Petr Palička 1. díl – Debata je možná, jen když protistrana naslouchá. Většina obyvatel Masaryčku chtěla

Co je klíčem k úspěchu? Petr Palička razií teorii, že nejdůležitější jsou schopní, samostatní a šikovní lidé, na které se můžete spolehnout. Největší síla společnosti Penta Real Estate, které Palička šéfuje, tedy není v penězích, ale v lidech. Aktuálně je vlajkovou lodí Penty Masaryčka. Počet skutečných aktivních odpůrců projektu odhaduje Palička do deseti lidí, naprostá většina obyvatel Masaryčku podporovala.

V ulici Na Florenci jste postavili kancelářský komplex s pasáží, hotelem a obchody – Florentinum. Naproti němu se právě staví další dvě budovy, které ulici kompletně změní. Jak to místo vypadalo v době, když jste o něj projevili zájem?

Když jsme se začali o tuto lokalitu zajímat, psal se rok 2009. Ulice Na Florenci působila ponurým dojmem, a pokud jste na její adresu vyloženě nemuseli, chodili jste třídou Na Poříčí. Vozovka byla rozbitá, z dlažby vyčnívaly staré koleje, a když jste po ní jeli autem, připomínala tankodrom. Ve střední části ulice se nacházely budovy Rudého práva. Jednalo se o území 1,5 hektaru s pěti objekty, které byly obehnané plotem. V přízemí, směrem do ulice, byla jen vrátnice a dva obchody. Dokonce si zřetelně vybavuji, že v jednom prodávali pečená kuřata a v druhém nadměrné prádlo. Naproti, na straně Masarykova nádraží, byly montované domy, takzvané „teskáče“, a několik zubožených stromů.

A to se smlouvy s Českými drahami, potřebné k přestavbě této lokality, začaly uzavírat už téměř před 20 lety...

Smlouva s Českými drahami, která umožňovala zastavět nevyužívané pozemky Masarykova nádraží, byla vysoutěžena v roce 2003. Dohodu uzavřely České dráhy s konsorciem firem: ING Real Estate, Morávka Centrum a SUDOP. Nicméně někdy po finanční krizi v roce 2008 odešlo ING Real Estate z České republiky a zbylí partneři neměli dostatečnou sílu projekt zrealizovat. Bylo jasné, že budou hledat partnera, nový impuls a kapitál. My jsme proměně čtvrti věřili, a tak jsme do projektu vstoupili.

Věřili jste od počátku, že dokážete nehostinnou oblast proměnit k nepoznání?

Každé místo chceme výrazně změnit k lepšímu. Tomu ale musíte věřit, jinak by to nedávalo smysl a stavěli byste ve špatné čtvrti.

Jak se na tuto lokalitu dívala Zaha Hadid a její tým?

Měli nespornou výhodu, že nebyli zatíženi jakýmsi tradičním názorem na tuto lokalitu. Řešili podmínky rozvoje místa a ty jim připadaly úžasné. Vnímali, že v Praze se nacházejí jen tři místa, na kterých se kříží metro: Václavské náměstí na Můstku, na Muzeu a pak Florenc. První dvě místa měli za hotová, na poslední pohlíželi jako na lokalitu, která potřebuje změnu. Namísto nevyužitého brownfieldu tu v urbanistické studii navrhli nové městské centrum. Za klíčovou oblast považovali Florenc, na rozdíl od amerického architekta Daniela Libeskinda, který viděl dominantní část lokality u Masarykova nádraží. Zaha Hadid nás přiměla změnit optiku pohledu na území za magistrálou.

Jak k místu přistupovali čeští architekti?

Hodně z nich navrhlo krásné domy do ulice Na Florenci, ale oblasti za magistrálou nevěnovali přílišnou pozornost. Jednou tam navrhli sklady, podruhé Makro…

Zaha Hadid má unikátní rukopis, který je jistě finančně náročnější na stavbu. Optimalizovali jste hodně, nebo byli velkorysí?

Když světoznámý architekt staví filharmonii nebo muzeum, jedná se obvykle o stavbu z veřejného rozpočtu. Projekt může být i financován z nějaké nadace, takže rozpočet nebývá to nejzásadnější, což umožňuje vznik výjimečných staveb. Jako developer však počítáte u komerčních projektů od počátku náklady. Se Zahou jsme již v minulosti spolupracovali na Sky Parku v Bratislavě a věděli jsme, že její projekty jsou nákladné. Dnes, po 12 letech, už komplex Sky Parku z velké části stojí. Projekt je to nádherný, ale finančně byl na hraně, obzvlášť v Bratislavě, kde jsou přece jen jiné ceny. Podobný scénář se rýsoval i zde. Návrh Zahy Hadid byl od počátku progresivní a pracoval s organickými tvary. K dílčím úpravám dojít muselo, společně jsme hledali nutné kompromisy. Také jsme projekt začali schvalovat na úřadech, a to s sebou neslo další úpravy studie.

MASARYČKA SPOJUJE. NEBO NE?

Slogan projektu zní: „Masaryčka spojuje.“ Říkám si ale, zda všechny? Zvedla se vlna nevole proti moderní stavbě v chráněné památkové oblasti v centru Prahy?

Podívejte se na Staroměstské náměstí – dodnes nenašel nikdo odvahu dostavět radnici. Zásadní je otázka, zda by měla vzniknout replika nebo nový dům vedle orloje. Je jisté, že nový by byl pro mnoho lidí nepřijatelný, ať by vypadal jakkoli. Masaryčka je podobným případem, i když místo není tak exponované jako Staroměstské náměstí.

Požádali jsme tedy o podporu architekty a urbanisty, kterým se projekt líbil a kteří si dokázali představit, že by vedle historické budovy mohla stát budova moderní. Účastnili se debat, které jsme pořádali pro odbornou i laickou veřejnost. Šest veřejných diskusí proběhlo v CAMPu, jedna pak v divadle Archa. Snažili jsme se lidem projekt vysvětlovat, přesvědčovat je. Jenže to dokážete jedině v momentu, kdy vás protistrana poslouchá… Někdy to snadné nebylo, zažili jsme i debaty, které byly dost vyhrocené. Když s něčím souhlasíte, řeknete si pro sebe fajn a tím to skončí. Jenže pokud se vám něco nelíbí a jste aktivisticky založení, začnete křičet.

Takže odpůrců nebylo tolik, jen byli hodně slyšet?

Počet skutečných aktivních odpůrců odhaduji do deseti lidí a jsem rád, že v současnosti už žádné boje nepociťujeme. Navíc nutno podotknout, že všechno, co se dostalo k soudu, dopadlo v náš prospěch. Tam se napadají formální stránky procesů a ty si bedlivě hlídáme.

Jak moc jste do projektu zapojovali obyvatele lokality, případně ostatní Pražany, které Masaryčka zajímala?

Otevřeli jsme infocentrum, kam lidé mohli přijít, seznámit se s projektem a případně vyjádřit připomínky. Snažili jsme se budovat vysoké povědomí o našem středisku, a proto jsme distribuovali 10 000 letáků v jeho okolí. Své připomínky mohli lidé také zasílat online přes web projektu, v neposlední řadě jsme zrealizovali dotazníkovou akci.

Co jste zjistili?

Absolutní většina běžných lidí si přála, abychom už konečně začali stavět, lokalita se dotvořila a vypadala solidně. Jen promile obyvatel řešilo, jestli má objekt mít sedm nebo osm pater.

V průběhu sedmi let, co se projekt připravoval, jste zapracovávali připomínky. V čem zásadním jste slevili a už teď víte, že to byla chyba?

Dům ještě nestojí, čili se to teprve ukáže. Osobně si myslím, že by bylo skutečně lepší, kdyby objekt byl v místě věže o patro vyšší. Proporce výšky a šířky by fungovala lépe a budova by působila více věžovitě. Vím, že o tomto názoru už je přesvědčeno i několik odborníků, kteří dříve tento názor nezastávali.

Proč jste ustoupili?

Nebylo to vůbec průchozí, proto jsme budovu museli o patro snížit. Kdyby to však mělo být ještě o jedno patro nižší, už bychom se dostali do bodu, kdy bychom to nechtěli stavět. Víte, nám nešlo o to postavit co nejvíce metrů, ale umožnit vznik projektu, na který budeme hrdí a který bude odpovídat výjimečnosti této lokality.

Četla jsem, že Zaha u některých komentářů řekla, že se pod případné úpravy nepodepíše. Pod co vy osobně nejste schopný se podepsat?

Když se člověk věnuje nějaké činnosti, občas chybuje. Neměl by se ale vědomě dopouštět něčeho, za co by se pak styděl, a také by neměl tolik slevovat ze svých nároků. Vždy si musíte umět svůj postoj obhájit.

Přečtěte si také druhou část rozhovoru.