě administrativních budov je více relaxační, aby lidé třeba mohli ležet v trávě.

POTENCIÁL PRO VZNIK VÝZNAMNÉHO NÁMĚSTÍ

Počítá váš urbanistický návrh s výstavbou nějaké dominanty, u níž by si lidé do budoucna dávali sraz? Tím myslím sejít se u koně, dát si sraz u kašny…

B. R.: Důvod, proč jsme získali relativně velkou podporu magistrátu i Prahy 5, byl v našem základním konceptu, o němž jsme přesvědčili i developera. Překročili jsme řešení území až Na Knížecí a upozornili na potenciál vytvoření jediného možného významného náměstí, které Praze 5 schází. Má Štefánikovu ulici a Anděl, který je křižovatkou. Proto jsme navrhli přemístit autobusy na terminál a na uvolněném prostoru postavit celoměstsky významnou budovu. Zde může vzniknout významný počin – ať už z oblasti umění, nebo architektury.

E. H.: Nechtěli jsme oslabovat celkovou osu našeho řešení. Spíše pracujeme s drobnými detaily odkazujícími se na historii. Jde o dílčí místa, kde jsou symbolicky umístěny koleje nebo vagóny vlaků. Původně jsme oblast chtěli nazvat Ringhoffering s odkazem na pražsko-německou rodinu podnikatelů a průmyslníků, která na Smíchově vlastnila rozsáhlé komplexy továren. Nicméně pojmenování bylo příliš německé, a tak jsme od toho upustili.

VIZE V JEDNÉ VĚTĚ

Kdybyste měli svou urbanistickou vizi vyjádřit jednou větou, jak by zněla? Karel Prager o Smíchově mluvil jako o městu nad městem.

E. H.: Vnímáme tam posun – svou vizi bychom pojmenovali jako město pro lidi.

B. R.: Přeneseným významem jde o město ve městě. V myšlení jsme tenkrát předběhli dobu, kdy se téma ulice, náměstí, bloků a jejich domů úplně neskloňovalo. My jsme o tom ale tak přemýšleli. Chtěli jsme normální město, jak ho známe z Letné, Vinohrad, nakonec ale i ze Smíchova. Město, kde se lidem dobře žije. Místo, které jim je blízké, dobře se v něm orientují, cítí se bezpečně a tvoří si v něm sociální vztahy. Proto jsou bloky navrženy v určité velikosti, aby se lidé v zahradách mohli poznat.

Máte ambici vytvořit na druhé straně řeky nové moderní centrum?

B. R.: Nikdy jsme ji neměli, i když potenciál tu určitě je. Díky novému terminálu a centrále České spořitelny zde bude vysoká koncentrace obyvatel, která vnese život do města. Vytvoří se epicentrum, jež se může stát protivahou historickému centru. Náš myšlenkový konstrukt sledoval něco jiného. Brownfield nazýváme mrtvá tkáň města, kde vymřel kus masa, a my do něj vkládáme implantát, aby se spojil s tělem. Implantát prorůstá ulicemi do existujícího města a člověk, který se v něm ocitá, by neměl úplně rozpoznat, že prochází radikálně jiným místem. Město konzumujete pohybem, který by měl být plynulý, a neměli byste se děsit na každém rohu.

„Brownfield nazýváme mrtvá tkáň města, kde vymřel kus masa, a my do něj vkládáme implantát, aby se spojil s tělem. Implantát prorůstá ulicemi do existujícího města a člověk, který se v něm ocitá, by neměl úplně rozpoznat, že prochází radikálně jiným místem. Město konzumujete pohybem, který by měl být plynulý.“

E. H.: Možná že s rozvojem brownfieldů dojde k fragmentaci na menší lokální centra, která přeberou váhu hlavního v Praze 1. Vedle Smíchova vznikne další na Žižkově nebo v Bubnech.

ODLIŠNÝ PŘÍSTUP K SEVERNÍMU A JIŽNÍMU ÚZEMÍ

Jak jste přistupovali k urbanistickému řešení severní a jižní části území, která jsou velmi odlišná? Severní část má solidní layout, nicméně jižní má tvar klínu, který se rozšiřuje směrem k ulici Na Knížecí a zužuje k terminálu.

B. R.: V koncepčním řešení, které jsme navrhovali, pro nás bylo důležité, abychom bulvárem propojili sever s jihem. Jde o páteř území, na které jsme napojovali všechny příčné vazby. Na jihu jsme pokračovali dost podobnou strukturou jako na severu. Máte pravdu, že jižní lokalita má specifický tvar, ale neubírá na významu. Vznikne zde terminál, na němž se bude pohybovat 100 000 obyvatel denně, a s tím se pojí velká energie a aktivita lidí, jež území pozvedne. Takže pokud jsou lidé na území severní části více roztroušeni, jižní část bude představovat energetické centrum.

E. H.: Z koncepčního návrhu jsme urbanistické řešení rozpracovávali jen pro sever. Na jih proběhla separátní mezinárodní soutěž, když do projektu vstoupilo Erste se svým administrativním kampusem. Té už jsme se neúčastnili.

Byli jste osloveni?

B. R.: Developer vyzval jiné architekty, aby dosáhl jiné dynamiky. Vytvářeli jsme jen zadávací podmínky pro zachování základních vazeb.

Zůstal výsledek v souladu s vaším zadáním?

B. R.: Konečné uspořádání je proti logice našeho čistého bulváru, který je přímočarý a čitelný. Vítězné architektonické studio spolu s developerem si přáli území více prostorově znepřehlednit a mě zajímá, jak jednotlivě navržené objekty vedle sebe budou žít. Pro nás je ale zásadní, že jsme vyhráli soutěž na terminál, a kromě začátku si budeme moct doříct i konec.

„Pokud jsou lidé na území severní části více roztroušeni, jižní část bude představovat energetické centrum.“

URBANISTICKÁ STUDIE OČIMA STUDENTŮ ARCHITEKTURY

Vyučujete na katedře architektury ČVUT. Dočetla jsem se, že v tamních sedmi ateliérech jste se studenty vytvořili model Smíchov City v měřítku 1 : 100, který měl úctyhodných 25 metrů.

B. R.: Byl to bezesporu největší model, který se na fakultě architektury realizoval. Pro princip urbanismu dělení na bloky a domy, které by navrhovali různí architekti, jsme hledali území v Praze. Všichni se shodli, že strukturu ve své původní dimenzi využijeme na Smíchově.

Pomohl vám model domyslet souvislosti, které vás předtím nenapadly?

E. H.: Model na ČVUT vznikl později než naše urbanistická studie, měli jsme v A69 – architekti vlastní.

B. R.: U školního modelu si člověk uvědomil, jak velkou část města řešíme. Sedm ateliérů, v každém z nich 30 studentů. To je přes 200 architektů, kteří navrhovali domy. Naše ideální představa byla, aby bloky dostali na starost známí architekti, ale byli mezi nimi i mladí absolventi, kteří by navrhovali vybrané činžovní domy. Bohužel to se do reality přenést nepovedlo. Nicméně se ukázalo, že by tato varianta v praxi obstála, a to je úžasné. Také jsme samozřejmě ve škole vedli debatu nad podobou města a regulacemi trochu odlišněji.

Co jste řešili jinak?

B. R.: U výšky budov jsme museli v realitě ubrat dvě patra a už teď cítíme, že to nebylo správné. Ve škole jsme si navrhli budovy vyšší a všichni jsme se na tom shodli. V architektuře je dneska komplikované se dohodnout na jednom názoru. To byl pro mě silný moment, že všechny ateliéry sdílí dlouhodobě stejnou filozofii a hodnoty, jež se postupně přenáší do praxe.

Jak pojímali Smíchov mladí budoucí architekti?

B. R.: Nebyli zatíženi parametry developera, který má jasně dané standardy a pravidla pro velikosti bytů. Více jsme pracovali s pavlačovými domy, neboť studenti vyznávají sociální koncept, kde je méně bytových jednotek, které spolu více komunikují.

Škoda, že pavlačové činžovní domy zůstanou jen na návrzích. Na Smíchov patří, stejně třeba jako na Žižkov.

B. R.: Kupodivu se dnes tento trend vrací a v mnohých projektech se s pavlačemi pracuje. V roce 2016, kdy urbanistický model na ČVUT vznikl, to bylo jiné. Ve škole jsme do popředí stavěli lidi a jejich soužití. Hodně jsme diskutovali o vnitroblocích a chtěli jsme jich větší počet. Byly by tam situované manufaktury nebo dílny. Znáte ten pocit, když jdete okolo zarostlého vnitrobloku, který si nese svůj příběh? Ty v realitě nebudou tak rafinované.

PŘEDPISY – VÝZVA NEBO PROKLETÍ?

Jaké překážky jste museli při navrhování překonávat?

B. R.: V době, kdy náš koncept vznikal, jsme ho pasovali na obecné technické požadavky na výstavbu, které později nahradily Pražské stavební předpisy, jež s tímto druhem urbanismu více korespondují. Popasovat se s původní legislativou bylo nejsložitější. Pamatuji si, jak pro nás bylo komplikované navrhnout ulici, kdy výšky domů definovaly šířky ulic, protože se tam počítalo oslunění a osvětlení. Dnes už oslunění počítat nemusíte. Některé ulice jsme proto museli rozšířit a pak jsme do nich alespoň navrhli stromy, aby ulice ožily.

E. H.: Limitující byly i předpisy na koeficient zeleně. Nemohli jsme použít tolik stromořadí v ulicích, kolik bychom si přáli. Místo toho jsme byli nuceni přidávat parkové nebo trávníkové plochy. Ve zpevněné ploše má totiž tráva jiný koeficient než strom. Parametrickou úvahu o návrhu města jsme neustále zhmotňovali do čísel a ty neustále předkládali, abychom dostali změnu územního plánu.

ERIK HOCKE Vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze. Absolvoval v roce 2001 pod vedením architekta Jana Sedláka. Spolupracoval s architektonickými ateliéry AD studio a Fact. Od roku 2003 působí v A69 – architekti. Věnuje se projektům velkého i malého měřítka. Pracoval na urbanistické studii zástavby smíchovského nádraží, obytného komplexu Modřanský háj nebo připravované rezidenční čtvrti Čakovice. Z individuálních rezidenčních projektů se věnoval například domu „Loď“ realizovaném v roce 2017.

Pracujete s blokovým urbanismem, který byl pro Smíchov v 19. století typický. Je stále plně funkční i po 100 letech nebo v něčem selhává?

E. H.: Použití blokové struktury limituje osvětlení vnitřních koutů domů, což odkazuje na problém světelnosti uvnitř bytů. Mřížka výstavby jednotlivých domů je relativně těsná a někdy byl problém s ulicemi. Kupříkladu Na Valentince má 13 metrů a navazujeme na ní ulicí se šířkou 22 metrů. To je celkem limitní, a abychom tam dostali všechna auta, stromy a zachovali odstupy, museli jsme zmenšovat bloky.

B. R.: Bloky musí mít určitou velikost, aby držely rytmus města a navazovaly na ulice. Zároveň jsme se chtěli posunout do 21. století, což se Vinohradům a Letné tolik nedaří. Proto třeba mají všechny bloky společné garáže ve třech podzemních podlažích. To znamená, že všichni obyvatelé mají vlastní parkování. V ulicích je pak stání pro návštěvníky nebo pro lidi, co si přijeli nakoupit. Dalším aspektem je stromořadí v širších ulicích, které umožnily zasadit pořádné stromy. Hned se vám pak v ulicích bude žít lépe. Změny se odehrávají i v domech samotných. Jsou dispozičně řešeny dle současných potřeb, mají velká okna, a nakonec i společný vnitroblok je určitou přidanou hodnotou. Část si zaberou soukromé předzahrádky, ale zbytek bude komunitní a bude vybízet ke sdílení.

TŘETÍ ETAPA VÝSTAVBY SMÍCHOV CITY

Jak probíhají práce na třetí etapě Smíchov City?

B. R.: Z urbanistického hlediska jsme navrhli základní kostru pro bloky. Pak byla vypsána architektonická soutěž na bytové domy, z níž se vybralo několik architektů a mezi nimi i A69 – architekti. Takže v rámci třetí etapy si navrhneme i tři bytové domy.

Co je z vašeho pohledu na třetí etapě zajímavá příležitost?

B. R.: Do jednoho bloku, na němž pracujeme, se vestaví existující historický dům v Nádražní ulici. Jde o jediný čtyřpatrový činžovní dům, který na Smíchov City zbyl, kromě průmyslových hal. Bohužel je ve velmi špatném stavu.

ADMINISTRATIVNÍ BUDOVA PRVNÍ ETAPY

Když se řekne Anděl, vybavím si křižovatku a stavbu od Jeana Nouvela Zlatý Anděl. Neotevřela se vám také možnost vytvořit výjimečný objekt pro smíchovskou čtvrť?

B. R.: Z hlediska urbanismu má nejatraktivnější a hlavní objekt stát na náměstí. Administrativní budova představuje kulisu, která jí vytyčuje prostor. Nemá smysl jí konkurovat architekturou a ani by to moc dobře nešlo. V architektuře administrativních staveb jde o parametry, které jsou určovány moduly. Řešení musí být obecné, aby bylo vhodné pro jakéhokoli nájemce, a to je limitující. Samozřejmě něco jiného je, když Josef Pleskot navrhuje centrálu ČSOB nebo si Erste staví budovu podle svých představ.

E. H.: Také je třeba vzít v úvahu, že budova není solitérní a je součástí bloku deseti navazujících bytových domů. Chtěli jsme vytvořit kompaktní celek bez dominance objektů. Dům členíme na tři hmoty, abychom se připodobnili měřítkově bytovým domům, které na něj navazují.

Zlatý Anděl je inspirovaný filmem od Wima Wenderse Nebe nad Berlínem. Čím jste se při návrhu inspirovali vy?

B. R.: Mřížku, kterou jsme do urbanismu vnesli, jsme aplikovali i na administrativní budovu. Původní návrh počítal s ještě více prostorovým roštem, jenže to z důvodu vnitřní flexibility nelze. Proto s mřížkou odkazující na přísně pojatý urbanismus pracujeme na fasádě. A abychom docílili měkkosti, která je v kontrastu s tvrdostí mřížky, když přijdete blíž, začnete vnímat stínohru, pod níž se fasáda mění. Dům působí jako látkový.

E. H.: Fasádě jsme věnovali mnoho energie. Hledali jsme materiál vhodný do města, který by trochu evokoval i původní historické a štukové omítky. Nechtěli jsme nic těžkého, jako je třeba plech. Požadovali jsme strukturu a možnost s materiálem pracovat. Realizovali jsme nesčetně vzorků na samotný povrch.

Jaké další komplikované detaily jste kromě atypického pláště ještě řešili?

B. R.: Složitý detail představovalo střižení domů, aby vypadaly jako tři, i když jde o jeden. Neměli jsme dvě stěny, kdy by jedna byla níž a druhá výš, přesto se nám povedlo vytvořit rohovou dominantu, jež přesahuje o několik podlaží a vytváří bránu do bulváru.

"Složitý detail představovalo střižení domů, aby vypadaly jako tři, i když jde o jeden."

E. H.: Komplikaci také představoval fakt, že pod budovou se nachází tunely budoucího vlakového propojení. Celý blok je založený na pružinách, respektive horní stavba od suterénu je oddělena pružinovými konstrukcemi.

B. R.: Stavba nebyla jednoduchá, to je pravda. Pod kancelářemi je tunel ještě dost v podzemí. Nicméně směrem na jih, více k nádraží, kde navrhujeme další bloky, se tunel nachází výše. Bude to složitější, ale stále relativně standardní.

Jak se kancelářská budova finálně jmenuje?

E. H.: Formální název zní Na Knížecí office.

Tak a jak jste jí říkali interně vy?

E. H.: Žádný poetický název budova nedostala, interně jsme používali názvy SM1, SM3.

B. R.: Vidíte, přitom nejprve jsme začali nazývat návrhy svých rodinných domů jmény, ale tahle budova žádné nedostala. Prostě jsme se uskromnili ve výbuších nápadů, ale i tak jsme vytvořili budovu, která nekřičí, je solidní a myslím si i nadčasová.