„Pokud již ve fázi záměru obnovy památky dojde ke konzultacím, tak se proces obejde bez rizika zásadních zádrhelů,“

Hrad Pernštejn Hrad Pernštejn

uvedl rozhovoru pro časopis KONSTRUKCE PhDr. Zdeněk Vácha, ředitel Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Brně. Ten se vyjádřil i k chybějícímu pevnému systému permanentního vzdělávání v oblasti řemesel v Česku.

Pane řediteli, proč podle Vás tak dlouho trvá povolovací projekt. V případě obnov památek je stav snad ještě tristnější… Může to nedávno schválený nový zákon napravit?
Patrně máte na mysli povolování podle stavebního zákona. Pro tvrzení, že v oblasti památkové péče je situace horší, než v ostatních sférách, neznám doklady. Památková péče se u nás odehrává v rámci správního řízení, kde jsou stanoveny jasné, striktní lhůty. A je zde ještě jedna „pojistka“, pokud odborná organizace státní památkové péče (NPÚ) nevydá své vyjádření ve lhůtě, výkonná složka vydá své rozhodnutí (závazné stanovisko) na základě vlastní úvahy.

Rozhodování podle stavebního zákona již není přímo v gesci památkářů, odborných i výkonných. Ale je potřeba zmínit některé faktory, jež mohou realizaci záměru investora oddálit. Kupříkladu má vlastník, resp. projektant památkové obnovy, nárok na konzultace ze strany odborné organizace státní památkové péče ve fázi její přípravy. Pokud možnost konzultace využije, vyhne se případnému prodlužování celého procesu, neboť na otevřené otázky již zpravidla byly nalezeny odpovědi a případné sporné body byly diskutovány. Dále má projekce obnovy památek svá specifika (podle stavebního i památkového zákona), pokud je vlastník památky (projektant) nezná či ignoruje, je nutně jeho záměr ohrožen. A v neposlední řadě jde o výběr projektanta; výhodou je vždy, když projekt obnovy stavební památky připravuje architekt se zkušenostmi z této oblasti či dokonce specializovaný ateliér. Diskuse všech zúčastněných stran je potom většinou profesionálnější a tím pádem i hladší.

Jak jsou ty Vámi uvedené konzultace přísné, časově náročné?
Navazuji na předchozí odpověď. Neznám příklady, kdy by památkáři byli přímým původcem prodloužení řízení. Pokud, jak bylo řečeno, již ve fázi záměru došlo ke konzultacím a převedením závěru do podoby projektu je pověřen kompetentní architekt, tak jde o proces bez rizika zásadních zádrhelů. Pochopitelně nemůže jít o záměr, jenž předmět památkové ochrany likviduje, zásadně poškozuje kulturně-historické hodnoty památky, pro něž je chráněna. To se, žel, stává a dokonce i architekti zvučných jmen jsou schopni takovým požadavkům investorů či developerů podlehnout. Pokud se setkáváme se stížnostmi soukromých investorů, jde často o paušální stesky a šíření mýtu, bez toho, aby konkrétní situace byla podrobena náležité analýze. Tím nechci rozhodně tvrdit, že profesionalita památkářů není kolísavá. Čelit se tomu dá pouze celoživotním vzděláváním zejména památkových pracovníků v terénu, na což NPÚ v posledních letech klade stále větší důraz. To samé se týká i pracovníků výkonné složky, nemluvě o pracovnících stavebních odborů, z nichž mnozí se specifik péče o stavební kulturní dědictví a památky obecně dotkli pouze velmi okrajově.

Jaká má Jihomoravský kraj specifika z hlediska historických památek?
Zvláštní specifika neznám. Tedy jinak řečeno, obdobně z hlediska většiny parametrů můžeme hodnotit i památkový fond jiných regionů České republiky. Co do počtu památek patří Jihomoravský kraj k těm bohatším regionům, jde historicky o oblast se silnou kulturní složkou zhmotněnou do památkové podoby. Určitě nelze opomenout skutečnost, že na jihu Moravy se nachází kulturní krajina, krajinná památková zóna jako výsledek lichtenštejnské krajinářské tvorby od středověku s vrcholem v 19. století, památka UNESCO. Jde o mimořádnou a mezinárodně uznanou kulturně historickou hodnotu. Zároveň je jižní Morava již od vzniku fenoménu masové kulturní turistiky, podobně jako jižní Čechy, regionem atraktivním pro tuzemské i cizí návštěvníky, což podporuje i krajinný rámec. A s tím souvisí i nabídka zpřístupněných památek, nejen hradů a zámků, ve správě NPÚ či jiných subjektů. Kombinace přírodních faktorů s kulturní dimenzí krajiny včetně archeologických lokalit je hlavní devizou regionu, uveďme Moravský kras, Věstonicko, Podyjí, Slavkovské bojiště a podobně.

Která významná investiční akce v oblasti obnovy památek v letošním roce ve vašem kraji skončí, která aktuálně probíhá?
Akce památkové obnovy probíhají prakticky nepřetržitě, nejde pouze o akce s velkými finančními náklady, jež jsou, přirozeně, i mediálně atraktivní. Pokud si památkový fond představíme jako mozaiku, potom svou roli hraje i každý drobný kamínek. Naopak, někdy mají i drobné kulturní památky nezastupitelnou roli v obcích, kde je počet památek logicky nižší v porovnáním kupř. s městskými památkovými rezervacemi (Brno, Znojmo, Mikulov). Dá se říci, že právě tyto památky mohou identitu obce výrazně akcentovat; v případě jižní Moravy jde kupříkladu i o fond z kategorie lidového stavebnictví, navázaného často na historii vinohradnictví, habánské osídlení či zaniklé ostrovy s převažujícím německým etnikem.

Z aktuálně ukončených akcí památkové obnovy a tedy veřejnosti nově zpřístupněných areálů jsou patrně nejvýznamnější i nejatraktivnější „osvícenské“ zahrady hradu Pernštejna, národní kulturní památky. Za dva roky se podařilo rehabilitovat zanedbané a zpustlé zahrady svahů pod hradem, kde se obnovily i zanikající objekty a zahradní struktury. Jde o otevření částí areálu, doposud pro veřejnost uzavřených a skýtajících zcela nové pohledy na bývalou zemskou pevnost (pro úplnost: uzavřeny byly z bezpečnostních důvodů a skutečnost zanedbání nemá původ v nezájmu či snad neznalosti nesporných hodnot areálu; příčinou byla absence finančního titulu umožňujícího investici přesahující sto milionů korun – možnost zajištění financí se objevila právě až nyní).

A aktuálně?
Probíhá památková obnova jedné z méně známých jihomoravských „perel“, zámku v Uherčicích u Znojma, což je taktéž národní kulturní památka. Objekt, který byl po válce určen k likvidaci (stejně jako sousední městys Vratěnín, jenž byl dokonce v roce 1996 celostátní Vesnicí roku), ležel v pohraničním pásmu a byl dlouhodobě poškozován ozbrojenými složkami, jež v něm měly posádku. Ani po převzetí památkovým ústavem (tenkrát bylo ze strany náměstka tehdejšího ministra kultury v roce 1996 řečeno, že Uherčice mají být „vlajkovou lodí záchrany kulturního dědictví“ v ČR).

Termín dokončení komplexní památkové obnovy byl stanoven na polovinu roku 2000 (sic!). Dodnes však zámek – se zásadním podílem italských renesančních a barokních stavitelů, štukatérů a malířů – patří k ohroženým památkám. Až v současné době dochází k rekonstrukci zborcených stropů, výrobě scházejících okenních výplní, zajišťování štuků a maleb. Tedy, po dlouhé době, kdy byla realizována pouze nejnutnější opatření v prospěch konzervace polorozpadlé stavby (kupř. obnova střešního pláště), nastalo rázné vykročení ve směru definitivní záchrany. Objekt je částečně přístupný i v průběhu prací (je však nutné sledovat webové stránky zámku), návštěvu lze jen doporučit.

Na jakou významnou obnovu historických památek se připravujete?
V letošním roce by mělo kupříkladu proběhnout komplexní restaurování arkád nádvoří manýristického zámku v Bučovicích (NKP), jenž patří k nejvýstavnějším arkádovým zámkům v Záalpí, a jeho tvůrci jsou právem ztotožněni s okruhem mistrů císařské Vídně konce 16. století. Jde o náročnou akci, kde svou roli hraje řada odborností – od stavařů přes statiky, petrology, chemicko-technologické experty až po restaurátory, na nichž leží největší zodpovědnost. Současně proběhne rekonzervace části maleb a štuků tzv. Císařského sálu, vše pod dozorem pedagogů a dalších odborníků restaurátorské školy v Litomyšli.

Dále je vhodné zmínit přípravu komplexní obnovy pláště (a dokončení interiérových prací včetně úpravy náhrobku Louise Raduit de Souchese) farního kostela Sv. Jakuba v Brně, NKP, a též další etapu záchranných prací v areálu zámku v Oslavanech, bývalého cisterciáckého kláštera z 13. století, v 16. věku, v období renesance, adaptovaného na zámek. Výsledkem by mělo být mj. opětovné zpřístupnění kaple, torza bývalého klášterního kostela, jež představuje nejpůsobivější prostoru komplexu. Z odborného hlediska jde stále o poměrně neznámý objekt, pokračují zde stavebně-historické průzkumy a řadu nových zjištění přinášejí probíhající archeologické výzkumy. V každém případě však památkové obnova v režii města pokračuje, a byť jde o dlouhodobý proces, vše vede k rehabilitaci významného historického areálu a obohacení nabídky pro veřejnost. Vedle muzea a biotopu s koupalištěm mohou návštěvníci od loňského roku shlédnout i lapidárium, vybudované ve spolupráci s ivančickým muzeem.

Hovořil jste o nutnosti vzdělávání… Co Vás, jako památkáře, v poslední době zaujalo, myslím nějaká nová technologie, systém, výrobek, který lze aplikovat v rámci obnov památek? Nebo jste spíše zastáncem tradičních ověřených metod?
Z času na čas se objeví nové produkty či postupy, jež mají být řešením technologických stránek péče o hmotné kulturní dědictví. V oblasti stavebních a konzervačních technologií jsou právě památky předmětem zájmu, neboť atypické situace se nabízejí pro hledání inovativních řešení. Nutno říci, že nezřídka jde spíše o zneužití památek coby zkušebního polygonu s nejasným či přímo negativním výsledkem. Proto musí být sféra památkové péče ostražitá (a kupř. být inertní vůči lobbingu), na druhé straně nelze popřít přínos nových technologií. Za poslední desetiletí došlo k významnému posunu v oblasti konsolidace kamene (organokřemičitany), k rehabilitaci vápenných technologií včetně nanotechnologií, opuštění „brutálních betonářských“ technologií statického zajišťování historických staveb (tzv. aktivovaná směs na bázi portlandského cementu, torkretové skořepiny a podobně). Využívají se nové diagnostické metody určování povahy a stavu hmoty (ultrazvuk, RTG, elektronová mikroskopie, tomografie atd.), přesné chemické analýzy a podobně, což jsou všechno úspěchy moderních technických věd. Veškeré vymoženosti jsou prakticky obratem zkoumány z pohledu využití v péči o kulturní dědictví, sféra památkové péče tedy je novinkám principiálně otevřená.

Jste občas k těmto technologickým novinkám skeptičtí? Chybí Vám třeba více informací, čísel?
Vždy je však nutná počátečná dávka preventivního skepticismu a zejména úzká spolupráce s výzkumnou sférou na vysokoškolské půdě a v rámci specializovaných ústavů (Akademie věd, kupř. ÚTAM). Chemické prostředky a speciální materiály a postupy představované jako definitivní řešení „problémů“ se nejednou neosvědčily, byla zjištěna rizika, jež jejich použití naopak vylučují. Oblast památkové péče by mohla být vzorníkem pro tyto „slepé uličky“.

Co nám stále schází, je například oborové centrum pro specializované technologické bádání a zároveň školicí centrum na způsob Centra pro další vzdělávání Rakouského spolkového památkového úřadu v Mauerbachu, kde jsou, mj., nové technologie systematicky testovány a u tradičních technologií se zkoumá detailně jejich fungování.

Analogie nacházíme i v Německu (školicí centra ve Fuldě, Zhořelci, Raesfeldu a podobně) i jinde ve světě. Lze jen doufat, že i česká památková péče jednou bude mít obdobné možnosti, NPÚ učinil první kroky plánem transformace a reorganizace své chemicko-technologické laboratoře.

Může Váš úřad přispět k tomu, aby bylo na trhu dostatek nejen úředníků památkových úřadů, ale i třeba tradičních řemeslníků, kteří se zaměřují a umí realizovat profesionální rekonstrukce historických památek?
Opět navazuji na předchozí odpověď. Musí jít o pevný systém permanentního vzdělávání v řemeslech a v dalších dovednostech, bez nichž se řádná péče o hmotné kulturní dědictví neobejde. Jde pochopitelně zejména o tzv. tradiční řemesla, bez jejichž dalšího udržení hrozí památkám riziko neodborné údržby a obnovy. Jejich budoucnost však neleží pouze na bedrech památkové sféry, množí se totiž informace, že o učňovské obory klesá zájem obecně a stále a v některých řemeslech i rapidně. Jde tedy, dle mého názoru, o krizi v celé sféře školství a současně i profesních struktur a náprava stavu není možná bez zásadních změn. Ty ovšem opět nezvládne rezort školství samotný, pokud nebude mít podporu dalších subjektů – jde zejména o hospodářské (řemeslné) komory a cechy. A zde, zatím, není dostatečný zájem či síla. Bez nutné synergie však zlepšení situace nelze očekávat.

I role státu jako takového je nezastupitelná; stát musí vytvořit prostředí a podmínky, aby se sféra řemesel stala opět atraktivní a společensky uznávaná. Již nadhozená myšlenka, snad ještě živá, že bude obnoven zrušený model tovaryš – mistr, přinášející v okolních zemích s rozvinutým komorovým a cechovním systémem patřičnou prestiž, je patrně jednou z podmínek restartu v této oblasti. Potom je ovšem potřeba též uvést fakt, že památky často vyžadují specialisty, jejichž potřeba kvalifikace přesahuje běžné curriculum učebního odboru. Jde o „řemeslníky – specialisty pro památkovou péči“, v Německu dokonce „restaurátory v řemesle“. Jde zejména o malíře a lakýrníky, zedníky, kameníky/kamenosochaře, štukatéry, kováře/zámečníky, tesaře, truhláře a dekoratéry, ale i další.

Na rozdíl od řady evropských zemí, u nás systém výchovy těchto specialistů prakticky neexistuje. A opět, pokrok nelze očekávat bez změny školních programů a podpory komor a cechů. Učební osnovy pro tyto specialisty nejsou akreditovány, a zájem, předběžně, stále není. Když Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Telči, zahájil v roce 2013 v Kraji Vysočina realizaci dvouletého projektu „Zvýšení konkurenceschopnosti v rámci celoživotního vzdělávání v oblasti obnovy a trvale udržitelného rozvoje kulturního dědictví“, podpořeného Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR, prostřednictvím Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost, šlo o ojedinělý počin, prakticky bez následovníků. O zájemce nebyla nouze, šlo o stovky, vzhledem ke zmíněné absenci akreditace a slabým či nečinným strukturám zmíněných typů komory a cechu (šlo by též o změnu zákonného rámce), absolventi dostali pouze potvrzení o absolvování ze strany NPÚ. To představuje zásadní rozdíl k výše zmíněným systémům vyspělých zemí – absolventi tam obdrží oficiální potvrzení o zvýšení své kvalifikace kupř. jako mistr řemesla v památkové péči, a to od řemeslné komory či cechu, kteří jsou jeho garantem. Tím se stává držitelem dekretu s jasnou váhou a jeho hodnota na pracovním trhu se jednoznačně zvyšuje; někdy je účast na veřejných poptávkách přímo podmíněna takto potvrzeným kvalifikačním stupněm.

Stěžejní dokument oblasti řemesel v památkové péči – Doporučení Rady Evropy a Výboru ministrů z října 1986 tedy u nás není naplněn?
Není, pro nás zatím představuje stále desiderium a utopii. Zatímco je vnitřní systém školení či vzdělávání odborných pracovníků uvnitř NPÚ již léta stabilní a poměrně účinný – s možností účasti „úředníků“ výkonné složky – ve „zhotovitelské“ sféře památek je situace nadále bídná. A nejde pouze o řemeslníky, za našimi hranicemi jsou jako památkoví specialisté školeni i specialisté, podílející se na přípravě a projekci památkové obnovy – architekti, stavební inženýři, statici, geodeti, zahradníci a podobně, i zde je u nás ještě široký prostor pro zvyšování kompetence – pro profesionalizaci.

Ještě mi dovolte dovětek k předchozímu dotazu… Odpověď na otázku, co pro to děláme? Málo a spíše nahodile, bez partnerů to však nepůjde. Pokud se někdo vně systému památkové péče do této zásadní potřebné proměny chce a umí pustit (školství, profesní struktury), bude zásadním hybatelem.