V BIMu teď zažíváme devadesátky a nese se to v duchu objevování Divokého západu

Můžete stát opodál, kritizovat a čekat, že změna přijde sama. Nebo zvednete hozenou rukavici a pustíte se do toho. Na úkor vlastního osobního času a zadarmo, protože vám to jednoduše není jedno. „Pokud chci, aby s BIM pracovaly jednou i moje děti, musím se zasadit o jeho skutečnou implementaci v Česku. Dost bylo planého optimismu a poplácávání po zádech. Je načase si nalít čistého vína,“ říká v úvodu rozhovoru Tomáš Hrbáček, partner společnosti ALLCONS, kde také zastává pozici projektant-statik. Inženýrská praxe nepotřebuje další teorie, ale konkrétní, srozumitelné a funkční návody, neboť projektanti jsou ti, kdo musí BIM, stejně jako v minulosti jiné technologie, skutečně ukočírovat. Jenže současný zákon o BIM bez prováděcích vyhlášek je jen beztvarým rámcem, který si každý vykládá po svém. Kdo z toho těží a kdo naopak tahá za kratší konec?

Jak jste se vlastně dostal k projektování?

Když rodiče rozhodovali o mojí střední škole, děda byl zastáncem názoru, abych šel na střední stavební. Ale to nebylo vůbec jednoduché. Patřím ke starší generaci a na střední školu jsem nastupoval ještě za minulého režimu. Tehdy na základních školách byli výchovní poradci, kteří měli v rukou osud dětí. Jelikož část naší rodiny emigrovala do Německa a my s nimi nadále udržovali korespondenci, nesli jsme si určitý škraloup, který mi vynesl doporučení, že se mám vyučit truhlářem. Můj děda už byl sice v důchodovém věku, ale protože dříve pracoval jako vedoucí projektant v Pozemních stavbách, využil veškeré své kontakty, aby mě na Střední průmyslovou školu stavební v Brně dostal. Povedlo se. U oboru jsem zůstal a po střední pokračoval na vysokou školu.

Vždycky jste se chtěl věnovat statice a dynamice staveb?

Nechtěl jsem být jedním z mnoha a uvědomuji si, jak to zní namyšleně. Nicméně má myšlenková geneze byla taková, že po střední škole, kde jsem absolvoval obor Dopravní stavby, jsem už nikdy nechtěl nakreslit příčný řez silnicí nebo železnicí. Na vysoké škole mi došlo, že nechci být inženýrem pozemních staveb jako drtivá většina ostatních a dohadovat se s lidmi na stavbách. Geodet nepřicházel v úvahu, protože venku je zima a ekonomii nemám rád. Statiku jsem vnímal jako úzkoprofilový obor, bez něhož se žádná stavba neobejde, proto jsem se vydal touto cestou.

Jaká byla vaše cesta od tradičního projektování k BIM?

Nejprve je důležité říct, že technologie mě vždycky bavily a fandím jim. Bez ostychu o sobě prohlašuji, že jsem tak trochu „líný projektant“, protože nemám rád repetitivní práci, a pokud to jde, pomáhám si nástroji, které dokážou práci automatizovat, zjednodušit.

Profesně jsem zažil přechod z elektronických výkresů v AutoCADu ve 2D na první 3D systémy, klasické kreslení na rýsovacím prkně se mě dotklo jen velmi okrajově. Postupně jsem pochopil, že softwary jsou polotovary, jež nabízí široké možnosti nastavení, které v důsledku vedou k neefektivitě – inženýr se má zabývat přemýšlením o návrhu konstrukčního a statického řešení, a ne tím, proč nejde správně zakótovat sloup. Proto jsem se začal věnovat vývoji vlastních skriptů a výpočetních nástrojů, abych si práci usnadnil. Pak se najednou začalo probírat téma digitalizace, BIM a mě to zajímalo. Takže jsem začal navštěvovat odborné konference, abych lépe pochopil, o co jde. Na konferencích jsem potkával řadu inspirativních lidí, to horší ale bylo, že jsem si zároveň uvědomil, že stát vůbec neví, co dělá. Když si prostudujete, co všechno by měl BIM přinášet, zjistíte, že je to nesmírně silná a v podstatě revoluční myšlenka.
 

„Je důležité si uvědomit, že BIM je tu pro nás, a ne my pro BIM. Tedy ne všechny informace se musí dávat do modelů, ne všechny informační kontejnery, jako jsou modely, výkresy nebo dokumenty, nutně tvoří projektant.“

Zkuste mi ji tedy přiblížit.

BIM není jen nástroj pro projektanty, musí zahrnovat zadavatele, úředníky, realizační firmy, facility managery v rámci celého životního cyklu stavby.

Je třeba, aby všichni tito účastníci chápali svou roli v procesu BIM a aktivně se na ní podíleli. Je důležité si uvědomit, že BIM je tu pro nás, a ne my pro BIM. Tedy ne všechny informace se musí dávat do modelů, ne všechny informační kontejnery, jako jsou modely, výkresy nebo dokumenty, nutně tvoří projektant. Je třeba chápat a používat dělení na PIM, tedy projektový informační model, a AIM, informační model aktiva, a dále rozdíl mezi CDE čili nástroj pro PIM a CAFM, nástroj pro AIM. Jednoduše, každý je odpovědný za tu část, kterou vytvoří.

Jak dlouho aktivně využíváte BIM?

Pokud to mám shrnout jedním číslem, řekl bych pět až šest let. V Allcons jsme začali aktivně využívat BIM zhruba před čtyřmi lety. Nikdo to po nás tehdy nevyžadoval, ale brzy jsme zjistili, jak obrovsky efektivní je sdílet projektová data přes cloudová úložiště a řešit potenciální kolize, digitálně komunikovat.

Poslední dva roky se zaměřujeme na to, jak vkládat data do modelů a jak z modelů data exportovat, a to tak, aby je ostatní, které už BIM také dohnal, mohli využívat, a to ve formátu, kvalitě i struktuře, která jim dává smysl a umožňuje další práci ve svých vlastních systémech. Cílem je sdílet data v otevřeném formátu IFC, a ne v nativních formátech.

BIM by měl propojit všechny aktéry stavebního procesu. Jak to ale ve skutečnosti funguje v českém kontextu?

Na počátku byla idea státu oslovit jeden subjekt, nyní agenturu ČAS, která se měla stát odborným garantem implementace BIM v České republice. Nicméně mám podezření, že agentuře chybí odbornost a jde primárně o manažerskou firmu. Odborné profesní komory jako ČKAIT nebo ČKA nejsou plnohodnotnými odbornými partnery a ani partnery Ministerstva průmyslu a obchodu nebo Ministerstva pro místní rozvoj. Protože se okolo BIM točí obrovské peníze, na agenturu se napojily velké firmy, které pochopily svou příležitost na trhu a začaly školit kohokoli na cokoli. Mně nevadí, že se školí. Osvěta je důležitá. Problém ale je, že stále nevíme, co vlastně máme školit, neznáme výsledek. Takže to v praxi vypadá, že přijde externí firma, která za nemalé státní peníze odškolí například úředníky ve veřejné správě, ať už zadavatele, nebo ty, co povolují stavby, o obecných a nicneříkajících informacích o BIM. Situaci bych přirovnal k výrobě auta, ke kterému jako uživatel dostanete návod k užívání… Ale my jsme začali návodem, aniž bychom kdy auto viděli, protože zatím vůbec neexistuje. Je to taková stavebnice puzzle, do které během skládání někdo, jednou ČAS, jednou SFDI, živelně přidává nebo ubírá dílky, a projektant tuto skládačku má složit, aniž by existoval jasný obraz výsledku.

Je v tom obrovský chaos, a pokud bych měl použít příměr, v BIMu teď zažíváme devadesátky. Nese se to v duchu objevování Divokého západu, kdy si každý dělá, co chce. Nikdo neví, proč to chce, ale trvá na tom. Ideálně za peníze někoho jiného, tedy s představou, že účet zaplatí někdo jiný. A ano, u veřejných zakázek za peníze nás všech.

Kdo ze situace profituje, jste řekl, kdo pak tahá za kratší konec?

Bezesporu projektanti. Sám mezi ně patřím a vždy je budu hájit. Nechci nijak snižovat roli ostatních v celém řetězci, protože bez nich by stavba ani provoz objektu nebyly možné. Nicméně projektanti jsou ti, kdo musí vytvořit digitální model a vložit do něj strukturovaná data. Z toho pak vše ostatní vychází.

Co by pomohlo lepší implementaci BIM v Čechách?

Projektové vedení. V první řadě zjistit poptávku, požadavky klienta, vytvořit projektový plán, sestavit projektový tým, definovat postupné cíle, vytvořit nástroje potřebné k jejich implementaci, zajistit otestování v praxi a implementovat zpětně do vývoje… Na ně navázat jejich financování a po etapách odevzdávat plnění, a hlavně zajistit kontrolu.

Neříkejte mi, že tohle ČAS nedělá.

Ano i ne. Věci se vytváří, ale ne postupně. Jak je možné, že v roce 2024 se ČAS začal zabývat tzv. účely užití, tedy definováním potřeb zákazníka, po tolika letech. A řekněme, že teprve ve druhém čtvrtletí roku 2024 se rozhýbala živější komunikace mezi MMR a agenturou ČAS, kdy se řeší, co vlastně od roku 2016–2017 dodnes vyrobili. Navíc si měli získat kladné stanovisko profesních komor.

Dali jste jim ho za ČKAIT?

Ano, ale je podmíněné.

Jak je možné, že ČAS chce implementovat BIM a nepozve si k tomu odborníky?

Nechci předjímat, ale na počátku byly nastaveny zcela nereálné cíle. Jedním z nich byl všeobjímající datový standard. Na uskutečnění tohoto nedosažitelného grálu se vymrhaly obrovské finanční prostředky. Jsem velký patriot a mám rád vše, co je české, ale v tomto případě jsme od roku 2017 jen vymýšleli kolo nebo se zabývali detaily řešení bez jasného konceptu.

Když se podíváme na Německo, skandinávské země nebo Spojené státy, vidíme, že digitalizace tam nějak funguje, a je to dáno tím, že k ní přistupují projektově, systematicky a hlavně prakticky. Stanovují si malé, dosažitelné cíle, které krok za krokem, systematicky a prostřednictvím pilotních projektů směrují k dlouhodobé vizi a hlavně funkčnímu řešení. Klíčovou roli přitom hraje promyšlené postupné financování. Ze zákona se zapojují profesní komory, kdo jiný než ČKAIT a ČKA by měly být partnerem pro implementaci? Je to, jako kdyby se stát rozhodl postavit dům, projekt a realizaci by svěřil jednomu subjektu, tedy agentuře ČAS, a ČKAIT by přece měl být stavební dozor. Pominu-li, že projektant a realizátor je jeden a tentýž subjekt, dozor zde úplně chybí. Realita je potom taková, že jsme jako ČKAIT vůbec rádi, když máme šanci něco ovlivnit.
 

„Nechci předjímat, ale na počátku byly nastaveny zcela nereálné cíle. Jedním z nich byl všeobjímající datový standard.“

Proč cíl postavit vše na datovém standardu, se kterým přišla agentura ČAS, nefunguje?

Například datový standard SNIM je dnes už překonaný koncept, který byl navíc vytvářený na míru trochu jiným potřebám, než jaké má současná praxe. Je možná jen náhoda, že datový standard SNIM zakoupila agentura ČAS a snaží se ho i přes jeho zastaralou architekturu implementovat na úkor moderních mezinárodních standardů a norem, jako jsou EN ISO 19650 a EN ISO 16739 (IFC). Snahy vytvořit z něj všeobjímající řešení se ukázaly jako iluze. Bohužel, právě honba za tímto grálem odčerpala energii a pozornost, která mohla být věnována například praktickým implementacím. Chyběla základní otázka: „K čemu to má sloužit?“ Teprve před rokem, tedy opravdu až po sedmi letech od roku 2017, se začalo v rámci Koncepce BIM mluvit o tzv. kartách užití. Tedy vlastně něco jako zadání.

Jejich princip je jednoduchý – každý zadavatel by měl vědět, jaká data potřebuje a proč. Například pro územní rozhodnutí nejsou nutné detaily, kde přesně visí hasicí přístroj konkrétního výrobce. V další fázi, třeba při získávání stavebního povolení, už budou potřeba jiná data. Tak to postupně narůstá až po úroveň facility managementu. Jenže tohle všechno už mělo být řešeno hned na začátku. Kdyby tehdy někdo položil základní otázku odborníkům: „Co vlastně potřebujete?“, projekt by se vyvíjel úplně jiným směrem.

V čem spatřujete další problémy?

Datový standard je ve své podstatě soubor požadavků na data konkrétního typu stavby, ale odkud tyto požadavky vzít? Teprve v roce 2024 se začalo pracovat na tzv. datovém slovníku, který je vlastně takovou databází všech požadavků na data a předchází datovému standardu. Konečně tedy začínáme řešit konkrétní pravidla komunikace, nikoli pouze vyčerpávající výčet položek. Zadavatel si tedy vybere z datového slovníku informace, jež požaduje na základě jeho účelu užití, a předá je formou otevřeného standardu IDS. Tím je zaručeno jasné zadání i nezávislá validace modelů v otevřeném formátu IFC. Tedy se ukazuje, že původní záměr implementace BIM byl nesprávně nastaven. Začalo se od konce.
 

„Řeknu to možná tvrdě, ale od roku 2017 doteď se nepracovalo, ale bádalo. Šlo o „vědeckou práci“ dodnes bez finálního závěru a bez praktických návodů pro praktikující inženýry.“

Řeknu to možná tvrdě, ale od roku 2017 doteď se nepracovalo, ale bádalo. Šlo o „vědeckou práci“ dodnes bez finálního závěru a bez praktických návodů pro praktikující inženýry. Projektový tým byl zřejmě špatně sestaven a chyběla odborná organizace, která by výstupy revidovala a validovala. Je až žalostné, že ČAS dostal k dispozici značné finanční prostředky, a přesto se nerozhlédl po světě, nepřizval do týmu praktikující inženýry, a hlavně jim nezajistil finanční ohodnocení. Dlužno říct, že veškerá práce, kterou já, a nejenom já, oblasti BIM na této úrovni věnuji, je zadarmo. Dobře, mohu si to dovolit, ale jsou lidi, kteří když odpracují svých deset hodin, potřebují za ně dostat zaplaceno, protože živí rodiny a platí hypotéky. Jenže práce odborníků je v tuzemském prostředí zadarmo. Je to bizarní a jak to může fungovat? Nijak.

To vše, co mi teď říkáte, jsou důvody, proč jste vstoupil do BIM komise při ČKAIT?

Člověk je různého ražení. Když se ohlédnu zpět, jako řadový projektant jsem byl neustále zavalený prací. Když máte rodinu a malé děti, těžko hledáte čas nebo energii zabývat se fungováním BIM na celostátní úrovni. Postupem času, jak profesně postupujete, a tím neříkám, že bych měl méně práce, začínáte se na věci dívat z většího odstupu. Pokud chci, aby jednou moje děti pracovaly s BIM, musím se o to začít sám zasazovat. Ale narážíte na obrovskou rigiditu systému a není tu nikdo, kdo by byl ochoten něco radikálního udělat, a když už se objeví, systém ho semele.

Tvrdí se, že BIM přináší úspory, ale v praxi na sobě veškeré náklady nesou projekční kanceláře. Přenášíte je částečně na klienta?

Když navrhujeme v BIM pro zahraniční firmu, standardně po nás chtějí cenu za samotný projekt a vedle toho samostatnou částku za naplnění jejich datového standardu.

V Česku nic takového neexistuje. Přitom pokud se BIM správně uchopí, přináší úspory v celém životním cyklu stavby a nejvíce ve fázi facility managementu, kde jde až o 64 %. Dalších 34 % úspor připadá na realizační firmy a pouhá 2 % se týkají projekční fáze. Z pohledu projekčních kanceláří tedy nejde o úspory, ale o náklady. Přitom projektanti vkládají do modelu veškerá potřebná data, díky nimž je pak možné budovu efektivněji spravovat, ale finančně ohodnoceni za tuto přidanou hodnotu nejsme. Chybí systém, který by s tím počítal, a úplně slyším, jak někdo říká: „BIM je zadarmo.“ Tato mantra zde stále rezonuje, ale otázka zní: „Zadarmo pro koho?“

Jak byste to spravedlivě nastavil?

Ten, kdo něco požaduje, by to měl také zaplatit. Pokud po mně chce realizační firma data pro zaměření, rozpočtování nebo plánování výstavby, nechť tam jsou, ale ať je zaplatí. Pokud někdo bude chtít v digitálních modelech, typicky v projektových informačních modelech, informace s přesahem do facility, umíme je dodat, když nám poví, co chce. Nicméně opět ten, kdo to požaduje, by to měl zaplatit.

S jakými konkrétními náklady se projekční kanceláře potýkají v souvislosti s používáním BIM?

Softwary jsou pořád ještě polotovary. Ačkoli se mnozí chlubí podporou formátu IFC, realita je taková, že abychom do modelu dostali data v požadované struktuře a v souladu se všemi pravidly, musíme si software často sami doprogramovávat nebo dokupovat nadstavby.

Jaké technické a profesní výzvy s sebou nese práce s již existujícím 3D modelem, který dodá zadavatel jako podklad?

Vždy se děsím situace, kdy přijde klient s požadavkem na rekonstrukci části elektrárny a s tím, že už má k dispozici model. Ideálně by za to chtěl slevu a očekává, že díky hotovému podkladu bude naše práce rychlejší. Neuvědomuje si však, že mně předává model v určité kvalitě, se kterou nejsem obeznámen, a jeho prověření nebo úprava mi často zabere víc času než vytvoření nového modelu od začátku. Navíc tím, že model převezmu, na sebe beru plnou odpovědnost.

Model se navíc často neustále vyvíjí, mění a různí specialisté ho postupně doplňují. Jak lze poznat, že je model schválený a finální?

Dnes se to nedá. Pokud se projekt vede v prostředí CDE správně a podle jasně daných pravidel, je možné dohledat, která verze, jakého výstupu je aktuální. V ideálním případě je každý člen projektového týmu odpovědný za svůj projektový informační model, ať už se jedná o kanalizaci, vzduchotechniku, stavební část, opláštění, nebo nosnou konstrukci. Jakmile však projekt skončí, model je předán dál a já jako projektant nad ním ztrácím jakoukoli vazbu. Každopádně dnes už mohu autorizovat dokumenty elektronicky, například ve formě zamčeného PDF opatřeného elektronickým autorizačním razítkem. A stejně tak by podle mého názoru mělo být možné autorizovat i IFC soubory. Tedy uzavřít je, zapečetit a zaručit jejich obsah.

Jak by měl podle vás vypadat proces předávání a validace IFC modelů mezi zadavatelem, projektantem a subdodavateli?

Základem celého procesu je digitální zadání, tedy IDS, které subdodavateli předem přesně definuje, co má dodat. Projektant na základě tohoto zadání vytvoří svůj model, odevzdá IFC soubor, který nahraje do našeho cloudu, kde běží validátor. Ten model zkontroluje a vyhodnotí, jestli odpovídá požadavkům IDS. Pokud neprojde, musí ho subdodavatel opravit. Škoda že stát, potažmo ČAS, takto neuvažuje. Systémový a odpovědný přístup k datům v tuzemském prostředí stále chybí.

Jak se díváte na problematiku BIM certifikace pro projektanty? Je certifikace průkazem a dokladem profesní odpovědnosti na projektu?

Není. Existuje jediná certifikace podle buildingSMART International, která má čtyři úrovně: Entry, Foundation, Management, Practitioner. U nás se školí Foundation. Entry jsme přeskočili, protože ta už u nás asi není potřeba. Management a Practitioner se neškolí, neboť na to nejsou noty. Když se podíváte do obsahu školené certifikace v tuzemsku, dozvíte se, co je to projektový informační model, digitální model, asset information model a další pojmy. Získáte základní přehled o principech BIM a o tom, co říká příslušná ISO norma. Co ale v certifikaci nenajdete, je odpověď na otázku: „Jak to mám v praxi dělat?“

A tady nastává další problém. Pokud je někdo označován jako BIM koordinátor nebo BIM manažer, nenajdete tyto profese v Národní soustavě povolání. Pokud budete hledat dál a zabrousíte do Národní soustavy kvalifikací, BIM profese tam sice formálně existují, ale když si rozkliknete podmínky, zjistíte, že ověření probíhá formou ústní zkoušky.

Profese a kvalifikace nejsou to samé. Proto například v NSK nenajdete kvalifikaci projektant. Také „BIM“ obory vysokých škol nesplňují požadavky na vzdělání projektanta, a tak nemají jejich absolventi žádnou odpovědnost k dané stavbě. Jinými slovy, autorizovaný projektant ČKAIT může být BIM manažer s jasnou odpovědností, ale obráceně to neplatí.

Já jako statik musím mít vysokoškolský diplom, autorizační zkoušku a oficiální razítko, mám odpovědnost, dokonce trestněprávní, k dané stavbě.
 

„Myslím si, že by BIM profese neměly existovat vůbec. Existují profesní, stavařské profese, například hlavní inženýr projektu, který má odpovědnost za stavbu a může mít i za data.“

Takže by podle vás měl BIM manažer mít diplom a autorizační razítko jako projektanti?

Myslím si, že by BIM profese neměly existovat vůbec. Existují profesní, stavařské profese, například hlavní inženýr projektu, který má odpovědnost za stavbu a může mít i za data. Za dřevních dob, kdy se dokumentace odevzdávala na papíře, existoval takzvaný kontrolor dokumentace. Ten přebíral projektové složky a kontroloval je podle formálních náležitostí, ne obsahu. Ověřoval, zda jednotlivá pare obsahují všechny výkresy, jestli souhlasí popisky, číslování a zda dokumentace odpovídá předepsané struktuře. A právě tuto roli dnes do velké míry přebírají BIM koordinátoři nebo BIM specialisté, jen v digitálním prostředí. Moje představa je, že v horizontu 10 let, a možná i dříve, tuto činnost kontroly a validace dat zcela převezmou stroje.

Jak se díváte na požadavky klientů na odevzdání modelů v nativních formátech?

Bohužel se to skutečně děje a jejich argumentem bývá, že vlastník stavby by měl mít k dispozici nativní data, aby mohl v budoucnu snadno provádět úpravy či zásahy do stavby, pokud to bude potřeba. Doufejme, že zásahy či úpravy do stavby provede opět projektant, a ne BIM „kdokoli“.

Ale nativní data jsou vaše know-how.

Přesně tak, jde o naše znalosti, které představují zásadní konkurenční výhodu. Abychom dokázali splnit konkrétní zadání, musíme často vyvíjet vlastní nástroje a postupy. Právě ty nám umožňují dodat výsledek rychleji než konkurence, která data zpracovává manuálně a potřebuje na stejnou práci o měsíc více času. Přece nelze očekávat, že tyto nástroje budeme předávat klientovi. Stejně jako si nemohu koupit softwarovou knihovnu od externí firmy a dále ji šířit, protože právo užívání softwaru je nepřenosné. Navíc bez této knihovny je nativní soubor prakticky nepoužitelný, neboť výsledný 3D model nebude funkční.

Také si uvědomme, že pokud dnes odevzdávám data ve formátu softwaru s verzí 2025, který má v sobě ještě mnoho aktualizací, je dost možné, že za pět let už takový soubor nepůjde korektně otevřít a celý model nebude korektní. Proto byl vymyšlen IFC formát.

Další problém nastává ve chvíli, kdy objednatel předepisuje konkrétní software, jako by právě ten určoval kvalitu práce. Jsem horší projektant, když například nepoužívám Revit? Podstatné je, aby výsledkem byl datově bohatý IFC model. Cesta, jakou k tomu dospěji, by měla zůstat na projektantovi. Namísto prosazování uzavřených řešení, tedy closedBIM, bychom měli směřovat k otevřenému a dlouhodobě udržitelnému standardu, skutečnému openBIM.

Vnímáte rozdíly mezi soukromými a veřejnými investory v požadavcích na BIM?

Pokud jde o soukromý sektor, mohu čerpat jen ze svých zahraničních zkušeností, kde každý klient ví, co chce, a zároveň chápe, že za to musí zaplatit. Oproti tomu veřejní zadavatelé v Česku přicházejí s požadavkem: „Má to být v tom BIMu.“ Odpovědnost pak přenášejí na zhotovitele stavby, který ví, že se model bude digitálně používat pro facility management, a tak veškeré náklady posune na projektanta. Jenže už nikdo neřeší, co za to. Očekává se výsledek na úrovni Porsche, ale s rozpočtem na Trabanta.

Copak veřejní zadavatelé nemají na své straně odborníky, kteří by jim pomohli se zadáním?

Situace se postupně zlepšuje a na trhu už dnes působí celá řada konzultantských firem, které jsou veřejným zadavatelům k dispozici. Tyto odborné společnosti se na problematiku BIMu dívají správně, rozumí potřebám investora a dokážou mu pomoci formulovat smysluplné zadání. Takže se zdá, že devadesátky v BIMu, alespoň co se týká zadávání, snad už budou končit. Avšak je nutno zdůraznit, že se jedná o konzultanty zadavatelů. To činí jejich rady, řekněme, tendenční. A proto se do zadání dostávají požadavky, které jsou často nesplnitelné – například plně odpovídající nativní 3D model s exportem IFC, požadavky na nativní data, požadavky na konkrétní software.

Jak jsou na tom polostátní firmy?

Vzhledem ke skutečnosti, že stát dosavadně nebyl schopný nic vygenerovat, polostátní firmy si, stejně jako velcí hráči v soukromém sektoru, jedou po své vlastní ose. Nic jiného jim ani nezbývá, protože vnímají BIM jako přínos. Organizace jako ŘSD nebo SŽ se snaží budovat vlastní standardy, ale tyto standardy stále vychází ze standardu SFDI, což způsobuje řadu nejasností a problémů.
 

„Vzhledem ke skutečnosti, že stát dosavadně nebyl schopný nic vygenerovat, polostátní firmy si, stejně jako velcí hráči v soukromém sektoru, jedou po své vlastní ose. Komplikace nastanou ve chvíli, kdy stát po letech nečinnosti přijde a řekne, že od teď to bude celé jinak.“

Komplikace nastanou ve chvíli, kdy stát po letech nečinnosti přijde a řekne, že od teď to bude celé jinak. Neuvědomuje si, že mezitím soukromé, ale i státní firmy nainvestovaly desítky milionů korun, nastavily systémy, zaběhly procesy a navázaly na to i subdodavatele. V takové situaci nebude možné jednoduše přepnout na jiné řešení, které dost možná nebude kompatibilní s tím, co navrhnou. Právě proto mezinárodní otevřené standardy a normy jsou zárukou předvídatelnosti a umožňují efektivní implementaci.

Dle agentury ČAS a tzv. Aktualizované Koncepce zavádění metody BIM bude implementace hotova do roku 2027. Je to podle vás vůbec reálné?

Myslím, že v roce 2027 tu budeme spolu zase sedět u stolu a bavit se o druhé aktualizaci Koncepce zavádění metody BIM.

Kdyby měl být zavedený jen jeden klíčový prvek pro lepší fungování BIM v ČR, co by to bylo?

Přál bych si, aby došlo ke zprovoznění datového standardu a čtečky datového standardu, která umožní export do IDS, abychom žili v digitálním procesu. Bez tohoto základního technického zázemí se dál neposuneme, nicméně věřím, že tohle by se mohlo podařit.

O co budete usilovat vy, jako člen celostátní Komise BIM ČKAIT?

Byl bych rád, kdyby se ČKAIT stal oficiálním a respektovaným partnerem implementace BIM v České republice. Partnerem, který bude stát po boku agentury ČAS a aktivně se podílet na formování standardů i směrování celého procesu.