Průmysl musíme zachovat, a proto hledejme efektivní způsoby, jak motivovat děti ve volbě technického vzdělání

Tomáš Měřínský, jednatel společností KONSTRUKCE Media a Sekurkon, se dlouhodobě věnuje podpoře technických oborů v České republice. Ve svých aktivitách se zaměřuje na propojení průmyslu a vzdělávání, organizuje odborné konference a hledá cesty, jak motivovat mladou generaci k technickému vzdělání. Právě proto inicioval projekt KÝM BUDU, který má za cíl zvýšit povědomí o technických oborech mezi žáky základních škol. Je třeba totiž jednat, protože bez systematické podpory technických profesí hrozí úpadek průmyslu, na kterém stojí prosperita celé společnosti. Jaké kroky je třeba podniknout, aby se technické obory staly pro děti přirozenou volbou? Nejen o tom jsme si povídali v našem rozhovoru.

V posledních letech dochází k poklesu zájmu žáků o studium technických oborů na vysokých školách. Co je příčinou tohoto trendu?

Jde o celospolečenský problém, jehož kořeny tkví mimo jiné v tom, že společnost celkově zpohodlněla. Rodiče pro své děti volí snazší cestu, tedy studium méně náročných oborů než je technika, která vyžaduje vyšší nasazení.

Situace je navíc úzce propojena s vývojem ve školství, například s inkluzí nebo s transformacemi typů škol, jako je nedávný vznik lyceí. Tím vším dochází k postupnému rozmělňování kvality vzdělávání. Přišlo mi naprosto absurdní, když se na gymnáziích a středních školách v rámci školních parlamentů hlasovalo o tom, zda má být maturita z matematiky povinná. Vždyť právě matematika tvoří základní kámen logického myšlení a technického vzdělání. Bez ní žádné technické obory nemohou dlouhodobě fungovat.

Jak byste vzniklou situaci řešil?

Celý svůj profesní život se pohybuji v průmyslu, a proto budu mluvit právě z této perspektivy. Domnívám se, že výhody, ale i nevýhody a náročnost tohoto odvětví nejsou společnosti dostatečně srozumitelně a realisticky komunikovány. Zejména mezi mladou generací o průmyslu téměř nepadne zmínka, a právě to se musí změnit.

Když jsem byl dítě, bylo zcela běžné, že naši tátové, strýcové či bratranci trávili čas v garážích, kde něco opravovali. Byli našimi vzory a my jsme díky nim získávali manuální zručnost. Uměli jsme zacházet s vrtačkou, opravit si kolo nebo zhotovit něco vlastníma rukama. Na základních školách byly od šesté třídy samozřejmostí dílny, kde jsme například vyráběli ptačí budky. Dnešní děti tuto zkušenost vůbec nemají. Často se poprvé setkávají s nářadím až na učilišti, kam nastoupí bez jakéhokoli předchozího kontaktu s technikou.
 

„Žijeme v rychlé konzumní době a děti mají za vzor především influencery nebo takzvané celebrity, tedy lidi, jejichž svět je od toho technického na hony vzdálený.“

Vidíte, já úplně zapomněla, jak kluci měli na základní škole dílny a jak my holky chodily do kuchyňky učit se vařit. Společně pak jsme měli ještě pozemky.

Časy se změnily a není možné se vracet zpět a ani nechci tu dobu idealizovat, protože byla v mnoha ohledech složitá. Nicméně tím, že nic nebylo, lidé si museli poradit sami. Stavěli si vlastní domy, chaty a rekonstruovali byty. Dnes už to téměř nevidíme. Žijeme v rychlé konzumní době a děti mají za vzor především influencery nebo takzvané celebrity, tedy lidi, jejichž svět je od toho technického na hony vzdálený.

Jaký dopad má nedostatek technických profesí na tuzemský průmysl?

Dopady této situace pociťujeme už dnes a bojíme se budoucnosti. V celém průmyslovém řetězci totiž nepotřebujeme jen vysokoškolsky vzdělané odborníky, kteří se stanou hlavními vedoucími projektů nebo řediteli firem. My se neobejdeme bez středních technických kádrů, jež budou řídit jednotlivé projekty, a kvalifikovaných pracovníků, co odvedou samotnou práci.

Průmysl musíme zachovat, protože jde o klíčový segment národního hospodářství, který naši zemi živí. Bez průmyslu nemůžeme mluvit o blahobytu, technologickém pokroku a ani o fungující společnosti jako takové. Dnešní úroveň života, již považujeme za samozřejmost, je přímým důsledkem poválečného rozvoje průmyslu, který umožnil rozvoj dalších sektorů, jako jsou například zdravotnictví nebo školství. Tyto segmenty samy o sobě negenerují zisk a jsou financovány právě z výnosů průmyslových oborů. Pokud průmysl oslabí nebo zanikne, nebude mít kdo tyto systémy dál udržovat a společnost začne zákonitě chudnout.

Také demografická křivka je neúprosná, protože populace stárne a počet narozených dětí klesá. Nedávno jsem četl, že nyní se rodí nejméně dětí od vzniku Československa. Jde o alarmující trend, který bude mít zásadní dopad nejen na průmysl, ale na celou společnost.
 

„Průmysl musíme zachovat, protože jde o klíčový segment národního hospodářství, který naši zemi živí. Bez průmyslu nemůžeme mluvit o blahobytu, technologickém pokroku a ani o fungující společnosti jako takové.“

Spolupracují firmy se středními školami, aby zájem o technické obory více podpořily?

Zrovna dnes jsem četl rozhovor s ředitelem Žďárských strojíren, v němž zaznělo, že podporují místní průmyslovou školu a že jsou tam jednotky dětí, které o obor mají skutečný zájem, ale jen jednotky z jednotek následně nastoupí k nim do fabriky. Jaké jsou příčiny tohoto stavu, se můžeme pouze domnívat.

Vnímáte, že je to otázka nastavení školství, rodinného zázemí nebo celkové atmosféry ve společnosti?

Můj syn studuje na Dopravní průmyslové škole a zvolil si obor spojující logistiku, ekonomii a dopravu. Když jsem byl minulý rok na rodičovských schůzkách, jeden z učitelů zmínil, že žáci ve druhém ročníku často nevědí, kde leží Pardubice nebo Plzeň. Nám to může připadat nelogické, až zarážející, ale pro ně to jednoduše není podstatné, protože si informace najdou na internetu během několika vteřin. Ať chceme, nebo ne, je potřeba tento posun v uvažování přijmout jako realitu.

V posledních letech navíc slýchám od projekčních kanceláří, že projektanti kolem třiceti let už nepočítají a nepracují s logaritmickým pravítkem. Mají k dispozici software, který za ně vše udělá. Celý život si tak různými nástroji zjednodušujeme a právě tato snaha o maximální pohodlí a efektivitu je podle mě jedním z důvodů, proč se stále méně mladých lidí rozhoduje pro studium technických oborů.

Pokud pomineme skutečnost, že mladí lidé dnes často hledají co nejjednodušší cestu, mohlo by být právě duální vzdělávání impulsem, který by zvýšil zájem o technické obory? V jakém stadiu je jeho implementace v tuzemsku?

Neznám detailně průběh jednání mezi profesními svazy a Ministerstvem školství. Nicméně za vše mluví fakt, že namísto systematické podpory technických oborů byla zavedena lycea vedle gymnázií.

Myslela jsem si, že jde o synonymum.

Ne, ve výsledku to jsou horší gymnázia. V pozadí této změny stojí názor, že je pro mladé lidi výhodnější oddálit specializaci, aby měli více času dozrát a lépe si ujasnit, čemu se vlastně chtějí v budoucnu věnovat.

Vy s tímto názorem nesouhlasíte?

Nemyslím si, že je to správná cesta. Jen málokdo si ve věku 17 nebo 18 let, během studia na gymnáziu, přirozeně najde cestu k technickému oboru. Děti by měly mít vzory především ve svých rodičích, kteří by je k technice měli vést už odmala. Významnou roli v tom mohou sehrávat i školy. Právě proto mi dává velký smysl koncept duálního vzdělávání, který by umožnil, aby se děti s technikou setkávaly v raném věku. Klíčové je, aby si k ní dokázaly vytvořit vztah.

Jak bychom mohli prorazit tento začarovaný kruh a techniku dětem přiblížit?

Už na podzim minulého roku jsme se rozhodli na současnou situaci aktivně reagovat. Proto jsme ve vydavatelství KONSTRUKCE Media iniciovali projekt KÝM BUDU. Jeho hlavním cílem je zvýšit povědomí o technických oborech mezi žáky posledních ročníků základních škol. V minulosti se totiž většina aktivit soustřeďovala především na studenty středních a vysokých škol, ale já už přes dvacet let zastávám názor, že je nezbytné začít mnohem dřív. Měli bychom pracovat s dětmi a představovat techniku způsobem, který je pro ně blízký a srozumitelný. Proto připravujeme web, jenž ještě podpoříme komunikací na sociálních sítích, jako jsou Instagram nebo TikTok.

Dokážete si vybavit okamžik, událost, kdy jste si uvědomil, že není na co čekat a je potřeba vzít věci do vlastních rukou?

Nevybavuji si žádný konkrétní zlomový moment. Spíš to byla přirozená evoluce, která mě k tomu postupně vedla. To, čemu se věnujeme ve vydavatelství KONSTRUKCE Media i v mé druhé společnosti Sekurkon, jež pořádá odborné konference a semináře, spojuje jeden společný cíl – podporu technických oborů. Navíc v průmyslu se pohybuji více než dvacet let a mám možnost sledovat, co se v tomto prostředí skutečně děje a jakým výzvám čelíme.

Každopádně myšlenku nadchnout děti pro techniku jsem v hlavě nosil už dlouho. Měl jsem totiž to štěstí, že jsem po škole nastoupil do ocelářského sektoru a tehdy jsem se zúčastnil slavnostního vyhlášení soutěže ECCS European Steel Design Awards. Vítězem se tehdy stal Mariánský most v Ústí nad Labem. Šlo o jediný oceněný projekt ze střední a východní Evropy. Výjimečnost této stavby dokládá, že krátce po jejím dokončení ji Mezinárodní asociace pro mosty a stavební inženýrství zařadila mezi deset nejlepších staveb světa posledního desetiletí. Účast na tomto ceremoniálu mi otevřela dveře k britské asociaci ocelových konstrukcí BCSA, která soutěž pořádala a zároveň realizovala řadu vzdělávacích i osvětových projektů zaměřených na podporu technických profesí. Této oblasti se systematicky věnovali více než třicet let s cílem vychovávat nové generace odborníků v oblasti ocelových konstrukcí. Jedním z jejich programů byl i projekt určený dětem v mateřských školách. V jejich vzdělávacích materiálech nechyběla říkadla propojená s reálnými předměty vyrobenými z oceli. Cílem bylo hravou a srozumitelnou formou ukázat, jak významnou roli hraje ocel v každodenním životě, a už od útlého věku v dětech probouzet přirozenou zvídavost a vztah k technice. Inspirovalo mě to.

Není také důležité přilákat k technickým oborům větší počet žen? Dle statistik jich ve stavebnictví pracuje jen 9 %.

Díky působení ve společnosti Sekurkon, která se specializuje na pořádání odborných konferencí a seminářů, mám příležitost dlouhodobě sledovat zastoupení žen mezi účastníky těchto akcí. V energetice je jejich zastoupení stále velmi nízké a nárůst jejich počtu není zdaleka tak významný jako ve stavebnictví. Například v projekčních kancelářích jejich podíl roste, což je pozitivní trend. Na druhou stranu v praktických rolích, jako jsou stavbyvedoucí, zůstávají ženy nadále spíše výjimkou.

Když zmiňujete konference, jaké pro letošní rok ještě chystáte?

Na začátku června pořádáme konferenci Ocelové konstrukce, která se uskuteční v Hradci Králové. Jejím speciálním tématem bude využívání BIM v praxi ocelových konstrukcí. Tradičně také ve spolupráci s Českou asociací ocelových konstrukcí organizujeme konferenci Konstrukce, jež se uskuteční v listopadu v Olomouci. Program bude věnován jak mostnímu stavitelství, tak ocelovým konstrukcím v pozemním stavitelství.

Listopad bude patřit i konferenci Světlo, která se letos zaměří na tři klíčová témata – architekturu, udržitelnost a umění. Mám velkou radost, že mezi hlavními řečníky přivítáme dvojici výjimečných světových architektů, Evou Jiřičnou s Petrem Vágnerem.

V prosinci pak uskutečníme konferenci Hluk, jež se zaměří na aktuální otázky snižování hlukové zátěže v dopravě, a to jak na silnicích, tak na železnici.

Neměl bych opomenout ani oblast energetiky, v níž plánujeme opět uspořádat konferenci Jádro. Její konání však závisí na vývoji jednání a podpisu smlouvy s preferovaným korejským dodavatelem.

Existuje podle vás nějaké důležité téma, kterému se tuzemské konference dosud dostatečně nevěnují, a zasloužilo by si větší pozornost?

Měli bychom věnovat mnohem větší pozornost tomu, jak motivovat mladou generaci ke studiu technických oborů. Ten, kdo najde způsob, jak to skutečně dokázat, zachrání budoucnost celé společnosti. Opravdu je důležité, aby si lidé napříč obory uvědomili vážnost situace a chtěli ji aktivně měnit. Nemohou však očekávat okamžité výsledky, protože ty přijdou až s novou školní generací, kterou budeme vychovávat během příštích 10 či 15 let.

Kdybyste mohl jednu věc ve společnosti lusknutím prstů změnit, co by to bylo?

Myslím, že bychom měli hledat efektivní způsoby, jak motivovat rodiče, aby své děti podporovali ve volbě technického vzdělání, ať už formou finančních pobídek, nebo daňových zvýhodnění.

Když se vrátím do své vlastní minulosti, vzpomínám na dobu, kdy u nás fungovaly náborové systémy inspirované Baťovým modelem. Pocházím z jižní Moravy, z oblasti, kde se až do 90. let těžilo hnědé uhlí, lignit. Tehdy bylo běžné, že chlapci, kteří mířili na učiliště nebo střední průmyslové školy, byli finančně podporováni. Dostávali měsíčně 500 korun, což v roce 1988 představovalo opravdu významnou částku. V dnešních hodnotách by to odpovídalo zhruba 5 000 korun. Proto říkám, že jsem pro přímou podporu, která dávala smysl a skutečně fungovala.