BIM ve stavebnictví, Průmysl 4.0, rozvoj výpočetní techniky… To vše volá po nových serverovnách či datových centrech

Martin Puš Martin Puš

Datová centra tvoří dnes páteř služeb našeho světa. S nástupem chytrých telefonů a cloudových služeb dochází k stabilnímu nárůstu kapacity. Pro představu, kapacita světových datových center v roce 2018 byla 1 400 exabytů (1 exabyte je 1 milion Terabytů). Pro porovnání, česká Národní knihovna spustila digitalizaci novodobých tisků a dosavadních 56 milionů stran představuje objem 270 TB, resp. běžné domácí sdílené uložiště v Česku má kapacitu v průměru 3 TB. Vypadá to jako obrovská kapacita, ale na druhé straně jen samotné Spojené státy americké byly ve stejném roce schopny vyprodukovat 2,5 milionu GB dat během jediné minuty! Takto začal náš rozhovor Ing. Martin Puš z konzultační společnosti Systeming, která se zaměřuje na poskytování služeb v oboru kritické infrastruktury technologických objektů a datových center a patří mezi leadery na trhu v této oblasti.

Ovlivňuje současná pandemická situace vývoj ve sledované oblasti?
Při současné situaci došlo k velkému přesunu aktiv směrem do virtuálního světa (probíhají videokonference, on‑line výuka, on‑line lekce a podobně), což klade zvýšené nároky v prvním plánu na infrastrukturu – tj. sítě. Pro kvalitní videokonferenční hovor je z pohledu uživatele důležitá především přenosová rychlost jeho datové přípojky. Datové centrum zde není prioritou. Sekundárně se zde může projevit efekt, kdy nedostatečná kapacita přenosu, může vyvolat poptávku po „přiblížení“ datového centra, ve kterém jsou provozovány konferenční systémy, blíže uživatelům. Správná cesta je tedy spíše ve zvýšení přenosové kapacity.

Zvýšená poptávka po datových centrech pak spíše může souviset s přesunem nakupování a obstarávání věcí přes internet, zjednodušeně řečeno rozvojem e‑shopů a zásilkových služeb, kdy datové centrum zajišťuje pro klienty (uživatele) možnost pohodlného nákupu, pro provozovatele pak schopnost skladovat a mít přehled o zásobách „in‑time“ ve velkých objemech a pro logistiku pak organizaci přepravy a dodávky spolu s možností pro klienta dodávku v reálném čase trackovat. S rostoucím počtem přepravených nebo skladovaných zásilek může vzrůstat poptávka po výpočetní kapacitě.

Korona krize nám také ukázala potřebu sdílení informací a dostupnosti maximálního objemu informací on‑line, resp. in‑time, nahrazení či přesněji přesun běžného styku v době karantény sdílením informací přes sociální sítě a média. Tento fenomén pak do budoucna otvírá další prostor pro budování kapacit datových center.

„Korona krize nám také ukázala potřebu sdílení informací a dostupnosti maximálního objemu informací on‑line, resp. in‑time.“

Předpokládám, že s rozvojem BIM ve stavebnictví se dá opět hovořit o zvýšené poptávce po možnosti bezpečného uložení dat.
Tady lze hledat paralelu s předchozí problematikou. BIM dokumentace není jen vlastní 3D model, je to komplexní informační systém o stavbě jako celku, slouží nejen pro výstavbu, ale jsou‑li data udržována aktuální, pak BIM dokumentace je klíčová i pro následný provoz. A samozřejmě velikost souborů je veliká a potřeba přistupovat k nim z libovolného místa je pro efektivní fungování nutná. To vše vede k tomu, že BIM databáze jsou přímo v symbióze s cloudovými řešeními. Cloudové služby jsou jedním z klíčových hybatelů poptávky pro výpočetní kapacitě v datových centrech. U cloudových služeb je také důležité, že data nejsou obvykle uložena jen na jednom místě, ale úložišť je obvykle více, tak aby byla zajištěna ochrana dat a snadnost přístupu. Z tohoto pohledu jsou firemní úložiště v segmentu projekce, výstavby a facility managementu klíčové pro budoucí rozvoj společností.

Stejný trend můžeme pozorovat i u tzv. Průmyslu 4.0, kdy operace, sklady a logistika v reálném čase jsou nedílnou součástí plánování výrobních kapacit a jejich řízení. I ve vlastní stavební výrobě jsou vidět trendy aplikovat některé přístupy z průmyslu – on‑line objednávky stavebního materiálu přes aplikace, rezervace nářadí, přístupový systém a podobně. Je to zatím jen začátek, ale pokrok jde vidět.

Osobně jsem zažil situaci, kdy vyzvednutí materiálu a nářadí pro stavbu ani nevyžadovalo, aby zásobovač vystoupil z vozidla. Přijel do stavebnin, do aplikace prodejce zadal číslo parkovacího stání a pak již jen počkal, až mu skladníci přistaví palety s materiálem a nářadím přesně podle objednávky. Za tím vším někde v pozadí je výpočetní technika, možná ne ve velkém datovém centru, ale v lokální serverovně. S rozvojem přenosových sítí se do budoucna i tyto serverovny nebo alespoň jejich „zrcadla“ přesnou do datových center.

Datová centra nejsou nic nového, nicméně, jak se liší datové centrum z doby před např. 15 lety a nyní?
Ten posun je velký. Především v oblasti technologické. Narostl výpočetní výkon na jednotku prostoru. Nejdříve byl doprovázen i velkým nárůstem příkonu, ale nové technologie více jádrových procesorů tento trend zpomalily. Toto je pohled především technologický. Zaměříme‑li se na vlastní stavební řešení, tak před 15 resp. 20 lety se datová centra stavěla v podstatě nekoncepčně. Na jedné straně se jednalo o konstrukce jako bývalé těžké průmyslové haly, bunkry, a na druhé straně probíhaly vestavby do běžných kancelářských objektů a kampusů. Ani jedna z těchto cest se neukázala jako optimální.

Kancelářské kampusy měly obvykle velké problémy s nosností, světlou výškou, kapacitou přípojek, přístupovými a stěhovacími trasami, okny, bezpečností nebo rizikem přenosu požáru. Těžké haly měly obvykle problém s únosností střech pro venkovní technologie, extrémní světlou výškou s problematickým dělením, ale zároveň zde překážela nosná žebra a sloupy. Bunkry se ukázaly jako slepá ulička – stísněné prostory, extrémní tloušťka stěn, která znemožňovala kapacitní propojení prostor, nízké dveře a podobně.

Postupem času se ukázalo, že datové centrum má svoje specifika a vyvinul se z něj samostatný objekt. Přirovnal bych ho k moderní skladové hale nebo hale pro robotizovanou výrobu. Nejde totiž jen o vlastní prostor, ale obvykle jsou velká vedení energií, médií a sdělovacích kabelů, které musí mít vlastní prostory kvůli přehlednosti a snadnému doplňování a růstu.

„Před 15 resp. 20 lety se datová centra stavěla nekoncepčně.“

Jak je to s lokalizací datových center?
Ano, došlo i k přehodnocení lokalizace. Na počátku rozvoje byla snaha umísťovat datová centra v samotném centru velkých měst. Mělo to svou logiku… Kvalitní datové přípojky se budovaly nejdříve zde – blízko klientů, kteří chtěli mít datové centrum takzvaně „za rohem“, ale situace se změnila a moderní datová centra dnes vznikají na okrajích měst a v průmyslových zónách a technologických kampusech. Kvalitní datové přípojky jsou dostupnější právě v těchto místech, zajištění elektrické energie je také daleko snadnější a rozumní klienti, spíše než osobní návštěvu, preferují vzdálenou správu v kombinaci s „remote hands“. Datové centrum je dnes v podstatě „výrobní závod“. Na jedné straně do něj vstupuje elektrická energie a výstupem jsou služby v oblasti virtuálního prostoru, výpočetní kapacity nebo modelace, popřípadě uchování dat.

V oblasti vnitřního vybavení, my mu nejčastěji říkáme kritické no‑IT technologie nebo vitální technologie, nastal velký posun směrem k dostupnosti, škálovatelnosti, modularitě a efektivitě provozu.

Co si pod tímto můžeme představit?
O každé z těchto oblastí by bylo možné napsat samostatný článek, ale pokud bych to měl nějak stručně charakterizovat, tak dostupnost je jeden ze dvou klíčových parametrů. V této oblasti se prosadily nadnárodní univerzální standardy (The Uptime Institute a TIA‑942), které určují míru dostupnosti a tedy spolehlivosti. Datové centrum si můžeme hodně zjednodušeně přirovnat k atomové ponorce, každý systém je zálohován, zdvojen či ztrojen. Má téměř vždy svoji zálohu. Jen je tady podstatný rozdíl, zatímco atomová ponorka jednou za X let (obvykle v okamžiku nového zavezení reaktoru palivem) odjede do přístavu a je odstavena a všechny systémy jsou podrobeny servisu a revizi, u datového centra je něco takové nemožné. U datového centra se vyžaduje kontinuita provozu i za všech servisů a revizí. Datové centrum, to je 8 760 hodin nepřetržitého provozu každý rok a tak stále dál. Z počátku byl používán standard „devítek“. Čím více devítek tím lépe, základ byl 5 devítek, čili 99,999% spolehlivost. Dnes se používá stupnice TIER I – IV nebo Rated 1 – 4 podle normy nebo certifikační autority. Stupeň I – IV resp. 1 – 4 definuje, co vše je redundantní a co vše lze servisovat bez přerušení provozu.

Pojďme krátce k dalším pojmům „škálovatelnost a modularita“…
To se stalo klíčovou po období tzv. internetové bubliny, kdy na začátku tisíciletí (2000 až 2001) se postavily celosvětově obrovské kapacity datových center, ale jejich zaplňování bylo pomalé a způsobilo nenaplnění business plánů a krachy některých velkých hráčů. Ukázalo se totiž, že každé datové centrum je v „Den D“, kdy se spustí, prázdné a zaplňuje se postupně a vlastně většinou i pozvolně. Naproti tomu stála infrastruktura postavená a optimalizovaná na plný výkon. To způsobilo jak finanční těžkosti z pohledu odpisu tzv. CAPEX nákladů (příjmy nekopírují předpoklad odpisů resp. splátek investice), tak z pohledu ekonomiky provozu a tím pádem OPEX nákladů. V dalších letech se investoři řídili požadavkem, aby růst infrastruktury co nejtěsněji kopíroval zaplňování datového centra.

Zmiňoval jste i efektivitu provozu datových center.
Ano, ta se stala (spolu s dostupností) klíčovým parametrem posuzování kvality datových center. Zde figuruje tzv. parametr PUE, neboli poměr mezi spotřebou vlastních ICT systémů (čili těch, které jsou vlastním generátorem služby) a zisku, proti spotřebě systémů podpůrných – tedy kritické non‑IT infrastruktury. Na začátku byl tento poměr 1 : 1 i více (hodnota PUE 2 a více). Dnes je hodnota 1 : 0,5 (hodnota PUE 1,5) v podstatě hranicí efektivity, je vyžadováno, aby číslo PUE bylo výrazně menší. Tlak směřuje k hodnotě 1,2, přičemž fyzikální limit je někde kolem 1,13. Dále je také vyžadováno, aby extrémně nízkých hodnot PUE bylo dosahováno v jakémkoliv stupni zatížení datového centra, ať 100 % nebo 20 % plánované kapacity. To je opět svázáno se škálovatelností a efektivitou. Trendem je také využívání odpadního tepla a jeho zužitkování. Datové centrum z pohledu energetiky není v podstatě nic jiného než přímotop. Jediným výsledkem vložené energie je virtuální realita a teplo. Využití virtuální reality už máme, teď hledáme způsoby jak se chytře a „levně“ zbavit onoho tepla.

„Datové centrum z pohledu energetiky není v podstatě nic jiného než přímotop.“

Již jste to částečně naznačil, jaká konstrukční opatření musí objekty datových center mít?
Přesně tak. Ani jedna z předchozích cest výstavby se neukázala jako optimální. Nejde totiž jen o vlastní prostor, ale obvykle jsou velká vedení energií, médií a sdělovacích kabelů, které musí mít vlastní prostory, a to z důvodů přehlednosti a snadnému doplňování a růstu. V našich oblastech se začaly uplatňovat jednoduché stavební konstrukce, které lze rychle provést, a mají dobrou stabilitu. Přirovnal bych je k moderní skladové hale nebo hale pro robotizovanou výrobu. Osvědčily se konstrukce se založením na piloty případně na piloty se spolupůsobením základové desky. Vše je třeba ale podřídit místním podmínkám. Při založení datového centra a provedení konstrukcí, ať svislých nebo vodorovných, je třeba mít vždy na paměti vysokou únosnost konstrukce a její dlouhodobou stabilitu.

Datové centrum se obvykle v „Den D“ spustí a pak je v trvalém provozu až do konce svého životního cyklu (20 i více let). Během této doby je v podstatě vyloučeno provádět opravy. Založení objektu musí odpovídat vysoké únosnosti – základní podlaha obvykle 5 000 kg/m2, podlaha v patrech 2 000 kg/m2, založení musí být stabilní s minimalizací „pracování“ konstrukce. Opravy prasklin nebo jiných nestabilit jsou vyloučeny. Izolace proti zemní vlhkosti musí být 100% spolehlivá, pronikání vlhkosti do stavby je absolutně nepřípustné a nepředstavitelné. Stavba jako celek musí odolávat vnějším vlivům. Bouře, silné větry nedokážeme v našich oblastech (zatím) vyloučit a budova jako taková jim musí bez nejmenších problémů odolat. Dalším příkladem, spojeným se založením, je úprava okolních ploch a kanalizace. Během intenzívních dešťů, při nevhodném spádování terénu, hrozí riziko nahromadění dešťové vody v okolí objektu. Rovněž je zde riziko zpětného toku vody z kanalizace při jejím přetížení.

Neexistují zatím nějaké speciální požadavky na stavební dodavatele ve smyslu certifikace. Jde spíše o celkovou kvalitu řemesla a koordinaci prací. Toto ale platí obecně v celém segmentu stavebnictví. Jen asi v oblasti datových center se nekvalitní práce projeví dříve a většinou s fatálním následky.

„Dnešní datové centrum lze přirovnat k moderní skladové hale nebo hale pro robotizovanou výrobu.“

Jak je to s izolací takových objektů? Datová centra, jestli tomu dobře rozumím, mají rády spíše chladnější prostředí.
Samozřejmě se i zde začala uplatňovat legislativa snižující energetickou náročnost. V oblasti objektů pro datová centra ale působí požadavky na maximální izolaci obvodového pláště poněkud nepatřičně. Vezme‑li v úvahu, že datová centra se nejčastěji dimenzují na ztrátový výkon technologie 2 kW/m2 IT plochy, pak datový sál o ploše 500 m2 představuje vnitřní zdroj tepla 1 000 kW, a snažit se takový tepelný tok izolovat se stejnou logikou jako kanceláře nebo rodinné domy pro minimalizaci tepelných ztrát je trochu absurdní. Čím více je konstrukce izolovaná, tím více pak musí fungovat nucený odvod tepla. Ano, v letních měsících může izolace snížit prostup tepla z okolí (okna jsou v datové centrum nežádoucí), ale s rozvojem IT v posledních letech roste i provozní teplota technologie, která v místě tzv. teplé uličky dosahuje klidně 35 °C. Mám‑li tedy 35 °C mimo objekt a 35 °C v převažující části vnitřních prostor, tepelné zisky z okolí nejsou podstatné.

Bohužel platná legislativa vůbec tuto oblast nezohledňuje a je třeba se řídit stejnými zásadami, které platí pro vytápěné prostory. To přináší přinejmenším neefektivitu v oblasti investic do vlastního objektu, který z pohledu „užitečnosti“ datového centra je jen vedlejším produktem. Kde se ale izolace rozhodně musí ve zvýšené míře uplatnit, jsou ploché střechy.

Když už jsme u předpisů, jak je na tom oblast bezpečnosti, požární ochrany…?
V současné době existuje nová norma EN 50600 – „Information technology – data centre facilities and infrastructures“, která se zabývá bezpečností a efektivitou datových center. Samotná norma EN 50600 je inovativní v přístupu, protože spojuje společně bezpečnost a také provoz s důrazem na uhlíkovou stopu. Tato norma, ale na rozdíl od doposud uznávaných, vzniká jen v rámci EU. Je otázkou, zda se prosadí. Datová centra jsou především globálním obchodem a fenoménem. Norma na jejich posuzování musí být také globálně akceptovaná. Světový trend je ale trochu jinde.

Jak se bude vyvíjet ve výše uvedených směrech výstavba a provoz datových center?
Novou a v našich podmínkách ještě ne zcela vyzkoušenou cestou jsou kontejnerová nebo modulární datová centra, kdy z prefabrikovaných modulů vzniká objekt (představme si to jako polní nemocnici či ubytovnu) jednoduchých tvarů. Prefabrikovaný koncept dnes může být do té míry unifikován, že každý modul – buňka má již z výroby vlastní vybavení a vystrojení a na místě dochází jen k jejich propojení. Implementace je v tomto případě v řádu několika týdnů. Tyto aplikace se zatím uplatňují především na trzích s velkou poptávanou kapacitou datových center a také na trzích s velkým výběrem vhodných pozemků.

Investoři a provozovatelé kladou obrovský důraz na poměr energie vložené do IT prvků vůči zbytku energie nutné k provozu. V předchozích odpovědích jsem říkal, že tento poměr – PUE má technický limit někde na hodnotě 1,13. Má dvě podstatné složky – ztráty ve vedení a transformacích elektrické energie a příkon systémů zajišťujících odvod ztrátového tepla.

V oblasti vedení a transformace elektrické energie proběhl v minulosti velký skok na straně stávajících zdrojů, nyní probíhají pokusy minimalizovat počet transformací mezi IT a přívodní úrovní napájení. Tato cesta ale vyžaduje kompletní přerod celého segmentu IT – přirovnal bych to k „Válce proudů“ na konci 19. století v USA. Výsledek zde je zatím nejistý.

V oblasti odvodu ztrátového tepla jsou limity také blízko. V poslední době došlo k masivnímu používání tzv. adiabatických chladičů. Ty sice přináší výraznou úsporu elektrické energie, ale zároveň mají relativně velkou spotřebu vody, ve většině případů vody pitné. Pak stojíte před „Sofiinou volbou“ – sice ušetřím elektrickou energii (a možná tím pádem CO2), ale budu spotřebovávat pitnou vodu, která se také stává nedostatkovým artiklem – viz kritické sucho posledních let. Na trhu jsou již aplikace a systémy, kdy v případě adiabatických systémů je využito akumulace dešťové vody a jejího využití. I toto je podle mne správná cesta do budoucnosti.

Další posun se nabízí změnou ve vlastním HW výpočetní techniky. Výrobci u některých HPC – vysoce výkonných počítačů, nabízí přímé chlazení procesorů kapalinou, protože vzduchové chladiče nejsou schopny poskytnout dostatečný výkon. Takové procesory produkují odpadní teplo na takové teplotní hladině, že jeho odvod do okolí v podstatě nevyžaduje mechanickou/elektrickou práci, resp. lze jej přímo použít například pro vytápění.

„Izolace proti zemní vlhkosti musí být 100% spolehlivá, pronikání vlhkosti do stavby není přípustné a není představitelné.“

Co konzultační firmy, jako vaše, v poslední době provozovatelům, investorům radí?
Oblast škálovatelnosti a modularity je dnes klíčová. Datové centrum je v „Den D“, kdy se spustí, prázdné a zaplňuje se postupně. Požadavek je jednoznačně nato, aby datové centrum bylo efektivní (investičně i provozně) v každém okamžiku svého životního cyklu. Výstavba tedy spíše směřuje k modulárním řešením, kdy vzniká systém „výkonových modulů“, které se osazují postupně podle požadavku zaplněnosti. Moduly musí na sebe navazovat a implementace výkonového modulu nesmí ohrozit provoz již provozovaných modulů. Z pohledu stavebního je objekt obvykle z vnější obálky dokončen a uzavřen. Ve vnitřních prostorách je pak v části, která čeká na implementaci, ve stavu shell and core a finalizace zde probíhá podle požadavku instalace výkonových modulů.

Pro realizaci datového centra je zásadní dostatek stabilních dodávek elektrické energie. Může si datové centrum pomoci například solárními panely či jinak?
Správně zmiňujete, že pro datové centrum je klíčová dostatečná kapacita a spolehlivost dodávek elektrické energie. V souvislosti s přechodem na novou energetickou koncepci v EU vyvstává otázka, zda bude dost energie pro datová centra (a nejen pro ně), a zda budou dodávky dostatečně spolehlivé. Každé datové centrum je proti výpadku elektrické energie chráněno záložními zdroji (motorgenerátory) a výpadek veřejné sítě je pro datové centrum v podstatě normální stav, se kterým se počítá. Ale dlouhodobý provoz motorgenerátorů je nejen neekonomický, ale také neekologický.

Na druhou část vaší otázky musím odpovědět negativně. Solární panely sice mohou poskytnout část energie pro některé pomocné systémy, ale nedokáží zajistit energii pro datové centrum jako celek. Vyplývá to především z výkonové hustoty. V současných datových centrech je průměrná výkonová hustota 2 až 5 kW na jeden rack (IT rozvaděč), to odpovídá 1 až 2 kW/m2 IT plochy – tedy hodnotě násobně vyšší, než je aktuální schopnost solárních panelů. A to se stále bavíme jen o vlastním IT. Co podpůrná infrastruktura? Co fakt, že datové centrum musí být v provozu 24/7/365? Solární panely opravdu nepředstavují řešení.

Datová centra využívají a poptávají privátní firmy, státní správa. Liší se z nějakého principu datové centrum pro tyto obě skupiny?
Liší se ve stejné míře jako výstavba investičního celku pro privátní nebo státní sektor. Musím říci, že i v této oblasti platí, že státní správa není vždy ten nejlepší hospodář. Privátní datová centra se řídí snahou o maximální flexibilitu a efektivitu. Jednoznačně zde platí, že nejnižší náklady jsou správná cesta – pozor nejnižší náklady rozhodně nejsou nejnižší cenou v nabídce! Privátní sektor vždy zvažuje, zda datové centrum vlastní nebo sdílené – hostované nebo kombinaci obou přístupů, čili zda mít část ve vlastním a část v hostovaném. Pokud nelze dosáhnout za rozumné peníze maximální dostupnost datového centra, řeší privátní sektor zálohu na úrovni SW resp. služby.

Jako příklad lze uvést velké internetové vyhledávače. Jejich datová centra nemají nejvyšší hodnocení dostupnosti, ale jejich systém dokáže uživatele v případě výpadku primárního centra přesměrovat na záložní a uživatel to na službě nepozná. Tento trend proniká už i do některých menších privátních řešení. Konkurence je velká a tlak na výkon a efektivitu je v privátním sektoru enormní. Protože náklady na IT řešení tvoří dnes významnou složku nákladů firem, je efektivní řešení klíčem k úspěchu.

Naznačil jste, že ve státní správě je přístup jiný.
Státní správa obvykle řeší datová centra v rámci vlastních budov. Někdy je tento požadavek oprávněný a centralizace by přinesla více problémů, než užitku, ale ve většině případů tomu tak není. Řešení v rámci sídel státních úřadů s sebou přináší velkou míru kompromisů a také zbytečných nákladů. Všichni víme, kde státní úřady většinou sídlí – centrum města, historické budovy. To vše vytváří mix problémů, jejichž řešením je kompromis za nepřiměřeně vysokou cenu. V rámci statní správy vznikl projekt Národního datového centra, které má pod patronátem statní podnik zřízený za tímto účelem Ministerstvem financí. Tento státní podnik vybudoval dvě moderní datová centra, která by měla umožnit vysokou dostupnost a efektivitu provozu. Je jen otázkou, zda centralizace (v oprávněných případech) dojde naplnění. Cesta je to podle mě správná. Do budoucnosti by takovýchto centralizovaných datových center mohlo vzniknout více, aby se rozložila rizika a mohly se lépe a účelně kombinovat zálohy.

„Centralizace dat pro státní správu by byla tou správnou cestou.“

Jako houby po dešti rostou nová administrativní centra, průmyslové zóny, celé nové městské čtvrti… Liší se datové centrum jedné moderní administrativní budovy od datového centra operátora? V čem?
Provozovatel – operátor, který nabízí službu outsourcingu datového centra, obvykle volí lokalitu tak, aby kompromisy minimalizoval. Staví budovu jako jednoúčelovou pro datové centrum, volí bezpečnostní perimetr, napojení přípojek z více směrů, volí uložiště PHM pro záložní zdroj s ohledem na maximální autonomii v ostrovním provozu. Jde mu o to, aby v maximální míře vyhověl zadání zákazníka, který si chce u něj objednat „bezvýpadkovou“ službu za odpovídající cenu, která poskytne oběma stranám dostatečný prostor pro vytvoření zisku.

Na druhou stranu stále zůstávají tzv. korporátní datová centra, která jsou součástí kancelářských kampusů, ale dnes se jejich implementace plánuje dopředu a místo se pečlivě volí a stavební konstrukce se zde v předstihu upravují. Přesto s sebou toto řešení přináší spoustu kompromisů. Obvykle není možné dosáhnout tak vysokého stupně dostupnosti a efektivita mívá také své limity. Privátní sektor proto většinou volí kombinaci vlastního a outsourcovaného datového centra.

Související články

× Full - selfpromo