Daniel Urban
uvedl v rozhovoru pro časopis KONSTRUKCE Daniel Urban, předseda představenstva Ocelářské unie.
Počátkem října demonstrovali oceláři celé Evropy proti nerovným podmínkám na trhu. Jaký to mělo dopad, efekt?
Cílem říjnové akce, která proběhla zároveň ve všech průmyslových státech Evropské unie (EU) včetně Česka, bylo upozornit na složitou situaci ocelářství a vyjádřit obavy o zachování globální konkurenceschopnosti oceli vyráběné v Evropě. Celé odvětví je ve složité situaci a to nejen kvůli covidu. Již ve druhé polovině roku 2019 jsme začali pociťovat rapidní pokles poptávky a pandemie to samozřejmě ještě umocnila. Tento mimořádně negativní vývoj přišel v době, kdy jsme pod obrovským tlakem EU na rychlou dekarbonizaci. Ta je mnohem rychlejší, než s jakou jsme počítali ještě před pár lety.
Výsledkem ocelářské akce bylo zintenzivnění dialogu na národní i evropské úrovni ohledně dopadů dekarbonizace na průmysl a hledání možností, jak zabránit urychlenému konci těžby uhlí, tedy přesunutí ocelářství mimo EU do zemí, které si s ochranou klimatu či práv zaměstnanců moc hlavu nelámou. Jednoduše řečeno, dekarbonizace přinese dodatečné náklady, které naše konkurence nenese. Je tedy třeba nějakým způsobem narovnat pravidla hřiště, a to nejde jinak než pomocí další regulace, dalších předpisů, dalších omezení. Máme z toho radost? Rozhodně ne. Vidíme jinou cestu, pokud máme plnit to, co EU chce? Bohužel ne.
Oceláři poukazovali například na ukončení ochranného balíčku, který evropské hutě před záplavou levné oceli ze světa alespoň částečně chránil. Jak to s balíčkem vypadá nyní? Ve kterém směru, v rámci kterých komodit jsou evropští oceláři nejvíce ohroženi?
Ochranná opatření v podobě bezcelních kvót zavedla Evropská komise v reakci na cla uvalená bývalým prezidentem USA Donaldem Trumpem na dováženou ocel ze třetích zemí včetně EU v roce 2018. Jedná se o nástroj, který EU používá opravdu mimořádně, a který je časově omezen na tři roky, takže má vypršet letos v červnu. My voláme po jeho prodloužení. Mnozí si mysleli, že nový prezident Joe Biden clo okamžitě zruší, což se ale nestalo, takže důvody pro pokračování ochranných opatření EU, tedy hlavně protekcionismus USA a dalších zemí a trvalá globální nadkapacita, nadále existují.
Některé země, třeba Turecko či Rusko, čerpají kvartální kvóty velmi rychle, v řádu týdnů. Trápí nás to u mnoha kategorií důležitých pro české firmy, od betonářské oceli přes kolejnice až po ploché výrobky.
Skupina členských států včetně ČR napsala Evropské komisi dopis, v němž žádají o posouzení možnosti prodloužení platnosti ochranných opatření a Komise je nyní povinna se tou žádostí zabývat, i když se jí to vůbec nelíbí a prodloužit platnost nechce.
Problémy evropským ocelářům dělají jak cla USA, tak ale i údajně tvrdá cenová politika amerických odběratelů evropské oceli. Je to tak?
Ceny oceli v Americe jsou dnes rekordně vysoko, částečně kvůli faktickému uzavření amerického trhu pro dovozy z Evropy. Naše členské firmy i ostatní evropští výrobci americký trh do značné míry opustily, protože automatické clo ve výši 25 % je příliš vysoké. Český vývoz do Ameriky od zavedení cla klesl o dvě třetiny, celoevropský o polovinu.
Americké hutě využily příležitosti, kdy je trh chráněný, a investují do modernizace a nové výroby, mimo jiné i do sofistikovanějších produktů, které se dříve dovážely.
Jak může sledovaný obor ovlivnit „Brexit“? Budou mít oceláři v Anglii výhodnější pozici oproti evropským?
Co se týče Velké Británie, je, myslím, příliš brzo hodnotit důsledky „Brexitu“ pro tamní oceláře. Může se ale klidně ukázat, že se jim bude snáze dýchat, a že evropský trh, který byl pro ně velmi důležitý, dokážou nahradit jinými trhy. Vypovídající může být například zdánlivě nesouvisející záležitost, a to srovnání postupu očkování v Británii a v EU...
Jaký bude mít na ocelářství v Evropě dopad aktuální dohoda mezi Evropou a Čínou? Chystá se nějaká podobná dohoda třeba i s Ruskem nebo Tureckem, což jsou taktéž významní dovozci oceli do Evropy?
Dohoda mezi EU a Čínou se týká investic a přístupu na čínský trh a já nemyslím, že to má pro evropské oceláře nějaký zásadní význam. Na dohodu je lepší se podívat spíše symbolicky, a to není zrovna pěkný pohled. Za situace, kdy nám Čína nadělila covid, co téměř denně čteme o hrůzách, které se tam dějí, uzavíráme s Čínou pod tlakem Německa investiční dohodu, jejíž klíčové části nejsou vůbec vymahatelné, takže de facto spoléháme na čínské čestné slovo. To je špatně, stejně jako to, že EU nepočkala na novou americkou administrativu, s níž mohla postup koordinovat. Dohodu musí ještě schválit Evropský parlament, tak uvidíme.
Co se týče Turecka nebo Ruska, nic podobného se neplánuje. EU by se měla především soustředit na neférové dovozy z obou zemí, což se začíná dít. Důkazem je uvalení předběžného cla na plochou ocel z Turecka a zahájení přezkumu cla uvaleného na stejný produkt z Ruska v roce 2017.
Zásadním tématem evropských ocelářů je to, že v Asii nejsou hutě tak ekologizovány jako zde. Na druhou stranu, ty nové ocelárny, které se v Číně a jinde staví, již ekologické asi jsou – moderní, automatizované? Nebo nikoliv?
Více než polovina světové oceli se vyrábí v Číně, takže Čína je v tomto směru klíčová. Pod taktovkou vlády tam dochází k uzavírání starých hutí a výstavbě nových, které jsou modernější a ekologičtější a mají pomoci k posílení ochrany životního prostředí, které, jak víme, je v Číně ve špatném stavu, od kvality ovzduší po kvalitu vody. Proces transformace je ale během na dlouhou trať, takže nějakou dobu to ještě potrvá.
Co nás ale trápí víc a víc je nedovolená státní podpora, které se ocelářům dostává nejen v Číně, ale také v řadě dalších zemí. Taková podpora může mít podobu daňových úlev, dotací, bezplatných pozemků, ale také kurzové manipulace či zákazu svobodných odborů.
Oceláři potřebují ke své výrobě uhlí. U nás se ale zavírá jedna šachta za druhou. Jak dlouho (pro potřeby transformace) by naši oceláři potřebovali koksovatelné uhlí?
Máte pravdu, že těžba koksovatelného uhlí v Česku již brzy definitivně skončí. Pro nás to není dobrá zpráva, protože v dohledné době uhlí budeme potřebovat a to minimálně do roku 2030. Pokud nebude domácí uhlí, budeme jej muset dovážet z Polska, ale spíše ze zámoří. Často se říká, že když se uhlí umí zbavit energetický sektor, dokážeme to taky. My ale zatím za uhlí nemáme žádnou náhradu. Rychlost zavedení alternativní technologie výroby oceli, ať už třeba pomocí redukce železné rudy vodíkem či v běžných obloukových pecích, bude záviset na dostupnosti a nákladech.
Stále přísnější, zdá se, jsou plány Bruselu na různá ekologická hlediska ... Co nového v Bruselu „vymysleli“?
Obrovské změny přinese Zelená dohoda a nový klimatický cíl schválený členskými státy v prosinci. EU by podle něj měla do roku 2030 snížit emise skleníkových plynů o 55 % oproti roku 1990. Původní cíl byl přitom 40 %. Naplnění nového ambicióznějšího cíle bude vyžadovat novelizaci celé řady evropských směrnic a nařízení v různých oblastech od EU ETS (European Union Emission Trading Scheme) až po energetickou účinnost. My se bojíme, že sektory spadající pod EU ETS se stanou snadným terčem a ponesou větší břímě než sektory, které tam nespadají, tedy třeba zemědělství, doprava či budovy. Stejné obavy mají třeba teplárníci. Jen pro představu, povolenka je dnes za 40 euro, což je historický rekord a samozřejmě to má negativní vliv na evropský průmysl a jeho dlouhodobou konkurenceschopnost. Jako příležitost naopak vidíme koncept cirkulární ekonomiky.
Součástí balíku nové legislativy bude i tzv. taxonomie udržitelných investic, což jsou stovky stran těžko pochopitelného textu, který by měl finančním institucím či státům poskytnout návod ohledně toho, jaké investice jsou udržitelné a zaslouží si financování a jaké nejsou. Vyjednávání o tom stále probíhá, ale požadavky některých neziskovek a členských států jsou zcela mimo realitu. Řešíme i nový BREF pro hutnictví železných kovů a další a další věci, které mohou mít na naše odvětví obrovský dopad.
Které technologie výroby surového železa a oceli jsou již tak daleko, že je lze zavézt, a přitom dodržet ty stále se zpřísňující limity ... Co třeba redukce pomocí vodíku?
Evropská komise skutečně hodně sází na vodík. Redukce železné rudy pomocí vodíku je ale stále ve fázi vývoje a testování, zatím to nikdo nevyzkoušel na takové škále, na které bychom to potřebovali. Nemyslím si, že se během příštích pěti let nějak výrazně posuneme. Vodík je určitě možná cesta vpřed, ale já musím často brzdit úřednické nadšení, protože to má spoustu ale. Potřebujeme dost vodíku. Abychom mohli vodík vyrobit, potřebujeme spoustu elektřiny a vody. Pokud české hutě dnes spotřebují kolem 2 TWh elektřiny ročně, s využitím vodíku stoupne to číslo třeba až na 25 TWh. To je třetina dnešní spotřeby Česka. Tu elektřinu bude třeba vyrobit z bezemisních zdrojů. A to se bavíme jenom o ocelářství, ale už ne např. o výrobě cementu nebo chemickém průmyslu.
V každém případě to bude drahé a někdo to musí zaplatit. Pokud to budou evropští zákazníci, pak musí EU zavést nějakou formu uhlíkové daně nebo cla, aby narovnala výrobní náklady hutí v Evropě a hutí mimo Evropu. Asi nemusím říkat, že to nebude jednoduché a výsledek je nejistý.
