Koroze předpínací výztuže se týká i střešních konstrukcí hal. Celospolečenská závažnost problému je již vnímána. Řešení existuje

Problematika koroze předpínací výztuže je v dnešní době velmi diskutovaným tématem především z důvodu existence náhlých kolapsů stavebních konstrukcí, které jsou v mnoha případech nepředvídatelné a nekontrolovatelné. Ze zahraničí jsou známé především případy havárie Morandiho mostu v Janově a kolapsu dvou obytných budov v Marseille, oba z roku 2018. Závažnost problematiky lze demonstrovat také na havarijním poškození několika významných mostních konstrukcí na Slovensku: především most na mezinárodní silnici I/59 v Podbieli na Oravě (2015), most v Nižné (2016), kolapsy mostů v Trstené na Oravě a Velké Lodine (2020) nebo kolaps předepjaté lávky pro pěší ve Spišské Nové Vsi (2020). O této problematice bylo publikováno v prestižních časopisech již více prací, v poslední době se problematika dostává do stále širšího povědomí různých zúčastněných stran. Nyní se této problematice budeme věnovat blíže i my – v tištěném či online vydání našeho časopisu KONSTRUKCE. U této příležitosti jsme oslovili zástupce firmy Rada Building s. r. o., Ing. Stanislava Radu, statika a ředitele projekční činnosti, Ing. Jaroslava Cejnara, provozního ředitele pro pozemní a technologické stavby a krizového manažera, a Martina Radu, IT specialistu, projektanta a odborníka na práce s 3D modely.

V úvodu je zmíněno několik příkladů kolapsů v zahraničí. U nás asi nejvíce rezonuje Trojská lávka…
Přesně tak. V České republice je nejznámější případ havárie Trojské lávky z roku 2017. Ve všech uvedených případech bylo zřícení konstrukce v přímé souvislosti s korozním poškozením předpínací výztuže. Stavby dopravní infrastruktury jsou nejviditelnějším příkladem problematiky koroze předpínací výztuže.

Existují však i další typy konstrukcí, u kterých byly v posledních letech identifikovány významné poruchy, související s korozním poškozením předpínací výztuže. Komplexní diagnostika střechy sportovního stadionu v Prešově prokázala korozní poškození předpjatých kabelů jedné z největších lanových konstrukcí na světě. Častěji se však vyskytují střešní konstrukce z dodatečně předpínaných střešních vazníků, které byly poměrně často využívané při výstavbě průmyslových halových objektů. Z nedávné doby je bohužel známo i několik případů, kdy došlo ke kolapsu těchto střešních vazníků vlivem přetržení dodatečně předpjaté výztuže v důsledku její koroze. K poškození střešních vazníků dochází náhle (křehce) bez varujících příznaků.

S určitostí víme zatím o dvou haváriích vazníků na halách v západních Čechách a to v roce 2010. To bylo údajně za spolupůsobení prudkého větru. Druhá havárie z roku 2018 byla příkladem klasického „křehkého lomu“ bez spolupůsobení dalších faktorů jako je sníh nebo vítr.

Dosavadní havárie se zatím obešly bez ztráty na životech. Tato situace se však může změnit, neboť celkový dokladovaný rozsah střech, kde je použit systém dodatečně předpjatých střešních vazníků, činí dle aktuálního odhadu 521 000 m². Podle dostupných údajů pracuje v prostorech pod tímto typem konstrukcí až 20 000 osob.

Jak dlouho se problematikou předpjatých konstrukcí střešních vazníků a vývojem konstrukčních systémů zabýváte?
Je to více než 10 let. Protože jsme opakovaně naráželi na technické a stavební problémy těchto konstrukcí obecně, začali jsme nejprve spolupracovat s některými odborníky, na počátku hlavně s docentkou Janou Markovou. Postupně se okruh spolupracovníků rozšířil a velkou oporou nám jsou pracoviště VŠB‑TU v Ostravě v čele s profesorem Čejkou a vedoucím diagnostické zkušebny inženýrem Mynarčíkem. Velmi si ceníme spolupráce i s dalšími odborníky, například z firmy Diagnostika stavebních konstrukcí z Liberce, inženýrem Burešem a celou řadou dalších.

Od roku 2020 se Rada Building začala této problematice na českém trhu zabývat výhradně – jako hlavní činnost. Vyvinuli jsme řadu variant trvalých oporových konstrukcí, dočasného stojkového zajištění a sestavili unikátní metodiku řešení problému.

Zcela samostatnou a rozhodující roli má naše práce v aktivu Statika při ČKAIT. Tady jsme opakovaně o problému diskutovali. Jak o konstrukčních záležitostech, tak o dalším postupu k vyřešení problému. Na základě dohody jsme poskytli naše materiály a rozsah identifikovaných objektů vedení Komory. Ta následně oficiálně informovala Ministerstvo pro místní rozvoj o rozsahu potíží.

To následně informovalo stavební úřady a vlastníky těchto objektů.

Rozsah i stav konstrukcí je takový, že se stal významným celospolečenským problémem – od bezpečnosti tisíců lidí, přes ekonomické dopady z přerušení výroby, po výraznou ekologickou stopu v případě kompletní výměny střechy nebo přestavby výrobní haly. Postup, který jsme zvolili je zárukou oficiálního šíření informací a je důležité, že problém je řešen v součinnosti se státní správou.

Na životech u nás naštěstí ke škodám nedošlo. Jak je to v oblasti škod na majetku?
Ke ztrátám na životech, nebo zranění zatím nedošlo, resp. není nám takový případ při kolapsu vazníků znám. K materiálním škodám při kolapsu vazníků v západních Čechách nemáme přesné informace.

V této souvislosti je nutné připomenout funkci portálu SSTP (Systém stavebně technická prevence). Bohužel tento portál Ministerstva pro místní rozvoj byl doposud využíván pouze formálně a zpětně nebo vůbec, není tak možné informace odpovídajícím způsobem vyhodnotit.

Je úkolem všech zainteresovaných, nejen státní správy, s tímto portálem odpovídajícím způsobem spolupracovat a provádět záznamy o nebezpečích či o haváriích. Mimo nedostatečnou informovanost odborné veřejnosti osobně považuji za zádrhel také to, že problém byl ze strany některých majitelů, projektantů i investorů bagatelizován a přehlížen a jeho řešení bylo oddalováno.

Přibližme si více historii těchto vazníků.
Vývoj a následná výroba dělených dodatečně spínaných prefabrikovaných příhradových vazníků začala na konci 50. let minulého století. Výroba probíhala v několika výrobních organizacích (ZIPP v závodě Rovinka u Bratislavy, Prefa Hýskov u Berouna, Priemstav Bratislava a dalších). Podle typových podkladů byly tyto vazníky navrženy pro jednolodní i vícelodní haly průmyslových, občanských a zemědělských objektů s rozpětím 18 a 24 metrů, údajně také 30 metrů, ačkoliv na takovou konstrukci jsme v praxi zatím nenarazili. Typickým znakem konstrukčního systému je spínání montážních dílců dlouhých šest metrů pomocí systému dodatečně vkládané předpínací výztuže. Dalším nezaměnitelným znakem těchto vazníků je existence kotev na koncích dolního pasu. Spínané vazníky jsou v projektových dokumentacích označovány typovým označením SPP 6‑18/6, SPP 7‑18/6 a SPP 8‑18/6. Nejčastější rozpětí z datového vzorku nashromážděného průzkumem Rada Building je 18 metrů.

Zcela zásadní je i fakt, že tyto objekty byly realizovány v době platnosti starých statických norem. Všechny zásahy na konstrukcích v současné době musí však respektovat podmínky norem z roku 2010, tzv. „Eurokodů“.

Uvádíte, že mez únosnosti zkorodované výztuže může být překročena v kombinaci s přetížením vazníků. Jaká jsou vlastně normativní pravidla pro realizaci dodatečného osazení?
Tato vaše otázka je vlastně zcela zásadní, kterou vnímáme na drtivé většině prvotních kontrolních prohlídek. Někdy jde o opravdové extrémy. Pokud shrneme obecná pravidla pro využití vazníku k upevnění technologie, musíme vycházet z těchto uvedených obecných pravidel:

• Vždy dodržet princip „styčníkového přitížení“, tedy pokud už je na vaznících technologie umístěna, měla by být zachycena ve styčnících předpjatých vazníků.
• Vždy dodržet princip svislé síly – toto pravidlo je často porušováno existencí táhel a pomocných konstrukcí, které působí na vazník vodorovnou nebo šikmou silou.
• Za žádných okolností nevrtat kotvy zavěšení do spodního nebo horního pásu popř. diagonál nebo svislic.

Bohužel, ačkoliv logika těchto principů je jasná, jsou se „železnou“ pravidelností tvrdě a necitlivě porušovány na velkém počtu průmyslových hal.

Určité typy vazníků počítají se zavěšením jeřábových drah v krajních styčnicích – obvyklé možné zatížení těchto typů je pro jeřáby zatížení do 3 200 kg. Setkáváme se s tím, že toto původně stanovené zatížení je překračováno. Např. jeřáb je na jedné straně uložen v krajním styčníku, ale na druhé straně je upevněn soustavou ocelových profilů ke spodnímu pásu.

Možné styčníkové zatížení konkrétních staveb bylo vždy definováno k určitému typu vazníku a to výrobcem. Bohužel tyto podklady jsou nyní prakticky nedohledatelné.

Za současného stavu konstrukcí je jediný správný postup tento: vazníky už žádným způsobem nepřitěžovat, naopak udělat revizi vedení a pomocných konstrukcí a nepoužívané konstrukce demontovat.

Zcela samostatnou kapitolou jsou pak vrtané kotvy ve spodním nebo horním pásu. Řešili jsme případ, kdy bylo na spodní pás kotveno plynové vedení a vlastní vrtání kotev bylo provedeno těsně nad předpjatou výztuží v kanálcích spodního pásu.

Podklady k umístění zavěšené nebo kotvené technologie nelze opět v drtivé většině případů dohledat a zátěžová schémata nejsou předložena.

Seznam chyb a prohřešků je v této problematice vůči konstrukci velmi dlouhý a specifický podle využití haly.

Vzhledem k vašim zkušenostem můžete asi bez velkých problému popsat chování majitelů hal…
Jsou zde ti, kteří vazníky a jejich konstrukci „respektují“ a využijí a realizují vlastní systém nosné konstrukce. Jsou ale i takoví, kteří vazníky využívají bez ohledu na platné zásady (omlouvám se za ten výraz) zcela bezohledně.

V praxi se taktéž setkáváme s tím, že podklady ke konstrukcím najdeme především po těch poctivých, ale údaje k těm bezohledným zásahům nenacházíme žádné.

Velmi často jde o zásahy souvisejících profesí, čili např. vedení vody, topení, plynu, ventilace a osvětlení haly. Řešením problému, jaký to bude mít vliv na vlastní vazník, se prostě nikdo nezabývá. Vznikají tak soustavy složitých táhel, která na vazník působí ve všech možných směrech a vazník je vystaven působení vodorovných nebo šikmých sil.

Velmi často jsou mimo spodní a horní pás využívány k upevnění také přímo diagonály a s velkou oblibou „svislice“ vazníků. Tedy zatížení v různém směru včetně vibrací působí přímo na výztuž těchto prvků. Samozřejmě z logiky věci je tato dimenzována a tvořena na svislé sily bez vibrací.

Předpokládám, že je jen velmi málo hal, kde byla v minulosti provedena podrobná statická prohlídka a posouzení stavu.
Je tomu bohužel tak. Diagnostika těchto konstrukcí je v minulosti opravdu ojedinělým jevem. Střešní pláště jsou zcela zásadním problémem, ten je logicky přímo spjat s problematikou přetížení vazníků. Na základě diagnostických sond je možné stanovit, že běžně se zatížení pohybuje v úrovni cca 250 až 300 kg/m² pouze střešním pláštěm. Toto přetížení proti katalogovému v úrovni 50 až 80 kg/m² je však pouze jedním faktorem.

Dalším je vlastní kvalita pláště a klempířských prvků. Setkat se s odpovídajícími dobře provedenými spoji v místě dilatací konstrukce je ojedinělé. Běžná je minimální nebo žádná údržba odtoků. Konstrukce světlíků jsou díky nekvalitnímu provedení zcela běžným zdrojem zatékání.

Konstrukce má velmi zranitelné místo a tím je kombinace uložení železobetonových „žlabovek“ – podélných ztužidel, které je spojeno s uložením vazníku na nosné sloupy. Žlabovky tvoří podklad pro ukončení v odtokových žlabech. Kombinace nekvalitního provedení, neprovádění údržby či opožděné opravy vedou k tomu, že do konstrukce zatéká přímo v prostoru horní kotvy vazníku.

Problematika přetížení je zcela zásadní faktorem, který zvyšuje riziko tzv. křehkého lomu. Je však také spojena s nekvalitní prací, zanedbání oprav a údržby a tím je řešení těchto otázek prioritou. Firmy, až na výjimky, nemají často řešenu otázku odklízení sněhu a to se může stát opravdu velkým problémem ve vztahu k přetížení. Je jen málo firem, které provádí opravy a údržbu v určitém systému a je k řešení těchto otázek určen pracovník, který věci plánuje a řídí. Tedy chybí systém pravidelných kontrol, opravy a údržba jsou pak dílem nahodilých zásahů bez odpovídajícího řešení návazností a to včetně plánování finančních nákladů.

Co mohou majitelé takových hal, kde se rozšiřuje nebo mění typ výroby, udělat pro to, aby na takovou konstrukci mohli dodatečné osazení realizovat?
V této otázce asi existuje jediná možná odpověď a jasná zásada – za současného stavu vazníky žádným způsobem dále nezatěžovat a případné technologické prvky nově realizovat pouze na novou vlastní nosnou konstrukci pro technologii.

Obecně je však nutné všechny investice zvážit a to v přímé závislosti na tom, jakým způsobem bude řešena bezpečnost celé střešní konstrukce. Tedy doporučujeme majitelům a investorům provést odpovídající průzkum a následné zajištění vazníků. Teprve potom řešit vlastní technologické investice.

Myslím si, že i odpovídající kontrola zkušeným pracovníkem, např. střešního pláště a odtoků a provedení nutných zásahů, může konstrukci pomoci okamžitě.

Hovoříte o neodborných opravách střešních plášťů… Můžete být konkrétnější, co charakterizuje uvedenou „neodbornost“?
Stav střešních plášťů je v drtivé většině případů velmi špatný. Pokud nešvary v této otázce shrneme, jde prioritně o tyto:

• Neodborné řešení v místě dilatací konstrukce,
• neuvážené zásahy z hlediska přitěžování a „neuváženého“ vrstvení lepenkových vrstev,
• odtokové poměry jsou špatně vyřešeny a odtok není kontrolován a pravidelně vyčištěn,
• problematické a neodborné řešení konstrukcí u atik,
• klempířské prvky okraje střechy jsou neudržované a znečištěné.

A opět jsme u problematiky odpovídající údržby a plánu oprav.

Naznačujete, že společným a základním problémem je nedostatečná nebo žádná injektáž kabelových kanálků. Není zásadní chybou samotná podstata – čili typ nosníku?
V hodnocení práce našich předků je nutné mít na paměti jejich tehdejší možnosti pro použití „stavební chemie“ a tedy kvalitní injektážní zálivky. Myslím si ale, že ani dnes při užití těchto vysoce kvalitních injektážních zálivek by nebyla tato injektáž jednoduchým zadáním. Je nutné mít na paměti také to, že se zabýváme konstrukcemi, které jsou za hranicí své projektované životnosti, která byla běžně uváděna v projektech na 40. let. K tomu přidejte zanedbání oprav a údržby a necitlivé zásahy a výsledkem je, že nelze vše svádět na nevhodnou a problematickou konstrukci našich předků.

Injektáže jsou prováděny podle schválených technologických postupů. Je to ostatně jako v celém okruhu problému, o kterém zde píšeme – kvalita a odbornost provedení, systémová péče, dohled odborníků z oboru statika při tvorbě např. technologických linek.

Uvádíte plochu přes 521 tisíc m², ale ta nemusí být konečná. O jaké celkové ploše se tedy bavíme?
Aktivu Statika ČKAIT jsme zatím předložili tento základní seznam. Pro spolehlivou identifikaci a prokázání skutečného rozsahu byly použity systémy GIS (ve spolupráci s dalšími zdroji satelitních snímků) a veřejně‑přístupných informací nalezených skrze vyhledávače a informace poskytnutými samotnými firmami. Po opakovaném projednání na aktivu Statika byl zvolen postup, kdy naše firma poskytla údaje k dalšímu zpracování na ČKAIT. Jak jsem již zmínil dříve, celý materiál byl projednán na vedení komory a následně písemně informováno ministerstvo. Odsud byly následně informovány příslušné stavební úřady a od nich vlastníci objektů. Ze strany aktivu statiků i vedení ČKAIT se nám dostalo a dostává pochopení a podpora při řešení tohoto problému, který má velký celospolečenský rozsah. Co se rozsahu konstrukcí dodatečně předpjatých vazníků týká, zcela určitě nejde opravdu o číslo konečné. Mimo kontinuální identifikaci nových objektů se nyní snažíme také o maximální informovanost odborné veřejnosti.

Vrátím se k tomu tristnímu stavu údržby. Jak je to možné? Majitelé průmyslových hal nejsou v současné době legislativně instruováni, jak častá musí být údržba, co vše se musí v rámci údržby realizovat, že o tom má být veden zápis…?
Povinnost odpovídající péče o nemovitost je pro majitele určena zákonem. Tato povinnost souvisí s jasnými pravidly i legislativou v problematice bezpečnosti práce. Naše zkušenosti ukazují, že se vyskytují ti odpovědní (a těch je drtivá většina) a pak ti, kteří mají snahu problém „obejít“. Nechtěl bych tento problém dále rozvádět, protože zobecnění neexistuje, ale rozhodně ignorování a neřešení problému bude odpovídajícím způsobem řešeno.

Podle toho co popisujete je problém možná širší. Chápu to dobře, že majitelé průmyslových objektů mohou získat od „někoho“ posudek, který na nebezpečí nepoukazuje. Jak je to možné? Kdo takové posudky vydává a co takovému subjektu hrozí?
Opět jde o otázku, kterou bych nerad dostal do pozice zobecnění. Ano, objevují se i takové posudky, ano jsou případy chybné identifikace konstrukce. Jsou to naštěstí ojedinělé případy a my poskytneme potřebnou součinnost, aby byly řešeny na ČKAIT nebo správními popř. dalšími orgány.

Zmiňujete, že materiál byl předán Ministerstvu pro místní rozvoj. Jaká byla reakce?
Ministerstvo reagovalo na písemné materiály a seznam, který jsme poskytli ČKAIT. Proběhla ústní jednání ve věci a odešel oficiální dopis předsedy ČKAIT inženýra Špalka. Pokud bych měl hodnotit postup státní správy, byl adekvátní situaci a (jak jsem uvedl) byly informovány příslušné stavební úřady a majitelé objektů. Tedy to důležité se podařilo – majitelé mají základní informace a příslušné stavební úřady požadují podle našich informací zpětnou vazbu, jak je problém řešen.

Co se v této oblasti nyní děje, pokud se něco děje?
Děje a děje se toho moc. Jde vesměs o velmi pozitivní události – rozdělil bych je do několika skupin.

Podle schůzek, které proběhly, vidíme, že k majitelům objektů se informace dostaly a existuje velký zájem jednat. Snažíme se vytvořit sít regionálně spolupracujících statiků a společně s nimi problematiku řešit. Obecně platí, že nás kontaktují jak projektanti, tak přímo majitelé hal a v současné době je takto naší firmou podchyceno v různém stádiu řešení cca 100 000 m² střech.

Ve spolupráci s VŠB‑TU Ostrava a s podporou ČKAIT jsme požádali o dotovaný program spolupráce vědeckého pracoviště a praxe. V této souvislosti proběhnou rozsáhlé diagnostické průzkumy a zátěžové zkoušky vazníků.

Na základě získaných zkušeností, ale i na základě objektivních zjištění disponujeme spolehlivými variantami zajištění konstrukce a ty jsou dále podrobně rozpracovány. Podařilo se nám navázat spolupráci s odborníky ve výrobě ocelových konstrukcí a dále s odborníky na řešení požární odolnosti.

Znovu vyzdvihuji, že velmi podstatnou skutečností je to, že jak správní orgány, tak majitelé byli informováni. Je vnímána celospolečenská závažnost problému.

Jak finančně a časově náročná je diagnostika stavu a následné řešení? Třeba haly 1 000 m².
Naší ambicí je neustále snižovat čas od identifikace problému po jeho odstranění – u haly takových rozměrů, na jaké se ptáte, je to v současné době otázka cca čtyř měsíců – pokud je tedy možné bez podstatných omezení použit některou ze standardních variant řešení problému. Vyhodnocení lze jednoznačně dokladovat použitím zpracované tzv. „Modelové haly“. Investor má v podstatě jen dvě možnosti.

První je totální zásah – demontáž pláště, vazníků a průvlaků tedy na tento rozsah cca 450 tun železobetonu a odpadu z pláště (lepenky a vrstvy pěnobetonu). Následuje realizace nového střešního pláště a ocelových vazníků (+ vata, fólie), čili cca 130 až 150 tun nových konstrukcí.

To však znamená STOP výrobě, stěhování technologie a tedy odstávku cca šest měsíců. Hrozí i zatečení do stabilizovaných vnitřních konstrukcí a další možná řada provozních problémů.

Druhou možností je aplikace oporových konstrukcí v různých možných variantách. Jde o cestu, kterou navrhujeme my. Pak je to cca 22 tun nových ocelových oporových konstrukcí. Provede se vlastní zajištění (hala je spravována v režimu provozního řádu) a pokud je nutná výměna střešního pláště, tak k té se přistoupí v druhé etapě. Tedy bez omezení nebo s minimálním omezením výroby. Bez nutných demontáží technologie a snížení nebo úplné eliminace rizika zatečení.

Celkové náklady tohoto postupu dosahují cca 30 % varianty totální výměny. Velmi důležitou otázkou je i vyhodnocení této metody ve vztahu k životnímu prostředí. To ale vyžaduje podrobný popis a komentář a věřím, že se k tomuto tématu vrátíme v některém z příštích vydání časopisu KONSTRUKCE.

Důležité asi budou (při vámi preferované variantě) ta dočasná bezpečnostní opatření při nepřerušení provozu…
Toto je velmi důležitá otázka a činnost, která má zásadní význam. Je na místě zmínit to, že naše legislativa toto velmi důležité období od zjištění nebezpečí po jeho odstranění neřeší. Vše se redukuje na pojem „havárie“ a nařízení bezodkladných zabezpečovacích prací.

Na základě zjištění potencionálně nebezpečných konstrukcí stanovíme (ve spolupráci s majitelem a jeho odpovědnými pracovníky) dočasná bezpečnostní pravidla. My dáváme doporučení a majitelem je většinou vydán vnitropodnikový předpis, který na naše požadavky reaguje a určí odpovědné osoby.

Jedná se o velmi důležitou problematiku, při níž je řešena celá řada konkrétních otázek provozu a bezpečnosti. To podstatné je však také to, že jsou určena pravidla pro eliminaci nahodilých zátěžových stavů – sníh a vítr. Dále je přitom řešena např. demontáž „jalového“ zatížení konstrukcí, vstup do prostoru, eliminace dynamických vlivů – např. práce jeřábů a podobně. Asi neexistuje univerzální návod, ale hlavní zásadou je vždy respektovat konkrétní podmínky a vše opřít o otevřenou komunikaci a spolupráci s majitelem objektu.

Blížíme se k závěru našeho rozhovoru… Napadá mě, proč vlastně neexistuje na tyto typy betonových konstrukcí norma, jako například ČSN 73 2604 Ocelové konstrukce – Kontrola a údržba ocelových konstrukcí pozemních a inženýrských staveb, vydaná v dubnu 2012.
Podle našich znalostí nelze na tento typ staveb uplatnit speciální předpis, jaký je vytvořen pro ocelové konstrukce. Víme, že se na takovém dokumentu pracuje, ale finální platná verze zatím neexistuje. Lze však částečně aplikovat ustanovení některých norem a předpisů, např. „Hodnocení existujících konstrukcí“. Samotný stavební zákon ukládá majiteli řádnou péči a údržbu.

Je nutné si uvědomit i to, že posouzení takové konstrukce musí být komplexní, a to jak ve vztahu ke stávajícímu stavu, tak historii stavby – čili požáru, povodní, využití objektu např. pro chemickou výrobu, různé přestavby, doplnění konstrukcí a jejich propojení a podobně.

V předešlých odpovědích jsem často zmiňoval komplexní pojetí a řešení problému. Tedy komplexní pojetí je nutné i ve vztahu k železobetonovým konstrukcím. Velmi často se setkáváme se zničujícím vlivem, který má na konstrukci tohoto typu střešních plášť, ale i vlastní opláštění.

Dovolím si tvrdit, že naši předci uměli (podle toho, co jsme viděli a také vyhodnotili diagnostikou) velmi kvalitní beton těchto prefa konstrukcí. I armování je provedeno z kvalitní ocelí – přesně podle armovacích výkresů. Ale my se bohužel chováme k těmto konstrukcím necitlivě a řada zásahů je zcela neodborných, například v úžlabích střechy, tak v místě usazení sloupů v kalichu patky nebo piloty. Konstrukce jednoplášťových střech je podle našeho názoru rozhodujícím limitem těchto konstrukcí. Nedostatečný tepelný odpor střešního pláště, kondenzace v místě horního pásu vazníku a kotev předpjaté výztuže, nefunkční nebo porušené parozábrany, to vše způsobuje vlhké až mokré prostředí.

Za naší firmu tedy nepovažujeme za zásadní chybu to, že není příslušná norma na posouzení tohoto typu konstrukcí, ale to, že v minulosti a velmi často i nyní musí doslova „čelit“ neodborným necitlivým zásahům, které mají za následek poškození betonových konstrukcí, ale i korozi předpjaté výztuže.

Otázka údržeb a oprav průmyslových hal je v drtivé většině případů nahodilá věc. Pokud k tomu přičtete neodborné provedení některých detailů, vážné problémy nás prostě nemohou minout.

Je překvapivé, že neexistuje diagnostická metoda, která by mohla poruchu predikovat…
Ano, je nemožné jednoznačně popsat a objektivně stanovit stav předpjaté výztuže v celém vazníku. Naše zkoumání vychází v těchto fázích pouze z endoskopie problematických míst, která jsou určena ve vztahu k možnému zatékání. Výzkumná pracoviště, se kterými spolupracujeme, však hledají metodu nebo kombinaci metod, aby bylo možné stav předpjaté výztuže posoudit v celé délce nikoliv jen bodově jak je tomu u endoskopických zkoušek. Obecně lze konstatovat, že ze stovky endoskopických zkoušek je cca 70 % a víc kanálku špatně nebo vůbec nezainjektovaných a s tím souvisí prakticky vždy nález počínající koroze předpjaté výztuže.

Co byste majitelům těchto objektů poradil nyní, co by měli sami udělat okamžitě?
Žádná spolehlivá metoda, která řeší problém predikce, prostě zatím neexistuje. Křehký lom je zcela specifickým jevem a jeho průběh je náhlý a rychlý. Pro majitele a investory máme několik základních rad:

• Svěřte řešení problému dodatečně předpjatých konstrukcí odborníkům v oboru.
• Pokud chcete problém vyřešit, je nutné postupovat komplexním způsobem.
• Odpovídajícím způsobem ve spolupráci s odborníky řešte bezpečnost osob.
• Některé otázky řešte okamžitě, např. likvidaci „jalového zatížení“ a problematiku zatékání. Nutné je soustředění podkladů o stavbě po celou dobu její životnosti.

Dovolte mi u této příležitosti, abych poděkoval všem spolupracujícím osobám, které se s námi zapojili do řešení tohoto problému a to na úkor svého času i finančních výhod. Zvláštní poděkování patří aktivu Statika za pochopení a samozřejmě vedení ČKAIT v naší podpoře, ale i účinným krokům ve vztahu k Ministerstvu pro místní rozvoj a následnému informování majitelů objektů.

Stanislav Rada
Vystudoval SPŠ Stavební v Ostravě (obor Pozemní stavitelství), následně pak VUT v Brně (Fakulta stavební, obor Konstrukce a dopravní stavby). Pracoval na různých úrovních a funkcích ve společnostech ČSAD Ostrava, Tabbra a Improtop. Od roku 2005 do 2014 působí jako OSVČ – Projektová a poradenská činnost ve stavebnictví, Statická kancelář). Od roku 2014 do roku 2017 pracoval pro společnost OHL ŽS Brno a. s. – Divize Balkán (Sarajevo, Bosna a Hercegovina) jako stavbyvedoucí (technická příprava stavby). Stanislav Rada je autorizovaným inženýrem (ČKAIT, č.a. 1100690) v oboru Statika a dynamika staveb. Ve svém volném čase se věnuje počítačové optimalizaci konstrukčních technologií ve stavebnictví. Má rád sport, cestování.

Jaroslav Cejnar
Do roku 2012 pracoval jako oblastní ředitel ve firmě Farmtec a. s., která se zaměřuje dodávky pro sektor zemědělství v Česku i zahraničí. Od roku 2012 působí jako OSVČ – projekce a realizace technologických staveb. Vedl početně velké a různorodé profesní a realizační týmy. Pracoval jako samostatný nebo hlavní stavbyvedoucí nebo hlavní inženýr projektu a realizace zemědělských staveb a bioplynových stanic, stavěl například v Rusku a Bělorusku. Je autorem a spoluautorem patentů pro zemědělský průmysl. Vysokoškolské vzdělání dosáhl v oboru Pozemní stavitelství a technologické zařízení staveb a projektové řízení. Dlouhodobě se věnuje rizikovým a havarijním stavům konstrukcí nebo technologií. Zajímavostí je to, že ke zvládání složitých situací a rizikových stavů mu pomáhá výcvik, resp. členství u Hasičského záchranného sboru. Je tak zvyklý pracovat s výškovými montéry, hasiči nebo pracovníky Báňské záchranné služby.