Ilustrační foto (zdroj: Pixabay.com)
Není snad jiný sektor zpracovatelského průmyslu, který by byl dnes v ČR (ale i v Evropě) více sledován co se týče budoucího vývoje a výzev, než je ocelářství. Množství zpřísňujících se regulací v EU i ve světě dopadá na evropské oceláře tvrdě a nekompromisně a již dnes v jejich důsledku dochází k uzavírání některých hutních podniků či omezování výrob. Otázka nutnosti celkové transformace sektoru s nasazením inovativních technologií a potřeba implementace podpůrných politických opatření za účelem zajištění konkurenceschopnosti ocelářství v EU je aktuálnější než kdykoliv předtím. Jaké výzvy tedy před českými hutěmi stojí?
Vývoj v automobilovém průmyslu
Již ve druhé polovině roku 2018 se začínalo objevovat mírné ochlazení trhu s ocelí, což byl především důsledek snížení odbytu zejména nových automobilů v Evropské unii. Pro ČR, s ekonomikou zaměřenou na automobilový průmysl, se jedná o jeden z varovných signálů do budoucna.
Pro automobilový sektor jsou stanoveny pro rok 2025 nízké cílové emisní limity pro emise CO2 (postupně zaváděné od roku 2020 a naplno od roku 2021), které jsou technicky u klasických spalovacích motorů nedosažitelné. Jedinou možností pro výrobce automobilů se ukazuje zvýšení podílu elektromobilů – v EU se tak bude prodávat mix automobilů a dnes se vedou diskuse o tom, kolik budou tvořit elektromobily, hybridy, auta na stlačený plyn nebo na vodík.
Obecně se dá konstatovat, že budou kladeny požadavky na využití nových vysokopevnostních ocelí, které při zachování všech vlastností snižují hmotnost automobilů a konstrukcí z oceli obecně.
Případné uvalení uvažovaného dodatkového cla na dovoz automobilů z EU do USA ve výši 25 % by tento výrobní sektor mohlo výrazně omezit, s dopady na ocelářský průmysl. Již v současné době uplatňovaná dodatková cla na dovoz vybraných hutních výrobků z EU do USA (25 %) znamenají problém, protože jsou uplatňována také na dovozy z Číny do USA – hutní výrobky z Číny tak hledají jiné trhy a v této situaci neumí EU adekvátně reagovat.
Další výzvy jsou spjaty s ekologií, kdy je v EU souběžně uplatňována řada politik a regulací, které mají za následek mj. zvýšení nákladů výrobců z EU, jež však nevznikají výrobcům z regionů za jejími hranicemi. V dále uvedených příkladech jednotlivých oblastí ekologie probíhají v současné době intenzivní práce na dokončení evropské či národní legislativy, která bude ovlivňovat vývoj ocelářství do roku 2030, případně 2050. V současné době se jedná zejména o problematiky:
- Integrovaná kontrola a prevence znečišťování (IPPC), kdy jsou vybraným výrobním zařízením předepisovány velmi nízké limity pro emise znečišťujících látek do ovzduší, vody i odpadů, ale i pro spotřebu energií a pro vyšší využití vstupních surovin. Pro žárové zinkovny, válcovny profilů, plechů a pásů a tažírny ocelového drátu byl zpracován a ze strany Ocelářské unie v květnu 2019 oponován draft č. 1. Účinnost BREF a Závěrů o BAT je předpokládána od roku 2021.
- Velice intenzívně je teď všemi ekonomickými sektory a společností sledován vývoj v oblasti klimatické politiky, konkrétně pak nově navržený cíl dosažení uhlíkově neutrální EU do roku 2050. Pro odvětví, která jsou jako výroba oceli založena na chemických reakcích, bude velmi náročné najít a implementovat v krátkodobějším horizontu technologie a postupy k dosažení dalšího radikálního snižování CO2. Vzhledem k ambicím EU a podpoře velkých států je však třeba brát plán neutrality velmi vážně a připravit se na velký tlak k transformaci většiny ekonomických sektorů, včetně ocelářství. Navíc se rýsuje politika směřující k poměrně radikálnímu zpřísnění cílů už pro rok 2030. Diskuse v EU probíhají a vytváří se současně plán energeticky náročných odvětví vymezující mj. podmínky potřebné k jejich úspěšné transformaci a maximálnímu příspěvku k naplnění ambicí EU. Mezi hlavní požadavky můžeme řadit navýšení a dostupnost prostředků na inovace, zajištění cenové a fyzické dostupnosti uhlíkově čisté energie či maximální možnou ochranu konkurenceschopnosti evropských podniků, mezi které patří např i uhlíkové clo na hranicích EU.
- Uvedené politiky se bezpochyby promítnou i do obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů (EU ETS). Už v důsledku současně nastavené zpřísněné legislativy pro období 2021 – 2030 nebude příděl povolenek zdarma pro hutní výroby dostačující a část povolenek tak budou muset i nadále nakupovat, ovšem za několikanásobně vyšší ceny než tomu bylo ještě v nedávné minulosti. Navíc se ceny povolenek plně promítají ve zvýšení ceny elektřiny od jejích dodavatelů. Toto zvýšení nákladů není v ČR na rozdíl od většiny průmyslových zemí EU ohroženým sektorům energeticky náročného průmyslu ani částečně kompenzováno, je ale snaha tuto situaci do budoucna změnit aktuálně schvalovanou novelou zákona. Pro orientaci uvádíme, že cena povolenky za poslední dva roky vzrostla z cca 5 eur až na 25 eur, s oscilací až k 30 eur. Predikce na následující dva roky hovoří i o cenách okolo 35 eur. Přitom podotýkáme, že podíl EU na světových emisích skleníkových plynů je asi 9 % a zatímco EU tlačí na jejich snížení na nulu, v ostatních silných ekonomikách nejsou zdaleka či vůbec uplatňována tak přísná opatření a emise zde naopak i rostou.
- Nadále se počítá nejen se současnou podporou obnovitelných zdrojů energií, ale jedná se o její rozšíření a navýšení. To nepřímo klade finanční nároky i na hutní podniky, protože z dosavadních ročních nákladů cca 45 miliard korun je ze státního rozpočtu hrazena zhruba polovina a na druhou polovinu se skládají spotřebitelé (i drobní) elektřiny (poplatek za spotřebovanou MWh). K tomuto probíhá diskuze.
- Aktuálně je řešena nutnost ČR splnit cíle snižování spotřeby energií do roku 2020 a dále do roku 2030 (zvyšování energetické účinnosti). Státu se současné cíle do roku 2020 nedaří plnit, ovšem zejména proto, že nedokáže energetické úspory vykazovat tak, jako mnoho okolních evropských zemí. Studiemi nezávislých organizací byla stanovena celková potřeba finančních prostředků na splnění budoucích cílů. V současné době se o nastavení politiky, resp. podpory dosahování energetických úspor intenzívně diskutuje i v rámci návrhu vnitrostátního plánu České republiky v oblasti energetiky a klimatu, který vymezuje rámec opatření k dosažení cílů zejména v rámci OZE, energetické účinnosti a snižování emisí skleníkových plynů. Bohužel, zpracovatelský průmysl a jeho role či podpora je v něm stále velmi nedostatečně zohledněna.
- Dalším programem a stále posilujícím politickým směrem v EU ale i ČR je maximální možné uplatňování konceptu tzv. oběhového hospodářství, spočívající zjednodušeně řečeno v nahrazení spotřeby části primárních surovin surovinami získanými z dnešních odpadů. Součástí oběhového hospodářství bude také dobudování zpracovatelských kapacit v ČR i EU. Řešit bude také nutno finanční stránku věci (výrobky z recyklátu bývají dražší než výrobky z primárních surovin) i některé snížené kvalitativní parametry nových výrobků z recyklátů. Hutě mají v rámci oběhového hospodářství výhodu, protože ocel je recyklovatelná nekonečně, ze 100 % a bez ztráty jakosti. Celosvětově je využíván veškerý výskyt šrotu. Kvalitativní požadavky na šrot vycházejí ze způsobu výroby oceli a z požadavků na finální kvalitu oceli – jsou řešeny v technických normách pro dodávky ocelového a litinového šrotu a v technických specifikacích jednotlivých výrobců oceli. V ČR je nyní připravován strategický rámec „Cirkulární Česko 2040“, který by měl koncept oběhového hospodářství v ČR více posílit a konkrétněji směřovat, než jak to dělají české odpadové zákony.
Mohli bychom samozřejmě jmenovat i mnohá další opatření a legislativní procesy s přímým či nepřímým vlivem na průmysl. V každém případě ale lze říci, že environmentální politika EU nadále utahuje své pomyslné šrouby, často už ovšem strhává závity. Bohužel to silně pociťuje i evropský i český ocelářský sektor, v němž již dnes dochází k uzavírání či omezování výrob. Je třeba dodat, že dalším neméně významným faktorem, který se na tom podílí, je globální nadkapacita výroby oceli, neférové obchodní praktiky a politika třetích zemí a nedostatečná ochrana konkurenceschopnosti evropských podniků. Když k tomu přidáme třeba ještě vysoké ceny energií, vzniká nám paleta faktorů a souvisejících nákladů, které bezprostředně ohrožují budoucnost ocelářství. Tyto problémy je proto třeba velmi urgentně řešit na politické úrovni v EU i ČR. Nejen český ocelářský sektor, ale i další energeticky náročná průmyslová odvětví tak v současnosti apelují na vládu, aby se vzniklou situací začala intenzívně zabývat a abychom společně našli technicky, ekonomicky i sociálně schůdná řešení.
Vladimír Toman, Filip Hájek
Ocelářská unie a. s.
