Daniel Urban, předseda představenstva Ocelářské unie.
Daniel Urban jako předseda představenstva Ocelářské unie zastupuje zájmy výrobců oceli v Čechách a na Slovensku. V době, kdy je pro EU politikou číslo jedna Green Deal, není jeho role jednoduchá. Hraje o to, zda si ocel budeme vyrábět sami nebo ji dovezeme ze třetích zemí. Je pragmatik a volá po racionálních řešeních, která by snížila emisní náročnost provozu a přitom finančně dávala smysl.
Sedíme spolu v sídle Ocelářské unie, je ráno a prostoru vládne ticho. Daniel Urban ho zamyšleně přeruší: „Není dobře, že se od stolu rozhoduje, které technologie v budoucnu zvítězí. Majitelé hutí jsou v nezáviděníhodné situaci. Řeší, zda investovat, jakou zvolit technologii a časový rámec zavedení. Klíčovými faktory, které budou ovlivňovat úspěch či nezdar investic, budou cena a dostatek energie. To jsou velké neznámé, stejně jako environmentální politika EU.“
Český průmysl a s ním i ocelářství stojí před zásadní transformací, a přestože převažuje skepse, jak situaci ustojíme, vždy existují řešení. Nejen o nich je tento rozhovor.
SUROVINOVÉ ZDROJE ČR
Jaká je soběstačnost českého státu v oblasti surovin pro výrobu surového železa?
Slabá. Nemáme železnou rudu, produkce OKD nepokryje potřeby českých hutí. Dovážíme tedy koksovatelné uhlí z Kolumbie, Austrálie nebo Kanady.
Narážíme zde na strategii vlády, že se má postupně utlumovat těžba uhlí?
V tomto případě jde o něco jiného. OKD nemá problém jen s objemem, ale i s kvalitou uhlí, která do určité míry už není vhodná pro výrobu koksu.
Jakou roli sehrává válka na Ukrajině v importu surovin?
Všechny hutě ve střední Evropě, tedy Slovensko, Rakousko, Polsko a Česko, stále dovážejí železnou rudu z Ukrajiny. Logistika je složitá. Nejsou vagony a po železnici proudí i vojenský materiál a obilí, takže dochází k prodlevám na slovenských hranicích, což není ideální.
Jak se promítá do cen dovážení surovin z jiných kontinentů a komplikovaná železniční doprava z Ukrajiny?
Uhlí je globálně obchodovatelné a OKD reflektuje ceny konkurence. Problém spíše představuje skutečnost, že když dopravujete suroviny po moři, míří do polského Svinoústí nebo do Chorvatska či Rumunska. Pak je překládáte na železnici a narážíte na nedostatečné kapacity z přístavů. Jde o zdlouhavý proces.
DOPADY CEN ENERGIÍ
Kromě složité dopravy řeší výrobci oceli i zvýšení cen za energie, jak dramatický je tento dopad?
Cena je velmi volatilní. Když se obchodoval plyn za 17 eur za MWh, elektřina byla na 40. Při loňském vrcholu stál plyn 300 eur, a elektřina dokonce 1 000. Šlo o násobky a samozřejmě to negativně ovlivnilo nejen ocelářství, ale i další sektory, které jsou více energeticky náročné, třeba výroba keramiky, skla nebo hliníku.
Jak firmy řeší nákup energií?
Každá firma má jinou strategii. Některé realizují nákupy na dlouhodobé kontrakty, jiné na spotu. Byly zde společnosti, které dokázaly nakupovat na spotu 100 % po dobu osmi let, kdy se jim to vyplácelo. Teď ceny klesají, takže se opět vyplatí obchodování na denním trhu s elektřinou. Jenže co bude, nikdo neví. Cenu elektřiny určuje plyn a plynová elektrárna stanovuje cenu pro všechny dodavatele.
„Dekarbonizace rovná se z velké části elektrifikace a je jedno, jestli budete vyrábět ocel v obloukových pecích nebo redukcí železné rudy vodíkem.“
Jaký je výhled ve střednědobém horizontu?
Těžko čekat návrat nízkých cen. Nejen Česko, ale celá Evropská unie je v konkurenční nevýhodě, protože plyn je tady nejdražší na světě. Loni cena elektřiny prudce stoupala, protože ve Francii odstavili polovinu jaderných elektráren, v Norsku nebylo dost vody a obecně málo foukalo a svítilo slunce.
Ani Německo situaci příliš nepomáhá, když utlumuje uhlí a jádro.
To jsou všechno faktory, které tlačí na cenu elektřiny, a nemám pocit, že by se situace během několika let zlepšila. EU potřebuje víc výrobních kapacit, aby cena elektřiny nebyla tak volatilní. Trvá ale roky, než vystavíte nové elektrárny.
V Česku se bez dostavby jaderné elektrárny neobejdeme.
Naše země je specifická a obnovitelné zdroje mohou pokrýt jen část poptávky. Jádro tedy potřebujeme, ale nemůžeme nevnímat tlak proti němu na evropské úrovni. V taxonomii udržitelných investic byl velký boj, aby se do ní vůbec jádro a plyn vešly. Přitom elektřinu musíte vyrábět, i když nefouká, nesvítí, a pokud státy jako Německo upustí od jádra i uhlí, tak nic jiného než plyn nezbude. Asi ale ještě chvíli potrvá, než si to EU přizná.
TLAK Z BRUSELU
Tlak EU na implementaci jednotlivých částí Green Dealu je velký a nesetkává se v čase s dostavbou Temelínu.
To zajisté ne. Před námi je problém v horizontu 10 až 15 let, než se situace zlepší. Odstávky fosilních paliv nejdou ruku v ruce s výstavbou jiných stabilních zdrojů. I když postavíte desetinásobek kapacity v OZE a budete mít redundanci, s níž by se násobně pokryla spotřeba, stejně to nebude stačit. Nastanou hodiny, dny, kdy budete OZE potřebovat nahradit. Krásně to bylo tuto zimu vidět právě v Německu. Dokud neexistuje možnost ukládat elektřinu v objemu na úrovni celé sítě, nemůžeme bez zemního plynu fungovat.
Pro český průmysl je to tedy obrovská výzva.
To určitě. Drahé energie a vysoká cena emisní povolenky zdražuje výrobu Evropě a snižuje konkurenceschopnost evropských výrobků nejen z produkce ocelářů, ale i dalších energeticky náročných odvětví nebo těch, která spadají pod EU ETS (evropský systém emisního obchodování). Teď byla v Bruselu dojednaná revize EU ETS, která v důsledku zdraží povolenku a jako náplast zavádí uhlíkový poplatek na hranici EU pro dováženou ocel, hliník a chemii. Čekám ještě větší tlak na náklady a konkurenceschopnost.
|
DANIEL URBAN Je předsedou představenstva Ocelářské unie, která sdružuje všechny hlavní výrobce oceli v ČR i na Slovensku, a zabývá se širokým spektrem témat od klimatické politiky přes energetiku až po obchodní politiku. V minulosti působil mimo jiné ve společnosti ArcelorMittal Ostrava a v energetice. Vystudoval politologii na Karlově univerzitě v Praze a SUNY New Paltz v USA. |
 |
Jak napomáhá vláda a úředníci MPO českému průmyslu?
Předchozí vláda přijala poměrně rozumnou rámcovou pozici a ta stávající se rozhodla v jejích mantinelech pohybovat. Argumentovala, že jsme předsedající země EU, která musí debatu moderovat, a nemůžeme zásadně lobbovat. I proto výsledky trialogu o EU ETS pro průmysl nedopadly úplně dobře. Ale abych byl upřímný, mohla to být mnohem větší katastrofa. Pomohli někteří rozumní europoslanci včetně českých.
Co je největší problém revize EU ETS?
Odvětví, která jsou ohrožená únikem uhlíku, jako jsou oceláři, dostávají na svou produkci část emisních povolenek zdarma. Zdaleka tím však nepokryjí všechny potřeby hutí a firmy musí další dokupovat. Revize povede k tomu, že bezplatná alokace bude klesat rychleji, než bylo původně očekáváno. Návrh je takový, že do roku 2030 mají oceláři přijít o polovinu emisních povolenek zdarma a o čtyři roky později už zdarma nebudou žádné.
Navíc v roce 2026 by měl začít platit CBAM (mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích). Opatření není v praxi vyzkoušené a my máme obavy, jak bude efektivní a funkční. Nevíme, zda se ho nebudou snažit firmy ze třetích zemí obcházet. Mohou třeba do EU směrovat export z nejkrásnější a nejzelenější hutě, zatímco zbytek produkce prodají na domácím trhu.
DOPADY OBCHODNĚPOLITICKÝCH NAŘÍZENÍ EU
Jak bude nastaven náš export do třetích zemí?
Export z EU není vůbec chráněn. Při výrobě tuny oceli vypustíte asi dvě tuny CO₂. Při dnešní ceně povolenky to znamená 160 eur na každou tunu oceli. Takže ve třetích zemích se staneme nekonkurenceschopnými. Pouze ocelářský export z EU představuje 45 miliard eur ročně. Za touto částkou jsou desítky tisíc pracovních míst.
Kolik miliard ročně představuje ocelářský export z České republiky?
Vyvážíme ocel za 125 miliard korun ročně, z toho do třetích zemí mimo EU jde méně než 10 miliard.
Jaké jsou klíčové trhy našeho exportu?
Převážná většina končí v EU, a hlavně v sousedních státech. Vyvážíme ale také do Ameriky, Kanady nebo Velké Británie.
Pokud se bavíme o vývozu, je paradoxní, že vyvážíme velké objemy šrotu, přitom se vzrůstající potřebou elektrifikace ho potřebujeme pro výrobu.
Teď jste uhodila hřebíček na hlavičku. Chce se po nás, abychom dekarbonizovali, ale my k tomu nemáme podmínky. Dekarbonizace rovná se z velké části elektrifikace a je jedno, jestli budete vyrábět ocel v obloukových pecích nebo redukcí železné rudy vodíkem. Vždy potřebujete obrovské objemy elektřiny a novou energetickou infrastrukturu. Potřebujeme také šrot, který se zatím z EU ve velkém vyváží. Chce se po nás, aby elektřina byla zelená, ale uvědomme si, že také musí být cenově dostupná, abychom dokázali konkurovat dovážené oceli, která zelená není.
DEKARBONIZACE PRŮMYSLU
Budou mít oceláři peníze na investice do udržitelných technologií, když se snižuje objem emisních povolenek zdarma a oni je musí dokupovat?
Ocelářství je cyklické odvětví. Po dobrých letech přicházejí špatná a vždy tomu tak bylo. S tím jsou všichni nějakým způsobem sžití. Nicméně pokud máme investovat a zároveň nakupovat povolenky, na investice logicky zbývá méně peněz. Pravdou je, že EU netřímá v rukou jen klacek, ale taky mrkev v podobě dotací. V Česku funguje Modernizační fond, který nabídne miliardy korun na investice, takže možnosti jsou.
„I za tu ohromnou cenu, kterou jsme si řekli, že zaplatíme, není technologicky zvládnutelné, aby Evropa byla uhlíkově neutrální do roku 2050.“
O miliardách alokovaných na modernizaci odvětví jsem četla, kolik se ale z fondů fakticky čerpá?
V českém Modernizačním fondu je třetí program, který je určený pro průmysl na změny technologií. Byla v něm jen jedna výzva s celkovou alokací miliardy korun, což je nedostatečné. V listopadu loňského roku se vyhlásila druhá, podstatně zajímavější výzva, v níž už je 13 miliard korun. O financování z Modernizačního fondu se naše firmy ucházejí, nezapomínejme ale, že jde o spolufinancování, takže velká část investic jde za nimi.
Liberty Ostrava má uvést v roce 2025 do provozu dvě hybridní elektrické obloukové pece od společnosti Daniely, hodnota zakázky je 8,6 miliardy korun. Ve světle této částky, není 13 miliard alokovaných ve výzvě Modernizačního fondu pro český průmysl málo?
Výzvy budou ještě přibývat. Otázkou spíše je, jaká bude maximální míra podpory a které investice budou uznatelné. Uvědomme si, že kromě kapitálových nákladů se zvyšují i provozní náklady. Nejedná se tedy o jednorázovou investici. Musí se zohlednit dražší energie a také cena šrotu, která bude stoupat, protože všichni uvažují podobně a mají o něj zájem.
VYHLÍDKY A VÝZVY PRŮMYSLU
Co se tedy v evropském ocelářství stane ve střednědobém horizontu?
Všichni půjdou cestou elektrifikace pomocí obloukových pecí. Jde o vyzkoušenou technologii, která je poměrně efektivní. Budeme potřebovat dostatek zelené energie za rozumnou cenu a šrot. Země jako Švédsko možná budou preferovat vodík, ale to je velká neznámá. Každopádně se do roku 2040 nebude jednat o podstatný podíl evropské produkce. Uvidí se až později. Důležité je říct, že poptávka po oceli nezmizí, protože ocel je skvělý materiál a má nekonečně mnoho aplikací.
Čeho tedy lze realisticky dosáhnout z perspektivy ocelářského průmyslu do roku 2050, kdy by Evropa měla být bezuhlíková?
I za tu ohromnou cenu, kterou jsme si řekli, že zaplatíme, není technologicky zvládnutelné, aby Evropa byla uhlíkově neutrální do roku 2050. Rozhodujeme od stolu, jaké technologie zvítězí. Pokud tvrdím, že elektromobilita uspěje v mobilitě, tak tím dopředu odsuzuji třeba vodík k neúspěchu. Stejné je to s redukcí železné rudy vodíkem. Také se může stát, že se za 20 let vymyslí zcela nová technologie. Jsme zastánci mnohem organičtějšího vývoje než toho, aby se nám v roce 2023 diktovalo, co bude v roce 2050. Přijde mi to nesmyslné. Život je mnohem složitější, než to vypadá z okna Evropského parlamentu.
To máte pravdu. Může nastat situace, kdy by se průmysl přesunul dramaticky mimo EU a s ním i emise?
Komise EU má interní vědecký útvar, který se jmenuje Joint Research Centre (JRC). Zpracovali studii, v níž mimo jiné kvantifikují emisní intenzitu tuny oceli, a EU je nejlepší. Emise v zemích, jako jsou Indie nebo jih Afriky, jsou dvojnásobné. Takže z klimatického hlediska je naprostý nesmysl, aby se ocel vyráběla tam.
Do jisté míry už nastává situace, kdy v EU ubývá průmysl. Za krize skončilo mnoho fabrik, které produkovaly hnojiva, hliník a koneckonců i ocel. Odstavilo se také dost vysokých pecí. Když se někdo chlubí, kolik jsme ušetřili zemního plynu, musím hned dodat, že to je hlavně kvůli počasí a destrukci poptávky. Pokud plyn nespotřebovávají továrny, tak samozřejmě ušetříme. Ve výsledku pak nakupujeme materiály ze zemí, kde jsou energie levnější.
„Říkáme: pojďme dekarbonizovat, ale nepopírejme realitu výrobního procesu.“
Jak dopadl pro oceláře rok 2022?
Když se na to podívám z širší perspektivy, rok 2021 byl pro oceláře skvělý, neboť ceny oceli se držely vysoko. V roce 2022 spadly o polovinu a teď, na začátku nového roku, zase začaly lehce růst. Predikovat vývoj cen je dnes skutečně velmi těžké.
Proč došlo k propadu ceny?
Ekonomika ochlazuje, klesá poptávka a výroba je drahá. Košice jedou na jednu vysokou pec ze tří. V Ostravě je v chodu jedna pec. V Polsku, Rumunsku, ale i v západní Evropě se odstavily další pece. Zároveň dovozy do EU ze třetích zemí jsou vysoké a podle Euroferu, což je naše evropská asociace, bude rok 2022 rokem rekordního podílu dovážené oceli na evropské spotřebě.
Co dalšího ještě trápí české oceláře?
Legislativní rámec, v němž se pohybujeme. Nejde jen o emisní povolenky. Řešíme chemické látky, čistotu ovzduší nebo vody. Odvedli jsme obrovský kus práce a investovali miliardy korun. Zápolíme na mnoha frontách, aby se na nás kladly jen realistické a smysluplné požadavky. Chtějí se po nás ohromné investice, které životnímu prostředí pomohou jen marginálně. Poměr cena výkon je mnohdy naprosto nesmyslný.
S Green Dealem je také spojena byrokratická zátěž firem.
Zářná ukázka je nové tažení na evropské úrovni za reporting v oblasti ESG a CSR. Komise vymyslela stovky stránek naprosto neuvěřitelných reportů, které budou muset firmy vyplňovat. Budou hlásit, jakým způsobem řeší dopady na životní prostředí, sociální aspekty, nerovnost, dodavatelské řetězce a podobně. Mnoho soukromých subjektů, právními kancelářemi počínaje a neziskovkami konče, si z toho hodlá udělat výnosný byznys, a proto lobbují za zpřísňování požadavků. Já v tom ale nespatřuji žádný přínos pro životní prostředí a společnost, vidím jen další náklady a byrokracii.
Firmy si tedy budou muset najmout lidi na zpracovávání reportingů.
Přesně tak. Velké společnosti to zvládnou, ale budou muset najmout další lidi, protože ta agenda bude šílená. Menší firmy to budou mít těžší.
Zelená politika EU chce snížit objem koksárenského plynu a nahradit spotřebu jiným palivem, a to zejména zemním plynem. Jaký to ale dává smysl při vysokých cenách energií? A vůbec – náhrada plynu za plyn?
Ocelářství je velmi cirkulární. Využíváme odpadní plyny, ať už koksárenský, nebo vysokopecní, které se znovu využívají pro ohřev a výrobu elektřiny, a tedy recyklují. Pokud nastane situace, kdy se odstaví vysoké pece a koksárenské baterie, budeme používat zemní plyn, a to i v případě, kdy se do obloukových pecí bude dávat přímo redukované železo, protože vodíku prostě není a dlouho nebude dost.
Přijde mi, že vyléváme s vaničkou i dítě.
Je to tak. Když se detailně podíváte na dotační programy, zemní plyn není populární, protože jde o fosilní palivo. Jenže za stávajících podmínek ho potřebujeme. Říkáme: pojďme dekarbonizovat, ale nepopírejme realitu výrobního procesu.
„Chtějí se po nás ohromné investice, které životnímu prostředí pomohou jen marginálně. Poměr cena výkon je mnohdy naprosto nesmyslný.“
Klimatická politika EU prosazuje tzv. zelený vodík, vyrobený primárně elektrolýzou vody za použití elektrické energie z obnovitelných zdrojů (OZE). V procentuálním množství však taková výroba nemá ve světě takřka žádné zastoupení. Jaká je strategie naší vlády a MPO?
Česko má vodíkovou strategii, do níž jsme přispívali svými vstupy, ale výsledek je hodně vágní. Eurofer spočítal, že pokud by se v EU přešlo na redukci rudy vodíkem, ocelářství by potřebovalo 400 TWh elektřiny ročně. My jsme si vypočítali, že pokud by naše dvě hutě vyráběly stejný objem surové oceli jako dnes, potřebovaly by skoro 20 TWh ročně. Pro ilustraci – Česko ročně spotřebuje asi 75 TWh. Takže diplomaticky řečeno: zelený vodík je extrémně ambiciózní projekt.
Jaké řešení dekarbonizace ocelářství byste navrhoval vy?
Jako správnou a realistickou cestu vnímám přechod na elektrické obloukové pece, čímž klesnou emise přibližně o 80 %. Problém je, že v obloukových pecích nedokážete vyrobit všechny druhy oceli, a tak nějaká primární výroba ve vysokých pecích bude muset zůstat. Náš příspěvek by i tak ale byl signifikantní, a to při zachování poměru cena–výkon. Jenže politicky to nestačí, neboť politika se pohybuje v absolutních mantinelech. Dekarbonizace ale není morální křížová výprava, je to věc technologie a inovace. Náklady na cestu, kterou zvolila EU, budou obrovské a naše společnost by si měla říct, zda je ochotna je nést, nebo ne. Přeji si, aby zvítězil zdravý rozum a našli jsme průsečík mezi očekáváními politiků a reálnými možnostmi ocelářství, ale i dalších odvětví, bez nichž by naše civilizace neexistovala. Ocel je skvělý materiál, bude pilířem cirkulární ekonomiky, a já doufám že se bude dál vyrábět v Česku i Evropě.
