i toto zmínil v rámci krátkého doplňujícího rozhovoru Ondřej Štec, který v Ocelářské unii vystupuje v pozici specialisty pro vnější vztahy.
Podle Vašeho článku (na první pohled to tak pro mě vyznívá) jsme v Česku loni vyrobili 4,96 milionu tun surové oceli a na export šlo 4,9 milionu tun… Čili prakticky vše, co jsme vyrobili, jsme i vyexportovali?
Matematicky to tak téměř vychází, nicméně zatímco výroba surové oceli je údaj za členy Ocelářské unie (+ odhad výroby ostatních ocelářů), tak obchod vychází z dat Českého statistického úřadu, čili jde výrobky definované celními kódy v poměrně širokém rozmezí. Navíc výroba surové oceli nepokrývá podniky, které válcují z dovezených polotovarů. Také jde o období celého roku, čili je třeba brát v potaz tzv. reexporty. To znamená, že vyvezené zboží mohlo být do ČR přivezeno o nějaký čas dříve a nemuselo zde být vyrobeno. K tomu je potřeba vzít v úvahu změny na skladech a podobně.
Ze světa se k nám dovezlo 7,5 milionu tun ocelových výrobků, přičemž z cca 80 % jde o ocel z Evropské unie. Byly to výrobky opravdu z oceláren z EU nebo se do toho započítávají i polotovary) ze třetích zemí, které byly zpracovány v evropských válcovnách a pak již „vydávány“ za ocelové výrobky „Made in EU“?
V objemu importu jsou zahrnuty jak hotové výrobky, tak i o polotovary. Vaše úvaha je správná, na tomto principu fungují i některé české podniky, které před několika lety odstavily ocelárny a jejich veškerá produkce je válcována z polotovarů dovezených mimo Unii. Jistě budou v Evropě i další společnosti, které fungují (alespoň z části) na podobném principu.
Stále více se v rámci neformálních debat setkávám s názorem, že se k nám dostávají sice oficiálně atestované a certifikované výrobky, ale v konečném důsledku oceli velmi pochybné kvality. Jak je to možné, neselhávají v tomto zodpovědné orgány?
Nemohu to nijak oficiálně komentovat, protože to nemám jak doložit. Ale snad jen moje osobní poznámka… Určitě i v našem oboru (stejně jako například v potravinářství) funguje klasický tlak na cenu, která má ovšem kauzální vztah k jakosti výrobku.
Mohli byste doplnit, jak na ocelářství působí stále se zpřísňující se ekologická opatření EU?
To je téma na samostatný článek, ale pokusím se… Ano, ekologická opatření silně ovlivňují život ocelářů v Evropské unii. Naráží zde na sebe dva principy… Na první pohled (chvályhodná) vůle mít co nejvíce ekologickou evropskou výrobu, což ale pro místní producenty znamená značné náklady, a na druhé straně snaha o co možná nejméně regulované obchodní prostředí. Jenže, ona ekologická opatření (a hlavně jejich náklady) bohužel dopadají jen na evropské výrobce, od kterých se ale přitom očekává, že budou konkurenceschopní i v porovnání s výrobci z těch částí světa, kde ale tato opatření (a obecně akcent na ekologii) neexistují. Tyto dva principy tak jdou zcela proti sobě.
