Ing. Pavel Šťastný, CSc.
uvedl v rozhovoru pro časopis KONSTRUKCE Pavel Šťastný, zástupce společnosti Remmers s. r. o., která se podílela na rekonstrukci Restaurace Solnice.
Jaké produkty jste v rámci projektu rekonstrukce Restaurace Solnice dodávali?
Použili jsme dva naše systémy povrchových úprav… V oblasti vlhké, tedy spodní části ostřikované vodou, jsme odizolovali zasolené zdivo od omítek a omítkové souvrství realizovali jako velmi odolné. Do oblasti suché, nezatěžované vodou, tak tam byly použity vápenné omítky blížící se klasickým materiálům, ale s vyšší odolností. U památky samozřejmě hraje velkou roli povrch a ten musí vypadat stejně v celé ploše. Náš systém omítek Historic Oberputz je inovativním směrem, který se u historických staveb osvědčil.
Vaše firma dodává dlouhá léta produkty pro sanace a rekonstrukce staveb. Byla dodávka Solnici něčím specifická či netradiční?
Pro Solnici jsme použili osvědčené skladby. Tedy testované před desítkami let na méně exponovaných stavbách se stejnými problémy. U památek je důležité neexperimentovat, ale použít to, co neuškodí. Památky jsou zde stovky let před námi a nesmíme je poškodit, protože je vlastně máme pouze půjčené od našich potomků.
Nicméně, k inovacím v tomto směru určitě dochází…
To ano, jde o různá vylepšení. V poslední době testujeme tzv. systémy reversibilní izolace zdiva. Tedy souvrství izolační stěrky MB 2K, které lze po čase ze zdiva sejmout, a nepoškodit podklad. A zde se vracíme k vápenným maltám, jaké se ve zbytcích nalézají na řadě památkových staveb, ať již jako omítky, spárovací malty či ložné malty pro zdění. Jsou to přirozeně hydraulická vápna, označovaná zkratkou NHL, která spojují dobré vlastnosti vápna (zpracovatelnost, pružnost a měkkost) s těmi pozitivními vlastnosti, které přinášejí cementy (rychlejší tuhnutí, tuhnutí ve vlhku a vyšší odolnost solím). A u památek nesmíme zapomenout na barevný odstín, měl by vypadat jako vápno.
Kdybyste mohl vyzdvihnout vaši konkurenční výhodu, co by to bylo?
Někdy může být nevýhoda výhodou. Přišli jsme na tuzemský trh relativně pozdě, až koncem devadesátých let minulého století. Už jsme se neúčastnili bezhlavého boomu sanačních omítek, neničili jsme historické stavby v době, kdy dohled byl minimální. Přišli jsme v době, kdy bylo zřejmé, že to s jednoduchými materiály na památkách už nepůjde. Našli jsme místo na trhu, kde se naše sofistikované materiály, i za přiměřenou cenu, dají aplikovat.
Trendem je nyní nepoužívat nic cizorodého, ale vystačit si s původními technologiemi a materiály.
Když ty ale už průmysl nevyrábí…
Musíme se k nim prostě vracet, vyrábět třeba v malém co je potřeba a občas to nějakou přísadou vylepšit.
Vaše firma, která má „matku“ v Německu, je velice významná v oblasti inovací a vědecké činnosti... Jak silná a jasná je česká stopa v tomto směru?
Česká stopa je jednoznačná. Nepřebíráme bezmyšlenkovitě vše zvenku, ale dokážeme kriticky hodnotit a pak vytvářet to, co zákazník potřebuje. Ani Remmers není výjimkou, dnes již řadu materiálů formulujeme a vytváříme u nás v Česku a naše sesterské firmy po celé Evropě je používají. Není to tedy klasický model vševědoucí matky a poslušných dětí, jako byl na konci 20. století, dnes se v rámci národních společností v koncernu ovlivňujeme i horizontálně, nejen vertikálně dolů.
Nutno podotknout, že Remmers je komplexním dodavatelem produktů pro ochranu dřeva, staveb i podlah, takže výrobky z naší produkce mohou být na stavbách použity i v širším spektru než jen pro ochranu památek.
Předpokládám, že své produkty prezentujete jednak třeba před památkáři a jednak intenzivně komunikujete s aplikačními firmami, jak správně s vašimi produkty nakládat, co vše umí... Je to tak?
Jistě. Je to nutné. Památkář má méně času aktivně vyhledávat trendy a materiály, ale je potřeba požadavkům naslouchat, což plně respektujeme. Je potřeba být v kontaktu. Stejně tak, když vyvinete „nový“ materiál (byť je to ten z před 500 let), musíte jeho použití naučit „ruce“ zhotovitelů. A při dnešní fluktuaci pracovních sil po Evropě, musíte to dělat pořád.
Mimochodem, jak často využívají klienti služeb vašeho Kompetenčního centra?
Dovedu si představit, že těchto služeb budou využívat stále více. Zatím v oblasti sanace staveb dokončujeme nové centrum v Dolním Sasku, ale je to pro nás tuze daleko. Během sezóny musí být zaškolení rychlé, bez ztráty dalších dvou dnů přesunem. Časem bude k dispozici Kompetenční centrum i v České republice, ale v souvislosti s pandemii Covid-19 se všechny termíny posouvají.
V jakém stavu doposud nerekonstruované památky v Česku jsou? Předpokládám, že se na nich stále více podepisuje zub času...
Nastoupil jsem do Památkové péče v polovině 80. let minulého století. Pamatuji si centra všech měst pod dřevěným lešením a nápisem „Pozor padá omítka!“ Bylo to synonymem pro historickou stavbu. Prvním skokem dopředu byl tehdy program záchrany, zaměřený na střechy padajících staveb. Poté se po vzoru Potěmkinovy vesnice vyřešily fasády a zmizela dřevěná lešení. Pak se toho na dlouho dělo velice málo, alespoň na první pohled. Obnovovala se totiž celá hmota staveb. Otevřelo se nesmírné množství zámků, kostelů a klášterů. A také ve společnosti vznikla vrstva majitelů památek s nemalými finančními prostředky.
Dnes jsou paradoxně v nejhorším stavu památky na exponovaných místech v rukou velice movitých majitelů. Majitelé bez sentimentu totiž chtějí na místě mlýnek na peníze, ne památku.
Cílem je dostat památky do stavu precizně opravených, vyžadujících jen drobnou údržbu, jako byly naposled po válce. Výjimkou jsou zatím stavby v pohraničí, ale i tam se péče ubírá mílovými kroky. Velmi často i díky nadšencům, jako jsou například Obecně prospěšné společnosti, ale i obce, které mají své nadšence pro památky v zastupitelstvech, a také farnosti.
Kde spatřujete to velké nadšení?
Pokud nejste spokojeni se stavem společnosti jako celku, uzavřete se se svým nadšením do menšího společenství a tvoříte pro sobě blízké. To je, myslím, motor obnovy.
Ing. Pavel Šťastný, CSc.
Absolvent Vysoké školy chemicko-technologické v Praze (specializace Chemie rekonstrukce památek). Od roku 1985 se zaměřuje na problematiku sanace vlhkého zdiva a hydroizolace historických objektů. Do roku 1992 pracoval v Ústavu památkové péče, od roku 1999 ve firmě Remmers. Podílel se na průzkumech a návrzích sanace staveb, jako jsou např. Národní kulturní památka (klášter) v obci Teplá, Lannerův dům v Telči, hrad Sádek, katedrála sv. Emerama v Nitře, synagogy v Boskovicích, Mikulově, Plzni a Brandýse. Je členem rady české pobočky mezinárodní vědecko-technické společnosti WTA. Je držitelem autorizace WTA CZ pro oblast sanace zděných staveb proti vlhkosti. Přednáší na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a Fakultě stavební ČVUT v Praze.
