Josef Pleskot 1. díl – Jakmile se z něčeho stane móda, začnu být ostražitý

Téma diverzifikace se táhne celým naším rozhovorem. Když je něčeho příliš, když se začne věřit jen jednomu směru, jedné módě, jednomu zdroji energie, když se upínáme k jednomu řešení a čekáme od něj spásu, Josef Pleskot zbystří. Vlastně je stále ve střehu. Je velkým zastáncem funkčnosti, racionality a přirozeného propojování směrů i prostředí.

Než vám před 15 lety zavolal Jan Světlík a oslovil vás ke spolupráci na revitalizaci brownfieldů v Dolních Vítkovicích, sledoval jste tento obor?

Samozřejmě, měl jsem celou řadu vzorů. V té době už byla spousta hotových konverzí ve Velké Británii, v Německu, ve Francii nebo v Lucembursku například. Musím říct, že ne všechny se mně vždy líbily, ale všemi jsem byl nějakým způsobem okouzlen. Všechny ty zkušenosti se ve mně postupně usazovaly, sedimentovaly jako základ pro okamžik, kdyby přišla nějaká podobná zakázka. Téma konverzí mě zajímá řadu let. Koneckonců továrna, ve které sedíme, byla proměněna už v 90. letech.

Cítíte se dobře v industriálních objektech?

Nikdy jsem neobdivoval industriální estetiku natolik, abych ji nutně musel nějakým romantickým způsobem oslavovat, dělat z ní špičkový industriální artefakt. Konverze industriálních objektů začala být velká móda. A jakmile se z něčeho stane velká móda, začnu být velmi ostražitý. Ale abych odpověděl na vaši otázku, v industriálních objektech se cítím výborně.

Když vás vlastník podniku Vítkovice Holding Světlík oslovil, řekl jste mu, že nechcete být na módní vlně konverzí?

Když nabídka na tuto velikou zakázku přišla, má první reakce byla odmítavá. Nevěděl jsem, co s tím. Tak velkou konverzi jsem neviděl realizovanou nikde v Evropě. Co jsem ale věděl, bylo, že pokud se z tohoto industriálního areálu nestane součást města, nemá cenu do toho jít. Byl jsem si jistý tím, že sem je potřeba vrátit život. Normální, civilní, ne jenom ten zážitkový, turistický. To je tedy mé téma, dělat z industriálních objektů co nejpřirozenější součást města.

„Já uvažuji o diverzitě. Neodmítám žádné zdroje, ani plyn. Myslím si, že lidstvo ho bude ze země brát pořád, dokud tam bude.“

Pan Světlík asi věděl, že se mu vyplatí si na vás ještě dva roky počkat...

To si myslím, že nevěděl. On pořád něco s někým zkoušel, ale pořád se mu to nelíbilo. On čekal na dialog, který jsme spolu pak vedli a který vygeneroval to, co vzniklo a co má schopnost pokračovat.

BOURÁNÍ JE KREATIVNÍ PROCES

Kde je podle vás hranice toho, které budovy je třeba ještě chránit a které se mohou bez sentimentu zbořit? Co by to mělo určovat – stáří, byznys, náplň budovy, sociální aspekty?

Tu odpověď dávám už řadu let, ale pořád si nejsem jistý, jestli jsem dostatečně pochopen. Odmítám tu hranici, že když je něco starého x let, má se to chránit a člověk se tomu má klanět. Kritérium stáří je důležité, mám velkou úctu k historii, ale nesmí to být vazalství. Mám tendenci dělat to, co dělali naši předci.

Tedy že když je evidentní, že něco už nemůže sloužit, dávat užitek, není bezpodmínečně nutné, aby se to chránilo. Pokud není umělecká, řemeslná nebo estetická kvalita natolik zjevná, že by se měla dát do rámečku a zapaspartovat.

A vy tuto kvalitu umíte určovat?

Já to docela hodně promýšlím. Obecně je u mě důležité hledisko komplexního a racionálního posouzení věci. Pokud stavba nepostuluje žádný užitek do budoucnosti, a to třeba i z hlediska kulturního dědictví a spíše překáží, relativně snadno se umím rozhodnout i pro její zbourání. Dlouhodobě tvrdím, že bourání není jen destrukce, ale kreativní proces, stejně jako stavění. Bourání může znamenat vytváření prostoru pro nové věci i pro veřejné použití.

To byste si jistě rozuměl s Josefem II., který dokonal asanaci Prahy v 18. století a zbořil velkou část Starého Města pro vytvoření bulváru v Pařížské ulici...

No nevím, ale patrně ano, myslím, že to není odsouzení hodné. Praha je toho malým dokladem, ale Paříž je toho velkým dokladem. Přitom veškerá kulturní fronta tehdy v Paříži i v Praze byla proti tomu. Osobně mám rád vývoj, věci vznikající v čase. Dokonce i přirozená ztráta věcí může být v nějakém ohledu pro společnost očistná. Obecně v historii platí, že se často věci ztratí a po deseti nebo klidně dvou letech vás ani nenapadne, že byste je měli hledat.

Mám rád vývoj, věci vznikající v čase. Přirozená ztráta věcí může být v nějakém ohledu pro společnost očistná. Obecně v historii platí, že se často věci ztratí a po dvou letech vás ani nenapadne, že byste je měli hledat. Dlouhodobě tvrdím, že bourání není jen destrukce, ale kreativní proces, stejně jako stavění.

Ve druhé části rozhovoru, se dozvíte třeba to, proč je Vltavská filharmonie podle Josefa Pleskota nejlepší a jaké je ideální nakládání s energiemi.